Mise znamenají vše -1-

"Tak co? Co mise?" prohodila jsem s úsměvem směrem k Jun. Seděly jsme spolu u jezírka kousek od Skryté Kamenné a máchaly si nohy ve vodě.
Nastalo trapné ticho. Podívala jsem se na ní, ale neviděla jsem jí do obličeje, protože ho měla schovaný za hustým vodopádem dlouhých hnědých vlasů.
"Jun? Co se děje?"
"Ále..." mávla rukou, ale já věděla, že tohle není jen tak. Jun je vždycky usměvavá, ale teď...
"Jun, vážně. Co se stalo?"
"To jen... Tsuchikage-sama mě poslal na dlouhou misi do Konohy. Já... mám tam zůstat jako pojistka, protože... protože spojenectví mezi Listovou a Kamennou ještě stále není tak silné a vesnice si mezi sebou moc nevěří... Tak se Kage dohodli, že do Listové pošlou tři Jouniny z Kamenné - jako pojistku - a naopak..."
"... a jeden z těch Jouninů máš být ty, hádám správně?" dokončila jsem.
"Hm."
Podívala jsem se na ní. Sice jsem jí neviděla do obličeje, ale dokázala jsem poznat, že se tváří smutně. A co víc. Klepala se po celém těle. A ne zimou. Strachy...
Přemýšlela jsem, jak bych jí mohla pomoct. Jun byla moje dobrá kamarádka už od doby, co jsme nastoupili na Akademii a já jsem jí v tom nemohla nechat. Jenže... Co jde udělat proti rozhodnutí Tsuchikageho? Jasně že nic. A to je právě ten problém...

Ale pak mě něco napadlo. Musela jsem se usmát.
"Hej, to není vtipný, Kaori! Mě se do Konohy fakt nechce!" vyjela po mě Jun. Měla jsem pocit, že se za chvilku rozbrečí.
"Jun a co bys říkala na to-" "Na co zase?! Na tvoje vtípky teď fakt nemám náladu!"
"Nech mě domluvit, sakra. Co bys říkala na to, kdybych šla do Konohy místo tebe!"
"Ha, ha, ha. Hrozně vtipný."
"To nemá bejt vtipný. Myslím to vážně."
"Vážně si myslíš, že Tsuchikage-sama něco takovýho dovolí?"
"To sice nevím," vyndala jsem si nohy z vody, natáhla jsem se pro sandály a pomalu jsem si je začala nazouvat. "ale můžu se ho zkusit zeptat."
Zapnula jsem si pásky na obou sandálech a vyskočila jsem na nohy.
"Počkej přece, Kaori!"
"Hm?"
"Ty bys to pro mě fakt udělala?"
"Si piš!" hodila jsem na ní dobrosrdečný úsměv a rozběhla jsem se do Skryté Kamenné, do kanceláře Tsuchikageho.

"Dále!"
Vešla jsem.
"Kaori?"
"Tsuchikage-sama..." vykoktala jsem ze sebe. Nad mým rozhodnutím, které bylo předtím tak jasné, jsem - čím dál, tím víc - musela přemýšlet a začala jsem si uvědomovat, jestli opravdu bylo to nejlepší. Snažila jsem se to moc nevnímat, ale celá jsem se třepala jako osika.
"Ano?"
"Já... já jen... Ta mise co jste dal Jun..."
"Myslíš tu, že má jít jako pojistka do Konohy?"
"H-hai..."
"No? Co je s ní?"
Chtěla jsem to tak nějak vzít zpátky... ale ninja musí dodržovat své sliby, co? Slíbila jsem to přece Jun.
"Nemohla bych... bych tam jít místo ní?"
"Jako do Konohy?"
"No..."
"Ale to Kaori, to přece..."
"...nejde? A proč by nešlo? Jsem přece taky Jounin, ne snad?! Nebo snad pro takovou misi nejsem dost dobrá?!" bouchla jsem se do hrudníku tak silně, až se mi po celém těle rozlehla tupá bolest a já se málem skácela k zemi.
"Potřebujeme tě tu na důležitější mise, Kaori."
Jako fakt? Fíha, tohle bych fakt nečekala. Věděla jsem že to není správné, ale i přesto jsem se mohla rozplynout samou pýchou.
Naštěstí jsem se brzo vzpamatovala. Nikdy bych si totiž neodpustila, kdybych sklopila hlavu a nechala v tom Jun samotnou... Po tom všem...
"Takže tohle snad není dost důležitá mise?"
"Je, ale..." uprostřed věty se Tsuchikage-sama zastavil a hlasitě si povzdychl. "To tvoje rozhodnutí ti už asi nerozmluvím, co?" lehce se usmál.
"Ani náhodou!" křikla jsem odhodlaně, ale sama jsem měla co dělat, aby jsem zůstala při tom názoru, že tohle je to nejlepší rozhodnutí. Zatraceně!
"Tak teda dobře. Buď zítra v deset ráno připravená před hlavní bránou. Hisao a Yuudai, kteří půjdou s tebou, znají cestu. Můžeš jít, Kaori," zamumlal Tsuchikage a ponořil se do hromady papírů, které měl položené na stole.
"A nezklam mě!" řekl mi ještě, když jsem už sahala po klice.
Kývla jsem, mile jsem se usmála - a pak už jsem nadobro zabouchla dveře od kanceláře.
Snad poprvé v životě jsem měla pocit, že dělám něco, co je dobré pro někoho druhého, ale moje pocity z toho byly... smíšené.
Zatraceně, Kaori! Hlavu vzhůru, holka! Nakonec - nemůže přece být na škodu poznat novou vesnici, nové lidi a potom taky...získat trochu nových zkušeností...

