Dračí bojovnice 2 Otec a Dcera

Procházeli jsme kolem sídla Kazekageho a následně zamířili k hotelu, byl jen kousek od sídla. Vešla jsem dovnitř, létající bublina s Kazekagem byla hned za mnou. Následovala čtyry patra po schodech a pak můj pokoj, když jsme byli v něm, nechala jsem bublinu prasknout, byl v bezpečí.
"Tak, jsme tu, vítej v mém dočasném domově. Tak odkaď chceš začít?"
"Že by od začátku?"
"Úplně?"
"Jo."
"Chjo, no tak dobře. Jsem dcerou Jashinisty a Dračice, má matka zemřela, když jsem se narodila. Vychovával mě otec, takže je logické, že jsem taky Jashinista. Mám osm strýčků a jednu tetu. Všichni na mě byli hodní, ale obávám se, že teď mě asi jeden z nich zabije. No zpět k tématu, vyrostla jsem a odešla ze sídla, potkala pár nových kámošů a pak se dostala sem, kde jsi mě viděl v mé pravé podobě, normálně bych tě asi musela zabít, ale jsi zraněný, to by nebyla žádná sranda."
"Aha, jsi bezcitná."
"Já vím."
"Takže ty zelené výboje energie, to byla kouzla?"
"No...dá se to tak říct. Ještě jedna informace, ať to mám z krku, nevím, jestli dělám dobře. Můj otec je Hidan, člen Akatsuki, já jsem taky jejich členkou a ten, kdo tě napadl, byl strejda Deidara se strýčkem Sasorim a já se teď obávám, že mě Šéf zabije, až se to dozví."
"Zabije já myslel, že...,"
"Jo, jo jsem, ale on, on je taky trochu...no...ehm....bezcitný, egoistický, namyšlený, samolibý dement. Víš ona má šest...sourozenců, jo sourozenců...ne to zní divně, fajn má šest těl...a všechny jsou hrozně namyšlený. Si myslí, že když má Rinnegan, tak je bůh. Chjo, strašně mě to s.re."
!Klid, to bude určitě v pořádku...,"
"Ne ty de.ile! Nebude! Už teď budou jistě na cestě, a pokud ne, tak se co nevidět vydají na cestu a TY vůbec nemáš páru, jaké to je, když musíš bojovat proti nájemným vrahům, zabijákům a psychoušům! A navíc, když je jeden z nich tvůj otec."
"Aha a nedalo by se s tím něco dělat?"
"Počkej, přemýšlím...,"

V sídle:
"Co jsi to řekl? Zopakuj mi to Sasori? Si děláš pr.el ne? Ona málem zabila Deidaru? To ji nedaruju! Hidane!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
"Co do p.či chcete? Zrovna jsem byl u prostřed zmr.anýho rituálu!"
"Tvá milovaná dcera Midori před několika hodinami málem rozmašírovala Deidaru a navíc nám znemožnila zmocnění Jinchurikiho."
"Cože? Midori? Co by dělala v Suně?"
"Nevím, je to tvá dcera ne má, říkal jsem, děti v organizaci přidělávají jen problémy."
"Tak to teda ne, jestli jí zkřivíte jen vlas na hlavě, tak vás zabiju já!"
"Být bohem je těžké, dobře, ale ty teď hned půjdeš do Suny a té tvé holčičce to hezky vybarvíš, jasný?"
"Jo, jo, vždyť už běžím."
"Chjo. Jak je na tom Deidara, Sasori?"
"Poměrně dobře."
"Aha, doba na rekonvalescenci?"
"Asi týden."
"Cože? Midoriiiiiiiiiiiiii!!!!!!!!!!!!!!!!!! Já tě zabiju!!!!"
...
"Sku.vený, zmr.aný, sp.čený Šéf! Teď v noci se plahočit někam do p.či! Já Midori uškrtím."
...
"Hm. Jediné, co mě napadlo je zaletět za Shiro, ale ten sraz už dávno skončil, nevím, kde bydlí. Do pr.ele s tím."
"A co takhle někam se schovat?"
"Ne to je blbost, já se neschovávám, já bojuji. Asi se jim postavím, no co, jsem ve své podobě tak dvakrát větší, možná jednou a navíc mám magii."
"A co kdybych šel s tebou?"
"Ty? Podívej se na sebe, sotva chodíš."
"Až se uzdravím, samozřejmě."
"To by trvalo dlouho, pocem, ukaž."
"N-nesahej na mě!"
"Já tě chci léčit, ne sexuálně zneužít."
"Nevypadá to tak."
"Nemel furt ty nesmysly a nemrskej sebou."
Po hodině.
"No vidíš, zkus se postavit."
"Super, můžu se hýbat a vypadá, že i plíce je již úplně zahojená."
"Skvělý. Tak vyrážíme."
"Už teď?"
"Jasně, nevím, kde by teď mohli být, takže jdeme hned."
"Dobře, jen si pro něco skočím do sídla."
"Ok."

