Zvláštní sen

„Měla jsem dnes takový zvláštní sen.“
„Jaký zvláštní sen?“
„Šla jsem po ulici. V centru. Sluníčko pražilo a já byla na procházce. A najednou jsem vešla do Sushi restaurace. Což bylo divné. Já nesnáším sushi.“

Neochotně se prodral menším hloučkem lidí. Strážný si jej okamžitě změřil pohledem. Černý oblek, klobouk taktéž. Mířil k němu. Už se nadechoval vyslovit své varování, když v tom dotyčný vytáhl odznak. Hned věděl, která bije. Bez řeči jenom pokynul hlavou a otevřel mu dveře.
Uvnitř restaurace byl nepořádek. Poházené židle, rozbité nádobí.
„To je dost, že ses uráčil ukázat.“
„Sklapni,“ zabručel podrážděně nově příchozí.
„Už jsem obával, že se dnes tvé ctěné návštěvy ani nedočkáme,“ pokračoval stejně oděný muž, však se zrzavým kartáčem pod nosem.
„K popukání. Za břicho se popadám,“ odvětil jízlivě na oplátku. „Proč jsi mě tedy volal?“

„A co bylo dál?“
„Sedla jsem si. Čekala. Vevnitř bylo strašně rušno. Hodně lidí obědvalo. Přišli také dva muži. Nejspíše obchodníci. Měli na sobě strašně drahé obleky.“

„Jedenáct bodných ran?“
„A podříznuté hrdlo.“
„Za bílého dne,“ konstatoval, nevěřícně zvedaje se od mrtvého. „Jen tak?“
„Dle svědků ano. Žádný zjevný důvod. Žádná hádka, křik, zkrátka nic.
Protřel si oči: „Zbraň?“
„Obyčejný kuchyňský nůž.“

„Pak si ke mně přisedla žena.“
„Jak vypadala?“
„Já… Nemohu si ji vybavit, ale… Měla rusé vlasy.“

Povzdechl si: „Dobrá, co je zač ten chlap?“
Papír zašustil. „Yuushin Taiboku, třicet pět let, právník, svobodný.“

„Něco mi říkala, ale nebylo jí rozumět. V okolí byl přílišný hluk. Pak se zvedla, dala mi pusu na líc a odešla.“

„…je obyč nebo ne?“
„Není.“
„Co zpráva zásahového týmu? Něco neobvyklého? Třeba stopy po genjutsu?“
Krátce zalistoval ve spisu, jenž držel v rukách, „podle zprávy žádné typické známky užití genjutsu. Zorničky v normálu. Žádné abnormality v proudění chakry. Genjutsu můžeme vyloučit.“

„Hned jsem vstala. Šla jsem za ní a najednou...“
„Najednou?“
„Já-já nevím. Opravdu.“
„Prosím.“
Kousla se do rtu.

Přítmí lampičky osvětlovalo dvojici spisů. Rusovlasá žena vzala malinký prázdný svitek a začala psát. „Úspěch. Žlutý. Pokračujte.“ Srolovala svitek a provedla pečeť. Otočila se k vedle sedícímu hadovi. „Víš, co máš dělat.“ Na odpověď jenom pokynul hlavou a spolkl svitek.

„Co bylo dál?“

Zaklapla desky s právě dočtenými zprávami. Vytáhla z kapsy tabatěrku. Beze spěchu ji položila na stůl zatímco se uvelebovala na židli. Kdežto jednou rukou vysvobozovala jejího obyvatele, tak druhou si mezitím odhrnula rusavý pramínek vlasů z očí. Škrtla sirkou o desku stolu. První obláčky dýmu stoupali vzhůru ke stropu. Koutky úst se jí začínaly křivit do úsměvu.

„Já… když jsem míjela ty dva může… Já… Já toho muže bodla… A znovu a znovu. Jak šílená… Ale byl to jen sen. Byl to jen sen.“ Nervózně se usmála.
„Matsuri… To, co jste právě popsala... nebyl sen.“