O čtrnáct dní později už jsem seděla na Konožské bráně a pohupovala jsem nohama ve vzduchu. Hokage si nás pro začátek rozhodla trochu vyzkoušet, teda jestli se tomu tak dá říkat. Hned po příchodu nám všem zadala mise. Já měla misi typu B a to je doprovodit, nějakého chlapa z rady starších ze Skryté Mlžné zpátky do jeho vesnice. A teď jsem čekala na něj a ještě na nějaký další shinobi, kteří mi mají pomoct...
"Hééj! Ty tam! Ty jsi ta holka z Kamenný, že jo?" slyšela jsem pod sebou nějaký chlapecký hlas. Podívala jsem se tím směrem a lehce povytáhla obočí. Stáli tam nějací dva kluci, jeden blonďák a druhý černovlasý, asi tak ve stejném věku jako já. Za nimi se vláčel nějaký starší muž.
"Naruto! Vím, že je to otrava, ale měl bys být trošku zdvořilejší..." poznamenal ten černovlasý kluk a trochu loktem dloubnul do blonďáka.
"Sakra Shikamaru! Ať udělám cokoliv, nikdy se ti to nezdá! Je mi z toho na nic!"
Jsou všichni v Konoze takhle padlý na hlavu?
"Hej," seskočila jsem z brány a přistála jsem vedle nich. "jsem Kaori. Shibuya Kaori."
"Hm! Já jsem Uzumaki Naruto, tohle je Nara Shikamaru a tamhleto je Danno, toho máme doprovodit do Mlžný, dattebayo!"
"Fajn, no. Půjdeme teda?"
"Jasně!" křiknul ten blonďák, vlastně Naruto a rychlými skoky vyběhl branou a pokračoval dál po cestě. Všichni jsme se rozběhli za ním.

Cesta probíhala celkem v klidu. Shikamaru celou dobu mlel něco o tom, že by na nás nikdo útočit neměl, takže nějaké rozdělování do týmů a plánování strategie není potřeba, ale pokud by se tak výjimečně stalo a někdo na nás přeci jen zaútočil, máme prý zůstat v klidu a bojovat jak nejlíp umíme. Potom se mě zeptal na moje techniky a moji specializaci v boji. Byla jsem hlavně senzibil a průzkumný ninja, ale s bojem jako takovým jsem neměla žádný problém. Uměla jsem celkem pokročilé zemní techniky. I když... špatně se to přiznává, ale v boji na blízko jsem byla vždycky dost zaostalá.

