manga_preview
Boruto 77

Monstra: Kapitola 1.

Seděla jsem v krásné restauraci u stolu pro dva. Všude kolem mě svítily svíčky, které se jakoby vznášely ve vzduchu a tančily do rytmu v pozadí hrající příjemné melodie klavíru.
“Ona žije!” ozval se vzrušený hlas někde v dálce. “A co chlapec?!...”
“Promiň, že jdu pozdě,” ozval se za mnou milý a hřejivý hlas. Měla jsem nekonečnou radost, že ho slyším.
“To nevadí,” otočila jsem se k Narutovi a zkameněla hrůzou. Stál tam s dírou v hrudníku a z úst mu tekla krev, ale vůbec si jí nevšímal. Jako kdyby o ní nevěděl.
“Ale neboj, na oplátku pro tebe něco mám.” Sáhl do kapsy.
A vyndal něco zabaleného v krví nasáklém hadru. “Já už to nebudu potřebovat.”
Položil na stůl balíček a ten začal pulzovat.

Probrala jsem se v temné, vlhké místnosti bez oken.
V loketní jamce pravé ruky jsem měla zabodnutou jehlu napojenou hadičkou na pytlíček s infuzním roztokem, pověšeným na stříbrném stojanu vedle skládacího lehátka, na kterém jsem ležela.
Nemohla jsem se hýbat. Celé tělo mně brnělo a třeštila mi hlava. Připadala jsem si jako seschlá švestka, přes kterou právě přeběhlo stádo slonů. Ale pořád to nebylo nic v porovnání s ostrou bolestí, co jsem cítila uvnitř. Neustupující hrůza a trpký smutek byly toho nejhoršího ražení. Neotupovaly, naopak se zažíraly do masa, nervů a kostí, přiváděly k šílenství.
Neustále jsem se pohybovala mezi realitou a nočními můrami. V některých mi Naruto se svým bezelstným úsměvem dával své srdce, jindy mi ho Sasuke servíroval s pobaveným šklebem a přitom se mi vysmíval.
“Tak jsem tě ho konečně zbavil. Už tě nebude otravovat. Už nebude stát v cestě naší lásce,” šeptal mi jeho hlas v hlavě.
I když jsem byla vzhůru, měla jsem neustále před sebou svého přítele, se smutným, smířeným úsměvem a dírou v hrudi, ze které nezadržitelně tekla krev.
“Miluji tě,” opakoval.
To už pro mě bylo moc. Tělo mi sice nedovolilo na povrchu plakat, ale uvnitř jsem řvala bolestí.
Proklínala jsem Sasukeho. Hnusilo se mi, jaká odporná špína se to z něj stala. Už to nebyl člověk. Bylo tak ironické, že všichni pořád považovali za monstrum Naruta, ale přitom ta pravá zrůda byl všemi vyzdvihovaný a litovaný Uchiha.
“Kéž by tě tvůj bratr tenkrát zabil společné se zbytkem klanu!” řvala jsem uvnitř. “Zabiju tě, Uchiho Sasuke! Zabiju tě tím nejbolestivějším způsobem, jakým dokážu!!”
Křičela jsem, i když jsem věděla, že to je nemožné. O to víc ale nenávist ve mně bobtnala.
Nenáviděla jsem sebe za svou hloupost, naivitu, za svou lásku k němu… Ne! Iluzi lásky. A hlavně za svou neschopnost. Neschopnost vidět, jaký je, neschopnost ho zabít, neschopnost pomoci příteli, když mě nejvíce potřeboval.
“Sakra! Zmlkni už!” okřikla jsem přízrak Naruta, který přede mnou pořád dokola opakoval ta jedovatá slova. “Miluješ mě? Tak proč jsi mi to neřekl dříve? Proč, když jsem ti svou lásku nabízela já, tak jsi ji zahodil jako kus hadru, ze sounáležitosti k člověku, který tě potom bez mrknutí oka zabil?! Táhni do hajzlu, Naruto!” vybuchla jsem.
Proč zrovna tohle musela být poslední slova, co jsem od něj slyšela? Jenom drtila a drásala na kusy to, co ze mě ještě zbylo. Přála jsem si, aby to nikdy neřekl.
Přála jsem si umřít.
“Miluju tě!” řekl stín naposledy a zmizel.
Nevím, jak dlouho jsem tam potom ležela, ale připadalo mi to jako věčnost. Fyzická bolest pomalu ustupovala a postupně se mi vracely smysly. Začala jsem slyšet bzukot zářivky, cítit sterilitu bílého světla, plíseň na stěnách i tlak pout, která mě držela na lůžku.
