Když má srdce svoji hlavu 44

Čtyřiačtyřicátý díl - Útočiště

Trochu zklamaně jsem hleděla na ke straně zborcenou ruinu. Evidentně byla dost zchátralá už před Peinovým devastujícím řáděním ve vesnici. Střecha, na mnoha místech porostlá mechem, se kvůli shnilým latím krovu částečně propadla, na stojícím zbytku převažující množství tašek úplně chybělo a únavou nebezpečně nakloněný komín se vlivem meteorologických podmínek odshora postupně odrolil. Působilo to žalostně. Znenadání zvednutý poryv větru mě ovanul dechem s příměsí zatuchlé zkázy, sklesle jsem si pažemi objala trup.
Nevím, proč jsem čekala, že ten dům bude něčím výjimečný.
Nacházel se takřka na konci ulice i za svých nejlepších časů ne právě občany vyhledávané okrajové čtvrti. Sama jsem do téhle oblasti dosud zavítala všehovšudy dvakrát, nikoho jsem tu neznala. Slýchávala jsem, že zde bydleli lidé, kteří se z různých důvodů stranili, zcela se nesžili se společností. Navíc to odsud nebylo daleko do Lesa smrti, což zajisté nebylo tím správným lákadlem realitních makléřů. S pocitem jakéhosi ve vzduchu se vznášejícího podivna jsem pomalu došla k vyvrácené brance.
Tak tady vyrůstal…
Přes noc jsem dočetla onen fascinující Orochimarův deník. Jeho, tehdy ještě neškodné, úmysly a zanícení pro lékařské pokroky ve mně zanechaly hluboký dojem, jenž vyústil v touhu dozvědět se o Legendárním sanninovi víc. Od rána jsem se tedy probírala archivem a pídila se po jakýchkoli informacích z jeho života v Konoze. Našla jsem nějaké novinové výstřižky s fotkami stupínků vítězů vědeckých soutěží, závěrečné vysvědčení z akademie, články zachycující úspěchy z misí, na které byl jeho tým přidělen, a také parte obou rodičů. Nikde jsem se nedopátrala, jakým způsobem zemřeli, po jejich smrti byl však mladý génius umístěn do sirotčince, kde to s ním šlo patrně z kopce. U spisu byla přiložená objemná složka se spáchanými prohřešky a stížnostmi na něho. Těžko věřit, že někdo tolik nadaný a chytrý dokáže být zároveň tak zvrácený. Věděla jsem, že to monstrum, s nímž jsem se několikrát setkala, má nyní pramálo společného s mladíkem, jenž se snažil vyvinout lék na nevyléčitelnou nemoc.
Deprimovaně jsem se rozhlédla po nějakou neskutečně silnou technikou poničených, v ojedinělých případech naprosto se zemí srovnaných, barácích. Do těchto končin Listové se opravy ještě nedostaly, a pochybovala jsem, že k tomu vůbec někdy dojde.
Z myšlenek na přetrvávající následky války mě náhle vytrhl vyděšený dětský křik. Než jsem stačila určit, odkud to krev v žilách mrazící kvílení přichází, zpoza jedněch trosek se vyřítili dva malí kluci.
„Po-pomozte, prosím!“ volal ten rychlejší, jakmile si mě všiml. „Náš kamarád. Potřebuje pomoct!“ Za bezhlavého běhu hystericky mával rukama a ukazoval kamsi dozadu, kam nebylo vidět.
„Veďte mě,“ rozkázala jsem bez zaváhání, automaticky přepnuta do pracovního módu. Těsně v závěsu jsem dvojici následovala směrem, kterým přichvátala. Doslova jsme prosvištěli přes cosi, co kdysi bývala ovocná zahrada, minuli rozmetanou kůlničku s nářadím, z něhož zůstala jen hromada prken a třísek z násad, a u studně zahnuli doleva. U polorozpadlého stavení jsem na zemi spatřila ležet schouleného chlapce. Zrychlila jsem a instinktivně oba chytila za oblečení, abych je zastavila.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se důrazně.
„My- Prolézali jsme ten dům a…“
„Šťourali jste do vosího hnízda?“ vybafla jsem na toho menšího rovnou, neboť se k vysvětlování moc neměl.
„Ne, musel na něj nedopatřením šlápnout,“ vyvrátil mé podezření ten druhý.
