Atlas; díl pátý

„Sakura-chan?“

Jakmile zaslechla jeho hlas, koutky rtů se jí zkroutily do slabého úsměvu. Zavřela oči a na malou chvíli nechala všeho, co doposud dělala. Dlaně položila na nevyplněné zdravotní karty a slabě zavrtěla hlavou. Věděla, že ji přišel vysvobodit od té úmorné práce, kterou na ni bez jediného vysvětlení hodila Tsunade s jasně daným a nesmyslně krátkým termínem. Otevřela oči a zadívala se přímo před sebe, kde se její tělo odráželo ve čtvercovém okně. Za jejími zády se pomalu vynořovala postava vysokého chlapce, dost možná muže. Bylo to teprve podruhé, co měla šanci vidět ho v jeho novém oblečení. Předepsaná jouninská vesta v typicky nazelenalé barvě, částečně zakrývala černé triko s dlouhými rukávy, které bylo od zápěstí až po lokty skryté pod obvazy. Jediné, čeho se odmítal vzdát, byly ty zatracené oranžové kalhoty. „Teď ne, Naruto.“

Jmenovaný se zamračil a ona měla co dělat, aby se nerozesmála. „Jsi tu už několik dní!“ stěžoval si, jako by to byl snad on, kdo tráví noci pod stovkami papírů. Podrbal se za uchem a automaticky si prohrábl vlasy, které svou délkou pomalu, ale jistě začaly ukazovat tak zřejmou podobnost mezi ním a jednou z bust vytesaných nad Konohou. „Kvůli papírování jsi vynechala tři tréninky,“ dovolil si na chvilku se ztišit, jen aby měl šanci sledovat, jak se Sakura odvrací od okna a staví se mu tváří v tvář, „víš, jak nerad bojuju se Saiem.“

„Trénink se Saiem ti prospěje, vám oběma.“

„Je to idiot, minule mě málem zabil.“

„Kdybys nevypotřeboval veškerou svoji čakru na Ultimátní Oiroke no Jutsu, které na Saie nikdy nezabere, jelikož, jestli sis nevšiml, tráví dost času s velitelem ROOTu, jednoduše bys jeho útok odrazil a Kakashi-sensei by ti nemusel zachraňovat zadek.“

„Vtipné, Sakura-chan.“

„To nebyl vtip.“

Naruto se zamračil, ale trvalo jen několik vteřin, než se jeho rty opět roztáhly do zářivého úsměvu. Do úsměvu, který ji držel nahoře, nad hladinou, při smyslech. Místnost se zahalila do tlumeného smíchu a zdálo se, jako by se společně se smíchem do okolí šířilo i teplo.

„Co potřebuješ?“

„Hm?“ blonďák si hřbetem ruky otřel rty a vzhlédnul.

„Proč jsi přišel, Naruto?“ její výdech zakončil otázku měkce, skoro jako by zapomněla na to, o čem mluví. Úsměv pomalu opustil její tvář, a to z jednoho jediného důvodu. Stál přímo před ní, hlavu nakloněnou k levému rameni, oči plné jisker. Stáli a zírali na sebe, aniž by si uvědomovali, že ani jeden z nich nemluví a dost možná ani nedýchá. Byl to okamžik, kdy si oba dva uvědomili, jak moc osamělí jsou a jak naplňující je být ve společnosti toho druhého. Byl to okamžik, kdy se mezi nimi poprvé vynořila tísnivá atmosféra, kterou se neodhodlal ani jeden z nich překročit. „Naruto..“

Vykročil vpřed, ruku zdráhavě vztahuje k její tváři, jen aby sám sebe zastavil v pohybu. Tohle byla Sakura a on byl její přítel. Přítel, na kterého se mohla vždy spolehnout, kterému mohla usínat v náručí, kterému se mohla zavěsit okolo krku a bez špetky studu plakat, kdykoliv bylo potřeba. Její srdce patřilo někomu jinému, a i když si myslela, že to nikdo jiný kromě ní nevidí, Naruto o tom nepochyboval. Ani několik let nedokázalo pohřbít city k někomu, kdo se stával stínem na opačné straně barikády.

