Boj proti Osudu 83

„Sakra!“ se s pachutí kovu rozlehlo temnou jeskyní, když dva kameny s rachotem dopadly na zem. „Nestůj tam tak blbě a najdi nějaký lepší šutry!“
Nentou zaskřípal zuby, stejně se ale sehnul na zem a pohmatem vybral dva potenciální křemene. Šouravými kroky došel ke svému společníkovi a s hlubokým nádechem je položil vedle mokrých a prohnilých kusů dřeva.
„Stejně to nechytne.“
Muž poznámku ignoroval, namísto toho s razancí popadl dva kameny a začal jimi proti sobě křesat. I když to na první pohled vypadalo nadějně, i když v temnotě sem tam probleskla jiskřička, vlhkost byla až příliš velká a dřevo moc nasáklé. Plamen nevzplál.
„Tak najdi lepší dřevo!“ Jouninův hlas byl hlasitý, přesto ale vachrlatý, jak si na nich vybíraly daň tři noci ukrutné zimy bez jídla a ohně a s mlhou tak hustou, že přes ni neviděli na špičku nosu.
„Žádný jiný tu není,“ prskl Nentou, už unavený z neustálého komandování. Taky tu nechtěl být. Taky tu nechtěl zůstat; v zatuchlé páchnoucí jeskyni, kde byla vlhkost neúnosná a přítomnost druhého muže ještě nesnesitelnější.
Sedl si na kupu nahrabaného rozkládajícího se listí a zády se opřel o studenou stěnu. Výdech, který mu unikl přes rty, byl slabý a studený. Nentou věděl, že jestli se mlha brzo nezvedne, zemřou tu. Rozvodněná řeka, která je v téhle části ostrova uvěznila, byla jen letmým završením náročného boje, při kterém vyplýtvali skoro všechnu svou chakru. Bez jídla a s noci probdělými ze strachu, že by je v klidném spánku svou mrazivou rukou dostihla smrt, se jednalo o setrvalý stav. Neměli na výběr. Museli čekat.
Vítr, který se venku znenadání zvedl, vyhnal z úkrytu poslední zbytky tepla a naději z dospělého jounina, který po hrstech začal házet všudypřítomné kameny na stěnu jeskyně.
„K***a! Proč zrovna tady!“ Zaúpěl a dlaněmi si přejel přes obličej. „Proč zrovna s tebou!“ Jeho ruka se vymrštila jako had a hodila kusem horniny přímo nad Nentouovu hlavu. Kámen se rozdrolil na menší kusy a ty dopadly Nentouovi do mokrých vlasů. Ani s sebou nepohnul.
„Kdybyste radši neplýtval energii,“ uniklo mu unaveně z pootevřených rtů.
Nebyla to první mise, která se tak nehorázně podělala. Byla to ovšem první mise, kdy věděl, že jediný, na koho se může spolehnout, je jenom on sám.
Muž, co stál naproti němu a ze kterého byla v jeskyni vidět jen rozmazaná silueta, byl nestabilní a nebezpečný jak odjištěný granát. Jestli by se choval stejně, kdyby je nespojovala předchozí nepříjemná střetnutí, to bylo ve hvězdách.
„V týhle fázi je to stejně úplně jedno. Ta mlha se buď zvedne, nebo ne. Když zapálíme oheň, získáme trochu víc času.“ Jouninův hlas se uklidnil a pro jednou projevil racionální myšlenky. Nentou změnu ocenil.
„Všechno je vlhký. Úplně všechno. Nechytnou nám ani vlasy.“
Kurejihari Seiryo si odkašlal. Hrdelní zvuk se rozrezonoval v malé jeskyni a Nentouovi z něj naskočila husí kůže.
Jestli se ta mlha nezvedne, oba tu umřou.
Zima se vkrádala skrz promočené boty a vestu a svými malými zoubky ho kousala po celém těle. Svaly tuhly a on se bezděky začal propadat hloub a hloub do stěny, až měl pocit, že s ní splynul. Myšlenky prvně potemněly, pak se ale za očima objevily záblesky světla a on spatřil úsměv, který ho poslední dvě noci držel naživu. Který mu rozpumpovával krev v těle a nutil ho držet se. Držet a nepustit. Protože mu to slíbil.