„Dobře, počkejte tady,“ zavelela jsem autoritativně a neohroženě se přikradla blíž. Přesně, jak jsem se obávala, bodavý hmyz svou oběť ještě neopustil, z kratší vzdálenosti jsem zaznamenala jeho rozzuřené hemžení. Navíc se dle velikosti zdálo, že se jedná o sršně. Přemýšlela jsem o dalším kroku. Věděla jsem, že čím déle budu otálet, tím víc žihadel ten chudáček inkasuje. Nebylo nutné mě pobízet, záchrana životů se vyjímala na nejvyšším místě v žebříčku povinností ninji; stejně se nenabízela nikterak pestrá škála možností. Sundala jsem si tričko, pohotově z takřka v trávě pohřbeného plotu vytrhla plaňku a takto vyzbrojena jsem doklusala k opakovaně napadanému dítku. Spěšně jsem mu svlečený svršek coby clonu přehodila přes nejnáchylnější hlavu, načež jsem se začala bláznivě ohánět oním kusem dřeva. Nevnímajíc bolestivé vpichy divoce jsem kolem sebe máchala, dokud to otravné bzučení nadobro neustalo. Když byl vzduch konečně čistý, vyčerpaně jsem padla na kolena, bleskově se oblékla a pak raněného opatrně převrátila na záda. Odborným zrakem jsem zhodnotila jeho stav. Klukova pokožka a kůže na krku mi doslova flekatěla před očima, rty nápadně zčervenaly a po důkladnějším poslechu jsem odhalila i obtížnější dýchání. To nebylo dobré. Během ohledávání pacienta se přihnali jeho přátelé, bezradně nad námi postávali a přihlíželi.
„Je na něco alergický?“
Němě pokrčili rameny.
Za účelem změřit tep jsem mu přiložila dva prsty na vnitřní stranu zápěstí, nešel skoro nahmatat. Neprodleně jsem stočila pohled zpět na obličej, jehož bezvýraznost potvrdila mladíkovo bezvědomí. Hrozil mu anafylaktický šok.
Zkušeně jsem nezletilému rozevřela ústa a zkontrolovala jazyk, nebezpečným tempem nabýval na objemu. Automaticky jsem přiložila dlaně nad hltan a v zápalu ošetřování se soustředila na aktivaci zelené chakry, jenže se nic nestalo.
„Do hajzlu!“ zaklela jsem frustrovaně. Zmocnila se mě panika. Jestli neusměrním to otékání, udusí se. Bezradně jsem se porozhlédla po okolí, kromě nestabilních rozvalin a útokem vytvořených kráterů tu nic nebylo. Nemohla jsem používat chakru a neměla jsem nástroje.
Něco ale udělat musím, transport do nemocnice by nepřežil.
„Co máte v kapsách? Honem, všechno ven!“ houkla jsem na ně, zatímco jsem zběžně prohledala ležícího, stěží desetiletého hocha. Po prvotním zaražení vyskládali jejich obsah na prašný povrch cesty. Spěšně jsem se vystavenými věcmi probrala a duchapřítomně si přivlastnila nožík spolu se stříkací pistolkou.
„Co v ní bylo, voda?“ zajímala jsem se s naléhavostí v hlase.
„Jo, jen voda,“ odpověděl ihned majitel hračky. Šikovným zatlačením na podélný spoj jsem tu plastovou věc rozlomila na dvě půlky, poté jsem těkajícíma očima přelétla jednoduchý mechanismus a hrubě vyrvala hlavní hadičku.
„Co je s Hachirem? Neumře, že ne?“
„Ne, to nedovolím. Jsem lékařský ninja, zachráním ho, ale musíte mi pomoct.“ Odhodlaně jsem se na ně podívala. Sborově přikývli.
Nepěkný sípot značil, že nezbývá mnoho času, jmenovaný už začínal modrat.
„Ty,“ oslovila jsem tmavovlasého, „utíkej do nemocnice pro mediky. Řekni jim, ať vezmou lehátko, a přiveď je sem.“
„Hai,“ přitakal a stylem neřízené střely vyrazil pryč.
„A ty zaběhni do sídla klanu Aburame. Víš, kde to je?“ Naštěstí následovalo horlivé souhlasné přikyvování. „Fajn, máš za úkol kteréhokoli člena dovléct na ambulanci, jejich schopnosti se možná budou hodit.“
„A-Ano, madam,“ pípl klučina vystrašeně, nato se otočil a metošil příslušným směrem.
Pohlédla jsem za záda na největší shluk zeleně a znale proskenovala jednotlivé rostliny. K neskonalé úlevě jsem slavila úspěch, našla jsem, co jsem potřebovala. Energicky jsem uškubla trs yzopu, na několika místech jsem ohnula nať, aby napraskla, a líně vytékající tekutinou jsem si poctivě potřela ruce, pak jsem otevřela nůž a malé množství nanesla i na ostří. Tato bylina byla totiž známá pro své dezinfekční a antibiotické účinky. I když to do sterilního prostředí operačního sálu mělo daleko, alespoň jsem dopřála klid alarmujícímu svědomí.
„Vydrž, Hachiro,“ promlouvala jsem ke chroptícímu postiženému konejšivě.
Hlubokým nádechem jsem ustálila klepající se ruce a pevně uchopila předmět nahrazující skalpel.