„Nedívej se na mě tak!“ její hlas ho probral. Vtipkovala, na rtech úsměv, a tvář pomalu odkláněla tak, aby neprohlédl, jak falešná její zástěrka je. Ale on ji prohlédl, prohlédl ji jako vždy. „Mimochodem, jak se připravuješ?“

Škubl sebou. „Na co?“

Nevěřila svým uším. „Za pár týdnů ti přidělí tvůj první tým!“

„Na to se dá připravit?“ nervózně rozhodil rukama. „A jak jsi to myslela s velitelem ROOTu? Velitel je Izumo.“

„Neodbíhej od tématu.“

„Izumo je chlap.“

„To je.“

Naruto chvíli jen civěl, než se jeho oči rozevřely dokořán, stejně jako jeho pusa. Povyskočil a napřáhl ruku s ukazovákem Sakury směrem. „JÁ TO VĚDĚL!!“

Se škubnutím zalapala po dechu a otevřela oči. Sledovala strop, pot sklouzával po její horké pokožce, o které měla větší ponětí než před několika dny. Cítila bolest, která se ve svém množství slévala do příjemně horkých vln. Byla si plně vědoma svého těla, svých zranění a poškození, ale to nebylo jediné, co se zdálo být odlišné od ostatních probuzení. Cítila kouř, štiplavý kouř, který jí znemožňoval dýchat. Její tělo bylo oslabené a snad i vytesané z kamene. Její mysl zamlžená a chatrná. Sotva dokázala natočit hlavu na stranu a přes prázdné křeslo nahlédnout skrze okno ven. Zdálo se, jako kdyby na horizontu viděla ten nejzářivější západ slunce. Vše žhnulo ve zlatavých barvách. Skoro jako by se trosky města utápěly hluboko pod hladinou oslnivého moře.

Netrvalo dlouho, než si její poškozená mysl dala dohromady, co se vlastně děje. Okno pod intenzitou žáru taktně praskalo. Ozvěny, ve kterých se odrážel tlumený křik, se jí zařezávaly hluboko pod kůži.

A pak tu byly ruce. Cizí dlaně prudce vrazily do jejího těla. Cítila jejich tíhu a naléhavost. Trvalo jen několik málo sekund a její tělo vrazilo do jiného. Stačilo jen zvednout pohled, aby poznala, o koho jde.
Kakashi ji beze slova sevřel pevně v náručí. Jednou z dlaní překryl růžové vlasy a vtiskl si tak její obličej do ohbí krku. Jeho brada se zaryla do temene její hlavy. Přikrčil se a rychlostí sobě vlastní vyrazil proti oknu. Zvuk tříštícího se skla přehlušil tlukot jejího srdce. Tlouklo tak ztuha a nahlas, že měla pocit, jako by jí tepalo v krku, ne v hrudi. Se zadrženým dechem očekávala tvrdý dopad, ale ten se nekonal. Kakashi dopadl na zem sice těžce, ale bezpečně, aby ani sobě, ani Sakuře nezpůsobil další zranění.

Nemohl si dovolit zaváhat. Okamžitě se rozeběhl kupředu. Snažil se být jako stín, snažil se splynout a díky jeho rychlosti se mu to dařilo. Nabral potřebnou rychlost a odrazil se, aby mohl zmizet z ulice na bezpečnější místo. Vyskočil na nižší zídku a z ní se levou rukou rychle zachytil o balkón jednoho z domů, který jako jeden z mála stál na svém místě. Jednoduše se přitáhl a vyšvihl se až na zábradlí, které obkličovalo celý dům. Nezdálo se, že by mu dívka, co mu visela kolem krku, nějak ztěžovala pohyb. „Genmo,“ Kakashiho výdech byl sytý a i přes namáhavý běh se zdálo, jako by se ani nezadýchal, „jsi na příjmu?“

Ve vysílačce zapraskalo a po chvíli se z ní ozvalo tříštění zbraní doprovázené výkřiky a nadávkami. „Yeah, dej mi pár minut.“

„Máš jednu.“

„Jak šlechetné.“

„Saii?“

„Příjem. Jsem na předem určené lokaci A-45. Kotetsu-san a Izumo-san jsou tu společně se mnou.“

„Jsme dvacet vteřin od vás a přišlo by nám docela vhod, kdyby nás někdo jistil.“

„Hai!“

Všechny její smysly se přebíjely v tom, který z nich dokáže pojmout více informací najednou, a to jí způsobovalo snad ještě větší bolest než samotné zranění, jež utrpěla před několika málo týdny. Díky absenci sedativ se všech pět hlavních smyslů velice rychle dostávalo do původní formy. Čich jí neposkytoval nic jiného než nepříjemný a štiplavý odér kouře a spáleného masa, který ji obklopoval ze všech stran. Sluch jí dost jasně dokazoval, že jsou uprostřed bojiště. Všechen křik, pláč a prosby o pomoc ji užíraly zaživa. Zrak jí neposkytoval nic, jelikož měla obličej zabořený do Kakashiho jouninské vesty, ovšem co se hmatu týče.. mechanoreceptory v kůži jí dávaly najevo, jak čerstvé, nezhojené, rozsáhlé a hluboké její zranění stále je. Jediné, co jí způsobovalo potíže, bylo vnímání času. Zdálo se jí, jako by byla na Kakashim zavěšená hodiny, ale podle všeho šlo pouze o vteřiny. „Sakuro,“ jeho hlas ji vytrhl z přemýšlení nad vlastním tělem, „pokus se zklidnit srdeční tep. Čím rychleji ti bude krev kolovat tělem, tím rychleji se bude vylučovat zbytek sedativ, co máš v oběhu.“