Já se vrátím. Já se vždycky vrátím.
Kašel se ozval znovu, tentokrát naléhavěji, a Nentou nakrčil obočí.
„Víte, kdybychom si sedli vedle sebe, všechno teplo by nám nemuselo utíkat pryč.“
Odpovědí mu bylo prvně němé zašustění vesty, pak si ale jounin odkašlal a zasyčel skoro jako had. „U tebe já sedět nebudu.“
Nentou jen protočil očima.
„Nemusíte mít strach. Nejste můj typ.“
Kurejihari Seiryo zavrčel, když se jeho mohutná forma vyškrábala zpátky na nohy a začala přecházet přes délku jeskyně sem a tam.
„Takový pošetilý hloupý kluky, co si myslí, že můžou všechno... vás by měli doma řezat!“ prskl a kopl Nentouovým směrem rozdrolený štěrk. Nentou stačil tak tak zvednout ruku a zaclonit si obličej.
A bylo to tady zas. Ta neskutečná iracionalita, která nahradila chladné a precizní myšlenky, pod nimiž se jim oběma podařilo splnit misi bez velkých komplikací. Ta demagogie, kdykoli Nentou promluvil. Nezáleželo na tom, co řekl. Stačilo, že v myšlenkách staršího Kurejihariho vyvolal nepříjemnou vzpomínku na vlastního syna, který se zřekl dědictví své rodiny sobectvím a zbabělostí a přinesl tak na ně na všechny hanbu.
Hanbu.
Hanbu.
Pche.
„Kluky jako jsem já? Kluky, jako je váš syn?“
Kurejihari se napřímil a otočil se k Nentouovi čelem. Ve tmě se zaleskly dvě zlověstné oči.
„Já nemám syna.“
S Nentouem cuklo, i když to nebylo poprvé, co tuhle větu slyšel. Vzpomínka na Setsuyaka, strnule stojícího za barovým pultem, zatímco mu jeho otec přede všemi zákazníky nadává do těch nejsprostších omylů lidské existence, mu rozproudila krev. Zlostí zatnul prsty.
„Ale máte,“ s razancí, která mu vysávala energii jako pijavice, se vymrštil na nohy. „Syna, kterej se doma trápí, protože myslí, že za nic nestojí. Kterej je tak sám, jak to jenom jde, protože mu na ulici kvůli vám ani lidi neodpoví na pozdrav. Syna, kterej doma čeká na to, až přestanete být blbec a vytáhnete hlavu z vlastní…“ Dech mu unikl skrz překvapené rty, když ho silná ruka narazila na stěnu. Pod krkem ucítil mohutnou dlaň a před očima se mu na chvíli zatmělo.
Tak na tohle energie ještě očividně zbyla.
„Drž hubu.“
Rychlé dechy naplnily jeskyni. V uších slyšeli oba tlukot vlastního srdce. „Já nemám syna,“ prskl jounin. „Ta troska, se kterou...," hlas se mu znenadání zlomil. "To není můj syn! Rozumíš? Není to můj syn.“
Adrenalinem roztřesená ruka na chvíli povolila svůj stisk, čehož Nentou využil a dvěma rychlými hmaty se z úchopu vyprostil. Ruce chvíli zaostaly za rozbouřenou myslí, pak se ale přece jen pohnuly a Nentou muže udeřil do břicha. Postava jounina byla ale ošlehaná léty tvrdého tréninku a Nentouova zeslabená pěst nezpůsobila víc než lehký diskomfort.