Zaklonila jsem mu hlavu do správné polohy. Levačkou jsem mezi palcem a ukazovákem zafixovala hrtan. Druhou rukou jsem koncentrovaně vedla řez od ohryzku po prstencovou chrupavku, přičemž jsem tlakem prstů zamezovala masivnímu krvácení. Do vzniklého otvoru jsem s profesionální rozvážností zasunula plastovou trubičku. Jelikož při tomto zákroku reaguje pacient výrazným kašlem, musela jsem dávat pozor, aby nedošlo k dislokaci. Po nekonečně dlouhých vteřinách se utišil a provizorním řešením začal volně dýchat. Pečlivě jsem ranku obložila drobnými lístečky yzopu, které jsem posléze obezřetně přikryla kapesníkem. Hřbetem ruky jsem si otřela orosené čelo, úplně jsem cítila, jak ze mne odchází závažností situace rozprouděný adrenalin.
Zkontrolovala jsem životně důležité funkce, vypadalo to, že nejhorší bylo zažehnáno. Nanovo jsem zmonitorovala chlapcovu tepovou frekvenci, tentokrát jsem se setkala s o poznání větší odezvou. S úmyslem si pohlídat pravidelně se nadzvedávající hrudník jsem se nahnula nad nemocného, když jsem za sebou zaslechla příšerný dusot. Zaštítila jsem ho vlastním tělem, protože jsem hned nevěděla, co se děje, a s v obranném gestu zdviženou paží jsem se obrátila na původce toho kraválu. Z rozmazané zelené šmouhy se zakrátko vyklubal kvaltující Lee.
„Tak tady jste, nemohl jsem to najít. Můžu být nějak nápomocen, Sakuro-chan?“ otázal se po zabrzdění s vážnou tváří. Evidentně náhodou natrefil na jednoho z vyslanců.
„Ne. Nebo možná jo, měli bychom ho co nejdřív dopravit do nemocnice,“ změnila jsem názor poté, co jsem si uvědomila, že hovořím s tím nejvytrvalejším shinobi. „Pořídíš s ním sprintovat, aniž by trpěl otřesy?“
„Spolehni se. Udělám, co je v mých silách.“ Napnutě jsem přihlížela, jak si dřepl a co nejšetrněji si bezvládného pacienta nabral do náruče. Zřetelným kývnutím jsem schválila pozici, v níž ten uzlíček držel, a po letmém mrknutí osaměla s rozvířeným prachem. Na nic jsem nečekala a maximální rychlostí pádila za ním.

Tryskem jsem rozrazila dveře svého dřívějšího působiště, prohnala se halou a okamžitě zamířila do chodby vedoucí k urgentnímu příjmu. Po uzření krapet bizarní trojice jsem s divoce bušícím srdcem zvolnila a se staženým žaludkem k nim napůl doklouzala.
„Jak je na tom, Lee?“ vyhrkla jsem zadýchaně.
„Žije. Teď ho má v péči Tsunade-sama se Shizune-san.“
„B-bude Hachiro v p-pořádku?“ vytlačil ze sebe mezi vzlyky nejmladší hoch sedě nešťastně shrbeně na židli.
„Jistěže bude,“ uklidnil ho milovník tvrdých tréninků přesvědčivě, „vzaly si ho do parády ty nejlepší lékařské kunoichi na světě.“ Povzbudivě ho poplácal po útlém rameni, načež si před oba strachující se kamarády přiklekl. Nevnímala jsem, co jim říkal, vším tím stresem se mi příšerně rozhučelo v hlavě. Kvůli mé neschopnosti málem zemřelo nevinné dítě! Z ochromení oním krutým prozřením se mi udělalo nevolno, povážlivě se zrychlil dech, na čele vyrazily studené krupičky potu a před očima se roztančily divoce křepčící mžitky. Pravačkou jsem se zapřela o stěnu, abych zčistajasna malátnému tělu poskytla pevný bod pro oporu. Zamžený zrak jsem stočila k sandálům, zaměřila jsem se na pravidelný přísun vzduchu do plic. Kdybych se tu sklapla, dala bych své nemožnosti akorát korunu.
„Jsi v pořádku, Sakuro-chan?“ zajímal se Lee, rázem stojící vedle mne.
„Jo, jen se musím jít napít,“ odpověděla jsem co nejnormálněji. Zhluboka jsem se nadechla do hrudníku, přičemž jsem se silou vůle snažila zkrotit ten rozběsněný roj, jehož po svobodě toužící osádka mi bez slitování opakovaně narážela do lebky. Nohy, které jakýmsi zázračným úkazem získaly konzistenci pudingu, jsem donutila k poslušnosti, nejistě se odlepila od té chladivé zdi a stylem náměsíčného pobudy se stejným koridorem potácela zpět. Jako v mrákotách jsem se způsobem náraz-odmrštění vymotala z hlavní haly plné příchozích pacientů, příbuzných oněch uzdravujících se, či odcházejících vyléčených a konečně se ocitla na čerstvém vzduchu.
