manga_preview
Boruto TBV 11

Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 3

Je začátek léta. Počasí je tento týden opravdu vydařené.
Sedím na hoře, kde jsou vytesané hlavy Hokagů a koukám na západ.
Přemýšlím o dnešku. Po sezení v parku jsme s Mitsukim a Kawakim šli společně trénovat. Řekla jsem jim i o tom, že Kakashi měl kdysi sharingan a ukázala jsem jim nové malé tríčky, co mě Kakashi naučil. Hihi. Ale kluci se taky nezastavují. Pořád jsme lepší a lepší.

Koukám na vesnici, jež je zahalená do oranžového světla. Nechávám se ovívat příjemným vánkem, sem tam projede i nějaký ten vlak.
„Sarado?“ ozval se Shikadaiův hlas. Otočila jsem se doleva, odkud pomalu přicházel Shikadai.
„Nazdárek,“ řekla jsem unaveně. „Ty v tom jako pokračuješ?“ navázala jsem.
Ten vůl začal kouřit. Před dvěma měsíci jsem ho viděla s cigaretou poprvé, ale říkal, že to jen zkouší. Pěkně jsem si z něj tehdá utahovala...

Shikadai natáhl kouř z cigarety a vydechl. „Tohle je za dnešek první, mám za sebou šílenej den. Ale hej, doufal jsem, že mě s ní nikdo nepotká.“
Usmíval se a opřel se o malou betonovu zídku tak, aby kouř nešel na mě. Zase natáhl a vydechl, zatímco jsem se na něj trošku rýpavě dívala.
„Hele, nekoukej tak na mě, tahle je z krabky, která se dá sehnat jen v Oblačné, má speciální příchuť tropical. Koupil jsem ji tam nedávno na misi, chtěl jsem se na ty cigarety vykašlat, ale tohle je fakt dobrý. V Listové tak dobrý nemáme,“ řekl Shikadai, jako by ho to mělo omlouvat.
Odvrátila jsem svůj zrak zpátky na výhled.
Pár chvil uplynulo mlčky, oba jsme se koukali na západ a vesnici, už jen chvíli a slunce bude pryč. Shikadai dokouřil, vyhodil cigaretu a vrátil se. Tentokrát si přisedl.

Ticho pokračovalo.
„Máma je těhotná,“ řekl zničehonic tiše Shikadai.
Šokovaně jsem se na něj hned otočila. On se usmíval a pomalu přesunul oči z výhledu na mě. Mně se na tváři také vytvářel úsměv.
„Budu velký brácha,“ prohlásil hrdě s úsměvem, ale tiše.
„To je skvělý!“ vyhrkla jsem ze sebe, vůbec nevím co dál říct. Dlaněmi jsem si zakryla pusu a nos, pak jsem je hned spojila prsty pod bradou. U toho jsem se velmi rozpačitě koukala na Shikadaie. Dál jsem nevěděla pořád co s rukama, ale nakonec jsem se uklidnila.
„To ti tak přeju, to je prostě úžasný!“ Nemohla jsem se zbavit úsměvu.
Shikadai se také pořád usmíval. „Ať už to bude sestra nebo brácha, bude to super... Teď teda počkat pár měsíců,“ zasmál se.
Oba jsme s úsměvem sledovali, jak poslední část slunce zapadla za horizont.
„Jak jsi se o tom dozvěděl? A asi to nebylo plánované, co?“ Úsměv mě jen tak neopustí.
„Přišel jsem odpoledne domů a rodiče tam spolu vyšilovali nad pozitivním testem, nemohli tomu uvěřit... Dá se říct, že jsem se k nim tak trochu přidal,“ zašklebil se.
„Tak ať všechno dopadne jak má. Nepůjdeme už dolů?“ Pomalu jsem se začala zvedat a Shikadai také.

Šli jsme společnou cestou domů. Než jsme se rozdělili, něco málo jsme si ještě řekli, ale... Myslím, že nám oběma stačilo tiše sdílet radost.
Jsem strašně ráda za Shikadaie. Představila jsem si, jaké by to asi bylo mít teď sourozence. Bylo by to super, ale v naší rodinné situaci... Není šance.