Asi někdy tehdy mi i došlo, že přežiju. Cítila jsem hanbu, vztek a touhu po pomstě. Přála jsem si, aby byl Sasuke v téhle místnosti, abych se na něj mohla vrhnout a způsobit mu stejnou bolest, jakou způsobil Narutovi.
Jakou způsobil mě.
Nakonec všechny mé pocity slily do jednoho, který se nedal nazvat jinak než agónií. Pro každou buňku v mém těle. Teď už jsem křičela doopravdy. Brečela jsem a řvala z plných plic, snažila se vykřičet svůj žal. Svíjela jsem se pod pouty a rvala se s nimi, dokud mi opět nedošly síly. Ale nepomáhalo mi to.
Jediné, co zmírňovalo mou bolest, byly představy, jak svýma rukama škrtím Sasukeho a on se pod nimi svíjí, snaží se prosit o smilování, ale není toho kvůli nedostatku kyslíku schopen. Jak lapá po dechu… slábne mu tep... až se mu nakonec úplně zastaví.
Ano… takové myšlenky mě držely při smyslech. A tak jsem se jim oddala, a přehrávala si nejrůznější scénáře Sasukeho smrti pořád dokola v hlavě.
Z nich mě vyrušilo až ostré vrznutí, jaké vydávají jenom těžké ocelové dveře.
Otočila jsem se za zvukem. Otázku, kdo mě zachránil, jsem si až do teď nepoložila. Nebylo to důležité. Důležité bylo jenom zabít Uchihu. Ale něco ve mě bylo i tak zvědavé.
Samotné dveře byly mimo dosah světla, a tak bylo nejdříve vidět jenom siluetu postavy a oči, které jsem hned poznala. Jediný pohled do nich ve mě dříve vzbuzoval takovou hrůzu, že jsem se nemohla ani pohnout. Nyní jsem necítila nic.
Možná, že kousek někde uvnitř mě zažehl naději. Ale ta byla hned zadupána do země “Pokud Naruto přijde o Devítiocasého, zemře, to je neměnný zákon,” zněl hlas páté Hokage v mé mysli. “To nikdo nedokáže změnit.”
“Už vypadáš líp, Sssakuro,” pronesl pobaveně sykavý hlas, když ten had konečně vylezl na světlo. Opravdu to byl on.
“Orochimaru...” zasípala jsem. Kvůli vykřičenému hlasu jsem skoro nemohla mluvit.
“Jak se cítíš?”
“Sasuke…!” Jenom při samotném vyslovení toho jména se mi vařila krev v žilách.
Úsměv na jeho tváři ztuhl. Hned věděl, o co mi jde.
“Copak? Chceš ho zabít?”
Pokývala jsem souhlasně hlavou.
“To tak moc toužíš po smrti?”
“Hlavně po té jeho. Kde je?”
Musela jsem mít šílený výraz, protože se opět zasmál.
“A když ti řeknu, že po tom, co vyřídil tvého přítele, bez většího odporu zničil vaší armádu, včetně Pěti Kage?”
Až teď jsem si uvědomila že jsme byli ve válce.
“Tsunade-sama...?”
“Zabil ji a její hlavu pověsil na vrchol konožské brány. Poté, co samotnou vesnici srovnal se zemí. To samé udělal i ve zbylých čtyřech zemích. Nyní to jsou jakési zvrhlé památníky jeho vítězství,” řekl tónem, který jsem u něj nepoznávala. Byl to smutek?
“Mistryně je mrtvá a Konoha srovnaná se zemí? O co tomu šmejdovi sakra jde? To má pro jeho ego shořet celý svět?”
“Co lidé z Konohy?”
“Zprávy se různí. Někdo říká že ty nechal jít. Kromě ninjů a jejich rodin. Ty bez milosti povraždil. Jiní zase že to nepřežil nikdo.”
Nevím, co mě zaskočilo víc, jestli samotná zpráva, nebo fakt, že jsem nic necítila.
Moji rodiče byli mrtví a většina přátel nejspíš taky. A já nebyla schopná pro ně ani uronit slzu. Prostě to tak bylo. Najednou tu nebyli. Hotovo, konečná. Jako kdyby něco ve mě už předem vědělo, že porážka Naruta znamená konec po všechny. Jako by to byl fakt, nad kterým nemá cenu truchlit, jako když na podzim opadá listí. Bylo to divné, ale to jediné, na co jsem měla sílu, byla nenávist.