Přidržujíc se nízké betonové zídky lemující vstup jsem se vyždímaně doplahočila na její konec, kde jsem zůstala stát. Za účelem odehnat ten obrázek nezdravě sinavého chlapce jsem křečovitě zavřela oči, roztřeseně si přitiskla dlaň na ústa a s mučivým zaúpěním si pomalu dřepla. Bolestivě mi zalupalo v kloubech, agresivní jed se mimo centrální nervovou soustavu rozšířil nejspíš i na svalstvo a chrupavky. Ruka mi nedopatřením sklouzla z téměř do hladka opracovaného povrchu, přistála na vnější straně stehna. Fascinovaně jsem hleděla na prsty i část hřbetu potřísněné krví, jež si našla přechodné útočiště v pouhým okem stěží viditelných pórech, v nichž postupně zasychala – zabydlovala se. Nekontrolovatelně jsem se rozklepala, až mi začaly drkotat zuby. Tento nepatrný pohyb sklepal na řasách utkvívající slzy, které se stále rychleji snášely na čistou i rudými mapami poskvrněnou pokožku. Zvolna jsem se vyhrbila, jako raněná kočka stáčející se do klubíčka, a odepsaně padla na kolena do rozmočené cesty. Zabořila jsem do toho tmavě zbarveného prachu i holeně, dosedla jsem na paty. Ani jsem si nevšimla, že se rozpršelo. Nyní mě ty obrovské kapky doslova bičovaly. Bylo mi to jedno. Spustila jsem bradu na klíční kost a nechala klesnout ramena. Byla jsem na dně. Něco obdobného jsem zažívala, když jsem ztratila prvního pacienta.
„Támhle je.“ Čísi hlas si těžce probojoval trasu k otupělému mozku.
„Sakuro-chan?“
Kdosi mi až mateřsky sáhl na lopatku.
„To bude dobrý, Sakuro. Hachiro se uzdraví, ten týpek z Aburame klanu mu aplikoval protijed, už zabral. Zachránila jsi tomu klukovi život.“
Zimomřivě a zároveň ochranářsky jsem se objala pažemi. Takřka se dusíc vzlyky zamítavě jsem zakroutila hlavou.
„Jistěže ano, nebuď k sobě tak tvrdá. Hokage říkala, že sis vedla skvěle. Teď pojď, taky tě ošetříme,“ promlouvala ke mně vedle klečící Ino. Následovalo další nesouhlasné zavrtění. Schoulila jsem se ještě víc, až jsem čelem skoro spočívala na stehnech. Nechtěla jsem nikam chodit.
„Prý jsi dostala spoustu žihadel, píchnutí protilátek by ti ulevilo,“ přesvědčovala mě trpělivě.
„Ne-e-chci!“ zaskučela jsem táhle.
„Dobře. Tak nám aspoň dovol tě doprovodit domů.“ Nepřestávala mě konejšivě hladit.
„Nee.“ Proč jsem prostě nemohla být tady?!
„Co budeme dělat?“ otázal se Lee zoufale.
Nastala poměrně dlouhá pauza ticha.
„Vezmi ji k Narutovi, ten si s ní určitě poradí. Sakuro, Lee tě vezme k Narutovi. Já s vámi teď odejít nemůžu, ale slibuju, že tě přijdu zkontrolovat. Jo?“ Jelikož jsem nereagovala, brali to za souhlas. Opatrně mě vytáhli na zrosolovatělé končetiny, ninja v zelené kombinéze si bezvládnou pravačku přehodil kolem ramen a jistě mě kolem pasu co nejobezřetněji se svým netečným břímě vykročil ke kamarádovi.

Zatímco jsem odevzdaně kladla nohu před druhou, němě mi po umolousaných tvářích kanuly slzy. Nevnímala jsem, kudy jsme šli, nevnímala jsem mladíkovo tišivé mumlání, kromě vlastní nepoužitelnosti jsem nevnímala nic. Aniž bych zaznamenala výstup po schodech, najednou jsme se nacházeli přede dveřmi týmového kolegy, na které můj doprovod hlučně zabouchal. V tu chvíli se – snad na povel – spustilo otravné pískání v uších, jeho vysoká frekvence se mi s každým dalším tónem zařezávala hloub do mozku. Nelibě jsem k sobě stáhla obočí a rozklepanou levačkou se pokoušela nahmatat tepající spánek. Byla mi zima, přehřátému organismu z vlasů crčící provazce vody, jenž měly problém se vpít do předtím propoceného trička, takže si neomaleně stékaly na podlahu, nedělaly dobře.
„Sakuro-chan! Co se stalo? Lee, co jí je?!“ vykřikl ve futrech se objevivší Naruto. Kvůli tomu zatracenému zvuku v hlavě jsem slyšela dost zkresleně, přesto jsem u něho detekovala záchvěv paniky.
„Neboj, není zraněná. To není její krev. Je jen trochu… mimo, a odmítla jít domů. Postaráš se o ni?“ Žalostný tón odrážející se Leemu v hlase přesně odpovídal momentálně pociťované mizérii. A pohled na mě musel být ještě ubožejší.