.

Došla jsem domů, najedla se a takový ty věci a rovnou spát. Zítra mě totiž zase čeká učení v nemocnici s mamkou.

.

Konečně oběd! Uhh. Od rána jsem v nemocnici s mamkou a dává mi zabrat. To učení vypadá následovně. Buď se mamka věnuje čistě mně, pokud má čas, anebo za ní v podstatě chodím, když pracuje s pacienty. Není to špatné, ale mamka se opravdu snaží, abych se ani na moment nenudila...

.

Už je pět hodin. Za hodinku bychom měly skončit. Už přemýšlím nad tím, jak si doma udělám klid. Zrovna mi mamka ukazuje na pacientovi, jak vyoperovat různé kovy z těla. Lidi sem přicházejí s ledasčím...
Náhle se ale rozrazily dveře.
„Sakuro-san! Stalo se neštěstí, budeme vás ihned potřebovat! Postupně budeme donášet horníky, zapadli v nedalekém dole. Dostali jsme se tam, udělali základní pomoc, ale velká část z nich je těžce zraněná a... Někteří to už nezvládli... “ pověděl nějaký ninja. Matka přikývla a otočila se na mě.
„Sarado, dnešek bude dlouhý. Ale tohle se musíš naučit. Nejspíš budeme využívat Hashiramovy buňky. Dokud máme čas, běž nám skočit pro jídlo do stánku s pečivem hned na rohu, ať máme dostatek sil.“

Vrátila jsem se s nějakým pečivem, už donesli pět horníků. Někteří ani nejsou při smyslech, druzí bolestí křičí. Snědla jsem rychle pár soust a zbytek jsem nechala opodál. Mamka je už v akci. Rozdává rozkazy a zároveň ošetřuje muže bez nohou. Mamka zaregistrovala, že už jsem tady a hned mě poslala k dalšímu horníkovi.

.

Od doby, co donesli první zraněné, uteklo pět hodin. Dojídám zbytek svého pečiva. Jsem zpocená a unavená, ale vím, že ti lidi nás potřebují. Mamka je tady opravdový hrdina. Ukázala mi, jak zacházet s Hashiramovými buňkami v souvislosti s nahrazováním končetin. A vůbec se nezastavuje.
Ah, musím zpátky do práce...

.

Je půlnoc a stále je co dělat, ale to nejhorší máme za sebou. Viděla jsem hrozné věci, ale... Musím být zvyklá. Jen se bojím, jak zvládnu zítřejší misi, nejspíš se vůbec nevyspím.

.

„Sarado, už půjdeme domů. Ostatní se o horníky už dokáží postarat bez nás.“ Přišla ke mně mamka, totálně zničená. Kolik že je hodin? Skoro tři ráno... Kývnu a jdeme. Po cestě mamka dojídá svoji část pečiva.
„Zítra máš něco na práci?“ zeptala se mě.
„Ano, jdu na misi s Mitsukim a Kawakim. Jdeme do městečka Dubí dávat pozor na jeden festival... Naštěstí nic fyzicky náročného, hádám,“ odpověděla jsem.
„Aspoň že tak. Promiň, že jsem tě tam držela tak dlouho, ale tohle byla jedinečná příležitost naučit tě spoustu věcí. Hlavně si myslím, že jsi i sama o sobě dosti pomohla.“ Mamka se na mě otočila a naprosto unaveně se usmála.
„V pohodě. Jsem ráda, když můžu pomoci potřebným. Chci být totiž jednou Hokage!“ Usmála jsem se na ni zpátky.

Doma jsme se ještě rychle najedly a osprchovaly. Mohla jsem usnout tak ve čtyři.

.

