manga_preview
Boruto TBV 08

Boj proti Osudu 86

„Je v tom.“
Slova na jeho jazyce chutnala jako popel z jedovatého dřeva.
Jeho oči slepě sledovaly chlapce, řádícího na hřišti.
A postava vedle něj se ošila.
Ticho.
„Nigenteki?“
Taiova hruď se stáhla. Rozbušené srdce se dralo skrz stísněný prostor ven. Muž sevřel ruce v pěsti, aby uvolnil trochu napětí.
Přikývl.
A uslyšel ženin trhaný šokovaný nádech.
„A co – “ Ženin hlas byl zastřený. Odkašlala si. „– co si o tom myslíš?“
Mužovy oči se pomalu zavřely a zase znovu otevřely, než promluvil.
„Nevím.“ Vydechl.
Ženiny oči se k němu zkoumavě stočily. Periferním viděním spatřil její stažený zamračený výraz.
„Proto se nám vyhýbala?“
Znovu přikývl.
Hinatiny prsty zmačkaly látku její dlouhé sukně.
Proč ona? Ta, která se vždycky tolik snažila.
Proč ona? Ta, která si toho už tolik vytrpěla.
Proč ona? Ta, která vždycky bojovala.
Tentokrát také bojovala. Zoufale. Beznadějně. Až do konce.
Proč to stejně nestačilo? Proč pořád ona?

