Rudý čas 1/2

Čas je irelevantní. Takto aspoň říkal můj otec. Co je pro člověka 76 let, je pro svět tisícina mrknutí oka a pro přírodu ani ne okamžik. Často jsem si o něm myslela, že je hloupý pošetilec snažící se o návrat něčeho, co by mělo být už dávno mrtvé. Na rovinu. Byl to hlupák, protože zaplatil životem a nechal mě tu samotnou. Šestnáctiletou, téměř mrtvou holku, s mocí, která ji usilovala o život. Dnes je to už 5 let, co jsem ho zabila a dva roky, co jsem se setkala s nesmrtelným. Stále mi to připadá, jako by se to stalo včera.
Aspoň v tom mi nelhal.

Nádech, výdech, nádech, výdech… Jedna, dva, jedna, dva… Levá, pravá, levá, pravá… Další záchvat, další smrt. To to proboha nikdy nepřestane? Kolik lidí musím ještě zabít, aby to skončilo? Pohled se mi začne na okrajích rozostřovat a já zakopnu. Rukou sice zavadím o jeden z desítky mrtvých stromů, ale dlaň mi akorát sklouzne z hrubého povrchu kůry. K zaschlé krvi na mém oblečení se přidá čerstvá rudá tekutina. Bezva. Už nemám sílu udělat další krok, nohy mám jak z olova a tak se prostě zhroutím na blátivou zem. Koutkem oka zachytím věc, o kterou jsem zakopla. Jelení lebka i s parožím, vybělená sluncem. Dvanácterák, pomyslím si, táta by měl radost. Déšť mě zalévá neutuchajícím přívalem a mísí mou krev s vodou, která se postupně vsakuje do neživoucí země. Musí být prvním přívalem živin po několika desítkách let. Možná se k nim přidá i moje mrtvola. Z poslední sil se aspoň odvalím na záda. Možná na mě vyroste strom. Na tátův hrob jsem nechala zasadit jabloň. Miloval vůni jablečných květů, prý mu připomínaly mou matku. Jestlipak vůbec vyrostla. Z pevnosti jsem odešla tenkrát tak narychlo. Ani jsem neviděla, jestli jí vyrašily první lístky. Stejně se to už nedovím. Dnes umřu. Něco, co jsem měla udělat už dávno.

S vědomí smrti mi svět najednou připadal ostřejší. I když…. Nemělo by to být spíš naopak? Šedé matné mraky najednou zářily, cítila jsem každou kapičku deště, která na mě dopadla a moje srdce bilo jak splašené. Jakoby tušilo, že jeho údery jsou sečtené. Vnímala jsem hrubé otřesy země pode mnou. Červi se těšili na vynikající večeři… moment, počkat… tady přece červi nejsou! Neměla jsem už sílu se odvalit. Promočená, špinavá a zraněná v Mrtvém lese blízko Zakázané oblasti. To jsou mi vyhlídky. Moje smysly vybičované blízkosti smrtí začaly ochabovat a svět pomalu černal. Přesto jsem, ale cítila stále se zvětšující otřesy půdy. Země nalevo ode mě se najednou vyboulila a pukla. Z hromady vylezla nahá postava. Ani mi to nepřišlo divné. Stejně jsem už necítila většinu těla. Kdybych mohla, zachichotala bych se, ale místo toho mi úst vyšlo jenom jakési skřeky. Postava ztuhla a otočila se. Chlap, docela hezkej a… hm vyvinutej. To jsou mi tedy myšlenky, neměla bych se náhodou kát, vždyť za chvilku stanu před Bohem, pokud nějakej vůbec existuje?! Muž si ke mně přikleknul a odhrnul si z čela popelavé vlasy.
„To tys mi zachránila p***l, kotě, co?“ Z temnoty probleskly dvě fialové oči a svět najednou zářil odlesky rudé.
„Velký Jashin-sama ti dává ještě jednu šance…“

