Super Sestry 65

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba. Zněl tak smutně.. No vida, další člověk, který má radši ji než mě.
„Proč bych měla. Nejspíš tam spolu bojují a dost možná se stane něco zlého. Půjdu tam a pomůžu,“ zaťala jsem ruce v pěst.
„Jak jim chceš pomoct? Yoru tam chtěl být sám, potřebuje, aby ji nic nerozrušilo, tvoje přítomnost jim rozhodně nepomůže Meshiki. Dobře si to promysli,“ koukl na mě Shikamaru, který tam určitě chtěl stejně tak jako já..
„Jim? Pokud vím, tak vadná je tam pouze Tokime, to ona potřebuje pomoct,“ procedila jsem skrz zuby.
„Cože?“ koukl na mě Neji. A ostatní na mě jen překvapeně zírali.
„No co? Je to pravda, copak není mimo? Nikoho z vás si nepamatuje, nemá s váma žádný pouto, je jiná,“
„Ale za to přece nemůže,“ znovu se zapojil Shikamaru. Jeho slova mě zasáhla, neboť jsem věděla, že má pravdu, ale nedokázala jsem to přijmout.
„Jak myslíte. Klidně tu dřepte a litujte ji. Já to jdu zkontrolovat.“ Rozhodla jsem se a odešla od svých přátel, pokud se jim tak dá ještě říkat. Protože mi příjde, že mě všichni podrazili. Místo toho, aby se mnou souhlasili, jenom sedí a čekají na konečný verdikt. Nechápu je.
Na ulici bylo rušno, jelikož se všichni zalekli obrovského množství prachu a kouře v dáli z lesů. Muselo to být kvůli těm dvěma. Jouninové a ostatní nijové všechny uklidňovali a několik jich hlídalo u bran, aby nikdo nikam neodcházel. Yoru si to pěkně zařídil. Zamířila jsem na cvičiště, ale kus od něj mě zastavila stráž.
„Kam jdeš?“ zeptal se jeden.
„Za tátou,“ řekla jsem pevně. To je trochu zarazilo. Koukli po sobě a nakonec přikývli.
„Můžeš jít,“ vytvořili mezi sebou mezeru, kterou jsem prošla dál. Znali mě a věděli, že jsem jeho dcera, avšak když jsem to řekla takhle nahlas, znejistilo je to. Říct že jdu za Yoruem, tak mam nejspíš smůlu.. Hmm.. slova a jejich moc.
Když jsem tam došla, myslela jsem, že snad ani není možný aby dva lidé způsobili takové škody. Spousta stromů bylo poražena, někde byly dokonce obrovské placy zporážených stromů. Země byla též v hrozném stavu, zdobila ji spousta kráterů, někdy menších a někdy zase o velikosti rybníku. Když jsem se zahleděla na ně, bylo na tom něco divného. Nebojovali na život a na smrt, ale svým způsobem si to užívali. Nevím, proč jsem si myslela, že se budou chtít zabít, přeci jen byla Tokime předtím opravdové monstrum a zabila by kohokoliv bez rozvahy, jenže tohle bylo jiné, vyžívala se v tom, usmívala se a skoro poskakovala. A Yoru? Ačkoliv jsem viděla jeho starosti ve tváři, zároveň to začalo převyšovat vzrušení, vzrušení z boje a ze síly, aspoň doufám. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Je pravda, že když tenkrát z Tokime vysával její chakru a energii, tvářil se podobně, rozzářeně, nadšeně. Ale tohle bylo jiné, bylo to horší, silnější. Ten boj trvá moc dlouho, když to takhle půjde dál, mohl by se tomu vzrušení poddat. To nedovolím.!

Tokime : Už delší dobu se chci hanbou propadnout do země, protože to co se tady děje, je opravdu tragédie. Oba dva si začali brát navzájem energii, a tak se vždycky navzájem dobijou a evidentně je to baví. To by ale nebylo to nejhorší, oba dva se nějakym způsobem přitahujou nebo co. Sakrááá!! Aaaaaaa!!! Je to divný. Každou chvíli mu řekně něco chlípnýho a on se už taky přidává, kolikrát jsou na sobě v tak divných polohách, že si opravdu přeju, aby nade mnou převzala absolutní kontrolu a já o ničem nevěděla. Ale... vidím na něm i bolest. Ne ze zranění, která si uštědřují, ale z toho, že to nedokážu zvladnout, že se nevracím zpět. Mrzí mě to a je mi ho i líto, jenže..