Sbalila jsem si svých pět švestek a čekala připravená s kosou na zádech u sídla. Po chvíli přišel i on, s tykví na zádech?
"K čemu máš ten krám?"
"A k čemu máš ty ten tvůj?"
"Já se ptala první."
"A já se ptám teď."
"Mám ti jednu vrazit?"
"Už mlčím."
"Jdeme."
Prošli jsme vesnicí a následně tím úzkým průchodem, byli jsme venku. On se na tom písku pohyboval tak lehce, za to já jsem se při každém šlápnutí bořila, že bych byla tak těžká? Nebo spíš, ho vlastně nadnášel ten písek, když si vzpomenu na to, jak mě rozmašíroval v té písečné spoře, mám chuť mu jednu vrazit. Ani nevím, proč jsem mu to všechno řekla, že bych mu věřila? Tohle bylo poprvé, nikdy jsem neměla přátelé, všichni se mě báli, první byla Shiro, ta se mě i přes mou kosu nezalekla a normálně se se mnou bavila a pak taky ještě další draci. Ale on?
"Hej, proč jdeš vlastně se mnou?"
"Sám nevím. Asi proto, že jsi mi zachránila život...nebo kvůli něčemu jinému? Nevím."
"Aha, můžu se tě zeptat?"
"Na co?"
"Co to bylo za techniku? To Sabaku kyu?"
"No, všechny mé techniky jsou spojené s pískem a tohle byla technika, při které dotyčný bude úplně rozmašírován, ale ty jsi to přežila, zvláštní."
"Mě jen tak něco nezabije."
"Hm."

Šli jsme tou proklatou pouští několik dní, sice jsem měla dostatek vody, ale i tak, to horko bylo příšerné, i když jsem si vytvořila ochranou bublinu na hlavu. Nic nepomáhalo, on si vesele vykračoval a vypadal v pořádku, za to já jsem tam umírala, ale snažila jsem se vypadat nějak, nedotknutelně a nesmrtelně, víte jak to myslím, ovšem mé nadšení a odhodlanost po dvou dnech zcela zmizela, dnes to byl již čtvrtý den, kdy jsme na cestě, poušť mi lezla na nervy a on taky.
"Víš jistě, že jdeme správně?"
"Jo, narodil jsem se v Suně, okolní pouště znám jako své boty."
"Jen aby."
"Hele, co je to tam, na té duně?"
"Nevím, vypadá to jako, člověk?"
"Jo, to je člověk a...dopr.ele! On je z Akatsuki."
"Jak to víš?"
"Si slepej anebo natvrdlej, nevidíš ten plášť?"
"Aha, jo jo, ty červené obláčky, jak infantilní."
"Já mám taky takový."
"Aha sorry."
"V klidu, doufám, že mě nepozná." dala jsem si na hlavu kápi.

Už jsme se míjeli, neodvážila jsem se podívat na tu osobu, minuli jsme se, nevšiml si nás a pak:
"Midori! Jsi to ty, že?! Já tě zabiju!"
"He?" otočila jsem se jeho směrem. Kosa, bílé vlasy a naštvaný obličej.
"Ehm… Ahoj tati?"
"Já ti dám "ahoj"! Víš, co jsem se tě ku.va nahledal?! Já tě rozsekám na malé kousíčky a co je to tu s tebou za zm.da?"
"To je Kazekage."
"Těší mě."
"Hm. Mě ne, jdeme Midori, vracíme se do sídla."
"Ani omylem, Šéf mě zabije!"
"Ne, já tě zabiju, jestli nepůjdeš."
"Já se tam nechci vrátit, nemáš tam žádnou svobodu, navíc mě teď asi půlka členů nesnáší a ta druhá mě bude chtít zabít!"
"No a?"
"Jak no a? Od té doby, co jsem byla pryč, jsem si našla plno nových přátel! A konečně našla podobné lidi jako já! A oni mě berou takovou, jaká jsem! Teď je mi tak líto, že jsem je opustila."
"Ale no tak, najdeš si nové...,"
"To nenajdu! V sídle se nedá nic dělat, navíc tam nemůžu být sama sebou! Víš kolik jsem se toho naučila? Nevíš, teď už jsem beztak silnější než všichni členové Akatsuki, kromě Šéfa, na něho nikdo nemá."
"Tvá matka měla."
"Cože? Ona-ona byla silnější než on?!"
"Jo, byla úžasná, jak já ji miloval. Víš, byli jsme spolu ve dvojici, původně jsem ji nesnášel, urvala mi při boji hlavu, ale pak se něco zlomilo a já ji postupně začal mít rád a z mít rád se to prohloubilo. Náš vztah byl zvláštní. Tvé matky jsem si hrozně vážil, všichni se jí jaksi báli, poněvadž byla silnější než Šéf, nikdo si na ni nedovoloval, byl jsem na pokraji zhroucení, když zemřela, ovšem přivedla na svět tebe."
"Hezké, ale pochop, sice jsem členem Akatsuki, ale necítím se tam, jak bych to řekla, svá, je to tam jako vězení do kterého se vždy vrátíš. Nešlo by to udělat třeba nějak jinak? Já bych žila se svými druhy a občas bych se na vás mohla přijít podívat, nebo bys mohl jít se mnou."
"Kdyby to všechno bylo tak jednoduché, ale ono je to ku.evsky těžký! A to myslím vážně, Šéf by mohl napadnout tvé druhy, pokud by se to dozvěděl."
"Tak mu to půjdu vysvětlit sama!"
"Vážně?"
"Jo."
"Kazekage."
"No."
"Vrať se zpět do vesnice, tam tě budou potřebovat, já se odeberu do sídla a pokusím se vysvětlit Šéfovi, aby tě nechal. A jestli něco cekneš, tak si mě nepřej!"
"J-o, jseš si jistá."
"Jo. Čau, možná se ještě někdy setkáme."
"Čau." celou tu dobu stál na tom místě a sledoval, jak společně s otcem mizím za písečnou dunou....