Jeho bůh se vznáší nad pouští

Před dávnými dobami vznášel se nad Pouští bůh a byl to bůh strašlivý. Vládl vichrům rvoucím maso z kostí. Vládl škorpionům,jež jediným bodnutím zabíjí. Vládl žhavému slunci, jež nelítostně spaluje vše živé. Vládl puchu mrtvol a vládl mouchám. Vládl nemocím a vládl dravcům.
Byl to bůh smrti a byl to bůh strašlivý.
Jeho síla rostla spolu se sluncem stoupajícím po obloze. A když slunce zapadalo, bůh slábl. Za soumraku, kdy nebe nekrášlil ani měsíc ani slunce, bůh smrti umíral, žalostný a osamělý. A sotva se zjevil měsíc a hvězdy na nebeské klenbě, nabyl bůh opět své moci a plenil nespoután.
Přestože přinášel světu utrpení a nezměrnou bolest, nenašel se mezi lidmi nikdo, kdo by využil té jediné slabé chvíle, kdy byla smrt smrtelnou. Dál lidé umírali a spolu s lidmi umírala zvěř a umíraly rostliny. Vše krásné opouštělo svět v hrozivé agonii. Vše pomíjelo a pomíjí dodnes. Nic netrvá.
Ptáš se, Kankuro, proč nikdo nenašel odvahu zbavit svět té příšery?
Bůh je bůh a bohu náleží úcta. Kdybychom neznali smrt, neznali bychom život. Bůh smrti je cenou, kterou platíme za svou existenci. Připomíná nám, jak vzácný je to dar.
Kdyby nebylo smrti, nebylo by života. Vše se točí v kruhu mrtvol a živých, jedno slouží druhému. Jíme mrtvá těla rostlin a zvířat. Až náš čas vyprší a my zemřeme, z našich zetlených těl se bude živit skrze kořeny tráva. Trávu sežere ovce a ovci porazí člověk a sní. Kruh se uzavře.
Proto lidé vždy o soumraku křísili smrt smrtí. Vybrali někoho ze svých řad a přivedli ho k polomrtvému božstvu a nabídli ho jako oběť. Bůh pokaždé přijal a masem oběti doplnil své síly. I pozvedl se Shinigami k nebesům a nadešla noc.
Bůh zabíjel dál.

Gaara v mých očích sedí na trůnu nejvyšším. Je to bůh smrti. Zobrazovali jej vždy jako vychrtlého starce, v mých představách měl však Shinigami podobu desetiletého dítěte s vlasy rudými jako čerstvě prolitá krev. Ó, Gaaro!
Bůh je bůh a bohu náleží úcta.
Boha nesmíte zabít!
Padá soumrak. Žádný měsíc a žádné hvězdy. Můj bůh umírá a ani o tom neví.
„Jsi jeden z mála, koho si pustí blíž k tělu,“ řekne otec-neotec. Vzdálený a nedosažitelný.
„To protože nejsem pro něj žádná hrozba.“ Kankuro pravdu klidně přizná. Copak se člověk kdy vyrovná božstvu?
„Naopak, Kankuro. Právě že jsi.“

Škorpion naplní pohár jedem a ten předloží svému pánovi jako lék, zatímco k němu pronáší modlitby. Bůh Gaara pozře jed a padne mrtev k zemi. Svět opustí břímě smrti a vše krásné potrvá věčně.
Bůh je bůh.
Bratr je bratr.
Krev je krev.
„Udělám všechno, co budeš chtít, jenom po mně nežádej tohle.“
„Ty odmítáš, Kankuro? Snad jsi oslepl, jinak není možné, abys neviděl, že ta stvůra není tvůj bratr. To, co bys mohl nazývat bratrem, zemřelo společně s tvojí matkou v okamžik, kdy do nich vstoupilo Shukaku.“
„Já to neudělám.“
Plyne čas a syn-nesyn a otec-neotec na sebe zírají skrz nekonečnou propast. Oba mlčí, protože žádná slova nemohou vyjádřit, co hrozného se svíjí v jejich hlavách.
„Uděláš skutečně vše? Uděláš vše, jenom abys nemusel otrávit Gaaru? Dávám ti možnost vzít své slovo zpět, protože netušíš, co znamená slovo vše.“
„Říkám ti znovu, že Gaarovi do pití nic sypat nebudu.“
„Jak myslíš, Kankuro,“ řekne otec-neotec a ta slova zní hrozivě. Ale když Kankurovi podává listinu s ortelem, v jeho očích se mihne kratičký záblesk lítosti, který pohasne, sotva se objeví.
Bůh dostane svou soumračnou oběť, své žrádlo. Žrádlu je pouhých sedm let.

Oběť je malá a sladká. Přízračný dvojník boha smrti, jemuž Kankuro složí princův život k nohám. Chlapcův hrudník se zvedá a klesá. Princ se zavrtí ve spánku a prsty si vjede do rusých vlasů. Cosi nesmyslně zažvatlá.
Z šera ložnice se vynoří tvář bílá a fialová s očima zastřenýma bázní.
Zaleskne se čepel a pohladí bílé hrdlo sedmiletého zrzečka a to rozkvete rudě jako pouštní růže.
I bůh pozře obětinu a nabude zpět své moci.
Kankuro nožem odřízne nepatrný kousek masa z hrdla a uschová jej ve svém tlumoku.
Než vyjde měsíc, stihne opustit palác.

„Jsi spokojený?“ ptá se otec, sotva se Kankuro vrátí z Tsuchi. Chlapec neodpoví. Malý zrzeček se příliš podobal jeho božstvu, než aby byl Kankuro schopen mluvit o jeho konci. O jeho krví zmáčeném prostěradle. O jeho smrtelném zachroptění a němém výkřiku. O pohledu očí vytřeštěných. O bledé kůži a špičaté bradičce. O kousku masa malého prince, který Kankuro schovává v mošně.
Blíží se čas bohoslužby. Kankuro vejde do domu, jež představuje chrám. Svého boha neosloví, protože opovážlivost on trestá krutě.
Odejde do kuchyně a tam připraví pokrm. Pouze Gaara jej smí ochutnat.
Kruh se uzavřel.