manga_preview
Tlumočení B. 36

Nabídka, která se neodmítá XV.

Tma. Světlo. Tma – nádech, výdech – nic.

Kakuzu si blahopřál, že se mu povedlo vrátit do svého provizorního operačního sálu akorát včas na to, aby viděl moment, kdy se jeho pacient probouzí, kdy mu dochází, že rozum má, kdy si uvědomuje, že se potřebuje nadechnout, ale nemůže, nemá jak, nemá čím.

Když vám buší srdce, které nemáte, chcete se nadechnout, i když vám to pranic nebude platné, chcete v náhlé panice sáhnout po první věci, která vám pomůže si uvědomit, že je svět okolo vás skutečný, není nic horšího, než si uvědomit, že nevíte, jestli něco držíte. Noční můra, ze které se nejde probudit, nekonečné lapání po dechu, který nepřichází, snaha zarýt prsty do stolu, který tam může být stejně jistě, jako nemusí.

Maskovaný muž se vrhl k hysterickému loutkáři, jednou dlaní ho opřel zpátky do stolu, aby se nerozbily všechny prázdné ampulky, které ještě nestihl uklidit, a nepřilákal tím zbytečně moc pozornosti. Nevěděl by, kde s vysvětlováním začít. Navíc byl vyhlášený smolař; určitě by přišla Konan a udělala by nějakou blbost. Držela nad loutkářem ochrannou ruku, i když by to za nic na světě nepřiznala. Mohla by si domyslet cokoli.

„Přestaň sebou házet,“ zavrčel Kakuzu a druhou rukou přišpendlil obě Sasoriho zápěstí ke stolu. „Soustřeď se na můj hlas. Slyšíš mě?“

„Hnnn,“ zaskučel Sasori, stále lapaje po dechu.

„Na dýchání se vykašli,“ odsekl Kakuzu. „Nepotřebuješ to. Soustřeď se na sluch. Potom otevři oči, rozhlédni se. Jsem tady. Je tady stůl. Ruce ti držím já, můžeš se bez problémů hýbat, akorát se budeš muset soustředit na to, jak v tobě proudí chakra, nervy už nemáš. Cítíš něco?“

Záplava slov Sasoriho odvedla od souboje s nedostatkem kyslíku. Divoce mrkal a snažil se zachytit něco, co by mozku vyslalo ten správný signál.

„N-ne-ne,“ dostal ze sebe a znovu se pokusil nadechnout. To byl přece ten hlavní problém, že ano. Nic necítil. Nebyl to bezbolestný stav, kdy srdce klidně tluče, duše se nemučí vzpomínkami a svědomí se nesnaží prohryzat si cestu ven z hlavy. Nebyl to pocit bezpečí a klidu. Bylo to… nic. Temné prázdno, které pohltilo úplně všechno.

„To byl plán,“ zněla dobromyslná odpověď. Hned nato ho dvě silné ruce vytáhly do sedu, ale ani pak ho nepouštěly. „Zadrž dech.“ Sasori ho poslechl. Když si po pár vteřinách uvědomil, že může zadržovat dech, co je mu libo, trošičku se uklidnil. Neměl srdce, které by se mu jindy snažilo proskočit krkem, ale v hrudi cítil cosi zvláštního, jako by se mu mezi žebra zamotal had a udělal si tam hnízdo. Což vlastně nebylo tak daleko od pravdy. Za tohle jeden had mohl.

„Něco mě tlačí v hrudi,“ zachraptěl po chvíli.

„Nesmysl,“ odpověděl Kakuzu. Konečně ho pustil a o pár kroků od něj odstoupil. „To je v hlavě. Což je svým způsobem dobré znamení,“ pokrčil rameny, společně s klidnější atmosférou v místnosti se i on uvolnil, bojový instinkt stále vyhecovaný falešným poplachem. „Je to důkaz, že mozek funguje, i když to na první pohled nejde poznat,“ rýpl si, aby ze sebe ten adrenalin dostal alespoň nějak. „Bude to asi chvilku trvat, ale všechno teď bude záležet na tom, jak se ti povede si to v hlavě srovnat. Tvoje tělo funguje. Je ze dřeva, ale funguje. Neměl bys potřebovat jíst, pít, nemělo by ti být horko ani zima, nemělo by tě nic bolet.“

Sasori pomalu přikyvoval, snažil se nové informace vstřebat, potřeboval zaměstnat hlavu, aby se nezbláznil.

