Zkouška ohněm II. Trojnásobná smrt

První, co jsem viděl, byla chuuninská vesta, pod níž bylo vysoké, hubené tělo. Poznal jsem v něm svého senseie, skláněl se mírně nade mnou a měl legračně přivřené oko. V tuto chvíli jsem nechápal nic až na jedinou věc, musel jsem vypadnout i s tou bednou, co nejrychleji. Mírně jsem škubl směrem, kde byla bedna a probodl jsem Kakashiho pohledem v jasném gestu, měl jsem tu načatou jistou práci. Zmizel ale ještě dřív, než jsem mu stihl utéct já. Zavrtěl jsem hlavou a svižným tempem se odplížil ke skrýši.
Byli mi v patách a to kvůli Kakashiho návštěvě, u níž jsem neznal důvod. Chvíli jsem potřeboval kličkovat, abych setřásl dotěrné chuuniny, kteří mi celou dobu dýchali na záda. Naštěstí se mi podařilo zůstat neodhalen. V klidu jsem se vrátil k místu, kde měla být ukryta hlavní pointa celé této kvalifikace. Rukama jsem prohrábl keř, větvičky byly polámané už před mým zásahem, ale dával jsem to za vinu předchozí manipulaci. Jak šeredně jsem se mýlil, ono to tam nebylo. Prsty jsem si vjel mezi vlasy a v podstatě chtěl svou hlavu rozmáčknout, abych se za její rozhodnutí nemusel dále stydět. Byly tu dvě možnosti, buď se k bedně dostali nějací chuunini, o kterých jsem nevěděl, nebo ji ukradl Kakashi, jemuž jsem v podstatě ukázal její polohu. Snažil jsem se krádež vyvrátit, ale nepovedlo se mi to. V rekordním čase jsem zem zbavil trávy a keř větviček, nepomohlo mi to, ve vzteku mi nedošlo, že si tímto nijak nepomůžu, byl jsem ne sebe ještě víc naštvaný.
Vyhrnul jsem rukáv a zkontroloval čas. Zkoušky začaly před půl hodinou, to znamenalo, že já jsem měl tu další nato najít zloděje a vzít si zpět to, co mu nepatřilo. Byla to pro mě chvíle, kdy jsem musel přemýšlet rychleji než kdy dřív. Kdyby ji dostali chuunini, byl by to všeho konec, ale nic takového nebylo oznámeno. Takže Kakashi, ale proč? Nechápal jsem, jako většinu dneška. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ani jsem si to neuvědomil, ale naprosto jsem zničil místo činu. Podíval jsem se k nebi, ale přes husté koruny stromů jsem viděl jen jeho nepatrnou část.
Zatnul jsem pěsti, kdyby se mi tohle stalo v Oblačné, už nikdy bych nechodil vzpřímeně. Uvědomil sem si, že ten bič strachu si budu muset dělat sám. Prostě žádné chyby!

Po chvíli jsem byl na cestě, skákal jsem z větve na větev. Snad jsem jen spoléhal na to, že se mi nějaké vodítko naskytne samo, tak málo času a tak moc komplikací. Jedinou mou nadějí bylo, že Kakashi neopustil pole, ale v tuto chvíli nebylo jisté nic. V hlavě mi znovu zazněla senseiova věta, pochopil jsem, pokud jsem si u něj měl napravit mínění, nesměl jsem použít žádné klony.
„Tohle je krajní situace, kašlu na to!” řekl jsem si sám pro sebe a pokračoval, „Kage Bunshin no Jutsu!” Neměl jsem jinou možnost, namlouval jsem si. Skupinkám klonů jsem ukázal směr, kterým se mají vydat.
Když se ode mě dostatečně vzdálili, přidal jsem v běhu ještě víc. Cítil jsem ten obrovský úbytek chakry, ale vsadil jsem vše na jednu kartu a pokud to bylo špatné rozhodnutí, věděl jsem, že toto bude můj největší dosavadní průšvih.

