Boj proti Osudu 85

„Mamí?“ Ulice Skryté Mlžné vesnice byly plné lidí, a tak Hinata pro jistotu držela syna za ruku, zatímco se mísili do tetelícího se davu.
„Hm?“ Hinata stiskla malou ručku pevněji a proklouzla dočasným prostorem, který se mezi tlačícími se lidmi vytvořil. Sjednat si schůzku s doktorem Tetsuyou na tuto hodinu nebyl dobrý nápad. Bohužel si to Hinata uvědomila až příliš pozdě, a tak nyní musela čelit následkům.
„Půjdeme dneska ještě na hřiště?“ Periferním viděním Hinata zaznamenala synovy psí oči, zaměřené na svůj vlastní obličej. Chlapec zatím čile skákal z nohy na nohu, nehledící na hemžící se dav.
„Půjdeme odpoledne. Teď půjdeme domů na svačinu a pak si zacvičíme.“
„Chakrový motýlky!“ Zajásal Keitaro prosebně.
Žena na syna vesele mrkla. „Můžeme trénovat i chakrové motýlky, ano.“ Díky perifernímu vidění ženě neunikl synův zubatý úsměv. Její nový nápad na trénovaní chakry měl očividně úspěch. „Musíš je pak ukázat tatínkovi, určitě bude mít radost.“
Keitaro vesele poskočil. Hinata zabočila i s chlapcem do vedlejší ulice a tiše si oddechla, když tímto manévrem konečně unikli davu. Podobné tlačenice byly pro chlapce s Keitarovým onemocněním nebezpečné.
„Myslíš, že tatínek umí taky dělat chakrový motýlky?“
Její starostmi stažený obličej se uvolnil a ona si konečně dovolila přestat tak ostražitě sledovat okolí a shlédnout na chlapce.
„Myslím, že motýlky dělat neumí.“ Zasmála se. „Určitě bude moc rád, když mu ukážeš, jak na to.“ Keitaro natěšeně zavýskl.
„Vlastně je můžeš ukázat už dneska strejdovi Taiovi. Přidá se k nám odpoledne na hřišti.“ Mrkla na syna.
„Jé, on zase přijde strejda Tai! Tak to určitě přijde i teta Nige. Mami, viď, že zase přijde teta Nige?“ Chlapcovo obočí se stáhlo a Hinata semkla rty.
„Zlatíčko, víš přece, že teta Nige se teď musí uzdravovat.“
„Aha.“ Chlapcův zářivý obličej trochu pohasl. „Já jsem myslel, že už za náma zase přijde, když teďka byla u pana doktora na kontrole.“ Hinatino obočí se nechápavě stáhlo.
„Myslíš v nemocnici? Tam už přece Nigenteki dávno není, Keitaro.“ Hinata konejšivě položila ruku do synových vlasů.
„Ale to ne, mami. Viděl jsem ji teď u pana doktora na chodbě, víš? Určitě se přišla zeptat, jestli s náma zase může chodit na hřiště.“ Hinatiny rty se stáhly a žena se zastavila a přidřepla si k synovi.
„Nigenteki už opravdu není v nemocnici, zlatíčko.“ Vysvětlila opatrně. „Nejspíš sis ji jenom s někým spletl.“ Chlapec se zamračil.
„Ale já jsem ji tam fakt viděl. Proběhla za náma a já jsem jí ani nestihl zamávat.“ Chlapcovo obočí se posmutněle stáhlo. „Asi si nás nevšimla.“ Hinata si povzdechla a znovu syna v uklidňujícím gestu pohladila po vlasech.
„Já vím, jak moc ti teta Nigenteki chybí, zlatíčko. Ale ona se teď necítí dobře. Určitě se na tebe těší stejně jako ty na ni, ale teď za námi nemůže přijít. Musí se teď uzdravit, a nabrat síly.“ Chlapec nevypadal, že by ho ženino vysvětlení příliš přesvědčilo.