Oběma se ty otázky honily hlavou. Ani jeden je ale nevyslovil.
„Musíme jí pomoct, Taii. Nemůžeme ji takhle nechat.“ Hinatin hlas byl tichý ale pevný.
Tai věděl, že má pravdu. Zatraceně, vždyť na to sám myslel! Ale –
„Ale jak?“
Hinata rychlým pohledem zkontrolovala syna na prolézačce.
„Co s tím chce dělat?“ Zeptala se po pár okamžicích opatrně.
Tai zatnul zuby.
„Hádej.“ Prskl. Hned se ale uklidnil a pokračoval smířlivějším tónem „Je to Nishinovo.“ Povzdechl si. „Nechce s tím mít nic společnýho. Chce to dát pryč.“
Hinatina ruka na jeho koleni ho tak překvapila, že na lavičce málem nadskočil.
„A ty?“
„Já?“ Uchechtl se nevesele. „Já nemám žádné právo jí do toho mluvit. Nemá vůbec důvod mě poslouchat.“
„Jenže ty s tím nesouhlasíš, viď. Nechceš, aby si to dítě nechala vzít.“
Tai sevřel víčka tak pevně, až mu zašumělo v uších.
„Nemůžu jinak. Co když – “ Polkl. „Co když už pak znovu nebude moct? Co když pak toho rozhodnutí bude po zbytek života litovat.“
Ruka, stále setrvávající na jeho koleni, ho konejšivě zmáčkla.
„Neji.“ Taiova hlava při jméně druhého Hyuugy překvapeně vystřelila nahoru, akorát aby spatřila Hinatu, jak si nervózně olizuje suché rty. „On ho tehdy nechtěl.“ Ženin opatrný pohled se na vteřinu stočil na vesele si hrajícího hocha.
Taiovy oči se doširoka otevřely.
„Neji ho – ? Ale vždyť – “
„Byli jsme tehdy ve složité situaci. Byli jsme tu noví. Nikdo nám nevěřil. Přišli jsme o veškerou rodinu a přátele. A taky další věci.“ Odkašlala si a zakroutila hlavou. Potom její světlé oči vzhlédly do těch Taiových, stále rozšířených v šoku.
„Ale já za něj bojovala. Za svého chlapečka. Chtěla jsem ho. Nemohla jsem se ho vzdát.“ Ruka z jeho kolene zmizela a v instinktivním ochranitelském gestu se přesunula na ženino nyní ploché břicho.
A potom se Hinata zničehonic jemně usmála. „A tak se narodil. I když Neji strašně moc nechtěl.“ Její něžný úsměv se rozšířil.
„A teď ho oba milujeme.“
Tai nervózně polkl. „Jenže Nigenteki.“
„Je na to moc mladá.“
„Je jí jenom osmnáct!“
„Můžeš jí to vymluvit.“
„Vždyť je to Nishinovo!“
„Můžete ho vychovávat spolu.“
„Chodíme spolu přece jenom krátce!“
„Ale co když pak bude taky šťastná?“ Odmlčela se a on najednou nedokázal odpovědět. „Vy oba.“
Jeho pohled se zavrtal do země. „Nemám právo –“ Opakoval zlomeně. „Nemůžu…“
„Běž za ní, Taii. Řekni jí, že ji miluješ. Řekni jí, že jsi tu pro ni. Že spolu to zvládnete. Že to dělat nemusí. Že tu pro ni budeš. Pro ně oba.“
Polkl.
„Třeba právě tohle potřebuje slyšet. A ty jsi ten jediný, kdo jí to může říct. Ten jediný, kdo jí může dodat sílu, kterou na tohle potřebuje.“
„Jenže –“ Povzdechl si. „Já na to vážně nemám žádné právo.“
Mezi dvojicí se na pár okamžiků rozprostřelo ticho.
„Neji kdysi hrozně rád mluvil o osudu.“ Tai opatrně vzhlédl, Hinatin pohled ale směřoval kamsi do dálky, koutky úst jemně zvednuté opětovným prožíváním dávné vzpomínky. „Bral ho jako něco strašně špatného. Jako něco, co člověku brání v jeho svobodné vůli. Vždycky s ním ze všech sil bojoval, i když všem okolo tvrdil, že utéct osudu není možné.“
Taiovo obočí se nechápavě nakrčilo.
„Tehdy jsem tomu nevěřila – že osud existuje. Myslela jsem, že je to jen iluze v Nejiho hlavě. Všudypřítomný strašák, který je vtělením všech těch hrůz, co si jako dítě prožil.“ Žena se na pár okamžiků odmlčela, než se znovu dala do řeči.
„Ale čím jsem starší, – nemůžu si pomoct – tím víc mám pocit, že na tom něco je. Že osud skutečně existuje. Jen na rozdíl od Nejiho si nemyslím, že je na osudu něco špatného.“ Vydechla Hinata a usmála se.
„Kdybychom tehdy zůstali v Konoze, nikdy bychom s Nejim neskončili spolu. Kdybychom neodešli sem do Mlžné, nikdy by se nenarodil Keitaro.“ Stočila pohled k Taiovi a usmála se na něj. „Nikdy bych nepoznala ani tebe, ani Nigenteki, ani nikoho z týmů. Byla bych jiný člověk. A Neji taky. Myslím, že nás tehdy z Listové vyhnala ruka osudu. Osudu, který nám pro jednou nechtěl ublížit.“
Zasmála se, ale Tai konsternovaně zakroutil hlavou. „Promiň, Hinato, ale nějak vůbec nerozumím, co se mi tímhle snažíš říct.“
Modrovláska se chápavě usmála. „Pamatuješ, jak jsi mi kdysi řekl o své bývalé ženě? O tom, jak jste nemohli mít děti?“ Taiovo obočí se stáhlo ještě pevněji. „A teď když jste se dali dohromady s Nigenteki. Určitě ses bál, kdy se ten problém vynoří znovu.“ Pravdivost jejích slov Taie zasáhla jako dýka. Zlomeně sklonil hlavu. „Jenže najednou tenhle problém neexistuje. Vyřešil se za vás ještě dřív, než jste na něj vůbec narazili. Nepřipadá ti to jako zásah osudu?“
Tai nevěřícně zakroutil hlavou. „Hinato, tohle je šílenství.“
„Ne, Taii.“ Ozvala se modrovláska. „Tohle je tvoje šance. Vaše šance.“
Mužova hlava se na jeho krku zakymácela, jako by si nebyla jistá, zda chce setrvat na svém místě.
„Tohle je šílenství, Hinato.“ Zopakoval jako v tranzu. „Nemůžu. Nemůžu jí to udělat. Jsme spolu moc krátce.“
„Jen se nad tím zamysli.“ Zašeptala Hinata, a zatímco vstávala z lavičky, její ruka na okamžik chláchollive sevřela jeho ztuhlé rameno. Potom už bez dalšího ohlédnutí jistým krokem vykročila ke Keitarovi, šplhajícímu po prolézačce.
Když za dalších pár minut opět usedala na lavičku, bylo už Taiovo místo prázdné.
Usmála se a zamávala hrajícímu si synovi.