Najednou jsem za sebou uslyšel nepatrný pohyb, někdo zachytil mou stopu. Otočil jsem hlavou dozadu a zjistil, že si mě za cíl vytyčila skupina mladých holek. Uvnitř jsem se musel usmát, poznal jsem je, papírově by měly být nejslabší ze všech, co se kvalifikovali. Trošku jsem zbrzdil a počestoval je kunaii, abych je rozdělil. Pár z nich stačily odrazit, ale před druhou vlnou musely ustoupit a tak na mě na chvíli ztratily z dohledu, ne však dostatečně, abych stihl utéct. Nejspíš se rozhodly, že mi můj náhlý pozdrav oplatí a zahrnuly mě kunaii. Jeden kunai mě úspěšně trefil do zad, ale ty tam moc dlouho nezůstaly. Má kopie se proměnila v kus dřeva, co jsem měl před chvílí v ruce. Nelenil jsem, znovu jsem vyrazil zpoza stromu. Jakmile jsem si byl jistý, že jsou za mnou, zastavil jsem úplně, což je ani náhodou nezarazilo a pokračovaly za mnou. Co největší silou jsem hodil shuriken do stromu, který právě míjely. Malou část chakry jsem poslal do svých chodidel a odrazil se. Drát, který pro ně nebyl viditelný, mi hodně pomohl. V letu jsem se obtočil kolem stromu a nakonec jsem dorazil i na stranu dívek, které v šoku, co jsem si to na ně vymyslel, nezmohly nic. Znovu jsem se odrazil, abych neztratil rychlost a přimáčkl je drátem ke stromu, kde byl zároveň kunai s začátkem drátu. Mlely sebou a prskaly, normálně bych se na ně usmál, ale mé rozpoložení mi to nedovolovalo.
Jak hlásal čas, zbývalo mi chabých dvacet minut. To vše se mi vrátilo do paměti od mého klonu, jako by se to stalo mně. Napjal jsem se, jakmile jsem ucítil sílu, co se mi od něj vrátila. Ruce jsem přiložil u nohou k větvi, abych se mohl pohybovat ještě rychleji. Pomalu, ale jistě všichni soutěžící vyrušili mé klony. Stihli prohledat většinovou část celého pole, já mířil na poslední úsek, který se mi nakonec zdál být jako nejvíc logický. Byl to směr, na kterém končil les, jež jsem vůbec neznal.
Kakashi se na tréninkových aktivitách nikdy nesnažil, držel si odstup. Nevěděl jsem proč, ale nyní jsem pochopil, že tohle žádný vtípek nebyl. Mělo to nějaký skrytý důvod, u něhož jsem přísahal, že mi bude odhalen.

Běžel jsem v maximální tichosti, tak když jsem uslyšel jemné prasknutí větve v blízké vzdálenosti, svitla mi naděje, kterou jsem na pokraji selhání potřeboval. Čas běžel moc rychle, dalších deset minut jsem promarnil hledáním. Až jednou, po změně původní trasy, jsem narazil na cosi, co se mihlo mezi hustým houštím. Zběsile jsem hodil kunai tím směrem, letěl dlouhou cestu, ale zabodl se do dřeva přibližně v místě, kde se to předtím pohnulo. Okamžitě jsem se k němu přemístil a hodil zase dál. Tato technika byla neskutečně účinná, ale hrozně náročná na mou fyzickou zdatnost a chakru, další přemístění bych tak svižně nezvládl. Naštěstí stačilo na dostižení. Mé tělo se shodou náhod srazilo s Kakashiho. Nestál jsem pevně na zemi, on však ano, jako by to očekával. Šťouchl mě malíčkem do žeber a já ztratil rovnováhu, chtěl jsem ho však stáhnout s sebou. Rukou jsem se jej chytil za vestu a zatáhl. On zkušeně chytil mé zápěstí a praštil se mnou o zem. To se mi moc nepovedlo, věděl jsem okamžitě. Naznačil jsem jednopečetní znak a můj klon se objevil za senseiem. Silnější rukou jej objal kolem ramen a dlaň, v níž jímal kunai, přiložil k jeho hrdlu. V té vteřině jsem hned vyskočil zpět na své nohy a kopl do pravé z těch Kakashových, bolestně zasyčel. Kývl jsem a klon jemně nařízl krk šedovlasého muže. Z těla se stal neprostupný, bílý kouř. Věděl jsem to celou dobu, byl to klon, který mě měl svést ze správné cesty. Ale potřeboval jsem ho, aby na senseie přenesl to zranění, které jsem mu před chvílí způsobil. Otočil jsem se zpátky ke svému druhému já.