„Ale když byla dneska venku, tak se už přece cítí mnohem líp. Třeba běžela zase trénovat!“ Chlapcův obličej se znovu rozjasnil a on skočil dřepící ženě kolem krku.
„Mami, prosím, že se půjdeme podívat!“
Hinata syna soucitně pohladila po zádech. „Teta Nigenteki teď netrénuje, zlatíčko. Určitě je doma a uzdravuje se. Potřebuje teď klid, určitě nešla trénovat.“
Chlapec nespokojeně přešlápl. „Ale když mně se po ní stýská.“ Nakrčil rty. Útěchu mu ale mohl poskytnout jenom maminčin konejšivý dotek. „Pojďme se tam jenom podívat!“ Prosil.
A i když Hinata věděla, že najdou jen prázdnou louku, přistihla se, že přikyvuje.
„Ale musíš mi slíbit, že nebudeš zklamaný, když tam Nigenteki nebude.“
„Nebudu, mami.“ Slíbil chlapeček, oči zářící naivní dětskou vírou, že se už za pár minut bude vítat se svou oblíbenu tetou. Hinata si jen povzdechla a narovnala se opět do stoje.
„Tak honem pojď, mami.“ Zubil se na ni syn, přetékající novou energií.
Dvojice několik minut kličkovala vedlejšími uličkami za Keitarova veselého štěbetání a poskakování, a modrovláska začínala čím dál více litovat svého neuváženého rozhodnutí. Věděla, že slib sotva šestiletého dítěte nemůže brát vážně, a tak si dobře uvědomovala, že až chlapec uvidí mýtinu beze stopy po jeho oblíbené tetě, nebude zřejmě úniku před slzami.
Když se ale blížili k mýtině, její obočí se zmateně stáhlo. Zvuky i chakra, proudící z místa určení, byly neomylným důkazem toho, že na mýtině skutečně někdo trénoval. A to by tam mělo být o víkendu prázdno.
Hinata opatrně shlédla na chlapce, jehož schopnost kontroly chakry už byla natolik vypilované, že musel přítomnost dalšího ninji také zpozorovat. Zářící oči ženin předpoklad jen potvrdily.
„Mami, pojď honem!“ Spěchal Keitaro rychlými kroky, nadšeně mžourajíc přes neprostupnou stromovou clonu. Hinata, přemožena vlastní zvědavostí, skutečně přidala do kroku a za pár okamžiků už měly obě postavy dobrý výhled na dění na tréninkové mýtině.
„Suiton: Sensatsu Suishou!“ Ruka Kyoudou se mihla v několika jednoručních pečetích a z okolní vzdušné vlhkosti se zformovaly vodní jehly, které se v dalším okamžiku rozlétly k terči. Než stihla Hinata mrknout, byl cíl prošpikován tenkými bodci.
„Kyoudou!“ Vykřikl Keitaro a rozběhl se ke známé postavě. Mladá dívka zamrkala a překvapeně se otočila k nově příchozím.
„Hinato-sensei? Keitaro-kun?“ Podivila se, když rozpoznala povědomé tváře.
„Kyoudou.“ Usmála se na ni Hinata omluvně. „Promiň, že tě rušíme při tréninku – Keitaro, neběhej! – malý jen chtěl–“
„Teto Kyoudou, že tady dneska byla teta Nige?“ Přerušil mámu Keitaro, který zabrzdil svůj překotný běh a chňapl do dlaní dívčinu volnou nohavici, jako by se bál, že by mu jinak zmizela.
Hnědovlásčin výraz svědčil o jejím zmatení, když se bělavé dětské oči s prosebným očekáváním zabodly do těch jejích. „Že tady dneska byla!“
Kyoudou jen pokrčila rameny, čím dál zmatenější z nečekané návštěvy. „Nigenteki je teď přece doma, Keitaro-kun.“ Osvětlila a nemotorně chlapce poplácala po vlasech. Hinatiny bílé duhovky se střetly se studentčiným nesvým pohledem.