„Samozřejmě,“ odpověděl okamžitě, „ukaž.“ Pouze částečně jsem si byla vědoma silných paží, křehce mě podebraly a záhy vznesly do vodorovné polohy. Instinktivně jsem přilnula k tomu zdroji sálajícího tepla, načež jsem mu obličej zabořila do mikiny. Ta vůně mi připomínala domov, bezpečí. Nepatrně mě to uklidnilo. Z koutků nezadržitelně vyvěraly dva úzké potůčky. Soustředila jsem se na tlukot blonďákova srdce, jeho nádechy a výdechy, nevědomky jsem je synchronizovala se svými. Zanedlouho zmizel tlak i to zpropadené pískání. Připadala jsem si tak lehká ba současně unavená až běda. Bolel mě celý člověk.
„Sakuro-chan?“ oslovil mě měkce. Předstírala jsem, že jsem to neslyšela.
„Sakuro-chan, i když bych moc rád, nemůžeme tady takhle zůstat. Potřebujeme tě dostat z těch mokrých věcí,“ nezvýšil hlas, mluvil stejně tiše a srdečně, věděl, že nespím. Otevřela jsem jedno oko a v rámci možností se rozhlédla, seděl se mnou v kuchyni na židli a držel mě. Objímal mě a dlaní jezdil po prochladlém, obnaženém nadloktí. Lee nebyl nikde k vidění, asi poreferoval o situaci a odešel.
„Teď tě postavím. Zvládneš to?“ Přikývla jsem a velmi neochotně se odtáhla, aby to mohl udělat. Zdrsnělé ruce, připraveny mě kdykoli zachytit, během nenásilného manévrování do koupelny taktéž sloužily coby podpora při vrávoravé chůzi.
Zapřela jsem se kyčlemi o umyvadlo, pro upevnění rovnováhy jsem ještě sevřela jeho studené okraje. Třesavka se nevzdávala tak snadno.
„Seš hrozně bledá. Jsi si jistá, že nechceš ošetřit?“ zeptal se starostlivě.
Pozvedla jsem zrak a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem příšerně. Křídově bílá pleť orámovaná růžovou helmou zplihlých vlasů, z nichž pořád odkapávaly šňůry té nejdůležitější tekutiny na světě. Znechuceně jsem se odvrátila.
„Nechci,“ zaskřehotala jsem protivně.
„Dobře. Vydrž, donesu ti nějaké oblečení.“ Neprotestovala jsem, když zašpuntoval vanu a nastavil kohoutek do příslušné pozice, nakonec přidal trošku pěny. Pak odběhl pryč. Zadívala jsem se na ruce, špinavé od krve a rozmatlané hlíny, zdály se tak cizí. Nespolehlivé. Skousla jsem si ret, jinak bych se zase rozbulela.
„Tady, moje nejmenší tričko a kalhoty. Pořídíš se umýt?“ zajímal se, zatímco na koš s prádlem umisťoval vyjmenované, již nenošené kusy. Mlčky jsem přitakala.
„Tumáš ručník. Budu hned za dveřmi, kdybys něco pot- Kdyby s-se ti p-přitížilo,“ vykoktal s nachovým ruměncem. Patrně mu došlo, co by to obnášelo. Nervózně přešlápl, načež radši vyklidil pole.
Opatrně jsem se přesunula k vaně, usadila se na její okraj a pomalu ze sebe začala sundávat nacucané svršky. Mrskla jsem je do umyvadla, potom jsem přehodila nohy dovnitř, zarazila vodu a dbajíc na bezpečnost se do ní celá ponořila. Bylo to duši ozdravující. Ležela jsem tam a čuměla do stropu. Jak teplo líně prostupovalo tělem, najednou mě přepadla strašná ospalost. S vynaložením veškeré vnitřní síly jsem se přiměla zvednout a věnovat se očistě. Rutinními pohyby jsem si umyla vlasy a mýdlem vydrhla pokožku. S přemáháním, nejradši bych se ráchala navěky, jsem vyndala špunt a s menším zásekem sledovala miniaturní vír tvořící se těsně před odtečením. Kéž bych uměla taky takhle zmizet. Hmátla jsem po osušce a otřela si vrchní polovinu, nato jsem se pracně vysoukala ven a provedla totožný rituál i s dolní. S laxně osušenými kadeřemi jsem se natahovala po zapůjčených věcech, když jsem s hrůzou přimrzla na místě. Neměla jsem spodní prádlo, to mé bylo mokré, a Naruto mi mohl stěží nějaké poskytnout. Popravdě, kdyby mohl, bylo by to značně alarmující. Po krátkém dumání, zda si přece jen nemám obléct to svoje, jsem nad tím mávla rukou a hodila na sebe častým praním vybledlé šatstvo. Prsty jsem si zběžně projela zacuchanou hřívu a v krapet lepší kondici vypajdala z koupelny.
„V pohodě, Sakuro-chan?“ otázal se Jinchuuriki skutečně postávající opodál.