„Myslela jsem, že to je účel..“ její hlas byl slabý a k tomu všemu tlumený hrubou látkou, která chránila Kakashiho trup, „.. tělo bez sedativ, abych nebyla zdrogovaná –“

„Plány se změnily,“ vydechl a bez zaváhání změnil směr. Jeho nohy neomylně našly prašnou zem, od které se opět odrazil a pokračoval dál v běhu. „Od našeho posledního rozhovoru uplynuly jen čtyři hodiny.“

Zaskočeně otevřela oči dokořán, jen aby viděla hrubý nazelenalý materiál. Čtyři hodiny. Pokusila se natočit hlavu na stranu tak, aby mohla alespoň koutkem oka zahlédnout, co se děje. Aby se přesvědčila o něčem, o čem v hloubi duše chtěla pochybovat. To jí ovšem Kakashi nedovolil. Jedna z jeho dlaní stále setrvávala na jejích vlasech a nedovolovala jí se pohnout.

„Měla jsi podstoupit intenzivní léčbu, po které by bylo tvoje tělo schopné fungovat bez sedativ, aniž bys při tom měla bolesti,“ i přestože měl plné ruce práce a jeho rychlost byla takřka neuvěřitelná, našel dost dechu na to, aby jí mohl vysvětlit o co vlastně jde, „všechno by šlo podle plánu – “ Kakashi se prudce stočil a nečekaným skluzem dopadl na zem, přičemž bokem kopíroval pevnou linii půdy, Sakuru pevně přikovanou ve svých pažích, „ – kdyby na nás Suna před několika minutami nezahájila útok.“

Jejich těla se vlivem pádu zaklesla hluboko do sebe. Jejich dech se navzájem míjel a podle Kakashiho pevného sevření a reflexně napjatých svalů bylo jasné, že zaujímá obrannou pozici. Ostražitě se rozhlédl okolo sebe, poprvé si dovolil zdráhavě zalapat po dechu, aby ulehčil práci svým plicím. „Saii, jak to vypadá?“

„Jste na dohled, jistíme vás od severu.“

„Genmo, máš pět vteřin, jinak –“

„Jinak co, necháš mě tu?“ hrubý mužský hlas se neozval z vysílačky. Hatake trhl hlavou doprava, jen aby zahlédl, jak Genma ostražitě kontroluje situaci v obranné pozici a s kunaiem v ruce. „To bys mi přeci neudělal, že ne, Kakashi?“

„Udělal.“

Genma sebou trhnul. „Proč mám dojem, že to myslíš vážně?!“ zakřičel ublíženě.

„Protože je to pravda.“

„Ty– –“

„Nerad vás vyrušuju z vaší vášnivý debaty,“ ve vysílačce se poprvé ozval Izumo, „ale jestli se nepohneme z místa, tak budeme mít na krku sedm elitních.“

Kakashi očima jen stroze zabloudil k místu, kde podle všeho setrvával Izumo, a kývl. „Prvních padesát mil směr sever, jak bylo podle plánu. Běžte a nezastavujte se. Pokud narazíme na boj, stáhneme se a pokusíme se mu vyhnout, rozumíte?“

„Hai!“, „Hai!“, „Hai!“

Poznámky: 

Než cokoliv:

Dnešní kapitola vyšla jen díky tomu, že jsem konečně našla betu. Našla asi není nejlepší výraz. Beta se nabídl sám a v tomhle případě je to Strigga, které patří moje nekončící díky, co sahá až ke hvězdám a možná i dál. Odvedla neuvěřitelnou ( a naprosto vyčerpávající ) práci na mojí rozkošné slohovce a dodala jí tak formu, která se dá číst. Takže hvězdou dnešního dne je Strigga a nikdo jiný. Doopravdy moc děkuju za všechno.
Omlouvám se za ničení tvého volna.
A za dvě tečky.
Ty nesmí chybět..

Oh, je to tu. Další díl. Na začátku trochu Naruta a musím podotknout, že toho se jen tak nezbavíme, takže pokud s tím máte problém, tak můžu s klidem v duši říct, že je to jen váš problém. Konečně se dostáváme z Konohy (nebo spíš z toho, co z ní zbylo). Tahle kapitola je odpich k tomu, na co se tak moc těším. Na lesy, déšť, bláto, úkryty, konflikty, sex, boje na život a na smrt.. a tak dále. Snad se těšíte se mnou a vydržíte dalších pár dní, možná i týdnů.

AHAHAHAHA.
jo a děkuju za komentáře
a ještě jednou děkuji za skvělou práci bety

byeaaaaah