„Ding, dong,“ ozvalo se.
Co to je?
„Ding, dong,“ ozvalo se znovu. Je to náš zvonek.
To si dělají srandu teď zvonit. Jsem úplně rozbitá.
„Ding, dong,“ ozvalo se zas.
No jó, boha. Cestou ke dveřím jsem zpozorovala hodiny, je devět hodin ráno. Ughh takže naspáno pět hodin, super.
„Ding, dong,“ ozvalo se, na to jsem otevřela dveře. Stál tam nějaký týpek, nejspíš z nemocnice.
Začervenal se. „Ehmm, prosím vás, je vaše máma doma, potřebovali bychom ji v nemocnici,“ a odvrátil ode mě obličej.
Eh... Sakra, právě jsem si uvědomila, co mám na sobě - trochu průsvitné pyžamové tričko a dosti krátké kraťásky. Ihned jsem se trochu schovala za dveře.
„Ehmm, podívám se po ní,“ a utekla jsem mamce do ložnice. Spala tam jako poleno.
Po pár nevydařených pokusech jsem ji konečně probudila. Mamka vyskočila a začala hlásat něco, že zaspala a neslyšela budík. Asi byla domluvená, že ráno zase přijde.
„Mami, chtějí tě v nemocnici, přišel pro tebe nějaký týpek. Já si jdu ještě lehnout,“ řekla jsem a odešla do svého pokoje. Mamka se tedy chystala.

.

Sedím na gauči jako mrtvola a koukám na televizi. Zkoušela jsem předtím usnout, ale nešlo to. Možná jsem usnula, ale fakt na chvíli. Už je půl dvanácté. Najedla jsem se a vyrážím před brány Listové.

.

A jsme tu! V Dubí. Přišli jsme akorát tak na zahájení. Cestou jsme si hodně povídali s Mitsukim a Kawakim. Pověděla jsem jim i to, že Shikadai bude brácha.

Teď procházíme festivalem. Stánek vedle stánku a každý druhý je s alkoholem. Lidí je tu požehnaně a do toho tu hrají pouliční zpěváci či rovnou kapely. Vyzkoušeli jsme i pár místních jídelních specialit. Jinak ano, přiznávám, mít blízko k alkoholu, bylo by těžké odolat. Jsou tu všelijaké druhy pálenek, míchané koktejly a i třeba pivo.
První hodiny festivalu byly klidné. Prošli a zpozorovali jsme celé město, ale jak jde čas, tak lidé zde začínají být víc a víc ... řekněme nemotorní a trošku jinde. Haha.
Stmívá se. Už jsme párkrát zasahovali do nějakých malých roztržek, ale nic závažného. S klukama jsme se shodli na tom, že nám tahle mise vlastně vůbec nevadí. Jako bychom byli spolu na malém výletě. Ted procházíme zase jednu z hlavních ulic.

„Hej, ty za***nej z***e! Cos to říkal?!“
Otočili jsme se směrem k jedné venkovní hospůdce, kde křičel nějaký čtyřicátník na druhého.
„Říkal jsem, že tvoje dcera je pěkná k***a!“ zařval druhý.
Běželi jsme ihned na místo. Co jsme dorazili, oba už stáli, útočili na sebe rozbitými lahvemi a napadali i okolní lidi, co se je snažili odtrhnout. Do toho hulákali nějaké sprosté hovadiny a sem tam něco hodili. Ninjové to nejsou, takže jsme je ihned dostali do latě. Mitsuki se natáhl a zadržel jednoho z nich, Kawaki svojí silou odtrhl a zadržel toho druhého. Já jsem skočila mezi ně.
„Jestli v tomhle hodláte pokračovat, tak prosím až střízliví! Teď každý zaplaťte účet a běžte svou cestou!“ Zahlásila jsem zvýšeným hlasem, s dvěma kunaiema v ruce a naštvaným obličejem.
„Ta holka má úplně stejný vlasy jak ta tvoje k***a - Teda dcera!“ vykřikl jeden z chlapů a u toho se smál. Toho zrovna držel Kawaki svojí zvětšenou rukou pod krkem a hned ho po této poznámce naštvaně přidusil.
„Ty zmr-,“ začal Kawaki, ale nenechala jsem ho.
„Kawaki! Nech toho.“ Podívala jsem se na něj vážně, ale hned mi oči zamířily na chlápka v jeho spárech. Použila jsem sharingan a s kunaiem před mými ústy jsem se k němu pomalu přiblížila.
„Jestli nezavřeš zobák, tak tě tyhle oči budou pronásledovat do konce života.“
Moje oči se zachvěly. On ztratil vědomí.
„Co jsi to?“ ptal se Kawaki.
„Genjutsu.“ Zasmála jsem se a rozhlédla se okolo.
Celá hospoda i část ulice nás pozorovala.
„O-omlouvám se, prosím, nechte mě zaplatit a já odejdu,“ ozval se druhý muž ze spárů Mitsukiho. Ten ho nechal a muž jak řekl, tak udělal.
Muž, jež okusil genjutsu, se probral. Kawaki ho už nedržel. Vydával jen náhodné zvuky a byl trochu pomatený. Nechal u výčepu nějaké peníze a odešel.
Okolí se už začalo pomalu věnovat svým věcem, tedy kromě postaršího hospodského.

