Letní naděje 11 - Rozuzlení

"Vstávej," šťouchl do mě Suigetsu. "Jak se ti spalo?"
Celkem dobře, až na to, že jsem dlouho do noci utěšovala Kabuta a ty mě budíš v sedm ráno.
"Ale, celkem dobře. A mám hlad, půjdeme na snídani?"
"Mám vzbudit Kabuta?" zeptal se.
"Nech ho vyspat, nemohl usnout," vylítlo ze mě dřív, než jsem o tom stihla přemýšlet. Suigetsu se na mě zamyšleně zahleděl, ale naštěstí se na nic neptal. Posadila jsem se, abych se mohla převléknout.
"Dobrý ráno. Bez Orochimara-sama je každý dobrý," ozvalo se.
"Kabuto, já se převlíkám! Nekoukej se sem!" zaprskal Suigetsu. Zvedla jsem obočí. Mě viděl Kabuto už tolikrát, že mi to bylo jedno, a on vyvádí?
"Vem si příklad ze svojí holky, ty slečinko," odtušil a schválně ho propaloval pohledem.
"Natsuki, tobě to nevadí?!"
"Ani ne. Kdybych měla vyšilovat pokaždé, když mě někdo z nás čtyř uvidí při převlíkání, musela bych se zbláznit. Ale u Orochimara mi to vadí," přiznala jsem se.
"Aspoň se máme na co koukat," ušklíbl se Kabuto a dostal facku.
"Tohle už mi vadí," vysvětlila jsem mu.
Šli jsme spolu s Karin na snídani a všimla jsem si Kabutova roztěkaného pohledu, který se později zaměřil na místo někde za mnou. Suigetsu se tam podíval, ale pak si zase hleděl své snídaně. Karin se poťouchle šklebila. Otočila jsem se. U stolu za námi seděla celkem hezká bruneta a zdálo se, že ji jeden z naší skupinky zaujal.
"Kabuto? Myslím, že máš konečně úspěch," popíchl ho Suigetsu.
"Jdi za ní. Dělej. Koukám, že už jsi dojedl, tak se zvedej," řekla jsem rázně.
"No... Já jsem vlastně chtěl ještě rohlík..." snažil se protestovat, ale Karin a Suigetsu ho zvedli ze židle a já jsem si na ni dala nohy. Zavrtěla jsem palcem a postrčila jsem ho směrem k tomu stolu.
...
"A-ahoj," vyrazil ze sebe Kabuto. Do čeho se to nechal zatáhnout?
"Přišel jsi," začervenala se ta dívka. Nebyla to otázka, spíš konstatování. "Jsem Kosaki."
"Já Kabuto. A musím tě předem varovat, že se starám o senilního... No, spíš debilního hadího dědka spolu s chladnou vražedkyní, uječenou Uzumaki a největším bezpáteřním srabem. Ale mám je rád. A tady jsme na dovolené." Je hezká, myslel si. Ale tohle ji muselo spolehlivě odradit.
"Fakt? Boží! Můžu to dělat s tebou? Můžu můžu?" nadskakovala na židli a Kabutovi došlo, že řekla 's tebou'. Ne 's váma'.
"Jasně," přikývl. "Ale až nám skončí prázdniny."
"A co bys říkal malé procházce po okolí? Líbíš se mi," prohlásila bez obalu. Sevřel se mu žaludek nervozitou, ale zatnul zuby a přikývl.
...
"Slyšeli jste to taky?" prohlásila užasle Karin.
"Jo, slyšeli. Nešlo to neslyšet. Kabuto jde na rande," utrousila jsem a sledovala jsem odcházející dvojici. Na té holce se mi něco nezdálo.
Na někoho, kdo ho viděl prvně v životě, byla až moc suverénní.
A byla mi povědomá.
A když se otočila, zachytila jsem pohled jejích mandlových černých očí. Stejně jako ten můj říkal: Vím o tobě a najdu si tě. Spojila jsem si to s hnědými vlasy a atletickou postavou.
Vyšla z toho Yuri. Víc namalovaná a ta rtěnka jí celkem slušela. Měla taky rybí cop, takže byla změněná k nepoznání.
"A ku--a," ujelo mi. "Asi pomsta. A trpět bude nakonec Kabuto."
"Proč?" chtěl vědět Suigetsu.