„Tak co zlato? Už máš dost?“ zepala se ho Kime a skousla si spodní ret.
„Kdepak, radši bych to ještě zrychlil a přitvrdil, pořádně na doraz,“ přirazil ji k sobě a následně z ní vysál spoustu energie, které využil k jejímu odkopnutí a následné ráně do zraněného stehna.
Zaprvý - Aaaaaa kruciiii, to tak bolí!! Bolí!! Bolíííí! A zadruhé – udělá tuhle úchylnou věc a už ho nelituju.! Je to strašný, cítím její vzrušení a zároveň svůj divnej pocit z toho všeho. Vzrušení, bolest, nechápavost, smutek, lítost, radost, vášeň, vztek. Moc emocí naráz, bolí me z toho hlava a nevím čí jsem. Možná že už se jí já sama poddávám.
Najednou se Kime chytila za hlavu. Svitlo mi, cítí to co já, určitě. Fajn fajn, mysli na králíčky, kytičky, ptáčky..fungovalo to, byla zmatená, než jsem pomyslela na ptáčky, tím se všechno mé snažení rozplynulo v dáli a ona se po něm opět vrhla... unavovalo mě to a přišla jsem si strašně bezmocná. Mlátil mě a já jeho, pořád i přes všechnu bolest, bylo to nekonečné. Jenže pak to přišlo, ten moment, který rozhodl o konci boje a o celém tom snažení. Zahlédla jsem Meshiki, tudíš ji zahlédla i ona. Mé tělo ztuhlo a jakoby se připravovalo k lovu. Meshiki byla moje lovná zvěř a já s tím nemohla nic udělat. Sakra, Yoru, Yoru! Yoru!
„Yoruu!“ vykřikla Kime tak zoufale jako já. Protože jsem to byla já. Nechápavě se začala prohlížet, poznala mě, ví, že ještě existuju, že jsem pořád ve hře a nelíbí se jí to.
Yoru na to také zareagoval, jako by ho to probralo z tranzu. Přeměřil si mě.
„Tokime?“ zeptal se opatrně.
„Ne. Ona tu není! Slyšíš? Nehodlám ti to furt opakovat,“ začala se rozčilovat a zaměřila se na Meshiki.
„Nebaví mě, že i přes to všechno, myslíš na ní.. To se ti tak líbí nebo co? Vždyť já jsem hezčí, silnější, sexy..“ naštvala se.. Emmm děkuju mé druhé já, teď se cejtím ještě líp. Jenže myšlenky na mé nedostatky mě brzy přešli, jelikož se Kime rozběhla k Meshiki takovou rychlosti, že ani Yoru v té chvíli nedokázal dostatečně rychle zareagovat.. Dala jí několik pěstí do břicha a následně kopla do holeně takovou silou, že jsem slyšela, jak se kosti lámou pod náporem toho tlaku. Byl to odporný zvuk ať byl jakkoliv tichý, přesto ve mně vyvolal pocit na zvracení. Chtělo se mi brečet, co to dělám? Proč? Je to tak odporné. Jsem monstrum a zabiju kohokoliv.
Najednou se Kime odstrčíla a zakopla. Mé pocity jsou teď silnéjší než ty její, dokážu to. Snažila jsem se ji dostat ještě dál od ní, jenže to už u mě byl Yoru a nasypal mi další sůl do rány, když mi svým kopem vykloubil rameno, nasledně vyrazil dech a kopl do břicha. Vyplivla jsem krev a lehla na zem. Nebránila jsem se, akorát bych napáchala ještě víc škod. Chytil mě za ramena a začal mi brát mou chakru. Šla ze mě tak rychle a bez jakýchkoliv námitek.. Chmm.. kdyby předtím chtěl, moh mě mít na zemi hned. Bohužel mi věřil, věřil, že to zvládnu... a bohužel se mýlil.. přiběhl k Meshiki a odnesl ji přyč.. Sakra, to bolí. Hlavně srdce puká bolestí..