“Všichni jsou mrtví,” řekla jsem.
Z ničeho nic jsem se začala nahlas smát. Nevím proč, ale ta slova se mi najednou zdála hrozně legrační. Když jsem si nemohla zakrýt pusu rukama, kousala jsem se místo toho do rtu a snažila se to zadržet, ale čím víc jsem se to snažila zakrýt, tím víc jsem se musela chechtat.
Slzy se spustily až teď.
“Tak jsi to dokázal, ty šmejde. Uchiho Sasuke, ty prokletá kryso! Utopil jsi ve své nenávisti celý svět. Už jsi spokojený? Jsi Bohem ničeho, jen své vlastní pýchy, svého nekonečného nabubřelého ega.”
Obrátila jsem se na Orochimara.
“Kde je? Kde je ta sv**ě?!”
Prohlížel si mě takovým podivným, zamyšleným výrazem. Vypadlo to, že přemýšlel, Nejspíš o tom, jestli jsem úplně šílená a nebo jenom napůl.
“Zdá se, že si potřebuješ ještě odpočinout.” řekl a otočil se zase zpět ke dveřím. “V tomhle stavu jsi mi k ničemu.” Rozešel se ven z mistnosti, ale ve futrech se zastavil. “A Narutovi taky.”
...
Po těch slovech mě Orochimaru zase nechal samu se sebou.
Nechápala jsem, jak to myslel. Naruto byl mrtvý, tím jsem si byla jistá. Tak proč to říkal? Jak bych mu mohla pomoci? Musel to být nějaký trik. Klam. Každý věděl, že tomu bledému parchantovi se nedá věřit. Stejně nejspíš pracoval pro Sasukeho. Ano, určitě to byl jenom další Sasukeho způsob, jak mi ublížit. Dát mi naději a potom mě znovu zdrtit.
Chvíli po Orochimarově odchodu se moje pouta sama povolila. Posadila jsem se na lehátko, a otřásla se zimou. Byla jsem jen ve spodním prádle, a v místnosti bylo docela chladno. Naštěstí na židli v rohu bylo složené nějaké oblečení. Když jsem ho vzala do ruky, zjistila jsem, že se jedná o černé šaty z hrubé vlny a tlustý plášť s kapucí stejné barvy, ze kterého na zem vypadl ještě pás s prázdným pouzdrem na dýku, a tak jsem se oblékla.
Rukávy mi byly trochu delší, proto jsem si je přehla, ale jinak mi vše padlo dobře a materiál byl pružný, takže se v něm i přes obyčejný vzhled dobře hýbalo.
Chtěla jsem odejít z místnosti, ale dveře byly zamčené. Pokusila jsem se je vyrazit, ale něco mi bránilo koncentrovat čakru. a chránila je nějaká bariéra, která bránila tomu, aby byly otevřeny silou. A tak jsem to po několika neúspěšných pokusech vzdala a posadila se zpět na postel.
V hlavě se mi znova přehrál celý rozhovor mezi mnou a Orochimarem. A najednou jsem zjistila, že jsem se ještě nikdy v životě necítila tak sama. Takže takový to byl pocit. S tímhle musel Naruto žít každý den, s pocitem prázdnoty, kterou již nelze zaplnit, a vesničané místo toho aby se mu od ní snažili nějak ulehčit, ji ještě prohlubovali pohrdáním a nenávistí. Chtělo se mi z nich zvracet. A ze sebe taky.
Schoulila jsem se do klubíčka.
“Promiň, Naruto,” zašeptala jsem, “kéž bych pro tebe mohla udělat víc.” “Proto ses za ním tak hnal. Protože jsi věděl, že ve svém životě má stejnou díru jako ty a chtěls ji zaplnit. Ale jemu už není pomoci, Naruto, překročil všechny hranice. Z jeho srdce se stala černá díra, která požírá a ničí všechno, co se k ní přiblíží, a nikdy nemá dost.“
Ani nevím jak, ale vrátila jsem se ke svým vražedným představám. Už ale nebyly zdaleka tak uspokojivé. Věděla jsem totiž, že jsem za Narutovu smrt zodpovědná téměř stejným dílem jako Sasuke. Byl to ten proklatý slib, který jsem ho donutila mi dát. Moje dívčí slepá posedlost, která ho nakonec vedla i do posledního střetu, jenž ho stál život, který jsem mohla dříve stokrát zachránit.
Čím dál častěji se mi do mysli vkrádaly vzpomínky a myšlenky upínající se na Naruta a jeho poslední slova. Která mě teď tížila víc, než kdy předtím.