„Hm,“ zamručela jsem bezduše. Stála jsem tam ve volném triku, velkých kalhotách, u nichž každou vteřinou hrozilo, že mi spadnou ke kotníkům, a žmoulala si spodní ret. V Narutových očích se zračilo tolik empatické bolesti a laskavosti, až mi to nanovo zaplavilo výhled. Neobtěžovala jsem se zvedáním stavidel, místo toho jsem zrušila vzdálenost mezi námi a vrhla se blonďákovi do vstřícné náruče. Umístil mi dlaně na bedra a vroucně k sobě přivinul, moje ruce putovaly milovníkovi rámenu kolem šíje, lačně jsem ho objala a do nepěkné grimasy staženou tvář schovala do ohbí svalnatého krku. Těžko říct, jak dlouho jsme tak setrvali, v jeho přítomnosti plynul čas jinak.
Ukazováčkem a prostředníčkem mi přes tenkou látku na záda opisoval nepravidelné obrazce, upokojovalo mě to víc než nějaká ohraná konejšivá slova.
„Chceš si o tom promluvit?“ navrhl mi šanci si ulevit. Bezhlesně jsem zavrtěla hlavou a přitulila se víc. Nenaléhal. Vtiskl polibek na vlhké temeno a přimáčkl si mou na dno si sahající maličkost silněji na vypracovaná prsa.
Z naslouchání mladíkově dechu mě vytrhlo zařinčení zvonku. Vyfoukla jsem úlekem zadržený vzduch a narovnala se, neodpustila jsem si však sklouznutí dlaní přes široká ramena, nadloktí, až k zápěstí, za která jsem ho krátce vděčně obemkla. Potom jsem odstoupila, neprodleně postrádajíc onen blahodárný kontakt.
„Na stolku máš čaj,“ sdělil mi mile, než odchvátal otevřít.
Pošoupla jsem si gumu tepláků do pasu, odkud mi při věšení na jejich majitele sjely, a přemístila jsem se na gauč, kde jsem se s koleny pod bradou uhnízdila. Až poté, co mi zrak spočinul na hrníčku s pořád malinko kouřícím obsahem, jsem si uvědomila, jak hroznou mám žízeň. Naklonila jsem se pro něj a po nedbalém vyfoukání se napila. Samozřejmě jsem si spálila jazyk.
„Seš borec, Naruto.“ Otočila jsem se na Ino, právě v závěsu za nájemníkem apartmánu vstupující do obýváku. Evidentně byla ráda, že mě vidí zbavenou nánosu bahna a krve, a spolupracující.
„Jak ti je?“ směřovala otázku přímo na mne, poté co si nevychovaně hrcla vedle. Přeměřila si mě hodnotícím pohledem, obzvlášť velkou pozornost věnovala provizornímu oděvu. A holému rameni, jenž pro velkou díru pro hlavu furt neodbytně vykukovalo.
„Líp,“ odtušila jsem bezbarvě.
„Vyděsila jsi mě,“ přiznala kamarádka ustaraně.
„Omlouvám se. Neustála jsem to.“ Mluvila jsem pomalu, rozvážně, s očima zabodnutýma v hrnku. Naruto, dosud zaujímající flek u konferenčáku - dnes neriskoval a nesedl si na něj, se přesunul blíž, na půl žerdi se uvelebill na boční opěrku a povzbudivě mě pohladil mezi lopatkami.
„Vždyť to nakonec dobře dopadlo,“ připomněla mi optimistickým tónem, „díky tvému pohotovému zásahu Hachiro žije. Nebude mít žádné následky, jed naštěstí nenapáchal fatální škody.“
„Ale nemuselo to tak být, z banálního zmírnění otoku pomocí chakry se stal boj o život. Moc nechybělo a zemřel by!“ ostře jsem utnula pokus vyšťourat ze mě ždibec kladných sebehodnot. Copak nedokáže pochopit tu bezmoc z vlastní neschopnosti?! To, že najednou nemůžu jednat přirozeně, jak jsem byla trénovaná a léta zvyklá… To bylo k zbláznění. Zrazovalo mě tělo, jako když si přeležíte ruku a nutně se potřebujete poškrábat, jenže to nejde.
„Já vím, promiň. Musí to být hodně ubíjející.“ Na chvíli jsme se ponořili do absolutního ticha.
O další přívalové vlně slz se, myslím, už ani zmiňovat nemusím. Přijala jsem Narutem nabízený zmuchlaný kapesník a hlučně se vysmrkala. Hřbetem pravačky jsem si utřela slané pěšinky toužící se dostat na mapu zachycující území obou lící.
Neuniklo mi, jak zvědavě zašilhala po vybavení v pokoji. Nikdy tu vlastně nebyla. Proč taky?
Znovu jsem si lokla, abych nějak zaměstnala choulostivým tématem opět vibrující ruce.
„Kdybys cokoli potřebovala, neváhej se na mě obrátit, Sakuro,“ řekla až prosebně mnouc v prstech jeden růžový pramínek. Kývla jsem, že beru její návrh v potaz.