„Zachránci! Děkuji vám mnohokrát, s takovou by mi rozbili celou hospodu a vyhnali hosty! Děkuju, děkuju a pojďte za mnou,“ potřásl nám rukou a otočil se směrem za bar, kde začal něco nalévat.
Po chvíli vytáhl dvě požehnaně velké štamprle s bůhvíčím.
„Já vím, že vy dva jste ještě mladí, ale tady váš kolega,“ podíval se na Kawakiho, „si se mnou dát určitě může, za odměnu!“ Jednu štamrpli držel u sebe a druhou podával Kawakimu. Ten se na to vůbec netvářil, spíš jako by se až bál.
„Ehh, to n-není nutné, pane, to, co jsme udělali, je samozřejmost,“ odpověděl až zděšeně Kawaki. Než jsme cokoliv mohli říct my, hospodský trochu zvýšil hlas.
„Když vás tady někdo pozve na štamprli, nemůžete odmítnout! Je to neuvěřitelně neslušné! Navíc toto je moje domácí pálenka z lesního ovoce a jehličí, je vyhlášená! Musíte si se mnou dát!!“ Hospodský byl až pasivně agresivní. Skoro to Kawakimu nacpal až pod nos. Ten se podíval na nás plný zděšení.
„Ehhm, my se omlouváme, ale...“ Ani jsem to nedořekla a hospodský znovu začal.
„Dejte si to! Opravdu, bude vám chutnat! Jestli to nepřijmete, tak budu mít rok neštěstí! To vám nedaruji! Musíte se se mnou napít!“ Hospodský měl očividně taky pár štamprlí za sebou...

obrázek.jpg
5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, St, 2024-01-31 13:52 | Ninja už: 2770 dní, Příspěvků: 3012 | Autor je: Metař Gaarova písku

Šikadai je zlatíčko, veľmi sympatický Úpa boží!!! Je dobrá správa, že rodičia žijú sporiadane a dieťatko je na ceste Jump! Fajčenie je v ich rodine kultová záležitosť. Tiež si myslím, že Sarade nezaškodí medický tréning, je to super džucu a Sakura je ozaj vynikajúca a obetavá, však žije len pre prácu Kakashi YES Nemyslím, žeby Sasuke túžil rozširovať klan hihihi Jasné, že sa musí dačo prihodiť, banícke nešťastie je katastrofa Hrozná tragédie... Na festivale plnom ožranov je vždy problém, ale naši to zvládli. Mám obavy, že keď si Kawaki vypije, tak z Dubí ostane len kráter, však uvidíme v pokračovaní... Vďaka Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Uchiha Jaguš
Vložil Uchiha Jaguš, St, 2024-01-31 03:00 | Ninja už: 5383 dní, Příspěvků: 106 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Tak Shikadai bude v tomhle věku brácha? Že by náznak, že se i u Uchihů dočkáme nějakého dalšího potomka? Co? Nishishi Já bych to brala Ja to nebyl

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2024-01-29 20:35 | Ninja už: 5732 dní, Příspěvků: 2349 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Jedna z mých nejoblíbenějších technik v Narutovi byla vždycky léčivá jutsu; prostě chakra, zelené světlo a bác, rána se zacelí. Nebo se spolehneš na Hashiramovy buňky a elixír mládí je na světě Laughing out loud Kéž by to tak bylo i v realitě. Sakura je moudrá, když u toho Saradu tak drží.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...