Úplněk 13. Ichiro

Vstala jsem časně ráno, udělala snídani a šla vzbudit Ichira, začínala jsem se chovat jako jeho matka a to mi hodně vadilo, chtěla jsem být jeho kamarádka a ne matka. Ichirovi tenhle styl taky nevyhovoval, určitě kdysi měl matku a tohle mu ji pouze připomínalo. Stejně by mě zajímala jeho minulost, byl tak strašně uzavřený, skoro vůbec nemluvil, dnes má začít náš první tréninkový den a já stále vím pouze jeho jméno. Zvedla jsem se od stolu a odnesla talíře od snídaně do malé kuchyňky, dala jsem ho do dřezu a vydala se do mého pokoje, oblékla si pohodlné věci k tréninku a vyšla ven z domu, Ichiro už venku byl.
"Tak co, jdeme?"
"Jo."
Šli jsme přes celou vesnici a u brány zahli doprava a zase jsme šli rovně, po nějaké chvilce se před námi rozprostřela velká mýtina.
"Tady to je, takže čím začneme hm. Nechápu, proč tím pověřil mě, vždyť nejsem ani kunoichi. No, tak co třeba ovládáním chakry? Ne počkat, mám tě cvičit v tvých schopnostech, takže proměň se."
"Cože? A to musím?"
"No-asi jo. Mám z tebe vycvičit bojovníka, který by byl schopný dělat mise."
"Ale já se nechci měnit! Vypadám strašně a navíc se pak těžko měním s pátky, ale-"
"Ale?"
"Ale, mé schopnosti můžu používat i bez proměny. Dívej." z jeho ruky vyšlehl plamen a zasáhl strom za mnou.
"Wau, ještě štěstí, že jsem to nebyla já...," řekla jsem znalecky.
"...Nicméně, to pořád nemění nic na tom, že proměnit se prostě musíš."
"Ne! Bojím se! Nechci, nechci ti ublížit!"
"Neboj mě jen tak něco nezabije a navíc, mám Banken."
"Ty tomu, co je v tobě říkáš jménem?"
"Víš, kdysi, jsem se jí taky bála a potlačovala její krvežíznivost, ale pak po tom incidentu, jsem se s ní spřátelila a jsme kamarádky."
"Aha a to s ní jako mluvíš?"
"Jo, někdy nahlas a někdy potichu v mé mysli, přenos myšlenek se tomu říká, mám pocit."
"Aha, ale já se prostě neproměním."
"Chjo, tohle bude dlouhá doba...."

Po čtyřech letech: Po dlouhém úsilí jsem konečně Ichira přinutila, aby se proměnil, nevěřili byste, co on vlastně byl! Něco mezi křížencem medvěda, vlka a tygra. Ve vašich představách asi musí vypadat strašně, ale přeměněný zas tak ošklivý nebyl. Měl mohutné tělo, které měli medvědi, pohyby a instinkty měl jako tygr a hlavu a ocas měl vlčí, jo, tělo měl pruhované, stejně jako tygr. Ptala jsem se Šéfa, co to je za rasu a on mi řekl, že prý tuhle rasu ještě nikdy neviděl. Banken mi tvrdila, že prý je to hezký kus, ona je tež přes chlapy poněkud ehm...škoda mluvit, ale nedivím se jí, roste se mnou, myslím mozkově, ne velikostně, jo uznávám, když se přeměním, je trochu větší, ale jinak vypadá pořád stejně. Asi se ptáte kolik mě je, že? No osmnáct. Hezký věk, Ichirovi je šestnáct, už jsem se konečně přestala chovat jako matka, chovám se jako jeho kámoška, ale myslím si, že pro něho znamenám ještě něco víc, ale mé srdce už dávno našlo někoho jiného, ale to zase jindy, ještě jedna dobrá zpráva, Ichiro se s tou bestií v sobě spřátelil a to vše díky mě, uvažovala jsem o tom, že bych to mohla naučit všechny...alespoň by potom nebyly ty krvavé úplňky, no samozřejmě by muselo pár lidí padnout, krev je pro nás důležitá, ale ne tak hodně, Banken si zvykla na denní přísun krve a pak při úplňku tolik neřádí, to mi připomnělo, dnes je úplněk, naše vesnice se již zotavila z těh hromadných ztrát při bitvě s Chikakem, dokonce se Enrin a jednomu vlkodlakovi narodili malí vlkodláčci. Jak roztomilé, jednou jsem je hlídala a jeden z nich mě kousnul, ale prý to tak nemyslel. Tak to už jsou asi všechny novinky.