Zrovna jsem se nadechovala, abych to Shikamarovi všechno řekla, ale v tu samou chvíli, jsme uviděli ostré světlo a hned po něm následoval výbuch. Jen tak-tak jsem stačila zareagovat a uskočit. Naštěstí nikdo z našeho týmu nebyl tak neschopný, aby ho dostala tahle stupidní past.
Těsně za sebou jsem uslyšela škodolibý smích. Příšerně jsem se lekla, to nebudu popírat.
Z pouzdra, které jsem měla připevněné na pravé noze jsem rychlostí blesku vytáhla kunai a ohnala jsem se s ním za sebe. Jak jsem čekala, ten ninja nebyl tak stupidní a mému útoku se v pohodě vyhnul. Seskočil na zem. Já za ním.
Když jsem se podívala kolem sebe, z úkrytů vylézali další shinobi a vážně jich nebyli málo. Pevně jsem v ruce stiskla kunai a po čele mi stekla kapička potu.
"Budeme s vámi jednat po dobrém, pokud nám vydáte Danna," řekl ten, co stál naproti mě, patrně jejich vůdce.
"To tak!" procedila jsem skrze zuby. "Za co nás máš?!"
"V tom případě budeme bojovat," kysele se ušklíbl, vytáhl svoji katanu a rozběhl se proti mě. Vytáhla jsem ještě jeden kunai a začala jsem na něj útočit. No... útočit není to správné slovo. Spíš jsem sotva stíhala blokovat jeho katanu. Jak už jsem řekla, boj na blízko je pro mě snad ta nejhorší noční můra.
Najednou jsem v rameni ucítila příšernou bolest. Vyjekla jsem a uskočila jsem co nejdál jsem mohla. Podívala jsem se na svou pravou ruku. Od ramene až k lokti se táhla hluboká řezná rána a celá moje paže se pomalu zbarvovala do ruda. Bolest se stupňovala. Zhluboka jsem dýchala a dívala jsem se přímo před sebe, ale pomalu se začínalo zamlžovat před očima a jako by toho nebylo málo, podlamovaly se mi kolena. Najednou jsem cítila, jak jsem tvrdě dopadám na zem.

"Kaori!" slyšela jsem odněkud z dálky Narutův hlas a sice dost rozmazaně, ale viděla jsem, že se řítil ke mně. Šel ke mě totiž ten týpek, se kterým jsem ještě před chvilkou bojovala.
Blbec. Akorát kvůli mě přijde o život, ten Naruto. Proč mě vlastně chrání, když mě vůbec nezná?
Na to se zeptám sama sebe a potom už, proti mé vůli, opravdu omdlím.

"Kaori? Hej, Kaori, prober se!" slyšela jsem zase tan Narutův uječený hlas.
Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem, jak se nade mnou sklání Naruto a Shikamaru.
Vzepřela jsem se na loktech a rozhlédla jsem kolem sebe.
"Kde je Danno?" zeptala jsem se po chvíli mlčení těch dvou.
Žádná odpověď. Jen další vteřiny ticha. Bylo mi hned jasné, co se stalo.
"Sakra to jste ho nemohli ochránit?! Co, Naruto?! Místo mě si měl dát radši pozor na něj! Byla naše mise ho ochránit!"
"To nejseš ani trochu ráda, že jsem tě zachránil?"
"Ninja má plnit svoje mise, bez ohledu na okolnosti. To nevíš?! Pokud by to znamenalo, že splníte misi, měli jste mě nechat zemřít!"
Už nic neřekl a jen si se Shikamarem vyměnil tázavý pohled. Zajímalo mě, co se jim na tom nezdá. Tohle je něco, co by měl znát každý ninja. Nebo snad v Konoze se plní mise jinak?

V tu chvíli se mi v hlavě ozval nějaký otravný hlásek a nešlo ho neposlouchat.
Můžeš být ráda, že žiješ, říkal mi. A kdyby nebylo Naruta, tak už je dávno po tobě Kaori. Nebo snad chceš zemřít?!
To všechno byla pravda - až moc velká. Naruto mi zachránil život, já vím. Ale byla jsem moc hrdá na to, abych mu za to poděkovala. Tak jsem se mlčky vstala a snažila jsem se moc přitom nenamáhat pravou ruku. Ti dva mi jí sice obvázali nějakým obvazem, ale rána se ještě nezacelovala a ruka bolela snad ještě víc než předtím. A nejhorší na tom bylo to, že ta bolest se rozšiřovala po celém mém těle.
"Tak co bude? Chcete tu do skonání světa stát a zírat na sebe? Jdeme zpátky do Konohy?" prohodila jsem směrem ke klukům.
Jen mlčky kývli, trošku zmatení. Ani mě se teda do Konohy nechtělo. Chtěla jsem zpátky do Kamenný. Ale... Konec konců, možná to taky nebude tak zlý, když je tu někdo, komu na mě tak-nějak záleží a udělá všechno proto, abych nezemřela. Možná, že ten Naruto zase není tak špatnej...