„Máš to?“ promluvil jsem na něj zkráceným jazykem, kterému nemohl rozumět nikdo jiný než já. Sklonil se k zemi a tři prsty o ni opřel.
„Minutku,“ opáčil. Každých dvacet sekund jeden prst vrátil k ostatním do sevření. Až mu povolená ruka spadla, řekl mi odpověď, na kterou jsem netrpělivě čekal.
„Mám to,“ zazubil se, jako bychom snad měli vyhráno. Zakroutil jsem hlavou, kde bral takovou jistotu. Něco se mi nezdálo, proto jsem jej napodobil akorát jiným stylem. Pochopil.
„Jsou blízko, setřesu je, běž první, ale,“ vztáhl jsem prst výstražným gestem, „opovaž se to zvorat, jasný?!“ sotva jsem to dořekl, byl ten tam. Ruce jsem dal v bok, jak jsem měl tolik natěšených děcek na to, že mi dají ránu, zastavit? Toť byla otázka, kterou jsem neřešil moc dlouho, šílených nápadů bylo vždycky dost.
„Zaminuju vám to tu,“ šeptl jsem si spiklenecky pro sebe, dobrá nálada mého klonu na mě nechala následky, které jsem si nepřipouštěl. Otočil jsem se na patě, abych získal menší přehled, kde jsem se nacházel. Na znepříjemnění postupu mých protihráčů jsem měl velké prostranství a málo času. Jak já spojení těchto dvou věcí nenáviděl. Avšak, úspěšnost byla malá, nelenil jsem. Výbušných lístků jsem si pro tento úkol moc nebral a na chvíli jsem toho zalitoval. Znebezpečním jen hlavní úsek pole, myslel jsem si. Předpokládal jsem, že tam budou směřovat všechny cesty chuuninů.
Typ bomb, které jsem používal, byl tradiční pro Skrytou Oblačnou, byly jaksi těžko k sehnání, proto jsem si je musel vyrábět sám a nebylo jich kvůli tomu tolik. Třepaly se mi prsty, když jsem je odjišťoval od pergamenu. Jejich mechanismus byl velmi jednoduchý, ale nevídaný. Vždy jsem odřezal kus kůry u stromu a pod něj vložil lístek. Mezi sebou tvořily pomyslné chakrové dráty, když zachytily, že přes ně přešla jiná chakra než moje, budou automaticky řetězově vybuchovat, což jim přibývalo na destrukční síle.
Když jsem umisťoval poslední, vycítil jsem, že v blízkosti nejsem sám. Celé to už nestihnu, věděl jsem.
„Plán B,“ zašeptal jsem si sám pro sebe. Zády jsem se přitiskl ke kůře stromu a chvíli čekal. Čas jsem využil na přípravu lsti. Opatrně jsem vzal poslední lístek, co mi zbýval a omotal ho kolem jednoho z mála mých obyčejných kunaiů. Stěží jsem stačil zaregistrovat, jak kolem mě proběhla skupinka naštvaně vyhlížejících vlastníků čelenky se znakem Konohy. Můj švih byl ale lepší než ten jejich. Kunai jim proletěl těsně kolem hrudí a zabodl se do nejbližšího objektu. Ve stejnou chvíli jsem se přemístil ke svému klonu.
Prostor se zkřivil a získal barvy, které nebyly přirozené. V tu chvíli jsem držel za rameno sebe samého a kvůli tomu jsem znovu spatřil své hodinky. Ve stejný okamžik jsem uslyšel zvuk svých bomb, který na chvíli měl mou plnou pozornost, stejně tak i mého senseie.
„Tři minuty,“ spočítal jsem si a pohled jsem zabodl před sebe, do postavy, která si nechala říkat můj sensei. Byl to ten pravý, poznal jsem to. Dlaň jsem sundal z ramene mé kopie.