"Kineko!"
"He, Ichiro, co potřebuješ?"
"Já? Nic, ale Šéf tě volá."
"Co by mohl chtít teď, dvě hodiny do východu měsíce? No nic, díky já půjdu."
"Jo."
Procházela jsem hlavní ulicí a mířila přímo k jeho domu, poslední dobou si mě volal moc často, jednou to bylo kvůli pomoci s jeho temnou stránkou, jednou kvůli mému návrh na založení toho kroužku, o kterém jsem vám říkala a pak zase další nesmysly. Vešla jsem do domu a mířila k pracovně, neobtěžovala jsem se s klepáním a vešla dovnitř, on nervózně přecházel po pokoji a čekal na mě, očividně nad něčím zapeklitým přemýšlel.
"Ahoj, sháněl si se po mě?"
"Jo, ahoj, potřebuju pomoct."
"S čím?"
"Jak asi víš, dnes je úplněk, snažil jsem se mluvit se svým ehm..."kamarádem", ale neodpovídá."
"Hm. Nepohádali jste se?"
"Ne."
"Není uražený?"
"Ne, ještě včera jsem s ním normálně mluvil."
"A zkoušel si se proměnit?"
"No vidíš, to mě nenapadlo."
"Ježiš ty jsi pako. Tak to zkus."
"Jo." zkusil a proměnil se, jeho kamarád vypadal rozespale.
"Vidíš, tvůj kamarád si pouze zdřímnul, už jsi mu vymyslel jméno?"
proměnil se zpět"Ne zatím ještě ne."
"Ty pako, to je základ! Beze jména to nejde!"
"Jo, jo, nemůžu na nic přijít."
"Jej, počkat víš o tom, že jsi mi vlastně nikdy neřekl tvé jméno."
"Vážně? Nespletla ses náhodou?"
"Ne. Tak to vybal, řekni ho!"
"Kirei*."
"Hm. Pěkný jméno, takže jméno tvé příšerky by mohlo být, hm...Akarui*?"
"Akarui? Jo to by šlo, to je hezké."
"Kireii, chtěla bych ti něco říct."
"Co? Spusť."
"No už od první chvíle, kdy jsem tě poznala, jsem tě...," zčervenala jsem.
"No, co jsi? Nemáme čas, za pět minut vyjde měsíc."
"Cože? Za pět minut? No...v kostce, MILUJI TĚ!"
"C-cože? Ty miluješ mě? Ale no tak Kineko, tobě je osmnáct a mě už táhne na třicet, měla by sis najít nějakého kluka s podobným věkem, navíc já již jsem zasnoubený."
"Cože?"
"Je to přísně tajné, seznámil jsem se s ní na jedné z misí, je stejné rasy jako já, milujeme se. Kineko, jsi v pořádku? Vážně se omlouvám, ale-"
"Jasně v pohodě, mě to nevadí, po světě přeci běhá plno kluku, tak já jdu, čau."
"Ahoj."

Běžela jsem ulicí se slzami v očích, doběhla jsem k našemu domu, vběhla dovnitř a zamířila si to rovnou do ložnice. Rozplácla jsem se na posteli a na hlavu si dala polštář, brečela jsem jako malé děcko, měla jsem to čekat, ale jak jsem to měla vědět.
"Kineko."
"Co chceš Banken, teď nemám náladu."
"Měsíc už je téměř na vršku oblohy, musíš odejít z domu, pokud ho nechceš mít zničený."
"Nemůžeš tu přeměnu odložit? Dneska se mi nikam nechce."
"Hm...vždy jsi dodržovala své sliby a vždy jsi mi dodávala krev, myslím, že dnes to vydržím, ale zítra chci dvakrát více krve."
"Děkuju Banken, jsi nejlepší, dostaneš třikrát víc."
"Ještě lepší."
Hlas utichl a já zase začala brečet, brečela jsem dlouho, ten polštář byl už úplně promočený, pak jsem uslyšela kroky. Sundala jsem polštář z hlavy a podívala se na Ichira svýma uslzenýma očima.
"Co se stalo, Kineko?"
"Ale nic, ty nejsi v lese?"
"Já se při úplňku neměním, ale co ty?"
"Požádala jsem Banken."
"Aha." sedl si na postel.
"No tak, vidím ti to na očích, vypovídej se, pomůže ti to."
"Fajn." přisedla jsem si blíž k němu, i když mu bylo šestnáct, byl o dvě hlavy větší než já, objal mě jednou rukou a poslouchal, po vylíčení mého příběhu jsem se opět rozbrečela.
"Neplač, to bude dobré, máš mě, já jsem tě měl vždy rád a nejen rád, miluji tě."
"Víš Ichiro, byla jsem tak blbá, stála jsem jen o něj a tebe přehlížela, musel jsi trpět a při tom si tak skvělý kluk nebo mám říct muž?"
"Neříkej vůbec nic." políbil mě na tvář a pokračoval dál, normálně bych mu jednu vlepila, ale teď, teď to bylo jiné, připojila jsem se k němu a nezůstali jsme pouze u polibků….