Boj proti Osudu 84

Rýže chutnala jako popel, ale stejně se přinutila sníst pár soust. Její máma vždycky záhadným způsobem poznala, že jídlo spláchla do záchodu nebo vyhodila do koše a pod květináčem, kam ho schovala minule, bylo až podezřele mnoho mravenců.
Odhodila na talíř řasu obalující onigiri a se znechuceným výrazem ve tváři ho odsunula, co nejdál to šlo.
Ryby.
Řasy.
Rýže.
Rýže. Furt ta podělaná rýže!
Na sílu polkla poslední kousek jídla a zapila ho již vystydlým čajem. Heřmánkový, prý dobrý na nervy. Říkala máma.
Stiskla ruce v pěst a zaskřípala zuby.
Říkala máma. Co máma asi tak ví o heřmánkovým čaji, když se celejch pět let po smrti svýho manžela místo čaje utápěla v antidepresivech. Nigenteki o tom ví, o tý bílý lahvičce schovaný v koupelně, která ji jako malou děsila víc než noční běsy. O malejch práškách, který dřív vypadaly jako lentilky. Když si chtěla jednu vzít, máma začala šílet. A řvát. A plakat. A pak si ty lentilky vzala sama a usnula na tak dlouho, že v lednici došlo mlíko a jediný, co si mohla malá Nigenteki dát, byla čtyři roky prošlá instantní polévka, na kterou si tehdy ani neuměla ohřát horkou vodu.
Kopla do židle a skoro si urazila palec.
Naštvaným krokem vyrazila do koupelny, aby si vypláchla pusu a rozčesala zacuchané vlasy. Cestou ale prošla kolem nástěnného zrcadla v úzké chodbě a zarazila se.
Jejich sto šedesát centimetrů vypadalo ještě menších, než si pamatovala. Shrbená záda, tenounké ruce. Chlupaté nohy. A to břicho. To břicho. Skoro jako by každou vteřinou, kterou se na něj dívala, rostlo. Jako by k ní volalo a provokativně mávalo: podívej, jak jsem vyrostlo. A ještě porostu, porostu, porostu, porostu… až jednou puknu, puknu. Až jednou puknu!
Rychle zatřepala hlavou a s rukama přes uši a bojovým výkřikem proběhla kolem zrcadla až do vstupní chodby.
Tohle ona nezvládne. Nevydrží to!
Nemůže tady zůstat!
Rychle si nazula sandály, přehodila přes ramena bundu a v mžiku byla ze dveří pryč, protože za sebou pořád slyšela: „Porostu porostu, až jednou puknu.“

Pouliční prodavači se překřikovali jeden přes druhého, když nabízeli čerstvé ryby a ovoce, které ráno přivezla loď z ostrovů. Procházela kolem nich rychlým krokem a roztěkanýma očima se koukala, jestli ji náhodou někdo nesleduje.
Pořád v hlavě slyšela ten švitořivý hlas. Cítila, jak její břicho roste, jak se nadouvá. Jak stačí málo, aby prasklo.
Chytila se za tričko a násilně si ho nařasila, aby nebylo nic vidět. Jeden z prodavačů, kolem kterého právě procházela, se na ni s nadzvednutým obočím podíval.
Přidala do kroku.
On to ví. Ví to.
Ví, jak je pošpiněná, jak je nechutná.
Jak v sobě nosí toho bastarda!
Dech i tep se zrychlily a ona vyrazila.
Lidi se za ni otáčeli a propichovali ji pohledy. Šeptali si. Ukazovali na ni, na její břicho, na tu bouli, kolem které se tričko obtahovalo jako druhá kůže.
S vypětím zbylých sil, které jí poslední dobou proplouvaly mezi prsty, vyskočila na střechy. Její cesta byla nekoordinovaná a zběsilá. Skákala z jednoho domu na druhý, ze špičaté střechy na plochou a pak tam a zase zpátky. Znovu a znovu. Běhala všemi směry, hlavně aby unikla pohledům a hlasům, které ji pronásledovaly, kam se hnula.
Už ne. Už dál ne!
