Boj proti Osudu 87

Něco bylo špatně.
Začalo to strejdou Taiem. Když s ním a s maminkou šel na hřiště, většinou je potom doprovodil až ke dveřím, kde Keitara vždycky objal a zamával mu na rozloučenou.
Jenže dnes to bylo úplně jinak. Strejda Tai zmizel z hřiště tak tiše a rychle, že si toho Keitaro ani nevšiml. V jednu chvíli se na něj maminka usmívala a Tai seděl vedle ní na lavičce a poslouchal její povídání. A za pár minut se Keitaro znovu ohlédl, aby mamince a strejdovi ukázal zajímavého brouka, který si zničehonic doletěl sednout na jeho tričko, a překvapeně zjistil, že na lavičce už sedí jenom maminka a strejda Tai není nikde v dohledu.
Celou cestu z hřiště měl potom Keitaro nafouknuté tváře. A když mu pak maminka začala vysvětlovat, že se strejda Tai musel jít podívat za tetou Nige, chlapcovo obočí se nabručeně stáhlo.
„Tak to nás měl vzít přece s sebou. Já se taky moc chci jít podívat za tetou Nige!“ Stěžoval si a nakvašeně dupal po kamenné dlažbě. Maminčinu nabídnutou ruku odmítl přijmout.
Doma to nebylo o moc lepší.
Keitaro si sedl na koberec do obýváku a léčil si kolena a kotníky, které byly po celodenním běhání trochu napuchlé a začínaly ho pobolívat. Zatímco zelená chakra šimrala jeho klouby a opravovala to, co jeho nemocné krevní destičky navzdory léčbě nezvládaly, po očku sledoval maminku.
Ta v kuchyni krájela zeleninu, zatímco na pánvi na sporáku syčelo maso a naplňovalo jejich domov příjemnou vůní.
Maminčin obličej ale nebyl jasný a usměvavý jako obvykle; měla stažené obočí, její rty byly sevřené do tenké linky, a přestože její oči směřovaly na zeleninu pod jejíma rukama, bylo Keitarovi jasné, že její myšlenky bloudí někde jinde.
Chlapec si povzdechl a přesunul zeleně zářící ruce s tetelící se chakrou na opuchlé koleno na druhé noze.
Kdyby byl aspoň doma táta. Ten by určitě věděl, co dělat – jako vždycky. Keitaro by si mu postěžoval na Taiovu nespravedlnost a táta by určitě přišel s něčím, co by chlapci zlepšilo náladu. Dokonce třeba i s tím, že se zítra půjdou konečně podívat za tetou Nige. Všichni společně. Když za ní přece mohl jít Tai, tak proč by nemohli oni?
Jenomže táta byl na misi. A vracet se měl nejdřív zítra ráno. A Keitaro ho tak nemohl obejmout a vylákat z něj štěněcím pohledem pohlazení, pusu na čelo a příslib návštěvy u tety Nige.
Ach jo.
Zelená aura poblikávala kolem chlapcových rukou ještě několik minut, než zmizela a on zkusmo zavrtěl nohama, aby se ujistil, že bolest odešla. A skutečně, byla pryč, jen mírný otok pořád zůstával.
Maminka mu obvykle dávala na zchlazení led z mrazničky, jenže on se teď na maminku zlobil. Zamračeně po ní mrknul – zeleninu už měla nakrájenou a rozmístěnou na dvou talířích a teď právě obracela vonící maso – a posadil se na bobek zády k ní.
Tak.
Aspoň vyzkouší, jestli chakra kromě lechtání umí i chladit, pomyslel si a jeho ruce znovu zazářily, tentokrát modře.

