Dračí bojovnice 2 Staří známí

Někde v poušti:
"Ku.va, do p.či, zm.daný písek, už se tou spič.nou pouští tři dny plahočíme a ona pořád nemá konec. Proč jsi mi neřekla, že nevíš kudma se dostaneme ven?!!!"
"No...já myslela, že to víš."
"Chjo… Měla jsi vzít sebou toho trotla."
"Hm. Možná. Ber to pozitivně, alespoň na sebe máme chvilku čas." sladce jsem se usmála.
"No jo furt, tak mi aspoň řekni, kolik lidí jsi zabila."
"To tě zajímá fakt jen tohle? Ježiš..."
"Cos to řekla?!!!!"
"Ehm…Jashin?"
"No proto, tak kolik?"
"Počkej, jeden, dva...jo tři."
"Cože tak málo?"
"Hele, tři jsem obětovala a dva přizabila, to nestačí? Mělo by tě spíš zajímat, co jsem dělala! Abys věděl, účastnila jsem se Chuuninských zkoušek a dostala jsem se až do poslední části! Jenže pak jsem málem zabila Kageho, takže to nějak celé padlo a pak jsem za ním šla do nemocnice... No a potom ji celou zdestruktoval Deidara a já s ním bojovala...."
"Jo, víš, jak mě Šéf sprdnul?! Kvůli tomu, že jsi napadla Deidaru. A navíc, proč se účastníš nějakých posraných zkoušek, když jsi musela vědět, že by tě tam stejně nikdo neporazil a navíc tě mohli chytit, nezapomeň, že jsi z Akatsuki."
"To si myslíš, že jsem tak blbá nebo co? Já jsem celou tu dobu měla jiný plášť, až teď, když jsem s tebou, tak jsem si vzala ten Akatsuki. Ty mráčky mě serou, vůbec neladí s mými vlasy."
"Jashine za co? A jak chceš vůbec přesvědčit toho namyšlenýho páprdu o tom návrhu? Víš přece, že má úchylku na víceocasý monstra a démony."
"Hm. Taky fakt. Vůbec netuším, použiju starou dobrou improvizaci."
"Jak myslíš. A teď je náš hlavní úkol, vymotat se z té pouště."

V Suně:
"Gaaro. Gaaro! GAARO!!!!!!!!!!!!"
"He? Co-Co chceš Kankuro?"
"Co je s tebou, jseš nemocnej?"
"Ne ty pako, je zamilovaný."
"Gaara? Co to meleš Temari?"
"Já mu to vidím na očích, tak kdo to je?"
"No...ehm...ta dívka, která mě porazila při zkouškách."
"Cože?! Ona? Po světě běhá tolik holek a TY si vybereš JI? S tebou to bylo vždycky těžký."
"Hele náhodou ona je...je....nevím, co, ale je na ní něco zvláštního, co mě přitahuje."
"Ne, půjdu za ní...musím ji říct, že ji miluji."
"Vždyť nevíš, kam šla."
"Bude pořád ještě v poušti, najdu ji, i kdybych za ni měl jít na konec světa."
"Gaaro jsi baka."

Opět v poušti:
"Hele, takhle tu můžeme bloudit věčně. Proměním se a poletíme."
"Počkej...!"
"Už se stalo, naskoč."
"Ne!"
"Proč?!"
"Od té doby, co zemřela Anaru, dal jsem si slib, už nikdy nepoletím na drakovi."
"Jo, ale já jsem z části Anaru, ne jsem z velké části Anaru, její život přešel do mě a já jsem taky drak. Prostě tohle mě nebaví, vylez si na mě a letíme."
"Dobře"
Sklonila jsem hlavu, otec na mě vylezl. Mávla jsem křídly, všude kolem nás se zvířil písek, ještě jednou jsem mávla. Odlepili jsme se od země. Ve vzduchu bylo všechno mnohem snazší. Téměř okamžitě jsem zjistila, kde vlastně jsme, celou tu domu jsme se motali v kruzích. Otočila jsem se a mířila ven z té proklaté pouště. Poušť se změnila v polopoušť, pak v travnaté pláně a poté to už byly lesy. Asi po třech hodinách jsme se dostali do pásma, kde hustě pršelo.
"Jsme tu."
"Jo."