„Zruš se, zvládnu to sám,“ řekl jsem a mrkl na něj. Vedle mě se okamžitě objevil kouř ve tvaru postavy jako já, ale v podstatě hned ztratil svou formu. Neměl jsem ani náhodou čas vymýšlet taktiku, bylo jedině čas jednat.
„Fuuton: Síla jehlic,“ vyslovil jsem jednu z mých nejoblíbenějších technik. Tušil jsem, že proti mně použije oheň. Můj útok mi úspěšně oplácel, jeho ohnivou techniku jsem posílil svým elementem, což se mu náramně hodilo. Mně to však také nevadilo, potřeboval jsem, aby se přiblížil a tohle byl jeden ze způsobů. Skrčil jsem se a ruce nad sebou zkřížil, tentokrát jsem využil svůj druhý živel, proti němuž neměla Kakashiho technika šanci.
„Suiton: Nezdolná stěna,“ křikl jsem a přede mnou v tu ránu stanuly tři mohutné sloupy vody, které se po chvíli spojily v jedno a zabránily, aby ke mně oheň našel cestu. Z takového střetu vznikla pára, jejíž vlhký a teplý obsah mi znepříjemnil dýchací cesty a rozkašlal jsem se. Ruku jsem přiložil k ústům a druhou se opřel o zem. Z bílé mlhy přede mnou vyletěl kunai. Byl příšerně rychlý, sotva jsem ho stačil chytit za rukojeť a pořezal jsem si zápěstí od jeho čepele. Po chvíli za jeho zbraní, jsem zaznamenal i Kakashiho tělo, které šlo po tom mém. Letěl ke mně z odrazu neuvěřitelnou rychlostí, byl ve vzduchu a mně se nenaskytalo moc možností, jak jej zastavit. Něco jej však v půli cesty zarazilo. Mlha ustoupila a já mohl vidět, že jeho kotník chytla ruka, přičemž tam byl i kousek rukávu, co připomínal ten můj. Přestal jsem simulovat dávící kašel a vyskočil na nohy se šibalským úsměvem. Napadala mě jediná otázka, on to neprokoukl. Můj klon vyděšeného a překvapeného Kakashiho zvedl do větší výšky a praštil s ním o zem, jak nejlíp uměl. Dostal solidní ránu do hlavy, po které se nedokázal zvednout a já byl rád. Znovu, jako u jeho kopie, kterou jsem potkal nedávno, jsem mu přiložil ke krku ostrý kunai a neměl v úmyslu jej pustit bez odpovědí.
„Tak, můj drahý senseii, kde je ta bedna?“ Udělal dramatickou odmlku, čímž mě přinutil k tomu, abych zbraň přitiskl blíže k jeho kůži, což mu prořízlo tmavou masku, kterou běžně nosil.
„Vypadá to, že si budete muset koupit novou, ale teď mi odpovězte! Nemám čas!“ konstatoval jsem, opravdu jsem na jeho přihlouplé vtípky neměl náladu ani drahocenný čas. Usmál se a přivřel oko.
„Třicet kroků vpravo, dvacet vlevo, osmnáct dopředu, pět a půl vpravo, deset vlevo, dva dopředu, tři a půl vlevo, dvacet zpět a dva vlevo, poté můžeš začít kopat,“ zachechtal se a myslel si, jak geniální byl. Co jsem měl dělat? Myslel to vážně? Podívali jsme se na sebe navzájem s mou kopií a já odevzdaně pozvedl ramena.
„Jen do toho,“ povzbudil jsem ho, „sensei si o to řekl.“ Klon k němu přistoupil blíž a nedůrazně jej kopl mezi nohy, přece jen to byl sensei.
„Už dávno mi není deset, hloupé vtípky v tomto smyslu neberu. Umím spočítat pět plus pět.“ Slyšel jsem svůj vlastní hlas. Urazil mě, těšil jsem se, až vzpomínky mé kopie přejdou na mě, já si budu pamatovat chvíli, kdy sensei pode mnou ležel a já jsem mu jímal u krku kunai. Poté se sklonil a začal se přehrabovat v Kakashiho brašně. Po chvíli vytáhl jakýsi svitek.