Následující den ráno jsem se probudila v jeskyni sice naživu, ale s parádní bolestí hlavy, kterou by ani kocovina nezastínila. Po chvilce, kdy jsem se jakž takž vzpamatovala, se mi představil Hidan (tentokrát už oblečený v nějakém zašpiněném a zpuchřelém plášti) a s velmi úžasným slovníkem, po kterém se bolest hlavy několikanásobně zvětšila, se mě ptal na nějakého Naru, Konohu, Akatsuki a spoustu dalších blábolů, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Vyřešila jsem to zcela jednoduše. Prostě jsem omdlela. Když jsem se probudila podruhé, byla už noc a Hidan seděl nezvykle potichu opřený o stěnu.

Ze stínů mě propalovali jeho oči. Oči s touhou po krvi.
„Kde to jsem?“ Zeptal se mě vyjímečně slušně a potichu.
„Obhlíd jsem okolí, ale nic jsem nepoznal. Všechno je…“
„… mrtvé.“ Doplnila jsem ho. Nebýt těch očí, považovala bych ho za normálního člověka, kterým rozhodně nebyl. „ Jak dlouho jsem byl dole?“ „Co?“ Hlava mi pořád třeštila, takže jsem nebyla schopna nijak rozumět uvažovat.
„Ptám se tě, dě*ko, jak dlouho jsem byl, ku*va, dole?!“ Živila jsem se bojem a byla jsem poměrně dobrá, ale stejně jsem nic nepostřehla. Jenom jsem uslyšela svistot a potom náraz. O necelou setinu vteřinu později se dostavila bolest zad a jeho ruka mě držela pod krkem. V hlavě mi secvaklo. „Ty… ty jsi ninja!“ pyšně se usmál a ukázal na pruh látky s neznámým symbolem, který měl uvázaný kolem krku.
„Nukennin, kotě.“ Neubránila jsem se úšklebku.
„Propásl jsi svoji dobu! Ninjové už pár desetiletí neexistují, kamaráde.“ Hidanův obličej se přiblížil, až jsme se skoro dotýkali nosy. Cítila jsem se jak hmyz. Jak brouk, kterého může hned rozšlápnout, ale z rozmaru se rozhodl dát mu ještě chvilku života navíc.
„Píše se rok 79 po Poslední válce a já jsem jedna z mála lidí, kteří ví, že válka probíhala mezi ninji, kdysi se jí říkalo Čtvrtá.“ Tlak na krku o něco polevil.
„To co vidíš venku, je to co zbylo. Většina světa a také lidstva byla zničena nějakou zbraní bo já nevím co. Přežili jenom civilisté z podzemí.“ Tlak zmizel úplně a já se svezla po zdi. Ne, že by to dole bylo o něco lepší.
„ …80. Byl jsem tam zas*anejch 80 let, až najdu Kakuza…“ Hidan začala přecházet po jeskyni jako šílenec… i když on vlastně šílený je. Který normální člověk, ehm ninja, by se nechal zakopat na skoro celé století pod zem. Využila jsem toho, že jsem pro jednou nebyla centrem jeho pozornosti a obhlídla tělo. Svoje, samozřejmě. Hlava třeštila stále, ale už to aspoň bylo na úrovni normální kocoviny. Na tu jsem byla zvyklá. Sedřená kůže na ruce byla… zhojená? Rychle jsem se protáhla. Bolestivou křeč a i její dozvuky byly pryč. Rána v boku vypadala jako… jako kdyby tam nikdy nebyla i starý jizvy byly pryč, včetně napůl useklého ucha a rozbitého nosu. Co se to tu, sakra, děje?