Přistála jsem na skalnatém výběžku před vchodem do sídla. Otec ze mě seskočil, já se přeměnila, jediné co po mě zůstalo, byly šrámy na skalách po mých drápech. Vešli jsme do sídla, procházeli jsme dlouhou zatuchlou chodbou chodbou. Došli jsme do velké haly.
"Chceš se první podívat na Deidaru anebo hned jít za Šéfem?"
"První půjdu za Deidarou, ale sama. Nevadí?"
"Ne."
Vydala jsem se ke dveřím, za kterými byla místnost s jedenácti dveřmi, to byly naše pokoje. Deidara měl tuším...pětku. Zaklepala jsem. Nic se neozvalo, takže jsem to brala, jako vstupte.
"Ehm… Ahoj, Deidaro."
"..."
"Promiň, že jsem ti tohle udělala, ale jinak to nešlo, chápu, že se mnou nechceš mluvit, jen jsem ti to chtěla říct, tak čau." chtěla jsem odejít.
"Počkej. Tvá omluva se přijímá."
"Super, už jsi to zase ty!" padla jsem mu kolem krku.
"Au."
"Ops, sory. Půjdu, musím jít ještě za Šéfem."
"Jo."

Vyšla jsem ven z pokoje a následně z celé místnosti, vrátila jsem se zpět do haly, otec na mě čekal, pak jsme se vydali za Šéfem. Jeho pracovna byla ta největší místnost v celém sídle, měl taky největší ložnici, vymlouval se na to, že má šest těl a že by to nebylo fér, hajzl jeden, já jsem taky drak a není fér, že mám tak malý pokoj a to ještě donedávna spojený s otcem. Ale to zas jindy, bez klepání jsem vešla do pracovny. Šéf mě samozřejmě začal probodávat pohledem v tu chvíli, kdy mě uviděl klíčovou dírkou.
"Zdarec Šéfe. Tak jsem tady."
"To jsem rád, jak si to jako představuješ?"
"No...necháte Sunu na pokoji a Kageho taky, to jsou mé požadavky."
"Tak to ani náhodou! Já chci Shukaku!"
"Já chci, já chci. Vždyť vám po světě běhá tolik těch démonů. K čemu potřebujete jednoocasého, když můžete mít i jiné."
"Já je chci mít všechny!"
"Jashine za co. Hele, já vám zakazuju vyjmutí Shukaku z Kageho! Rozumíte!"
"Ty mi tady nemáš co zakazovat!"
Jeho druhé tělo mě zničeho nic chytilo pod krkem, vyzvedlo do vzduchu a praštilo se mnou o zeď.
"Hej, co to děláš, jseš normál?! Pusť ji na zem ty zmr.e!"
"Ani omylem, kráva jedna blbá, málem zabila Deidaru! A Shukaku si vezmu tak jako tak!"
"Stejně mě nezabiješ, ty namyšlenej, egoistickej, samolibej debile!" tělo můj krk stisklo ještě víc. Sice jsem byla nesmrtelná, ale nedostatek kyslíku začalo vadit i mě. Ovšem vykroutit se z Šéfova sevření je nemožné, navíc úbytek kyslíku mi zabraňoval v proměně.
"Takhle skončím? Jestli to tak je...tak to mě teda pěkně s**e, proč fotr něco neudělá? Vždyť jsem jeho dcera ne? Nebo se bojí Šéfa?"

Oči se mi samy od sebe začaly zavírat, najednou jsem uslyšela velkou ránu, přímo tady v místnosti, ale neobtěžovala jsem se zvednout zrak, zpátky k životu mě navrátil až ten hlas:
"Jsme tu správně? Asi jo. Hele ty, co držíš tu holku, ihned ji pusť, pokud nechceš být lidským nanukem."
"Ani mě nehne."
"Ok." vychrlila bílé plameny, tělo mě pustilo a odskočilo zpět k Šéfovi. Já jsem se sesula na podlahu.
*kašel, hluboký nádech a výdech, kašel, chraptění* když už jsem měla vzduchu dostatek, spustila jsem jásot:
"Shiro! Pane! Co tu děláte?"
"Cítili jsme, že asi budeš mít problémy a najít tě, to je vážně jednoduchý."
"Vážně?"
"Jo. A teď se tady s Šéfem domluv na podmínkách."
"Jasně. Ehm...takže necháte Shukaku být a Sunu taky, já si půjdu se svými přáteli, ale pořád budu dělat s Akatsuki a můj otec mě může kdykoliv navštívit. Nezapomněla jsem na něco?"
"Myslím, že ne."
"Jak si to jako představuješ?!"
"Tak jak to řekla, pokud porušíš smlouvu, tak si nás nepřej, naše armáda čítající tři sta členů by tebe i tvé těla i celou tuhle organizaci smetla s povrchu zemského a to teď myslím vážně."
"Dobře, dobře."