"Už jsem ti říkala o Yuri? O té, na kterou jsem byla tak hnusná? No tak to je ona. A dost zle se na mě koukala."
Kabuto se vrátil o chvíli později se spokojeným úsměvem na tváři. Řekla jsem, že jdu na záchod, a odešla jsem hledat Yuri.
"Tak co? Jaký to bylo?" vyzvídala Karin.
"Nech toho, nebo si budou všichni okolo myslet, že mluvíš o..." zaslechla jsem, jak jí odpověděl Suigetsu, a usmála jsem se. Vyrazila jsem dlouhou chodbou ven z budovy, dohnala jsem ji kousek od restaurace u malého jezírka. Atmosféra nemohla být chladnější.
"Co tu chceš? Nevěřím, že je to náhoda," řekla jsem.
"Asuma tě chce zpátky. Naruto říkal, že jsi nikomu neublížila a nic jsi vlastně neudělala, takže se klidně vrať. Ale nelez na oči vašim. Kakashi má připravený uvítací proslov a nic příjemného to nebude," ušklíbla se.
Sakra. Na něj jsem si nevzpomněla. Dcera, na kterou byl tak hrdý, se sebere a uteče si, a ještě má tu drzost starat se o jeho nepřítele.
"A proč mě chce zpátky?" zeptala jsem se. Je možné, že mě ještě pořád miluje? Ne, blbost.
"Protože mu chybíš. Nechápu, proč. Chodí teď přece s Akemi." Očividně čekala, že mě to hrozně raní, ale nemohla se plést víc.
"To je dobře. Suigetsu mi stačí," odvětila jsem.
"Jak sis mohla najít někoho jiného?"
"Jednoduše. Dva měsíce jsou dlouhá doba."
"Jsi pěkná kráva, Hatake. Ale Asuma-kun tě chce zpátky. Vrať se." Odmlčela se a s neskrývanou nechutí dodala: "Prosím."
"A proč do toho plánu zatahuješ Kabuta?" Pořád mi na tom něco nesedělo.
"Vrátíš se se mnou?" opáčila. Sledovala jsem ji ostřížím pohledem.
"Ne. Někdo se musí postarat o Orochimara, protože v Konoze ho nikdo žít nenechá. A navíc jsem si svou novou společnost celkem oblíbila. Vyřiď Asumovi, že mě to mrzí a že ho pozdravuju, a že se klidně může přidat."
Ušklíbla se.
"Tady do hry vstupuje Kabuto. Slíbila jsem Asumovi, že tě přivedu, tak tě taky přivedu. Jestli se mnou nepůjdeš, odkopnu ho. A viděla jsi, že byl v sedmém nebi z toho, že má konečně holku."
"Ty mrcho," zavrčela jsem.
"Od tebe to sedí. Zítra v poledne chci odpověď."
...
"...a pak jsme se bavili o spoustě věcí a strašně si rozumíme," dokončoval Kabuto větu.
Já do Konohy nechci!
Ale Kabutovi to nemůžu udělat.
"Bolí mě hlava," zamumlala jsem. "Suigetsu, pojď, půjdeme si promluvit."
Zatáhla jsem ho za roh.
"Karin to řeknu potom. Nic nevíš. Vracím se do Konohy," vychrlila jsem na něj nejdřív a pak jsem trochu klidněji pokračovala: "Jeden můj kamarád si vymyslel, že mě chce zpátky v Konoze, a poslal pro mě tu p*ču Yuri. A ta mrcha mě slyšela včera na balkóně a sbalila Kabuta. A pokud s ní nepůjdu do Konohy, hnusně ho odkopne. A kdyby se to stalo, asi bych si to do smrti vyčítala. Nebo aspoň ta moje citlivá část."
"Jak to myslíš, citlivá část?" nechápal mě Suigetsu.
"Mám trochu rozdělenou osobnost. Dokazují to i moje klony. Je tu ta část, kdy se chovám jako bezcitný vrah, potom tahle, kdy se starám o ostatní, pak... Tu přeskočíme. Neřeš."
"Myslíš tu nadrženou?" zeptal se s úšklebkem. "Si fakt myslíš, že jsem si jí nevšimnul nebo co?"
"Jo. A ne. A to je teď jedno. Jde o to, jestli jdeš do Konohy se mnou."
Očividně jsem ho tou otázkou zaskočila, ale přikývl.
"A víš, že to taky znamená, že už nemůžeme bydlet v jednom pokoji, že budu možná muset zase plnit mise a že budeme muset tenhle vztah držet v tajnosti? Protože už vidím, jak by se tvářili ostatní z Konohy."
"A co rodiče?"
"Mámě je třiatřicet a táta je o dvanáct let starší. Ti mi do toho nemají co kecat."
"V tom případě bych mohl klidně být tvoje máma," řekl. "A Kakashi to ví."
"Narozdíl ode mě! Tvrdil jsi, že je ti čtyřiadvacet!"
"A na tom záleží? Věk je jenom číslo. A jsem mladší než ona."
"Chováš se jak puberťák!"
"Od tebe to sedí! Pohrabáč mojí matky je taky jenom kus železa, kterým to bolí."
"Ty si to děláš pohrabáčem?"
"HENTAI!"
"Takže jo."
"HENTAI!"
"Ale uznej, že se moc dospěle nechovám."
"Dospěle je to poslední slovo, kterým bych tvoje chování popsala. Prostě se chováš jak puberťák."
"Zní to dost blbě, vzhledem k tomu, že tobě je patnáct."
"Holky dospívají rychle," odsekla jsem.
Když jsem přišla k sobě, ležela jsem v posteli a dřepěl u mě Suigetsu s Chloubou v ruce. Začali jsme tak tomu meči říkat, protože to jinak ani nešlo.
"Zablesklo se ti v očích a prohlásila jsi, že mě zabiješ. A nakopla jsi mě přímo do meče. A když jsem se svíjel v bolestech na zemí, kopla jsi mě ještě jednou do žeber a vlítla jsi s katanou v každý ruce do jídelny, kde tě museli zastavit Kabuto a Karin. Naštěstí už tam tou dobou nikdo nebyl, tak z toho není průser."
"Suigetsu? Bolí to ještě pořád?" zeptala jsem se.
"Ale ne."
"Nebolí?" Strhla jsem ho vedle sebe do postele.
"Natsuki! Nech toho! Natsuki! Přestaň mě tady znásilňovat! Nech bejt to triko! Sakra! Já jsem takovej kretén! Najít si holku s roztrojenou osobností byl dost blbej tah! Připadám si, jako bych chodil s Jekyllem a Hydem!"
"Co jsi měl z matiky? Jekyll a Hyde jsou jenom dva," ušklíbla jsem se. "A moment. Co děláš v tý posteli? Teď na to není čas, ty úchyle!"
"Zatáhla jsi mě do ní ty, nebo spíš tvoje nadržená třetina."
"Sakra. Takže budu muset do Konohy. Sakura řekla, že jestli se to zhorší, musím rychle přijít za ní."
"A není to jenom PMS?" rýpl si Suigetsu.
"To sis nemohl odpustit, co? Tohle je vážná věc, ty bastarde. Je klidně možný, že se kvůli tomu zítra všichni vzbudíte v kaluži vlastní krve, takže mě musíte pořádně uspat a odnést do Konohy do ústavu pro duševně nemocné, kde už si mě přebere Sakura."
"Natsuki půjde do blázince, hahaha!" smál se mi Suigetsu.
"Zmlkni, nebo ti nechám zatrhnout návštěvy."
...
Další okno?
Sakra! Je Suigetsu v pohodě?!
"Suigetsu!"
Nic.
"SUIGETSU! VYLEZ, TY KOKOS!"
Nic.
"A dopr," ulevila jsem si a vylezla z postele. Pro jistotu jsem se přeměnila na náhodného zákazníka a vešla do jídelny. Když jsem to zahlédla, sevřel se mi žaludek.
Na zemi ležel jeden vyhazovač v kaluži vlastní krve a vedle něj byla hromada kousků. Klekla jsem si k hromadě a poskládala jsem kousky dohromady.
Zaječela jsem.
Byl to Kabuto.
"Shimata," řekla jsem. V jídelně byl jenom Suigetsu, tak jsem se proměnila. Snažila jsem se nebrečet, ale pohled na mrtvého Kabuta, zabitého mýma rukama... Bylo to na mě moc. Suigetsu mě objal, ale viděla jsem, že se třese strachem a odporem.
"Uspi mě. Pořádně. Dělej. Zabila jsem je?"
"Jo. Viděla tě celá jídelna včetně obsluhy."

Pak už jsem si nic nepamatovala. Vzbudila jsem se na tvrdé pryčně.
Na tom místě už jsem párkrát hlídala.
Bylo to vězení u Listové.
"Už jsi vzhůru?" ozvalo se vedle mě. Byl to Suigetsu.
"Jo. Co tady děláme?"
"Ty jsi tu, protože tě považují za nebezpečnou, a já za ukrývání hledané osoby a taky proto, abych tě trochu uklidnil. Chytli nás, když jsem tě svázanou nesl do Konohy."
"Ale i tady jsem nebezpečná! Potřebuju vlastní celu! Co když se tě pokusím taky zabít?" protestovala jsem. "A nebo něco jinýho? Hele, fešáku, nešlo by nějak zařídit, abych se úplnou náhodou octla ve špatný sprše? A pak bych upustila mejdlo. Taky náhodou."
"Natsuki! Prober se!"
"Z čeho? Já bych šla spíš spát," zapředla jsem.
"Hatake Natsuki, okamžitě toho nech! No, aspoň to není ta zabijácká část," povzdechl si Suigetsu.
Když mě pět minut okázale ignoroval a zabránil mi svlíknout se, zase jsem se vrátila do normálu.
"NATSUKI!" ozvalo se a za mřížemi se hrozivě tyčila máma.
"A sakra," ujelo mi. "Čau mami." A pak to začalo.
Naposled mě takhle seřvala, když mi bylo dvanáct a zlomila jsem Rinjimu ruku. Pak prostrčila ruce mřížemi a zfackovala mě. A nakonec řekla, že je ráda, že jsem zpátky a živá. A že se mám připravit na to, že mě táta roztrhne jako hada. Pak mi dala jablko a odešla. Snažila jsem se zadržet slzy. Suigetsu mě objal a snažil se mě uklidnit.
"Tohle jsme dost poslali," řekla jsem.
"Bude plůsel," souhlasil.
"Nevím, jestli se mám smát nebo blečet."
"Směj se, budu mít suchý tličko."
"Měj aspoň tlochu pochopení, ty jeden kleténe."
"Kakashi," zasyčel Suigetsu.
"A kulva," řekla jsem. "Uvítací ploslov je tady." Sedli jsme si každý na jednu stranu cely. Přišel a ani se na mě nepodíval.
"Hozuki Suigetsu," poznamenal. "Ty máš ale společnost. A kvůli ní ses nechal zavřít?" Pak mě sjel chladným pohledem. "Zklamala jsi mě," řekl jen a odešel. Přála jsem si, aby na mě křičel, aby mě seřval, zmlátil, něco mi zakázal nebo mi dal domácí práce navíc. Ale prostě odešel. Viděla jsem ještě, jak zatíná pěsti. Zakousla jsem se do jablka a tentokrát už jsem slzy nezadržela. Snědla jsem ho i s ohryzkem, protože jsem měla hlad. Když jsem dojedla, zahleděla jsem se do prázdna. Suigetsu mě objal a políbil a podařilo se mu mě uklidnit natolik, že jsem upadla do neklidného spánku. Vrátily se mi mé noční můry. Znovu jsem viděla všechny shinobi, kteří mou rukou padli. Včetně Kabuta. Suigetsu měl před sebou probdělou noc, protože musel být ve střehu a připravený se bránit, kdybych dostala náhlou chuť vraždit. Ale někdy o půlnoci prý usnul a nakonec se nic nestalo. Jenom jsem málem dostala infarkt, když jsem se vzbudila a on ležel na zemi.
Přišla Sakura v doprovodu čtyř nabušených týpků a řekla mi, že jdeme. Snídani už jsem dostala v 'oddělení konožské nemocnice, které se zabývá duševními chorobami'. Krátce a výstižně je to blázinec, ale to se před Sakurou nesmí říkat.
"Jede jede vláček feťáček po škebličkovaném prostěradlení!"
Ani jsem se nemusela dívat, kdo to řekl.
"Čau Orochimaru."
"Natsuki. Víš, kolik práce mi dalo se sem dostat? Klíčové bylo dohnat vás k šílenství, aby jednoho z vás napadlo strčit mě k Anko, a pak se chovat tak, že mě šoupne do blázince. Provádím tu pokusy na pacientech," řekl a zablesklo se mu v očích. "Stařecká demence. To tak. A ještě navíc tu mají stylový župany. A dobře tu vaří."
"Ale tady vaří Sakura," podotkla jsem.
"Sakura dobře vaří."
"To jako odkdy? Orochimaru, nepřišel jste náhodou kdysi o pár chuťových buněk?"
"Ale notak. Nech toho vykání, teď jsme na tom stejně. Dva příčetní ve cvokárně."
"Snídaně," zavolala znuděná obsluha kuchyně do rozhlasu. "Už před půl rokem jsme změnili kuchaře, což by si někteří pacienti mohli konečně uvědomit a přestat se bát rýžových nudlí."
"Já ti říkala, že Sakura neumí vařit," pokrčila jsem rameny. "A o tý příčetnosti pochybuju. Aspoň u sebe."
"A proč jsi tady?"
"Mám rozdělenou osobnost. Jedna část je normální, jako jsem já teď, a občas mám okno, během kterého se snažím všechny zabít." Nebo opíchat. Ale to bych Orochimarovi bývala neřekla ani za zlatej Suigetsův meč. A upřímně jsem se dost bála toho, že po něm omylem vyjedu.
Vydali jsme se na snídani. Orochimaru zkoumal nudle a nakonec si s sebou vzal ampulku se sójovou omáčkou. Neptala jsem se ho, na co to chce.
...
Nanami seděla na gauči v obýváku a četla Icha Icha, pokračování, které jí po Jiraiyově smrti napsal Kakashi. Byly to takové sebrané postelové historky. Odjel na misi a Rinji běhal někde s kamarády, takže byla doma sama. Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále," řekla nepřítomně.
"To jsem rád, že mě zveš," řekl hlas a do pokoje vstoupil Sasuke. "Itachi ti nechal tohle. Důvod, proč tě unesl."
"Díky," odvětila, ale Uchiha už byl pryč.
Milá Nanami.
Udělal jsem ze sebe hnusného prasáka, abych tě ochránil. Tu celu jsem ti tehdy poprvé vybral schválně, abys mohla utéct. Tím to mělo skončit, ale Peinovi to došlo a přikázal, že tě máme přivést znovu. Byla jsi taková oběť 2v1. Nejdřív tě chtěli použít k přilákání jinchuurikiho a pak nechat Samehadu, aby se nakrmila tvojí chakrou. Jsi Uzumaki, ne? A tak mě pro tebe poslali znovu. Zavřel jsem tě do té věže taky proto, aby na tebe nemohli ostatní, a po dlouhých odkladech jsem jim nakecal, že Naruto má přísný zákaz přijít a že tvoje chakra je úplně podprůměrná. Pein tě chtěl nechat zabít, aby se šel Naruto pomstít, ale nakonec jsem to usmlouval na ztrátu paměti. A pravdu jsem ti neřekl proto, aby sis ode mě držela odstup a na návrat do Konohy se těšila. Proto celý ten výmysl se znásilněním. A taky proto, že jsem se obával, že se s tebou začnu bavit a že ti pak něco omylem prozradím nebo bude těžké nechat tě odejít. A zachránil jsem tě kvůli Narutovi. Věřil jsem, že pomůže Sasukemu vrátit se do Konohy, a obával jsem se, že když se něco stane jeho znovunalezené sestře, zlomí ho to. Teď už ale vím, že by se to nestalo. A stejně bych tě možná zachránil. Kdo ví? Co se stalo, stalo se.
Uchiha Itachi
"Tak takhle to bylo," zamumlala Nanami. Vzpomněla si na Natsuki, o které už čtvrt roku nikdo neslyšel. A v tu chvíli vtrhl dovnitř Kakashi.
"Hádej, co naše dcera provedla," syčel rozzuřeně.
"Usekla někomu hlavu a vycpala ji česnekem?" nadhodila jsem.
"Zhoršilo se jí to rozdvojení osobnosti a zabila Kabuta a jednoho nevinného občana, který ani nebyl shinobi! A že by se vrátila do Konohy, když se to začalo projevovat? Nebo se nechala uspat? Ne, ona si myslela, že to zvládne, a laskavě se vrátila, když zjistila, že to asi nepůjde. A ještě ji musel zpacifikovat Suigetsu a zavřeli ho s ní. Jdi za ní do vězení, prohlásili ji za nebezpečnou a preventivně ji zavřeli. Já bych ji roztrhnul jako hada. Kdyby zůstala pěkně v Konoze, nic z toho by se nestalo."
A tak se Nanami sebrala a šla. A co se stalo dál, už víme.