„Máš slušnej oběh a pomohlas mi, tak ti Jashin-sama dal novou šanci.“ Koukala jsem na něj jako na blázna, o čem to, do háje, mektá.
„Myslel sem, že jsi chuunin, ale, ku*va, budeš asi jenom na úrovni ubohýho gennina, kotě.“
„Ehe…?“ Protočil oči. „Úroveň tvý chakry.“ „Ehe?“ Znovu vybouchl a hlava se mi s úderem kovadliny opět propadla do temnoty.
„No to si děláš p*del…“ Zaslechla jsem ještě.

Tentokrát jsem se probudila až po třech dnech a rozhodně jsem nebyla v jeskyni. Hidanovi se nějakým záhadným způsobem podařilo nás propašovat do menší pevnosti a ještě nám zařídit dočasné bydlení. Jak se o ní dozvěděl a jak nás tam dostal, jsem neřešila, ale proč mě tahal sebou? Brzy jsem pochopila… Potřeboval mě k přežití. Nejen, že neznal tento nový svět, ale potřeboval někoho pro své rituály. Někoho dobrovolného...

„Řekla jsem ne!“
„k***a, Jashin ti zachránil život, tak proč, do p***le, nemůžeš…!“
„Já na rozdíl vod tebe mám aspoň nějakej pud sebezáchovy! Nejsem nesmrtelná!“
„Ale mohla bys!“
„Nani?“
„Uděláme, kotě, výhodnou výměnu.“ Mluvil na mě jako na debila, což mi rozhodně k dobré náladě a trpělivost nepřidávalo.
„Ty mi pomůžeš v rituálech, potřebuji jenom tvojí, krev, abych úplně obnovil své tělo, a já ti na oplátku pomohu s ninjováním a chakrou.“ Zase to neznámé slovo. Nervózně jsem si skousla kloub prstu. S Hidanem se muselo jednat jako s časovanou bombou... a se mnou vlastně taky.
„Co přesně je chakra?!“ Zatvářil se, jako kdybych mu vlepila pěstí. Což bych strašně ráda, ale bohužel, vlastně jashinžel, byl rychlejší.
„Kotě, to je to, co dělá ninju ninjou. Je to energie v tvém“ dost nestydatě po mě přejel pohledem a mě strašně nehorázně začala svědit pravačka. „těle, pomocí které se udělá ninjutsu, genjutsu a dodá rychlost taijutsu.“
„Ehe?“ Tím rozhovorem, v kterém Hidan trhnul rekord ve „slušný mluvě“, začalo moje osobní peklo. Nesmrtelný byl strašný učitel a kvůli mému „tréninku“ (já osobně dávala přednost názvu sadistické mučení) a jeho krvavým rituálům, kdy musel aspoň jednou v týdnu někoho zabít, jsme se začali stranit lidí. Cestovali jsme Mrtvou zemí a Hidan mě především tahal k Zakázaným oblastem, kde byli trosky bývalých Skrytých vesnic. Já se většinou ohlížela po svitcích, z kterých bych se mohla učit a Hidan hledal něco… myslím, že to ani on sám nevěděl.

Jako první jsme tehdy navštívili Skrytou ohnivou, Konohu. Děsivé místo, ale byli jsme kousek od ní. Tam jsem se to vlastně dozvěděla. Ta moc, co se ve mně pokoušel vyvolat můj bláznivý otec, byla chakra. Snažil se ze mě udělat kunoichi. V době, kdy něco vědět o technikách znamenalo smrt dané osoby a všech jeho blízkých a známých. Myslím, že jsem to vždy tušila, jen jsem si nechtěla připustit pravdu. Hidan byl otcovými metodami přímo nadšen (vlastně byl nadšen čímkoliv, co mu připomnělo staré doby), i když jsem neřekla úplnou pravdu. Mě to znechutilo. Tvrdil, že byl na dobré cestě, jeho způsoby byli sice zastaralé, jak mi vyprávěl, ale kdysi se používali ve Skryté mlžné - odporné smrduté místo, které už dávno zachvátil močál. Důležitější aspoň bylo, že jsem se konečně naučila ovládat. Mohla jsem jít mezi lidi a nehrozilo…nebála jsem se…přestala jsem být štvanou zvěří. Ironií bylo, že jsem mezi ně nedokázala jít kvůli němu. Zrezivělou klec vystřídaly pozlacené okovy promazané řádnou dávkou krve.