Najednou do kanceláře vtrhla Konan i s ostatními.
"Co to tu je za bordel? To vy?"
"Hm. Asi jo."
"No to je jedno, Peine, já ti dala špatný papíry, mi už Shukaku dávno máme!"
"Co-Cože? Si děláš p***l ne?"
"Jo Konan si děláš p***l ne? Takže já jsem ho bránila pro nic za nic, přizabila jsem Deidaru jen tak? A teď jsem málem zdechla taky jen tak?"
"Asi jo...promiň, ty papíry se mi nějak pomíchaly, když mi spadly na zem."
"Konan, já tě zabiju!"
"Oprava, my tě zabijeme, takže teď je celá dohoda o něco pozměněná, Necháte Sunu a bla, bla."
"Jo. Hlavně už vypadněte, jen jedna je moje podmínka."
"Hm jaká?"
"Každý týden v Neděli se sem přijdeš ukázat, dostaneš misi a tak dál."
"Jo to by šlo, tak my padáme, tati jdeš s námi?"
"Hm...nevím...ale zas proč ne, měl bych vědět do čeho se má dcera stěhuje."
"Fajn, letíme."
Počkat a kdo spraví tu díru?"
"Udělejte si z toho okno! Čau!"

Dohnala jsem Shiro, v letu byla rychlejší než já, takže udržet s ní krok bylo docela těžký.
"Shiro, díky za záchranu. Ale pořád mi vrtá hlavou, jak jsi mě vycítila?"
"No je to jednoduché, každý drak vypouští svou magickou energii do vzduchu a země a ty ji vypouštíš enormně moc, takže nebylo těžké tě najít. A za to vůbec nemáš čas, my jsme naopak rádi, že jses k nám přidala."
"Počkej, neříkala si mi náhodou, že každý druh draka žije někde jinde?"
"No jo, ale to jen někteří, co nemají moc rádi ostatní druhy, jinak máme postavené velké skryté město v jednom z lesů ve vysokých horách, tam žijou draci smíšeně."
"A tam teď míříme, že?"
"Jo."
"Super. Hele Shiro, máš nějakého kluka?"
"No tak Midori, o tom si můžeme povykládat jindy."
"Jo, jo."
Cesta na ono místo trvala poměrně dlouho, byla to zatím má nejdelší letová cesta, co jsem kdy zažila, ale za to byla super. Shiro mi ukazovala různé letecké triky a finty, zkoušela jsem je taky, jenže pak mě seřval otec, málem jsem na něho zapomněla. Když jsme dorazili na místo, nemohla jsem uvěřit svým očím, to město bylo úžasné! Nádherně postavené, ovšem domy a všechno bylo tak zvláštní, na první pohled bych řekla, že je to obyčejná malá vesnice, dokonce i draci tu byli v lidských podobách. Ale jakmile jsem vešla do domu Pána, všechno se zvětšilo, asi to bylo ovlivněné nějakým kouzlem. Z venku malé zevnitř velké. Tohle bylo asi proto, aby ta vesnice nevzbuzovala podezření, ovšem pochybuju, že o ni někdo věděl. Pán mě vřele uvítal a ihned mi dal klíče od jednoho z domů, byl v části, kde je hodně stromu, taky se nedivím, jsem přeci drak země, v části u Shiro to bylo naopak na kost promrzlé, u ohnivých draků nebyla žádná zeleň a u vodních ty domy byly na vodě, černí draci domy měli v jeskyni, která byla v jedné části města, větrní draci je měli zase výš než ostatní a smíšení draci měli domy podle svého. Fakt bomba vám řeknu i otci se to zamlouvalo. Zbytek dne jsem prožila procházením vesnice a návštěvou Shiro, otec zůstal doma.