„Všechno je pryč,“ hlesl najednou. „Všechno je… všude… je ticho. Je tady… prázdno,“ vyhekl, frustrován nedostatkem slovní zásoby, kterou pro tento případ nejspíš nikdo nikdy nerozšiřoval o nová slova. Kakuzu nikdy nic podobného nezažil – pokud nepočítal lokální anestezii – ale věděl, co se mu loutkář snaží říct.

Nechyběl jenom vzduch v plicích. Chyběly miliony maličkých podnětů, kterých si člověk nevšímá, jak je jim uvyklý. Neměl najednou svaly, neměl nervy, neměl čich, chuť, hmat. Oči viděly, uši slyšely, ale to jen díky jutsu, které Kakuzemu upřímně nešlo příliš snadno přes prsty. Musel se dost soustředit, aby se v Sasoriho zápiscích neztratil. Nejednou s nimi chtěl praštit, stejně jako se svým pacientem.

„Všechno je tady,“ pokračoval Kakuzu po chvíli, když Sasori vypadal, že dosavadní informace víceméně strávil. Prstem ukázal na jádro v loutkářově hrudi. „Vítej v pekle příliš dlouhého života,“ dodal poněkud pochmurně.

Kakuzu cítil úlevu a doufal, opravdu velice doufal, že v jeho hlase nejde slyšet. Sasori byl příliš zaneprázdněn zíráním na své prsty, takže mu naštěstí nevěnoval moc pozornosti.

„Hledej chakru,“ připomněl mu Kakuzu. „Můžeš se hýbat. Nenech si namluvit, že ne.“ Na nervy se soustředit nikdy nepotřeboval, ty o sobě dávaly vědět bez větších potíží a mnohdy i v případech, když o nich nikdo nechtěl ani slyšet. „Zvykneš si, ale budeš si muset vzít pár dní volna, jak se zdá.“

„Jako bych ochrnul,“ podotkl Sasori, nepřestávaje přitom fascinovaně zírat na prsty, kterými se mu zatím povedlo jenom párkrát cuknout. Ani netušil, jak vlastně seděl, když ho nic nepodepíralo. Kouzlo lidské mysli, v některých případech zdánlivě bezedné. Do hlavy se opravdu vleze cokoli. Od šílených ideologií, přes vlastní svět až po představu vlastního citu.

„Mysli na to jako na takové obrácené genjutsu,“ uchechtl se Kakuzu nevesele. Sám sebe překvapoval svou trpělivostí. Měl pocit, jako by stál u zrodu dalšího pomateného člena jejich organizace. Loutkář byl dosud víceméně rozumný, ale co je Orochimaru zradil, byl k nepoznání. Kakuzu si to osobně nebral; bylo mu to jedno. K Akatsuki nikdy nepřilnul, ale ani neměl ve svém životě nic, co by mu stálo za to, aby je opustil. Orochimaru byl podle něj krysa už od úplného začátku, nějaké jeho inovátorské smýšlení, které Sasori obdivoval, pro něj bylo jenom dalším důvodem, proč mu nevěřit ani nos mezi očima. „V genjutsu necítíš, ale všechno okolo tebe tě přesvědčuje, že ano. Ty potřebuješ dělat opak. Po chvíli by se ti mělo podařit chakru vytrénovat dost na to, aby se chovala jako hmat, možná i čich. Budeš vědět, kdy se něčeho dotýkáš, pokud se budeš soustředit na výkyvy. Chakra reaguje stejně dobře jako nervy, akorát je zvyklá fungovat v pozadí, tak ji budeš muset vytáhnout na povrch.“

Na chvilku se odmlčel.

„Jak jsi na tuhle techniku přišel? Protože jestli ji máš od toho hada, tak to znamená, že ji může využít i on, a fakt se mi nechce stát proti armádě takových…“ znovu na loutkáře ukázal, aby si ušetřil práci s vymýšlením jmen pro nemrtvé neživé ninji. „A on se s nějakým živým jádrem určitě neobtěžoval.“ Což je mínus jedna slabina. Což se rovná nula slabin.