Brzy ovšem došla jak potrava, tak peníze. A já se tentokrát musela vrátit k práci lovců lidí i s Hidanem … a nesmrtelný… se měnil… příliš rychle si zvykal na tento svět…. A když se jednou opil, přiznal, že toto místo považuje za Ráj, který mu daroval Jashin. Dokonce toužil poděkovat tomu Narovi, za to, že byl pohřben… tehdy jsem s ním dlouhý čas nemluvila a on mě už nemohl ovládat, tak jako dřív. Sílila jsem a moje pěst se s rozkoší stále častěji dotýkala jeho čelisti, k Hidanově smůle. Přesto nic nepochopil. V jeho kruté pomatené mysli neexistovalo místo pro život ostatních. O tom jsem se měla brzy přesvědčit na vlastní kůži… že i já jsem pro něj pouhý, i když potřebný rozmar.

Zcela výjimečně jsem měla volno. Nesmrtelný si oblíbil samotářské kontrakty, jejichž cílem bylo většinou pouze přinést důkaz o smrti dané osoby, což bývala 9 z 10 případů hlava a byl klid. Po téměř dvou-ročním mučení jsem byla nadšená, že mám dva týdny z měsíce pouze sama pro sebe. Ten večer jsem unikátně ležela naložená v horké vodě s jakýmisi bylinkami, který mě stál dobrou tři čtvrtinu poslední odměny. Pomalu jsem usínala v něčem, co by se vzdáleně dalo nazývat vana, když znenadání třískly dveře.
„Do p*dele, co blbneš?“ Hidan stál v rozpadajících se dveří a z břicha mu trčely rukojeti mých dvou vrhacích nožů, které doteď ležely skryty pod ručníkem.
„Tvoje chyba, broučku.“ Zašklebila jsem se na něj.
„A tu košili dolů, než ji zakrvácíš. Koupila jsem ji teprve minulej měsíc.“ Přesně jak jsem předpokládala. Opět ten šílený lesk. 3…2… 1…
„Tak tohle si uklízíš sám!“ Kochala jsem se pohledem na rozplácnutého a promočeného Nesmrtelného, ale radši jsem potichu zalezla. Přece jenom promenádovat se před ním pouze v ručníku není dobrý nápad. V „bezpečí“ svého pokoje jsem tiše pochechtávala při jeho řevu. Hidanův skok na mě, moje Kawarimi za koště a jeho následný pád, při kterém se mu nějakým záhadným způsobem podařilo převrhnout necky na sebe, jsem si hned uložila do vzpomínek „zábavné“. Až budu mít opět depresi, budou se hodit. Hodila jsem na sebe tříčvrťáky a tmavé vytahané triko a s poloviční výzbrojí jsem vykoukla z pokoje. Koutky úst se mi opět neposedně rozeběhly při pohledu na něj. S hadrem, z kterého se po chvilce vyklubala jeho nová košile, vytíral podlahu na čtyřech a já tak měla krásný výhled na jeho zadek. Věděl o mně, ale jako obvykle mě ignoroval
„Proč ses vrátil dřív? Nov je až za čtyři cykly. Do té doby sis mohl dělat, cos chtěl.“ Teď už se měl ráčit vzít na vědomí.
„Levá kapsa, kotě.“ V duchu jsem zaúpěla a předstírajíc nechuť jsem mu zaplula rukou do zádní kapsy kalhot. Tuhle hru jsem nesnášela, ale zároveň to byl jeden z důvodů, proč jsem se od něj nedokázala odtrhnout.