„Přinesla jsem ti náhradní oblečení, co mám pro případ nouze v nemocnici. Taky se stavím u vašich a povím jim, co se stalo, a že spíš u mě. Teda, předpokládám, že chceš zůstat tady?“ Třebaže použila tázací intonaci, odpověď předem znala.
„Můžu?“ obrátila jsem se na mlčícího blonďáka se skřehotavým dotazem.
„Jistěže,“ schválil to bez zaváhání.
„Ino,“ zabrzdila jsem členku týmu deset, když na stůl položila do ruličky smotané šatstvo a odebírala se k odchodu.
„Hm?“
„Mohla bys, prosím, odnést ty mokrý hadry?“ A přemáchnout je? Vyslala jsem k ní telepaticky prosbu. Nechtěla jsem to teď řešit, a už vůbec, aby musel Naruto.
„Beze všeho.“
„Jsou támhle, v koupelně v umyvadle.“
Na malý okamžik se nám ztratila z dohledu, neboť zapadla do nevelké místnosti, do níž jsem ji odkázala. Jakmile vypochodovala, hyperaktivní ninja se akčně postavil, nachystaný kamarádku vyprovodit.
„Ven trefím, ty se věnuj Sakuře,“ nařídila mu typicky svéhlavým způsobem a v přátelském duchu ho poplácala po nadloktí, nato mě se soucitným úsměvem na pár vteřin uzamkla ve svém náručí. Nevysvětlila bych proč, ale po nasátí její vůně se mi zčistajasna vybavil čerstvě osázený záhonek na nedávno zahrnutém hrobě. Doslova z toho čpělo milosrdenství.
„Měj na paměti, že na to nejsi sama, ano?“ zašeptala do ucha. Pustila mě a vykročila ke vchodovým dveřím.
I Naruto se na mě pousmál, leč poměrně rozpačitě, zjevně nevěděl, co si s takovou troskou, okupující jeho gauč, počít. Obemkla jsem si pokrčené dolní končetiny těmi horními, namáhavě polkla, zavřela oči a usouženě si zapřela čelo o kolena. V tu ránu byl u mě. Vecpal se do mezery u postranního opěradla a pod taktem vrozených instinktů si mě přivinul na hruď, kde jsem se vděčně schoulila. A brečela a brečela. A brečela. Nebralo to konce. Všechno špatné v životě, veškeré přešlapy, mi najednou přišlo děsně líto.
„Jsem tady, Sakuro-chan,“ chlácholil mě láskyplně, „jen to ze sebe dostaň. Budu s tebou, dokud se ti neuleví.“ A tak jsem mu tou slanou průtrží máčela triko dál. Objímal mě, hladil a konejšil, jako vždy jsem se o něho mohla plně opřít. U za kariéru vyoperovaných močových kamenů, já si toho kluka nezasloužím! Vždyť jsem jen psychicky labilní nula, co kromě léčení lidí, což byla momentálně ze sloupečku plusových vloh asi nenávratně vyřazená činnost, umí kulový, lamentovala jsem v duchu navztekaně. Ano, opět ta samá písnička. Bývala bych tu sebekritiku pramenící z pocitu bezvýchodnosti ventilovala nahlas, nýbrž pochybuju, že bych přes nakynutý knedlík zašprajcovaný v hrdle procedila jediné slovo. To jsem celá já, dovedu akorát bulet! A hledat vinu u ostatních. Zas*anej Daimyo! Svinskej Hyuuga a jeho špinavý intriky!
„P-proč se mi t-tohle muse-lo stát? T-tolik jsem d-dřel-a, abych byla n-nejlep-ší, a teď j-jsem k ni-čemu. Roky prá-ce jsou v hajz-zlu! Šmejdský s*áči! N-nenávi-dím je!“ vysoukala jsem ze sebe pracně, sotva jsem popadala dech. Pro rozčílením zpěněnou krev jsem nepřemýšlela nad tím, co říkám. A to byla chyba. Cítila jsem, jak si pode mnou Naruto ztrápeně povzdechl a znatelně strnul.
„Omlouvám se, Sakuro-chan. Za všechno můžu já, najali na tebe ty zabijáky kvůli mně,“ řekl zbědovaně rozmazávaje si máslo provinilosti po hlavě. Tohle jsem nechtěla. Zatnula jsem zuby a narovnala se, abych mu viděla do obličeje. Tvářil se, že by hned teď nejradši skočil do té nejhlubší propasti, znovu se utkal s Madarou, absolvoval trénink sage módu, přečetl na jeden zátah celou roční hospodářskou zprávu… že by udělal cokoli, čím by se potrestal.
„Ne, t-ty promiň,“ usilovně jsem se snažila udržet v rovině rozkolísaný hlas, „tak jsem to nemyslela. Jsem pitomá.“ Podle lesklých očí, v nichž se zračila čirá bolest, jsem seznala, že jsem ho dostatečně nepřesvědčila. Jednalo se o něco, co ho trápilo hluboko uvnitř. Umístila jsem mu dlaně na líce a naštelovala se do pohodlnější pozice. Po tom slzavém údolí, které mé plodné váčky vyprodukovaly, jsem musela mít slušnou řachu, přesto jsem blonďákovi zpříma hleděla do těch nějakým nevhodným předmětem rozčeřených studánek.