„Podívej se na název,“ poradil mi. Nemusel mi to říkat, ale tak proč ne. Stálo na něm slovo přihláška. Protočil jsem ho ve své ruce a usmál se.

Kakashi byl v rámci možností poražen, i když tohle nebyl pravý boj. Začal se bránit, jako by mi mohl číst myšlenky.
„Blafoval jsi, tohle se v pravém souboji nedělá…“ připomínal mi.
„Já vím, vy jste ale taky nehrál čestně, vstoupil jste do mé mise jako neutrální člen a zneužil mou důvěru ve vás, to se taky nedělá, obzvlášť od vás bych to nečekal,“ řekl jsem a projevil své city, byl jsem ze svého senseie zklamaný, i když jsem neznal jeho důvody, doposud jsem mu věřil, nyní jsem věděl, že názor budu muset změnit velmi rychle.
„Ty moc dobře víš, že nemůžeš věřit nikdy a nikomu, tuto dnešní lekci si zapamatuj,“ v jeho hlase jsem slyšel jistou zamyšlenost, jeho minulost jsem neznal, možná, že se na chvíli ztratil ve svých bolestných vzpomínkách, kterých měl jako Shinobi určitě dost, „Jak jsi to udělal? To s tím klonem? Bez jediné pečeti přece vyvolat nelze…“ Viděl jsem, jak tápe, a byl jsem překvapený, že to opravdu nevěděl.
„Až vy mi dáte odpověď na to, co to mělo znamenat, dřív ne,“ měl jsem odvahu se mu postavit. Štval mě a od všeho zdržoval, najednou mi byly jedno i nějaké hloupé zkoušky. Potřeboval jsem dát najevo všem kolem sebe to, že se mnou vytírat podlahu nebudou, jen z důvodu mého postavení cizince, jehož jsem se nedokázal za dlouhé dva roky zbavit.
Cukl jsem hlavou na stranu, tím jsem dal najevo svému klonu, že má Kakashiho přenést někam jinam. Cítil jsem totiž blízkost těch, kteří se dostali přes mé minové pole. Slabě jsem je viděl mezi stromy, ale stále byli velmi daleko. V ruce jsem držel svitek, dostal jsem nápad, jak jej bezpečně skrýt. Vytvořil jsem ještě jeden klon a označil ho pro jistotu ještě jednou přemisťovací značkou.
„Běž, až se tu ukáže, pošlu ho za tebou,“ plácl jsem jej přes rameno, on se na mě zpátky neotočil.
Jak jsem předpokládal, první replika mě samého na sebe nenechala dlouho čekat.
„Použil Kawarimi,“ oznámil mi trošku zklamaně.
„Tušil jsem to,“ řekl jsem mu v odpověď. Vnímal jsem na sobě jeho zkoumavý pohled.
„Šetři prosím trochu s tou chakrou, bez Kyuubiho nejsme skoro nic,“ upozorňoval mě ve starosti o svůj vlastní osud.
„To mi nemusíš připomínat,“ opáčil jsem s těžším dechem. Následky jsem nesl já, on prozatím ne, kvůli tomu měl tak chytré řeči.
„Podle mě se už neuvidíme, tak zase někdy,“ zamumlal otočený zády a na důkaz pozdravu zvedl nad své rameno ruku se vztyčenými dvěma prsty, ukazováčkem a prostředníkem. Nemohl jsem si pomoci, uchechtl jsem se. Mé klony mě nikdy nepřestaly fascinovat. Jako by, když jsem je vytvořil, vyňal jsem ze sebe tu úsměvnou a bezstarostnou stránku a ve mně zůstala jen ta pesimističtější a smutnější. Ta, co nikdy nezapomínala na Kairu a na mou mámu, nikdy, myslel jsem na ně pořád.
„Fuuton: Větrná sekera!“ zařval jsem, abych jim dokázal, že se takové bandy chuuninů, jako jsou oni, nebojím. A snad jsem jim to dostatečně předvedl tím, že se před nimi rozprostřela holá planina. Mně to vyhovovalo, jim ne, protože jsem věděl, že jim zadarmo nedám jedinou příležitost, kdy by mě mohli vidět zblízka. Byli v přesile, bylo jasné, že boj nablízko znamenal hloupost. Chvíli s nimi budu bojovat, abych je zmátl, a pak zkusím utéct, navedu je na špatný směr, myslel jsem si.