„Práce?“ Pomalu jsem vytáhla několikrát překládaný důvěrně známý papír, kdysi mohl být součástí nějakého svitku, ale teď fungoval jako zápisník Hidanových nejslibnějších kontraktů.
„Slavnost zimního slunovratu na počest narozenin feudální lorda H…“ Po přečtení jména jsem zbledla a roztřásly se mi kolena.
„Nemáš v plánu to, co si myslím, že máš?“
„Ku*va, jo. Do p*dele, bude to sranda kotě!“ „S tímhle se mnou, do háje, nepočítej! Víš ty vůbec, co je ten chlap a jeho zas*aný rod zač, ma*ore jeden?“ Tohle mu rozmluvím. Musím. Nesmrtelný si pomalu stoupnul. „Vím,“ Tímhle mě upřímně překvapil… a taky ještě víc znervóznil. „ tu jeho zku*venou bandu plnou haj*lů znám daleko líp než myslíš.“ Nechápala jsem. „Po konci čtvrté to byli právě oni, kdo zachránili zbytky lidí, zavedli tenhle systém, nazvali se vládci a hlavně zakázali ninjutsu. Hidane, do ha*zlu, oni nás lovili a stále loví. Jsme pro ně jenom zvířata. Já chci žít svůj zku*venej život a odmítám být opět štvanou zvěří kvůli tvému zas*anému rozmaru.“ Jenom se na mě bezbarvě podíval. Žádný emocionální výbuch, žádné nadávky, či vyhrožování bolestí. Nic. Jeho tvář byla naprosto bez emocí a jeho oči … jeho šílené zvířecí oči ztratily svůj zanícený jashinovský pohled. Vyděsili mě to, takového jsem ho neznala, takže jsem raději pomalu couvala ke dveřím.
„Udělej to a seš volná.“ Tím to pro mě haslo.
„Pro svobodu bych se upsala i shinigamimu.“

Prohlédnou okolí, vymyslet plán, zajistit si pozvánku a naučit Nesmrtelného aspoň základy nějakého společenského protokolu za 3 a půl dne se zdály tenkrát jakousi šílenou halucinací…ať už to bylo odnaučit Hidana šlapat mi na nohy nebo naše hádka ohledně společenských šatů (šaty v barvě krve s minimem látky jsem za sexy společenské hadříky vážně nepovažovala) nebo že jeho milovaná kosa na zádech vůbec není nikterak nápadná. Tři a půl den, 84 hodiny, 5 040 minut, spánku minimum, hádek nespočet, ale zvládli jsme to. To nejtěžší nás, ale čekalo.

Tísnili jsme „vypůjčených“ šatech na schodech pokrytých jinovatkou mezi ostatními pozvanými a čekali, až na nás přijde řada. Bylo zábavné pozorovat Nesmrtelného, jak polyká vztek, když ruka znuděného strážce omylem šáhla výš, než měla při osobní prohlídce. Když se konečně otevřely dveře a nás ovanulo vedro a zápach nespočet parfémů, oddechla jsem si. Ve velkém sále, osvětleném nadrozměrným lustrem se stovkami svíček, bylo živo. Hudebníci vyhrávali a na parketu to vířilo tanečními páry. Naproti dveřím seděl zachmuřený muž v honosném šatu. Víc jsem toho nedokázala zaregistrovat, Nesmrtelný mě popadl a vtáhnul do davu, ale nějak se mi podařilo zachytit pohled muže na trůně. Pod jeho slepýma očima mi přeběhl mráz po zádech. Neměl toho být schopen, ale přesto jasně jsem cítila jeho pohled…. Jak? Z myšlenek mě vytrhla šepot.
„Vidělas ho?“
„Koho?“
„Toho idiota v tom šíleném fialovém hábitu!“ Bílé oči. Opatrné jsem přikývla a Hidan se zasmál.
„To je náš cíl – Hyuuga Ryuumaru.“
Najednou jsem to věděla. Dnešní večer skončí krví.