***

Nigentekina matka vypadala naprosto strhaně. Její obličej visel splihle jako maska, dokonale doplňován prameny mastných vlasů.
„Můžu dál?“ Zeptal se Tai opatrně. Musel za ní hned. Dřív, než si to rozmyslí. Dřív, než mu dojde, jak blbej a sobeckej tenhle nápad byl.
Nebo nebyl?
„Sensei? Ano, ano samozřejmě. Prosím. Dáte si čaj? Kávu? Vodu? Pardon, káva už vlastně došla. Máme jenom čaj nebo vo –“
„Děkuji, není potřeba.“
„ – dobře.“ Ženin hlas byl stejně plochý jako její vzezření.
„Po schodech nahoru a první dveře nalevo?“
Nigentekina matka párkrát nepřítomně zamrkala a potom bezvýrazně přikývla. „Ale teď asi spí. Nevzbuďte ji prosím. Potřebuje odpočívat.“
Tohle Tai slyšet nechtěl. Potřeboval s ní mluvit. Hned. Teď. Než ztratí tu trochu odvahy, kterou mu Hinata dodala. Věděl ale, že dívčina matka má pravdu.
„Samozřejmě. Počkám, než se vzbudí.“
Starší žena kývla a ustoupila Taiovi z cesty.
Světlovlasý muž na nic nečekal a vykročil do schodů. Jeho těžké kroky se dunivě rozléhaly mrtvolně tichou chodbou, zatímco zlomená postava dívčiny matky zmizela do dveří v přízemí.
Poslední schod hrozivě zavrzal, Tai ale zvuk ignoroval, oči upřené na povědomé dveře.
Honem. Už tam měl být. Rychle. Teď. Než ztratí odvahu!
Klika v jeho ruce byla ledová jako zimní mlha. Skoro by od ní ucukl. Jeho odhodlání bylo ale silnější než štiplavý vjem v jeho dlani. Stiskl kliku a dveře se pootevřely.
Jeho vlasy se okamžitě rozletěly v poryvu průvanu. Muž rychle vstoupil a zavřel za sebou dveře, aby průvan Nigenteki nevzbudil. Bez rozhlédnutí vyrazil k rozevřeném oknu a svižným pohybem ho zavřel. Sklo v rámu zarachotilo a on si tiše vynadal. Nevzbudil ji?
Spěšně stočil pohled k posteli.
Přikrývky byly zmuchlané. Prostěradlo bylo zmačkané špinavé a na několik místě odhalovalo matraci.
Dívka spala.
Byla k němu otočená zády. Její uhlové vlasy byly rozprostřené po polštáři jako noční mraky. Zhluboka se nadechl.
A vykročil.
Skleněná láhev od vodky se po nárazu do jeho špičky hlasitě snesla k zemi a kutálela se pryč, dokud se nezastavila o nohu postele.
Zatraceně! To nemohl být opatrnější? Slíbil přece, že ji nevzbudí! Je idiot, ne jounin, nekoukat se pod vlastní nohy!
Zahanbeně vzhlédl zpět k dívce na posteli. Stále ležela bez hnutí.
Spala?
Spala.
Nevzbudil ji.
Tiše si oddechl. Už zbývaly poslední dva kroky. Nehodlal svou chybu opakovat, a tak shlédl k zemi a co nejtišeji vzdálenost ke spící dívce překonal. A ještě, že tentokrát koukal na cestu. Na zemi se válelo pohozených několik platíček od léků. Kdyby na vydutý plast šlápl, určitě by alespoň zašustil.
Ještě naposledy se zamračil se na láhev u nohy postele. Její obsah byl už pryč, přesto se pach tvrdého alkoholu, po tom, co zavřel okno, provokativně vznesl do prostoru.
Jenže to nebyl jen pach alkoholu. Bylo tam ještě něco. Štípalo ho to v nose jako přicházející nemoc.
Vzhlédl.
A jeho oči se rozšířily v šoku.
Z Nigentekiných pootevřených úst se táhl stroužek zvratků. Byly čiré, jen občas v nich byl kousek různě barevných lentilek.
Lentilek?
Taiova ruka vystřelila k dívce. Jeho dlaň sevřela její rameno.
A okamžitě ucukla.
Byla ledová.
„Nigenteki!“ Jeho hlasivky vydaly místo výkřiku jen zlomené zašeptání.
„Nigenteki!“ Jeho ruka se znovu napřáhla k dívčinu rameni a stiskla.
Tkáň byla nepoddajná.
Tělo se se zaduněním převalilo na záda.
Její oči byly zastřené.
Rty bílé.
Tvář bledá.
Hruď bez dechu.
Z koutku úst stékal proužek žaludeční šťávy.
A její ruka v parodii ochranitelského gesta spočívala na břiše, stále vzedmutém mrtvým životem.