„Je to moje technika,“ zamumlal Sasori. Ruku měl už zaťatou v pěst. „Akorát jsem neměl v plánu ji někdy vyzkoušet.“ Rozhodně ne na sobě. Navíc to byla technika, kterou měl v malíku, jelikož ji za život použil nesčetněkrát, když rozšiřoval svou sbírku. Ale živé jádro byla novinka. Aby byl zcela upřímný, nečekal, že se to povede. Že kus dřeva opravdu přijme jedno jádro, ve kterém byl celý on. Vše, co ho dělalo tím, kým je. Byly v tom vzpomínky a bolesti, všechny techniky a talenty, byly v tom zájmy, myšlenky, jeho averze i preference, byl v tom on a jedna fialová odporná tekutina, bez které by se tahle šílenost nemohla stát.

„Prototyp,“ odhadl Kakuzu. Sasori chtěl Orochimara dostat tak moc, že kvůli tomu podstoupil sebevražednou operaci, u které kdyby Kakuzu měl odhadovat procento úspěšnosti, nejspíš by se nedopočítal ani deseti. Znovu si loutkáře prohlédl, aby se ujistil, že se neblíží žádný záchvat paniky. Sasori nemrkal, nedýchal, jen se dále soustředil na své ruce. Jindy by měl mezi očima vrásku. Teď se na něm nehnulo vůbec nic. Už předtím bylo těžké ho přečíst, ale teď… Kakuzu jenom zakroutil hlavou. Pořád se mu to nelíbilo. Nechal pak loutkáře o samotě, aby se vzpamatoval.

Jestli on nebo loutkář, nad tím už neuvažoval.

***

„Proč sis nechal svou podobu?“ zeptal se Kakuzu po pár dnech, když už loutkář vypadal, že je ve své nové „kůži“ o něco jistější. „Jsi přece jen v bingo knize. Podoby si teď prakticky můžeš převlékat stejně jako oblečení,“ dodal pobaveně. Nečekal okamžitou odpověď.

Sasori, který byl právě po lokty pohřbený v poničené loutce (aby vyzkoušel svůj cit a instinkt, když dojde na jeho umění) zamyšleně mlčel. Proč si nechal svoji podobu? Proč vytvořil loutku, která vypadala jako on se vším všudy?

Měl oči své matky. Měl vlasy svého otce.

Nepamatoval si je moc dobře, ale tohle věděl jistě.

Nechtěl na to zapomenout.

„Zvyk je železná košile,“ odvětil. „Navíc nemám v plánu takhle chodit pořád. Právě si vylepšuju nový oblek,“ dodal, vzpomínka na rodiče zase pryč. Nechtěl myslet na to, co by teď bylo jinak, kdyby nezemřeli tak brzy. Nebo kdyby se mu tak dlouho nelhalo.

Uvědomoval si, že to nebyla jejich chyba. Měl okolo sebe více sirotků, nebylo to v tomto světě plném válek, krve a bojovníků vůbec nic zvláštního. On sám se nevymykal žádným normám, byl jen prostě další nešťastné dítě. Jenže on nevěděl, že má být nešťastný, a pak si to musel domyslet sám. A v době, kdy si to uvědomil, už bylo pozdě. Nedokázal se tak cítit. Nevěděl jak. Nikdy je neoplakal, nikdy nic své babičce nevyčítal, nikdy na nikoho nekřičel. Z vlastní tváře si udělal masku.

Kde jeho babička propukla v hurónský smích, kdykoli se jí povedlo vystřelit si ze svého syna, Sasori si dovolil maličké pozdvihnutí koutků úst. Na moment, kdy se měli všichni zvěčnit na fotografii, si vždycky pamatoval velice živě. Chiyo se fotit nechtěla, její syn ji bezmála prosil na kolenou a její snacha trpělivě čekala. Všichni byli tak otevření, tak… hlasití.

Kde se matka mrtvého dítěte zhroutila a prosila ho o zázrak, on netečně zíral na nehybné tělo svého jediného přítele, aby ho pak beze slova zakryl prostěradlem a odešel.

Myslel si, když byl ještě malý, že za tohle všechno, za tu prázdnotu, mohla samota. Babička s ním jednala jako s každým jiným. Neobjímala ho, neusmívala se na něj, možná protože jí lámalo srdce, jak moc se podobá svému otci, nebo protože ji tížila vina. Nevěděl. Nebavili se o osobních věcech. Jako náctiletý s ní komunikoval ještě méně, a ona na jeho hru přistoupila. Jejich prostředníkem byl Komushi. A když ten pak podlehl otravě a jemu už nezbyl vůbec nikdo? Nebavili se už vůbec.