***

Něco bylo pořád špatně.
Maminka mu k večeři dala místo dětských hůlek ty dospělácké.
A místo aby si s ním povídala o tom, co budou dělat zítra až se tatínek vrátí z mise, jen tiše žvýkala svou porci a její pohled byl nepřítomný.
Keitaro se celou večeři mračil.
Teprve, když dojedli, zdálo se, že se maminka konečně probudila. S úsměvem se ho zeptala, jestli mu chutnalo, a potom mu připomněla, aby odnesl špinavé nádobí do dřezu.
Chlapcova nabručená tvář se trochu uvolnila, a když po chvíli pomáhal mamince sklízet umyté a osušené nádobí, zaujatě jí povídal o tom, jak před chvilkou zkoušel zchlazovat chakru.
Jenže potom někdo zazvonil na dveře. Keitaro při nečekaném zvuku trochu nadskočil, vzápětí se mu ale po tváři rozšířil nadšený úsměv.
„Tatínek je doma!“ Vyjekl vesele, odložil talíř zpět na kuchyňskou linku a vystřelil ke vstupní chodbě.
Jenže maminka ho už mezi dveřmi v kuchyni chytila, připomněla mu, že táta se má vracet až zítra, a vyhnala ho do koupelny na sprchu a čištění zubů.
A Keitaro se znovu mračil.
Z přízemí do koupelny doléhaly zastřené hlasy. Nedokázal ani rozpoznat, s kým maminka mluví, natož aby jejich hovoru rozuměl. Místo čištění zubů jenom nabroušeně okusoval kartáček a když host odešel a máma dávala Keitarovi tradiční pusu na čelo a přála mu dobrou noc, ani se na ni nepodíval a odpověděl jí jenom popuzeným zabručením.
Ha.
Jenomže minuty ubíhaly, v domě bylo hrobové ticho, a on stále ležel sám ve svém pokoji, koulel očima po zšeřelém stropě a spánek byl pro něj tou nejvzdálenější myšlenkou.
Něco bylo prostě špatně. Věděl to.
Jen nevěděl co.
A tak zamračeně zíral do stropu s přikrývkou přitaženou až k bradě a občas se ošil, když mu po zádech přeběhl mráz.
A potom uslyšel nočním tichem zahrkat zámek a klapnout vstupní dveře. Jako myška poslouchal těžké kroky, ozývající se z přízemí. Že by přece jen přišel táta? Než se ale stihl třikrát nadechnout, rozpoznal další kroky; známé šustění maminčiných pantoflí a její jemný hlas. I když ale natahoval uši sebevíc, byla její slova příliš zastřená. Kéž by tak byly dveře jeho pokoje otevřené! To by pak rozuměl jí, a určitě by taky zjistil, kdo přišel.
Jenomže.
Chlapec nafoukl tváře.
Pořád se na maminku zlobil, že ho tak odbyla.
Ale, třeba, pokud bude hodně tichý a opatrný jako správný ninja, podaří se mu doťapkat ke dveřím a otevřít je na škvírku. A potom maminku uslyší a konečně se dozví, jestli se tatínek vrátil dřív.
Zadržel dech a obezřetně odhrnul přikrývku. Nezašustila. I jeho chodidla se dotkla koberce bezhlesně. Před dalším pohybem tiše vydechl a naplnil plíce novým vzduchem, povzbuzený k dalšímu postupu.
Zatímco plosky jeho nohou se tiše odlepovaly od podlahy a znovu na ní přistávaly, jeho oči byly ve tmě doširoka otevřené a chlapcovo srdce divoce bušilo. Ani za nic na světě nechtěl být odhalen, obzvlášť ne teď, když už byla klika dveří jeho pokojíku skoro na dosah.
Ještě dva krůčky, a jeho nos byl, plný očekávání, přitisknut na chladná futra. Dětská dlaň se ostražitě obtočila kolem kliky. Stiskla. Dveře se bezhlesně otevřely.
A chlapec vítězoslavně vypustil z plic další dávku napětím zadrženého dechu.
Dole v chodbě se svítilo, chlapec ale neviděl žádné postavy ani jejich stíny. Nos tedy na futrech udělal místo pro zvědavé ucho, které se natahovalo po kýžených slovech a hlasech.
Ty byly přidušené. Ale přesto –