Poznámky: 

Omlouváme se. Ale i když jsme to původně neplánovaly, tohle se stát muselo.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2019-07-01 19:15 | Ninja už: 2683 dní, Příspěvků: 3005 | Autor je: Metař Gaarova písku

Konečne sa Tai porozprával s Hinatou, ktorá na základe vlastných skúseností múdro radí. Tai je akýsi zakomplexovaný, neistý, no opora pre ženu v trabloch mizerná Tak teď ti nevím... Debata o chcení, či nechcení nežiadaného dieťaťa je ozaj hlboká. Tai sa oháňa bezmocne právom, ale Hin má pravdu: „Běž za ní, Taii. Řekni jí, že ji miluješ. Řekni jí, že jsi tu pro ni. Že spolu to zvládnete. Že to dělat nemusí. Že tu pro ni budeš. Pro ně oba.“ Jáááj, Nedžiho osud – strašiak – tiež závisí od uhlu pohľadu, ako naň nazeráme a nakoľko sa necháme ním vláčiť Neji Načrtli ste tému na siahodlhú diskusiu, však sa rieši od vekov Ehh... jasně... hehe... Tai sa konečne rozhýbal s odhodlaním a neurózou, či nezlyhá a nestratí odvahu. Ooo, čo Nige stvárala? Príšerný koniec Whááá Je nebohá? Otrávená? Shocked Uvidíme... Puzzled
Téma náročná, aj celý príbeh je o strastiach života a ťažkých riešeniach zložitých ľudských vzťahov a osobností. Píšete skutočne skvelo, hoci to nie je prechádzka ružovým sadom Kakashi YES
Tipujem 100 dielov alebo baťovských 99 (to je asi málo na toľko rozbehnutých tém) Mrk Vďaka Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Shina-chan
Vložil Shina-chan, St, 2019-07-03 23:10 | Ninja už: 5653 dní, Příspěvků: 145 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Krásně jsi dnešní díl shrnula. Tai s Hinatou neměli dvakrát příjemnou konverzaci, a když už se Tai konečně odhodlal k činům... Co na to říct, opět se nekonala žádná přehlídka pozitivity. Co se následků týče, nemusíš se bát dlouhého čekání, všechno bude vysvětleno už v další kapitole. Zlomilo mi to srdce.
K tvému odhadu počtu dílů - nejtrefnější je tvoje poznámka, kterou jsi napsala do závorky Mrk. 99 nebo 100 dílů je opravdu příliš málo na to, abychom vyřešily všechny dějové linky, které jsme na naše Hyuugovce a jejich okolí upletly Tak teď vůbec nevím.... Ještě nějakou dobu se tedy ani nás ani boje nezbavíš Chcíp
Moc díky za další krásný koment Jofuku pro tebe :-) Hned se píše lépe Smiling

Sometimes I can hear my bones straining under the weight of the lives I’m not living.
Moje povídky