Komushi působil vždycky tak energicky, nadějně, tak živě. Když byl vzrušený, poskakoval, když rozčilený, chodil sem a tam a zatínal pěsti. Když ho jeho matka na veřejnosti začala upravovat, červenal se. Kdykoli vtrhl do Sasoriho dílny, úžasem oněměl. Radostně přijímal jakékoli zprávy o Sasoriho úspěchu, komentoval průběh jeho oprav. Když umíral, prosil, aby Sasoriho nikdo nevinil z toho, že omylem požil vlastní jed. Když umíral, křičel. Trpěl.

Sasori to všechno pozoroval jako film na plátně. Jeho výraz se neměnil, oči měl kalné, hlas monotónní. Na zprávy, které přijal, nebyl schopen jakkoli reagovat, tak je jenom přešel. Byl povýšen, vyznamenán za skvělé služby ve válce, byl chválen za svou rychlost, znalost bylinek i jedů. Dozvěděl se, že jeho vlastní jed zabil jediného člověka, kterého kdy mohl nazývat přítelem. Stejně tak ho mohli proklínat. Bylo mu to jedno. Nic z toho, co se kolem něj dělo, nemělo žádný význam. Všechno přišlo a zase odešlo, vzniklo a zaniklo. Neměl radost z jídla, nehledal útěchu v pití, pohled na čisté nebe ho netěšil o nic víc než vůně čerstvě posekané trávy. Něčí smích v něm nevyvolal úsměv, z bolesti ostatních neměl špatné spaní. Všechno to na světě bylo jenom krátce. Nemělo cenu si s tím dělat starosti.

Tahle proměna v loutku byla jenom oficiální potvrzení toho, na co měl už dlouho podezření.

Že jeho povaha, jeho záliba, jeho netečnost vůči obětem jeho technik, to všechno nevzniklo z nedostatku lásky nebo pozornosti, ale že to všechno v něm bylo vždycky. A vždycky bude. Jediným rozdílem by snad mohlo být, že by teď měl v Písečné dva rodiče, kteří by se za něj styděli. Možná by s nimi musel i bojovat, s ninji, kteří se zodpovídali Kazekagemu. On, kdo se zodpovídal sám sobě. Bez rodiny, bez boha, bez budoucnosti a závazků.

Ty mrtvé pohledy a dřevěná těla, to byl jeho svět. Nic jiného neměl. Sasori nechtěl být na tomto světě proto, aby dlouho žil. Chtěl tady být dost dlouho na to, aby viděl, že se podepsal. Nějak… jinak, než do bingo knihy. Protože i z té ho nakonec vyškrtnou, až se někomu povede ho zabít. Chtěl, aby začínající loutkáři studovali jeho techniky, používali jeho recepty, brali si příklad z jeho šetrné péče o loutky. Chtěl, aby se na loutky nedívali jenom jako na levnou bojovnou sílu – byli to vojáci jako všichni ostatní, akorát necítili bolest a nepotřebovali odpočívat. Chtěl, aby se na loutky dívali s láskou a obdivem, který si zasloužily. Chtěl, aby je někdo miloval, až on tady nebude.

Toho mohl dosáhnout jedině skvělou prací. On mohl zmizet v historii, jeho jméno po pár dnech a letech zabarví krev dalších, s čímž nikdy neměl problém se smířit. Věděl o své dočasnosti, ale nikdy s ní nechtěl bojovat. To byl prostě život. Ale jeho práce zůstane, o to přece jde. O to přece vždycky šlo.

Jenže to teď bylo pryč. Celý jeho plán se rozpadl na tisíce kousků, když ho Orochimaru bodl do zad.

On sám se teď choval jako ti, kterými pohrdal. Vylepšoval loutky, aby byly co nejvýkonnější, neohlížel se na nic jiného. Stále jim nechával slabá místa pro případ, že by někdy byly použity proti němu, ale už se na ně díval jinak. Chtěl Orochimara dostat. Potřeboval ho najít, potřeboval se ho zbavit, potřeboval za celou tuhle nechutností udělat tlustou čáru. Celý jeho životní plán se odsunul bokem a jeho jediným cílem teď byla přízemní pomsta.