Trvalo spoustu hodin, než se dveře opět otevřely.
Orochimaru tentokrát ani nešel dovnitř.
“Pojď,” pokynula mi temná silueta. “Rychle! Nemáme čas!”
Nemělo cenu protestovat. Všechno bylo lepší, než zůstat v té kobce se svými děsy. Vyšla jsem tedy poněkud nejistým krokem za ním na chodbu. Ta stejně jako “můj pokoj” byla bez oken, spíše připomínala dlouhý levotočivý tunel, na jehož konec nebylo možné dohlédnout. Určitě se jednalo o jedno z Orochimarových podzemních doupat.
Pokynul mi, abych šla za ním. Sám nasadil dlouhý, rázný a rychlý krok. Bylo vidět, že pospíchá. Rozeběhla jsem se za ním.
Byl oblečený celý v dlouhém béžovém kimonu, zavázaném přes pas lněným provazem fialové barvy. Přes rameno měl hozenou starou koženou cestovní brašnu, která už měla nejlepší časy dávno za sebou.
“Cos myslel tím, že takhle budu Narutovi k ničemu?” vyzvídala jsem.
“To brzy uvidíšš….” zasyčel. Najednou se zastavil a nepříjemně se zamračil, jako kdyby se dozvěděl velmi nepříjemnou zprávu. “Rychle! Nemáme čas!” zavelel a dal se do ještě rychlejšího pochodu. Čišila z něj nervozita. A strach!
Chtěla jsem vědět, Co se stalo, ale ignoroval mě.
Šli jsme pár minut bez dalšího mluvení. Jediné, co rozbíjelo monotónnost a úzkost tohohle místa, byly naše stíny, které se pořád střídavě zkracovaly a zase prodlužovaly ve špatném osvětlení. A zvuky našich kroků, které se nesly daleko do všech stran. Bylo to neuvěřitelně tísnivé. Nedokázala jsem si představit, proč by tu někdo trávil svůj čas dobrovolně.
Najednou z ničeho nic odbočil do jedněch z dveří vpravo.
Chtěla jsem jít za ním, ale zarazila jsem se ve vchodu.
Jednalo se o nějakou laboratoř. Nalevo na pracovním stole svítilo několik obrazovek počítačů. K nim přistoupil Orochimaru a začal něco ťukat do klávesnice.
Na zemi byly všude poházené svitky a různé knihy z knihovny, která byla v podstatě po celém obvodě místnosti. A obecně tam byl hrozný nepořádek, jako kdyby někdo něco ve spěchu hledal.
Ale to nejdůležitější stálo uprostřed. Obrovská, asi čtyři metry vysoká a dva široká, skleněná nádrž a v ní plaval v nějakém roztoku Naruto.
Nechápala jsem to. Měl na sobě sice dýchací masku, byl připojený prostřednictvíím různých kabelů s přísavkami na další přístroje a bylo vidět, že je v bezvědomí, ale místo díry v hrudníku měl velkou načervenalou jizvu. Bubliny unikající od jeho úst ukazovaly, že dýchá. To samo o sobě byl zázrak.
“Jak jsi to dokázal?” pronesla jsem zmateně směrem k Orochimarovi.
“Krásná práce viď? Ještě pár hodin a byl by dokonalý,” pronesl trochu samolibě, pořád ťukaje něco do počítače na stole. “Ale už nemáme čas.”
Jak to dořekl, voda se začala vypouštět, a když se nádrž vyprázdnila, zatáhlo se do země také sklo. Na poslední chvíli, než spadlo na zem, se mi podařilo zachytit bezvládné tělo.
Klekla jsem si a položila si Narutovu hlavu na klín, sundala jsem mu masku a do očí se mi nahrnuly slzy. Jeho tělo bylo tak zubožené, vyhublé na kost. Každý sval ukazoval, jak blízko byl smrti. Jak dlouho jsme vlastně v téhle díře byli? Myslela jsem, že dny, ale tohle vypadalo na týdny.
“Co ti to ten šmejd provedl?” proklínala jsem Uchihu
Přitiskla jsem si jsem si ho k sobě a poslouchala, jak dýchá. V tu chvíli to pro mě byl ten nejkrásnější zvuk.
“Přestaň se rozplývat. Vezmi ho a pojď za mnou, nebo vás tady nechám!” popoháněl mě had, napnutý jako struna, stoje u východu v zadní části místnosti, který tam ještě před chvílí nebyl.