„Ať se stalo cokoli, v žádným případě nelituju, že jsem si s tebou začala. Miluju tě, Naruto,“ pronesla jsem pevně, zatímco jsem mu palci něžně přejížděla po vouskatých skráních. Zajímavý vývoj, během mrknutí oka jsem já byla tou, kdo utěšoval. Konečně jsme si přiznali, co nás skutečně užírá.
I hrdinové mají šrámy na duši.
Bezmyšlenkovitě jsem se naklonila a políbila ho. Oba jsme potřebovali rozptýlit, takže jsem se moc nežinýrovala, po přilnutí rtů jsem jazykem rovnou zažádala o povolení ke vstupu, jenž mi bylo bez okolků uděleno. Dvojice nedočkavých průzkumníků se střetla na půli cesty, a tam se velmi vroucně přivítala. Překryla jsem jeho ústa svými a zanořila se ještě hloub, opojně zamručel. Vzrušivě mi po stranách sjel teplými dlaněmi na boky, ladně jimi obkroužil lehce vystouplé kyčelní klouby, pak je stylem vyprahlých poutníků přecházejících poušť nechal doputovat do oázy v podobě beder, kde je spojil a silně mě sevřel. Vpletla jsem mu prsty levačky do vlasů a s určitou urgencí jej za ně zatahala. Byla jsem vůdcem akce. Vsadila bych se, že kdybych si usmyslela, že ho pomažu marmeládou a hodím do mraveniště, dovolil by mi to.
Zkušené jazyky se o sebe třely mistrněji než profesionální tanečníci tanga. Vdechovala jsem jeho dech, horký a vlhký uvnitř svých úst, nýbrž to nestačilo. Zatočila se mi hlava. Bohužel jsem odporně brzy vyčerpala zásobu kyslíku na nulu. Na pokraji mdlob jsem mu špičkou jazyka polaskala horní ret a následně polibek přerušila, mátožně jsem si zapíchla bradu o mladíkovu klíční kost.
„Nemáš hlad?“ zeptal se, když ustálil hořečnaté dýchání.
„U-um,“ zahuhlala jsem mrtvolně, „byl to náročný den, jsem unavená.“ Opravdu, každou vteřinou se oční víčka stávala těžší a těžší.
„Klidně si můžeš jít zdřímnout do ložnice, buď tu jako doma.“
V reakci na velkorysou nabídku jsem se posunula kousek dál, až jsem chodidly přišla do kontaktu s pohovkou, a svezla se po statném trupu níž.
„Jen si trochu odpočinu.“ Lehla jsem si a hlavu si položila do Narutova klína. Volnou paži jsem mu majetnicky přehodila přes stehna. Neměl nejmenší výhrady, naopak, zúčastněně mě vískal ve vlasech, pravačkou vyhledal drobnou ruku, překryl její hřbet a potom propletl své šlachovité prsty s mými. Zavřela jsem oči, abych je pro promítané výjevy na pozadí zase prudce rozevřela. Neklidně jsem se ošila kousajíc se zevnitř do tváře.
„Nemohl bys mi něco vyprávět?“ zaškemrala jsem sklíčeně.
„To bych mohl, Sakuro-chan. Jen musím přijít na to, co jsem ti ještě nevykecal,“ odpověděl s veselým podtónem. Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Říkal jsem ti, jak mě Zvrhlý poustevník málem zabil?“
„Ne. Asi ne.“
„Dobře. Bylo to čerstvě na to, co jsem se s ním seznámil. Tak trochu jsem ho donutil přihlížet mýmu tréninku, hehe. No, po několika setkáních se vytasil s nápadem naučit mě techniku přivolání, ale byl jsem totálně marnej, jediná možnost, jak to dokázat, bylo využít Kuramovu chakru. Jednou mi nakázal zajít do horkých pramenů, nato mě vzal na rámen a nakonec…. Um, chtěl, abych objal dívku, kterou mám rád, jako by na tom závisel můj život.“ Zabublalo to v něm smíchy. „Dala jsi mi tenkrát pěstí, to však nebylo nic výjimečnýho, když jsem tě otravoval furt… Dovedl mě za vesnici a naprosto bez varování hodil do tý nejhlubší rokle.“
„To je hrozný, Naruto,“ zděsila jsem se nehraně, „kdyby se to nepovedlo, mohl jsi zemřít.“
„O tom to celý bylo. Krůček od smrti jsem to dal, přivolal Gamabuntu. To jsem ale ještě neměl tak docela vyhráno, nehorázně ho to naštvalo…“ S napětím jsem naslouchala jeho příjemnému hlasu, postupně pro mě bylo čím dál obtížnější udržet pozornost, sem tam mi unikaly i části vět, jelikož jsem nezadržitelně klimbala. Až se zatmělo nadobro.