Kurejihari zavrčel a vrazil Nentouovi do nosu. Mladík se zapotácel, jak ho ohromila náhlá bolest, a okamžitě se sklonil, aby se krví neudusil. Starší muž mu ale nedal na vybranou, když ho opět chytil pod krkem a tentokrát ho vytáhl o pár centimetrů výš, až se Nentouovy nohy pouze škubaly v prázdném vzduchu. „Jak lehký by bylo tě tu prostě nechat. Trochu zatlačit. Jen přiskřípnout. Nikdo by se to nedozvěděl.“
Nentouovi začal pomalu docházet vzduch. Jeho ruce se snažily marně proti rukám o tolik většího a silnějšího. Nohy se ani nepokrčily, natož aby pořádně koply. „Mohl bych udělat to, co si stejně zasloužíš. Za to, cos způsobil, ti to stejně patří, “ prskl mu do tváře.
Nentouovy oči se protočily vzhůru, když se k němu Kurejihari Seiryo lehce naklonil. „Ale za to mi nestojíš. Ty ani… ani on,“ zavrčel a odhodil Nentoua stranou. Ten dopadl na hromadu listí a s heknutím se ihned přetočil na záda. Hlava byla jak v oblacích, před zrakem se mu míhaly mžitky. Viděl Setsuyaka, jak celý rozesmátý dojídá zbytky zmrzliny a pak dává Hitokagemu zbytek kornoutku. Viděl svou matku, jak mu dává pusu na čelo a do ruky „Já vím, že to nepotřebuješ, ale ber, dokud mám“ pár bankovek, aby si to venku užil a pozval toho fajn kluka, co vypadá, že toho normálně moc nesní, na jídlo. A viděl taky Nigenteki, tu malou zranitelnou holku, jak s vehemencí hází do koše těhotenský test a pak se sype jako zvětralá hornina.
Roztřesenýma rukama se zapřel o vlhkou zem a podsunul pod sebe kolena. S opatrnými nádechy, které dráždily jeho zlomená žebra, se postavil a podíval se Kurejiharimu vzdorovitě do tváře.
„Co vy víte, co za co stojí,“ odplivl si krev, která se mu dostala nosohltanem až do pusy. Proč nemůžou být všichni rodiče jako jeho máma.
Kurejihari si ho přeměřil znechuceným pohledem.
„Jsem na světě o dost dýl, kluku. O tom, co má jakou cenu, vím víc než ty.“
Nentou se suše zasmál.
„A stejně zavrhnete jedinýho syna. Pro co vlastně.“ Krev mu z nosu přestala téct, pořád ale cítil její kovovou pachuť na jazyku. „Protože chtěl žít?“ Vyzval Kurejihariho pohledem. „Anebo proto, že chtěl žit podle sebe?“
Kurejihari na to nic neřekl, jen se zamračil a vzdorovitě zvedl bradu. „Asi je to tak lepší. Pro Setsuyaka. Taky bych radši neměl žádnýho otce než takovýho, kterej mě prvně rukama přidusí a pak mě vlastníma nohama ušlape v hrobě.“
Kurejihariho strnulá postava poskytovala jedinou odpověď, kterou Nentou chtěl a kterou taky čekal. Přesto nechápavě zakroutil hlavou a s uštěpačným povzdechnutím se protáhl kolem druhého ke vchodu do jeskyně, kde se před chvílí mihl malý stín.
Nentou se zaposlouchal, pak rychle vytáhl kunai a hodil ho do bílé tmy. Byl slyšet náraz a pískot. A pak jen ticho. V mlhou zahaleném vchodu se mu po pár vteřinách podařilo nahmatal mrtvou krysu. Byla baculatá, s hutnou srstí. Buď dobře živená, nebo březí. Co ale na tom.
Vytáhl z mrtvého těla kunai a pomalými tahy začal oddělovat kůži. Když se dostal až na sval, prsty rozhrnul srst a silně se zakousl. V puse ho začala dávit cizí krev, nutkání zvracet ale potlačil a uhryzl si další dva kusy svaloviny. Pak si otřel pusu a rozjedenou krysu hodil jouninovi. Ten jí překvapeně chytil do ruky a se znechucením se na ni zadíval.
Nentouovi bylo jedno, jestli ji sní nebo ne. On sám, s nově nabitou motivací tu prostě dneska nezemřít, měl najednou dost energie na to, aby je dostal domů oba. Už jen proto, aby mu ukázal, co za co vlastně stojí.