Na odpověď v podobě nějaké techniky jsem nemusel čekat dlouho. Do míst, kde jsem se skrýval, se valila obrovská masa vody. Nestihl bych před ní utéct, použil jsem stejný princip vzduchové bubliny jako včera se senseiem. Moji soupeři se ukázali býti vynalézavější, než jsem si dokázal představit. Jeden z nich musel mít za živel blesk, neboť několikrát kolem mě vrazil do vody a mě přikrčil blíže k zemi.
Vodní technika skončila a já se mohl konečně nadechnout čerstvého vzduchu, ne na dlouho jsem však zůstal klidný. Nevěděl jsem jak, ale našli mě, nelezli mou skrýš a zahrnuli mě kunaii. Byli neobvykle sehraní, každý shinobi měl svůj prostor a ani jednou se jejich zbraně nesrazily, nezavazeli si. Bylo to divné, znovu, na těchto zkouškách se nezdálo být nic normální. Vyskákal jsem na vrchol jednoho ze stromů, abych se jejím útokům úspěšně vyhnul. Vyšel jsem z toho bez škrábnutí, prozatím. Vyvolal jsem další techniku tentokrát vodní, chtěl jsem jim to oplatit a náramně se mi hodila voda, která ještě nedokázala zmizet po jejich pokusu. Výška na to byla ideální, přesně jsem věděl, kam své jutsu poslat, jestliže mělo být účinné.
„Suiton: Peřeje,“ šeptl jsem, aby přesně nevěděli, kde jsem. Technika se zformovala rychle a dělala, to, co konat měla. Skrčil jsem se za listím a vymýšlel další kroky, když jsem se neopatrně podíval do očí jedné hnědovlasé dívky, ty oči byly zvláštní, to snad musel být jediný důvod, proč jsem se podíval, byly fialové. Ty jsem už někde viděl, věděl jsem, ale nemohl jsem si vzpomenout.
Mé vlastní oči najednou neviděly stejně jako předtím. Ze vteřiny na vteřinu přeply na jiný obraz, který neměl s tím předchozím nic společného. Tělo, v kterém jsem kráčel, neslyšelo a okraje obrazu, jež nesly šedou barvu, postupně tmavly. Na to tělo šly mrákoty, ale mělo sílu a pokračovalo dál. Pocítil jsem nutnost, svou myslí celý děj ovládat, ale nemohl jsem, nebylo mi to umožněno. Teprve teď jsem si začal všímat svého okolí, kolem mě se mihalo nebe, pod tím tělem jsem cítil větev, tenkou a i tak se stále zužovala. Přišlo to na konec, ale nezastavovalo. Věděl jsem, že spadnu, ale ztratil jsem vůli odporovat. Ty rozhodnutí a myšlenky se zdály být tak cizí a i přesto byly moje. Padal jsem, z ničeho nic to tělo nebylo jen něčí, stalo se mým. A zemřelo, nemohl jsem tomu zabránit. Zemřel jsem…

Má mysl byla jen vzduchem, neměla tvar, ale bolelo ji to. Mě, strašně moc.

Další obraz, ale prostory jsem znal. Ponurá jeskyně, tmavé barvy, které mě děsily i dva roky poté. Vnímal jsem všechno. Nebyl jsem to já, nedalo se však popřít, že ten člověk, co držel v ruce nůž, měl mou podobu. Nikdo by mi nevěřil, ale já se necítil jako on, přesto jsem cítil všechno, co udělal, možná ještě víc. Přistupoval blíž k něčemu. Přál jsem si, aby se mi okolní svět nikdy nezaostřil. Ležela tam, rudovláska, hubená, uplakaná a nevysvětlitelným důvodem smutná. Přiblížil jsem se k ní ještě blíž a tou dýkou, co jsem jímal v ruce, ji bodl. Kdyby v tom světě existovalo něco jako vypnutí nebo zastavení, udělal bych to, jenže já byl divák. Bodl jsem ji znovu a její krev měl všude. Až byla mrtvá, odhodil nůž. Takové ticho, jakmile však vrah odhodí zbraň, své následky slyší i cítí. Ostří se několikrát odrazilo a naskytlo mi tak bolestný pocit, který jsem nedokázal snést. Zabil jsem Kairu, mé svědomí zemřelo a nemohl jsem tomu zabránit. Mé svědomí zemřelo…

Toužil jsem, ať je konec i se mnou, ale nebyl.