ucho konečně slyšelo!
„…by neudělala! Ona vždycky bojovala nejvíc ze všech!“
Tatínek!
„Já vím, Neji. Jenže –“
Keitarova radost se rozplynula, když rozpoznal slzy v maminčině hlase. Ani tátův šepot nebyl klidný jako obvykle, místo toho nabral tón zběsilosti. Chlapcovo tělo, natlačené do škvíry mezi dveřmi, ztuhlo.
„To ale není možné. Nigenteki by nikdy –“
„Tiše, Keitaro už spí.“ Maminčin hlas se zlomil, než dodala. „Ona byla těhotná.“
V chodbě pod schody se rozhostilo ticho.
Co udělala teta Nige? Kdo byl těhotný? Dětské oči byly mlčky vykulené do tmavé chodby. Prostor pod schody dusilo ticho.
„On už to ví?“
Co měl kdo vědět?
Další ticho.
„Proč se tohle děje, Neji? Proč se tohle děje našim dětem?“
Maminka plakala.
Keitaro slyšel zašustění látky a tatínkův hlas se změnil do tichého bručení, kterému ani s pootevřenými dveřmi nedokázal rozumět.
Něco bylo strašně moc špatně.
Když chlapec otevřel dveře a vyšel na chodbu, jeho srdce bilo tak divoce, že se divil, že se jeho pyžamové tričko pod těmi údery nehýbe. Nebilo ale z nervozity, že rodiče přijdou na to, že je pořád vzhůru, ani z radosti z tátova návratu. Jeho hlasité údery ale chlapci šuměly v uších celou cestu ze schodů a nepřestaly ani, když ho objaly tátovy silné ruce.
„Jaktože ještě nespíš?“ Zašeptal táta, v tónu jeho hlasu ale chyběla obvyklá výčitka. Keitaro zamrkal, oči otevřené jen na škvírky, oslněné ostrým světlem v chodbě. Vzhlédl k mámě. Byla k němu otočená zády, i tak ale poznal, že si rukama zakrývá obličej.
„Maminko?“ Špitl. Než se k němu otočila, promnula si dlaněmi obličej.
„Copak je zlatíčko? Už jsi měl spát. Vrať se zpátky do pokojíčku, s tatínkem se pozdravíte zítra.“
Jenže jeho vidění se najednou rozostřilo a po jeho tvářích se valily slzy jako hrachy.
„Proč jsi plakala?“ Zafňukal a zmáčkl v pěstech látku tatínkovy vesty. „Co je s tetou Nige?“
Než záplava slz přetekla docela, stihl ještě Keitaro zaznamenat, jak si maminka s tatínkem vyměňují pohledy. Hned nato ho ruce objaly ještě pevněji a on nechal svou tvář zapadnout do tatínkova ramene a slzy kanout do jeho šedavé vesty.
„Co se stalo?“ Kňučel, zatímco se jeho tělo třáslo pod náporem vzlyků. „Proč maminka brečela, tati?“
Otcova ruka pohladila hocha po vlasech.
„Teta Nigenteki umřela, Keitaro.“
Chlapcovo tělo ztuhlo uprostřed vzlyku. Jeho dech, jeho pohyby, křeče v jeho hrudi – to vše ze vteřiny na vteřinu zmizelo. Jen slzy ho dál lechtaly na tvářích a srdce bušilo tak hlasitě, že se jeho tlukot musel nést celou chodbou.
Teta Nige.
Keitarovy uslzené oči se doširoka otevřely.
Teta Nige.
Pálily ho. Hořely. Planuly. Žlutě. Rudě.
Modře.
Teta Nige.
Modré provázky. Modré provázky a na nich modré suky.
Keitaro od tatínka odskočil, jako kdyby byl najednou rozžhavený jako pánvička.
Jenže tatínek už nebyl. Byly jen modré provázky a na nich modré suky.
Teta Nige.
Točila se mu hlava. Oči ho pálily. Co se to dělo?
Otočil se na maminku, aby se jí zeptal.
Jenže maminka už nebyla. Byly jen modré provázky a na nich modré suky.
Teta Nige.
Umřela.
Tak proč tu teď byly nějaké provázky?
Napřáhl ruku, aby je odehnal.
Ale před sebou viděl jen další modré provázky.
Nebyl ani tatínek, ani maminka, ani on.
Byly jen modré provázky a na nich modré suky.
Jeho oči hořely.
Teta Nige umřela.
Nebyl ani tatínek, ani maminka, ani on, ani teta Nige.
Byly jen modré provázky a na nich …