S výdechem, u kterého málem vyplivla plíce, se nakonec zastavila před nemocnicí. Vlasy ji vlály kolem hlavy jako temná černá aura, tváře byly orosené a zpocené a kolena se podlamovala pod heroickým výkonem.
Vyšla schody a prosklenými dveřmi vstoupila do vestibulu. Cestu na ambulanci znala už nazpaměť, protože tohle nebylo poprvé, co se stal domov nesnesitelným a hlasy šeptající ji o vlastním bastardovi ji přinutily jednat.
Chodba byla prázdná, nepotkala ani sestřičku ani jiného pacienta a v hlavě ji zablikalo světélko naděje, že dnes už konečně…!
Dveře od ambulance dvacet metrů před ní se náhle otevřely a ven vyšel doktor v bílém plášti a spolu s ním modrovlasá žena za ruku držící malého chlapce.
Srdce se jí splašilo a Nigenteki rychle jako vítr zahnula do postranní čekárny urologické ambulance. Ruce se jí třásly a kolena podlamovala, přiměla se ale být zticha a zůstat nepovšimnutá.
Proč dneska! Proč vždycky předtím! Proč tu jednou nemůže mít klid?
Přitiskla se blíž ke stěně a čekala. A čekala. A čekala. Ale doktor Tetsuya stále mluvil s Hinatou a nevypadalo to, že by brzo skončil. A ona nemohla dopustit, aby ji tady někdo viděl. Aby ji tady viděla Hinata. Protože je chytrá a dala by si dvě a dvě dohromady. A pak by to řekla… A taky… A co teprv její máma…
Rychle vykoukla zpoza rohu a když si byla jistá, že se ani jeden ze dvou stojících lidí na chodbě nedívá, vyrazila z nemocnice ven.
Studený vítr jí ošlehl tvář hned, co se před ní otevřely dveře. Doba oběda vyhnala do ulic desítky lidí a Nigenteki se cítila jako v pasti.
Všichni ji uvidí. Všichni si na ní ukážou. Všichni si budou šeptat o tý ubohý holce, která nosí v těle bastarda nukenina.
Porostu porostu, až jednou puknu. Puknu a zničím tě. Puknu. Puknu. Zničím tě. Puknu.
Rukama si překryla uši a začala hlavou kymácet ze strany na stranu. Krev ji hučela v uších a v žaludku se začala zvedat vlna nevole. Tak tak se stihla naklonit nad nejbližší odpadkový koš a pozvracela se.
Pachuť žaludeční šťávy byla odporná a až příliš povědomá. Její krásné bílé zuby z nich za poslední tři měsíce zežloutly k nepoznání.
Porostu, až jednou puknu. Puknu a zničím tě.
Měla pocit, že jí krvácí uši, nos i oči. V kalhotkách ucítila vlhkost.
Znovu se jí zvedl žaludek.
Nejde to. Nejde! Prostě to nejde!
Z očí ji vytekly slzy a smíchaly se se soply z nosu a slinami, které ji odkapávaly z úst.
Nejde! Nejde to! Nevydrží to! Nezvládne to!
Kousla se do rtu tak silně, až ucítila krev.
Ve střevech ji začalo bublat a subjektivní pocit zvětšujícího břicha ji naprosto ochromil.
Ne! Ne! Ne!
Musí ho dostat pryč. Musí se ho zbavit!
Jako hurikán se rozeběhla ulicí směrem ke svému domu a těsně před nejrušnější částí tržiště vyskočila na střechy. Tentokrát její cesta nebyla bezhlavá. Byla přímá a vedla rovnou domů.
Musí ho ze svého děla dostat. Toho bastarda. Toho parazita.
Zatlačila si na břicho a způsobila si tak velmi nepříjemnou bolest. Myšlenka, že tím ale ubližuje i dítěti, které teď nenávidí ze všeho na světě nejvíc, ji ruku odmítala zadržet.
Celá ztrhaná a upocená seskočila ze střechy před vchod do vlastního domu a prudkým mávnutím ruky rozrazila nezamčené dveře. Chodba, která ji uvítala, byla úzká a chladná a přímá jednosměrka do kuchyně.
Ještě jednou si zatlačila na břicho, až se jí z bolesti podlomila kolena.
Musí ho dostat pryč!