Tma, bál jsem se jí už teď, i když jsem nevěděl, co nastane. Tak moc jsem se jí bál. Otočil jsem se, já sám, ničím jsem nebyl ovládán. Běžel jsem v té tmě do všech směrů, ale nenacházel cestu ven, až jednou modré světlo. Takové, které jsem znal tak důvěrně. Takto vypadala chakra mé matky a jejího démona. Zářila a ukazovala mi cestu, s úsměvem jsem se po ní vydal. Byla modrá jako led, já z ní však cítil teplo útěchy a lásky, které jsem nepocítil dva nekonečné roky. Zasmál jsem se, ten pocit mě tolik hřál- Vzadu jsem ji viděl a za ní Nibiho, byl namalovaný na skle, jen modře a černě, jeho jediné barvy, leskl se a nebyl živý. Ona ano, byla, byla! Viděl jsem ji! Byla tam! Zastavilo mě ohlušující dunění, které po chvíli přešlo v praskání. Někdo bušil do toho skla a ono získávalo praskliny. Přidal jsem, ale rychleji z nějakého důvodu nešlo, naopak, něco mě zpomalovalo a nutilo dívat se nepřetržitě vpřed. Objevily se pukliny, poté poslední úder a sklo se svým typickým zvonivým až pohádkovým zvukem spadlo dolů. Vtom jsem uslyšel křik, uši trhající křik osoby, kterou jsem měl na světě nejradši. Byl dlouhý a hluboký, ale jednou přestat musel. Mamčina hruď pozvedala ochablý krk a ten kýval s hlavou. Tento svět mi to dovoloval i na takovou dálku vidět. Pod ní byly kapky krve, ne jiné než její. Všechna chakra zmizela a já ztratil i pohled na ni. Tápal jsem ve tmě a hledal ji, ale nenacházel. Někdo nesoucitný mi musel umožnit to, co jsem viděl, abych spatřil, někdo krutý. Neznámá síla se mnou hodila do dálky a já se svýma rukama ocitl v její ještě teplé krvi. Vzhlédl jsem vzhůru a viděl její spadlou hlavu. Vznášela se ve vzduchu lehce nad zemí. Objal jsem jí dlaněmi tváře, studené, ne hřejivé jako jindy. Ten chlad se dostal až dovnitř mne. Byla mrtvá a společně s ní mé srdce, mé city. Mohl jsem za to všechno, nevěděl jsem, jestli jsem tomu mohl zabránit. Moje srdce umřelo…

Skončilo to, moje tělo bylo mé, moje mysl to stejné. Vrátil jsem se tam, kde jsem něco dělat mohl, ale nebyl jsem toho schopný. Nohy mne neudržely pevně stát, padal jsem dolů a nemusel jsem čekat dlouho, abych narazil. V mrákotách jsem kolem sebe viděl Kurenai a Asumu, možná i jiné, ale nepoznal jsem je. Nechtěl jsem to vzdát, v podstatě jsem neviděl nic a v hlavě se mi odehrávalo zrnění jako ve filmu, když nemá co a jak hrát. Něco ve mně ale muselo být jinak. Věděl jsem, že se mám postavit, i když jsem nevěděl důvod. Nikdo se na mé trápení dlouho nedíval. Přistoupil ke mně někdo s velkou pěstí a dal mi do hlavy.
„Zvládl jsi to, pojedeš tam,“ slyšel jsem Kakashiho hlas, který se odněkud linul.
Nevěděl jsem, jestli si to má mysl jen představila nebo se to stalo. On byl ten poslední, koho bych si přál slyšet.