„Hinato-sensei, co se stalo?“
„Keitarovi se jenom stýská po Nigenteki, nemusíš si dělat starosti.“ Hinata se přinutila roztáhnout rty do tenkého úsměvu.
Kyoudou se zamračila a shlédla na chlapce. Ten se zarmoceně rozhlížel a Kyoudou si nemohla nevšimnout, že začal natahovat. Hinata konsternovaně sledovala, jak se dívčin hrudník nadmul v hlubokém nádechu a její žačka si přidřepla, aby se přizpůsobila chlapcově výšce. V jejím obličeji byla stále patrná nejistota, dívka ale stejně upoutala svými slovy chlapcovu pozornost
„Keitaro-kun, mně se po Nigenteki taky moc stýská.“ Velké kulaté oči, zvýrazněné prvními náznaky slz, se s očekáváním vpily do dívčiných. „Musíme jí teď ale dát čas, nemá to teď jednoduchý, víš.“
Chlapec posmrkl a slzy se vylily. Kyoudou vylekaně vyhledala pohledem Hinatu.
„Ale když já bych jí chtěl pomoct. Mám tetu Nige moc rád. Vždycky si se mnou hraje.“ Hinata svižně přispěchala žačce na pomoc.
„Až bude tetě Nige líp, určitě si s tebou zase půjde hrát, neboj se, zlatíčko.“ Hoch ale znovu posmrknul a po tváří se mu skutálela další slza.
„Víš co, Keitaro-kun,“ Ozvala se rychle Kyoudou. „co kdybysme si spolu hráli my dva, než se Nige uzdraví?“ Keitaro si zase posmrkl, ale zdálo se, že příval slz už začal ustávat. Lesklé oči střídavě vzhlédly do tváří dvou žen.
„Mohli bysme si spolu hrát, a až bude Nige líp, tak bysme se za ní mohli jít spolu podívat, co říkáš?“ Hinata se pousmála, když si všimla nervozity své žačky. Bylo to snad poprvé, co se Kyoudou s malým povídala, o čemž svědčil její nejistý výraz.
„To je skvělý nápad.“ Podpořila nápad své studentky modrovláska a vděčně na dívku mrkla. „A až bude Nige dobře, tak si můžete hrát všichni tři.“
Chlapec přemýšlivě nakrčil rty.
„Tak jo.“ Kývl nakonec a jeho pohled na Kyoudou byl najednou zkoumavý. Dívka se rozpačitě ošila, když si ji Hyuuga začal zkoumavě prohlížet.
„Kyoudou, ty máš taky e-e ruku, že jo?“ Dívka překvapeně zamrkala.
„Keitaro, to se neříká.“ Napomenula syna Hinata. Kyoudou se jen vřele pousmála.
„Jo, v jedný ruce mi nefunguje chakra.“ Mrkla na chlapce. Z jejího obličeje bylo zřejmé, že jí poznámka nevadila. Očividně si spíše oddechla, že se nemusí vypořádávat s dětskými slzami.
„Takže ty jsi taky postižená, jako já!“ Zazubil se chlapeček.
„Keitaro!“
Kyoudou se zachechtala a vesele mrkla na svou červenající se senseiku na znamení, že se nic nestalo.
„Máš dobrej postřeh, Keitaro-kun.“ Chlapec se na pochvalu vesele zašklebil.
„Tak teda jo; budeme kamarádi.“ Potvrdil hoch. „Myslím, že seš fajn.“ Zazubil se.
Kyoudou chlapce nemotorně poplácala po rameni. „Beru.“ Mrkla na něj.
„A hnedka, jak bude Nige líp, tak za ní půjdem.“ Dodal chlapec přísně, než se jeho rty roztáhly do dalšího úsměvu.
„Všichni tři!“