Poznámky: 

Pro dnešek opět díl ode mě. Snad byl srozumitelný, zvlášť ohledně toho konce mám trochu obavy.
Příští týden už to bude pozitivnejší. Slibuju. Čestný slovo.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-07-06 19:23 | Ninja už: 1065 dní, Příspěvků: 1967 | Autor je: Zatvrzelý šprt

Vynikajúci nápad opísať tragédiu Keitarovými očami Kakashi YES Sklamanie zo správania strýka Taia, že sa s ním nerozlúčil, keď sa chcel pochváliť chrobáčikom, ktorý si sadol na jeho tričko Sad Navyše malý nemohol ísť navštíviť zbožňovanú tetu Nige OMG! Vážně nevím, co dál... Nečudujem sa, že sa nafučal. Maminka je tiež mimo obraz a Keitaro si musí boliastky liečiť sám. Vidno, že má k otcovi veľkú dôveru: „Ten by určitě věděl, co dělat – jako vždycky. Keitaro by si mu postěžoval na Taiovu nespravedlnost a táta by určitě přišel s něčím, co by chlapci zlepšilo náladu.“ Len ten je zas na misii. Neji Aspoň si poexperimentoval s čakrou. No, chudák chlapec je Hin úplne zanedbaný Tak teď ti nevím... Nevedomosť je hrozná a nečudujem sa, že v takom ruchu a neláskavom ovzduší nemôže zaspať. Hehe, rozkošný Keitaro sa rozhodne špicľovať hihihi Nuž malý vo svojich rôčkoch moc nerozumie, o čom sa mama s otcom rozprávajú: „Co udělala teta Nige? Kdo byl těhotný? Dětské oči byly mlčky vykulené do tmavé chodby.“ Chlapček je úplne vystresovaný, snáď mu ten nápor emócií neublíži, keď ani prítomnosť otca ho neupokojila Cry Jémine, tak predsa Nige zomrela Shocked Cry Záver si vygradovala na maximum. Čo sa deje s Keitarovými očkami a organizmom? Whááá Ešte raz ťa chválim, že si svojím spôsobom zaobalila tragédiu Keitarovým prežívaním, ale na druhej strane je moje vnímanie o to výraznejšie, že mám strach o malého. Koniec je vynikajúci, tri bodky sú ako durový akord, že čitateľ zamrie a dumá Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Shina-chan
Vložil Shina-chan, Út, 2019-07-09 19:28 | Ninja už: 4035 dní, Příspěvků: 144 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Díl nebyl žádný med, poslední dobou naše Hyuugovce i ostatní postavy s Kimm strašně trápíme. Prozradím na nás, že Nige původně zemřít neměla. Ale nakonec to jinak nešlo Cry
Co se týče toho závěru a Keitarových očí, budu se k tomu vracet i v další kapitole, která by to měla všechno vyjasnit Neji
Díky za komentář plný chvály. S Kimm si toho moc vážíme Jofuku pro tebe :-)

Sometimes I can hear my bones straining under the weight of the lives I’m not living.
Moje povídky