Odpojila jsem Naruta od všech přístrojů, vzala si ho na záda a utíkala směrem ke dveřím, odkud mě propichoval pár hadích očí. Za nimi stoupala dlouhá řada schodů nahoru. Ani jsem nezastavovala a pokračovala dál, tušila jsem, kam vedou.
Za sebou jsem slyšela jenom zašeptání a následně ucítila náhlý žár a rachot hroutícího se kamene a sesouvající půdy. Potom mě dostihla tlaková vlna zvířeného prachu, který se mi dostal snad všude. Už nebylo cesty zpět. Pokračovala jsem rychle po úzkém schodišti pořád nahoru.
Po chvíli bylo čím dál namáhavější tempo udržet. Naruto sice nebyl ani zdaleka tak těžký jako obvykle, ale i tak. Dýchání bylo čím dál obtížnější a celé tělo unavenější, dny na lůžku se na mě projevily víc, než jsem si připouštěla. Nicméně přesto jsem se nahoru dostala bez větších problémů.
Schodiště končilo v listnatém lese. Chvilku jsem si musela zvykat na denní světlo, které mě nepříjemně oslnilo. Potom jsem opatrně opřela svého přítele o strom, sedla si vedle něj a začala nás oba oprašovat.
“Nechceš pomoct Sakuro-chan?” ozval se z poza stromu mužský hlas.

Poznámky: 

Ahoj,
po dlouhé době jsem si zase našel nějaký čas na psaní, takže vydám pár dílů téhle série. Snad se bude líbit.
PS: Doporučuji nejdříve přečíst Prolog odkaz na něj najdete dole.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kompot
Vložil Kompot, St, 2022-12-07 11:37 | Ninja už: 3819 dní, Příspěvků: 496 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Hustý, tak ses konečně dokopal k vydání tohohle dílu? Zírám Laughing out loud
Upřímně, co se mi na tvých povídkách líbí, je ta čistá surovost, která se ve válce prostě projeví.
Sledovat Sakuru a její totální změnu ve smýšlení o Sasukem, Narutovi a možná i trochu Orochimarovi je super. Stejně tak to, že jsi z ní udělal ženu, která dokáže jednat sama za sebe a ne jen fňukat.
Jinak Orochimaru teď asi trochu lituje, že si přeživšího Uchihu vzal k sobě a vychoval z něj monstrum Hehe...
Ale ale, neznámá osoba na závěr, kdo to může být? LUL!! Snad nás nenecháš čekat moc dlouho na další díl.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, St, 2022-12-07 15:05 | Ninja už: 2242 dní, Příspěvků: 2741 | Autor je: Naháněč jelenů

Fiiiha, po takom dlhom čase si sa rozkýval Jump! Ja som akosi vypadla z formy ohľadom komentíkovania, tak sa tiež budem musieť dajako rozbehnúť Hehe... Prečítala som si prológ, mohol by si pri ňom dať odkaz na túto kapitolu. No téma náročná a ťaživá, ale celkom sa hodí do tejto pojašenej doby, možno aj nájdeme mnoho podobností. Zaujímavé počuť od Sakury: "Bylo tak ironické, že všichni pořád považovali za monstrum Naruta, ale přitom ta pravá zrůda byl všemi vyzdvihovaný a litovaný Uchiha." Sakurina sebakritika je ozaj tvrdá a bohužiaľ aj pravdivá. Jej posadnutosť spôsobovala akurát perné chvíle Bad Oročimaru je večný artefakt, bez ktorého sa ani víťaz neobíde. Hmhm, z čoho môže mať Oro strach? No ja čo si pamätám, tak Oro sa vždy istil, takže sa ani nečudujem, že sa snažil Naruta zachrániť Orochimaru ^.^ Len čo ho tak ženie, že ho nestihol celkom zreparovať Puzzled Aha, čosi spôsobilo, že Orov úkryt bol zlikvidovaný, asi preto sa tak hnal. Ohó, žeby sa na scéne objavil náš Sasánek? Vie, že Oro Naruta zaratoval? Ale to si budeme musieť počkať, čo napíšeš nabudúce Stydím, stydím, stydím! No dačo som splodila a ďakujem, že nezaháľaš Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2022-11-30 22:29 | Ninja už: 5204 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Klose se vrací! A vrací se jako pán Kakashi YES Pecka, líbí Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Klose
Vložil Klose, Čt, 2022-12-01 17:08 | Ninja už: 2071 dní, Příspěvků: 142 | Autor je: Pěstitel rýže

Jsi hodná, Hehe... děkuji za milé přivítání i komentář. ^-^:w