Možná proto pro něj bylo jednoduché pálit mosty. Nevěděl, co se silnými emocemi dělat. Nikdy dřív je neměl. Jediné, co se na něm skutečně podepsalo, byl právě Orochimaru a jemu daná důvěra. Neměl v sobě nic, co by mohl postavit do opozice. Jeho láska k loutkám a umění se s tou náhlou zvířecí touhou po krvi nedokázala rovnat. Chtěl zabít, protože jen ta představa ho ujišťovala, že se mu uleví. Že je to jediný způsob, jak se zase vrátit na starou cestu. Nechtěl zabít, aby se Orochimaru stal jeho loutkou. Chtěl ho zničit, aby zkrátka dále neexistoval, ani jako kus dřeva, ani jako vzpomínka. Chtěl ho vymazat.

„Takže budeš pořád v loutce?“ uchechtl se Kakuzu, kterého Sasoriho nápady nepřestávaly překvapovat. Prohlížel si tu nezvykle tvarovanou loutku, a sice mu připadala povědomá, ale na jméno si nevzpomněl.

„Je to extrémně pevná loutka, jedna z mých nejlepších. Je to dvojitá ochrana, jednak pro primární tělo, jednak pro chakru. Sám víš, že trochu příčetnější protivník přestane brzy bojovat s loutkami a začne pátrat po loutkáři. Takhle se k loutkáři nedostane, protože loutkářem bude další loutka,“ dovolil si maličký, i když neveselý úsměv, protože to nebyl žádný úspěch, nebylo to nic, na co by si mohl dovolit být hrdý. „Navíc to bude má nová Akatsuki tvář,“ pokračoval Sasori bez jediné změny v tónu hlasu. Necítil se dotčen, že se Kakuzu ušklíbá.

Na maskovaného ninju už měl spoustu času si zvyknout; poznal, kdy se mu vysmívá, a kdy ho něco opravdu zajímá. Sasoriho umělecká duše nedokázala odmítnout upřímný zájem o své umění.

„Našel jsem si nového špeha. Orochimaru svou porážku nese dost nesportovně,“ popíchl bývalého partnera, protože hněv v něm pořád bublal, čas ubíhal a on nebyl o nic blíž ke svému cíli. „Schoval se, nemůžu ho najít. Na hledání už jsme všichni vypotřebovali dost času, který si nemůžeme dovolit dále ztrácet. Jinchuuriki ví, že po nich jdeme, devítiocasý začíná sílit a ne neúspěšně. Jenže Orochimaru nemůže zůstat naživu, ne, když zná všechny plány.“ Ano, mimojiné byl přítěží pro organizaci, ale to bylo skutečně vedlejší. „Hiruko,“ a hlas jakoby mu najednou zněžněl, i když by si toho nikdo jiný než on nemohl všimnout, „bude moje tvář pro další osobní kontakty. Kabuto je zatím spolehlivý, ale Orochimaru o mých špionech ví. Je otázkou času, než přijde i na tohoto. Ale do té doby snad budeme vědět, kde se schovává.“

Poznámky: 

Kostky jsou vrženy. Nová kapitola příběhu, nové cíle, nové motivace. Nový člověk. Je snadnější se se odpoutat úplně, než si vytvářet nové vazby, ať už se jedná o vztahy nebo věci.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-07-13 20:17 | Ninja už: 948 dní, Příspěvků: 1771 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Prečítala som hneď, ako táto neskutočne hlbokomyseľná kapitola vyšla, dumala som a dumala, ale nič nenapísala Sad Určite sa zmôžem na riadny komentík, len som chcela, aby si vedela, že verný a vďačný čitateľ je tu, len akosi má momentálne vymetenú hlavu Stydím, stydím, stydím! Takový trapas...

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, Po, 2019-07-15 22:56 | Ninja už: 3473 dní, Příspěvků: 742 | Autor je: Pěstitel rýže

Ne vždycky je co říct. Kakashi ^_^ Každopádně jsem ráda, že tady pořád jsi. Nya!

"Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct 'a little round apple', malé kulaté jablko... Tomu přece chybí barva i vůně." J. Werich

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci