Drama

Je začátek léta. Počasí je tento týden opravdu vydařené.
Sedím na hoře, kde jsou vytesané hlavy Hokagů a koukám na západ.
Přemýšlím o dnešku. Po sezení v parku jsme s Mitsukim a Kawakim šli společně trénovat. Řekla jsem jim i o tom, že Kakashi měl kdysi sharingan a ukázala jsem jim nové malé tríčky, co mě Kakashi naučil. Hihi. Ale kluci se taky nezastavují. Pořád jsme lepší a lepší.

Koukám na vesnici, jež je zahalená do oranžového světla. Nechávám se ovívat příjemným vánkem, sem tam projede i nějaký ten vlak.

Právě jdu domů z tréninku s Kakashim. Byl skvělý! Kakashi mi toho spoustu nového řekl. Ukázal mi, jak lépe využít sharingan s ohnivými jutsu. Taky mi pověděl o dalších bleskových jutsu, které umí otec a uměl prý i můj strýc. A že bych to mohla zvládnout, mám to v krvi.
Dnešek byl prostě skvělý. Možná mírně depresivní, na svého otce se už nebudu koukat stejně...
Už je ale tma. Těším se, jak přijdu domů a dám si vanu...

Od doby, co za sebou zanechal umírajícího loutkáře z Písečné – byli teď dva, opakoval si neustále – tak mluvil ještě méně než obvykle. Deidara po něm chvílemi pokukoval, a s každým dalším pohledem byl o něco nápadnější a otravnější. Odkašlal si a Sasori se obrnil. „Hele, mistře,“ začal ten mameluk. „Jsi v pohodě? Co jsi sejmul toho kluka, je s tebou ještě větší sranda než obvykle. Jsem z té srandy celej nesvůj.“

„Zbloudil jsem,“ hlesl Sasori. Vlastně to ani říct nahlas nechtěl.

Deidara už věděl, že nemá cenu se zmiňovat o výhodách letecké dopravy. Sasori se sunul pískem a Deidara šel pomalu vedle něj. Nad nimi se vznášel jílový pták, v ocase zamotaný jejich nejnovější úlovek – jednoocasého Jinchuurikiho, shodou okolností nynějšího Kageho Sasoriho rodné vesnice. Skoro jako by si s nositeli toho titulu vyřizoval osobní účty. Nespěchali. Sasori si dokázal přiznat, že to bylo z pýchy. Možná trochu doufal, že budou další protivníci stát za něco víc. Že je doženou a budou se bít za svého vůdce.

Vůdce neprojevil známku překvapení, když mu Sasori oznámil, že Orochimarovo tělo nenašli. Rád by řekl, že ho docela určitě zabili, ale… věděl, že by si jen nalhával, co chtěl slyšet. Dodal ještě, že měl Orochimaru velice zajímavé eso v rukávu. Pro všechny to byla novinka. Pro všechny kromě dokonalého Uchihy, který jim bez mrknutí oka poskytl jednak jméno techniky a jednak jméno jejího vynálezce, což bylo napůl užitečné a napůl k vzteku, protože to byl celý Uchiha. K vzteku užitečný.

Stihl uběhnout téměř rok, kdy si prostě zvykal. Na své tělo, na novou rutinu, na organizaci, ke které teď patřil se vším všudy, na své špehy, které využíval jen dost na to, aby je nikdo nepodezíral. Na mise chodil někdy sám, někdy s Kakuzem, někdy s Deidarou. Dny, které byl uvnitř, strávil ve své dílně. Bez jídla, beze spánku, bez společnosti a čerstvého vzduchu. U některých loutek zcela pominul estetiku ve prospěch jejich vražednosti a zákeřnosti, a jen nad sebou přitom trochu znechuceně krčil nos. 

Seděla jsem v krásné restauraci u stolu pro dva. Všude kolem mě svítily svíčky, které se jakoby vznášely ve vzduchu a tančily do rytmu v pozadí hrající příjemné melodie klavíru.
“Ona žije!” ozval se vzrušený hlas někde v dálce. “A co chlapec?!...”
“Promiň, že jdu pozdě,” ozval se za mnou milý a hřejivý hlas. Měla jsem nekonečnou radost, že ho slyším.
“To nevadí,” otočila jsem se k Narutovi a zkameněla hrůzou. Stál tam s dírou v hrudníku a z úst mu tekla krev, ale vůbec si jí nevšímal. Jako kdyby o ní nevěděl.

"Dobře. Tak ti pak zavolám, ale nelekni se, když by to bylo kolem půlnoci." A s tím vystoupí a vleze do nemocnice a jde rovnou na sesternu. "Tak co se děje, že mi volal primář, když mám mít dovolenou."

Poslední červencové dny s sebou přinášely chvílemi až nesnesitelné horko. Vodní plocha řeky přitahovala slunce jako magnet – děti vesnice na to nedbaly, hrály si na břehu, skákaly do vody, lhostejné k zarudlé kůži, která bude za pár hodin pálit k zbláznění. Slunce bylo ve své nejsyrovější síle okolo dvanácté hodiny. Teď bylo něco po páté, žhavá koule však škvařila povrch země se stejnou razancí, jako by se chtěla vyřádit na těch pár měsíců předem, dříve, než ji planeta opět uteče do vzdálenosti přinášející mrazy.

Práve vám hľadím do očí,
život mi preblysne,
Ino, Shikamaru, Choji,
cvičil som vás prísne.

Dúfal som, že skončím takto,
po boji a s úctou,
neviete, vníma ma niekto,
drahá, si pre mňa TOU.

„Omlouvám se,“ pousmál se Šibuki, když osaměli.

Sakura byla násilně odtažená Fú, Naruto netoužil vědět, kam. Ženské záležitosti, pravděpodobně. Zůstal sedět u stolu, čaj pomalu stydnul. Naruto v něm cítil nahořklou chuť jakýchsi bylinek, jejichž totožnost neznal.

„V pořádku,“ odpověděl smířlivě.

Fú měla narozeniny až za dva týdny, ale trvala na tom, že chce na oslavě i Naruta, a jelikož jejich mise vyšla skoro načas, neváhala uprosit Šibukiho, aby to takhle zařídil. Vychcaná malá kunoiči, o tom žádná.

„Môžem si ju požičať? Ale no tak. Viem, že ju máš stále pri sebe. Práve som sa ho pokúsila zabiť a on mňa, koniec koncov, tiež. No tak, daj mi ju! Prosím. O chvíľu ti ju vrátim.“

„Ona to ví,“ zařval Gai a roztřeseným prstem ukázal na dívku, která si právě cpala do úst další dango. „Ví to, a nechce nám to říct!“

„Nech ji být,“ zamumlal Kakaši.

„Cože!“ Gaiovi rozčilením přeskakoval mladistvý hlas. „Že zrovna ty...!!! Kakaši!!! Tebe by přece mělo zajímat z nás všech nejvíc, kde je tvůj sensei!!!“

Hranice Země vodopádů překročili během třetího dne, aniž by cestou nastaly nějaké komplikace. Nebyl to žádný úspěch – k tomu si mohou gratulovat až ve chvíli, kdy bude svitek odevzdán do rukou Kakašimu. Ještě téhož večera stanuli před branami vesnice, přivítání dvojicí stráží. Nejspíš je čekali.

„Naruto, Sakuro," pozdravili je dva muži s mírným pousmáním, než se krátce uklonili.

Nestávalo se často, aby dostali misi pouze ve dvou, obzvláště pokud se jednalo o misi typu A. Jistě, Kakaši již s nimi na misi nemohl, jakožto hokage měl zcela jiné povinnosti. Sasuke, ten byl pořád v tahu. Hnal se za svou pomstou odhodlaněji než Naruto ke kage křeslu. A kdokoli z jiného týmu by raději okopával brambory na misi typu D, než aby trávil čas ve společnosti těch dvou.

[center]Z prvého chlad sála, srdce v bolesti sa topí,
má však svoje plány a preto slova sa chopí.
„Vieš, čo žiadam, po čom túžim, aké mám postoje,