Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 1

Poslední dobou mi největší radost dělá to, když si můžu sednout na terasu, v klidu si pít černý čaj a něco číst..
To ale jen když mamka není doma, že... Poslední dobou to s ní není takový jako dřív.
Já vlastně ani nevím, co se stalo.
Ano, chodím k ní často do nemocnice se učit, a myslím, že mi i celkem jde se učit její bezpochyby nejúžasnější jutsu - Pečeť síly sta. Jako medik už občas i chodím na mise, ale doma? Štěkáme po sobě. Prostě už nejsem malá a nechápu, co furt má za problém... Kdyby tu měla místo mě Boruta, tak se asi zblázní. Chtěla bych ji vidět v mém věku. Babička jí vždycky říká: „Doufám, že u sebe doma neuklízíš tak, jako kdysi u nás.“ Pche, a nejen to...
Další věc, co mě štve, je otec.
Já chápu, že Boruto je jeho student, ale je až tragikomické, že otec s ním teď už za celý život strávil daleko víc času než se svou vlastní dcerou. A kdo mě naučí pořádně využít potenciál sharinganu, když né on? Učit se bez pomoci nové techniky, ke kterým potřebuju sharingan, je jako vařit složité jídlo bez receptu...
Úplně cítím, jak jsem ztratila tolik času. Já nechci být jen lepší medik jako moje matka. Já chci být Uchiha... A Hokage.

Letní večerní vánek mě dál příjemně ovíval, ale už jsem u toho byla zas. Už jsem zase odložila tu knihu. Zase už nemůžu číst. Zase se cítím zle. Nevím, jak tomu pomoct. Jak tomu říkávají? Deprese? Co já vím, co to je... Jediná uspokojivá věc je ten černý čaj. Tenhle je až ze Země vodopádů. Vážně mi zachutnal.
Dostala jsem ho kdysi od Hokageho. Kéž by aspoň on mi mohl pomoci s tréninkem... Sice odešel Boruto, ale přišel Kawaki. Věnuje se samozřejmě jemu. A kdo já vůbec jsem, aby mě trénoval sám Hokage...

Černý čaj jsem dopila. Radši si jdu už pomalu do pokoje, za chvíli se vrátí máma.

.

Včerejšek byl kupodivu klidný. Mamka se po mě ani nesháněla. Tak snad ráno bude totéž.
Nachystala jsem se a šla jsem do kuchyně pro snídani.
„Dobré ráno.“
„Aby bylo,“ hlesla mamka celkem naštvaně, ale asi to není kvůli mně... Doufám.
Nebudu se radši vyptávat. Sedla jsem si ke stolu, kde mamka už udělala nějakou vajíčkovou směs s rýží.
„Ty jsi už jedla, mami?“
„Ano, už zas musím do nemocnice, asi na celý den. Udělala bys něco prosím na večeři?“
Máma zní fakt otráveně.
„Spolehni se.“
„Díky a ahoj.“ Zavřela za sebou dveře.
No, aspoň jsme po sobě nehulákaly.
Dojedla jsem a vyrazila na dnešní misi. Dneska jdu jen na krátkou misi za vesnici. Ale celkem se těším, jdu spolu s Hatake Kakashim, bývalým Hokagem.
Má nějakou schůzku s feudálním pánem.

.

„Kde jste proboha byl, Kakashi-san!“ To si dělá srandu, krucinál, však ta schůzka má za chvíli začít!
„Haha, tak jdeme a dáme do kroku, ne?“ řekl, jako by mu to bylo úplně jedno! Jak někdo s takovým přístupem vůbec mohl být Hokage...
„Kakashi-san, při vší úctě, nepřišel jste třeba pozdě i na svoji inauguraci?“ řekla jsem a už běžíme po lesích.
„Haha! Tak ty jsi nám vyrostla nejen do výšky.“
„Co-??“ A on se dál usmívá. To je mi vtipálek.

Po nějaké chvilce jsme došli do malého vyvýšeného sídla uprostřed lesa. Ale udržovaného. Uff, ale přišli jsme tak tak, feudální pán přišel jen chvíli po nás!

„Dobrý den, velmi mě těší Vás přivítat, feudální pane.“ Klaním se.
„Oh, ale vy vypadáte velmi mladě, zato silně! Držte se, slečno,“ odpověděl.
„Dovolte mi představit jedinou dceru Uchihy Sasukeho - Saradu.“
Kakashi, ale no ták! To není nutný, proboha!
„No, už mi je jasné, proč vypadáte tak silně! Vy musíte být hrdá nosit toto výjimečné jméno svého klanu.“
„A-ano.“ Kéž by byl život tak jednoduchý...
Oba šli dovnitř sídla a já s pár strážemi feudálního pána strážila okolo.

Schůzka dopadla dle očekávání v pořádku. Poslední dobou se toho totiž moc neděje, co odešel Boruto, je víceméně klid. Já to říkala pořád, že on přitahuje problémy. Haha! Ale jistota je jistota. Samozřejmě.

„Šťastnou cestu, pane,“ uklonila jsem se feudálnímu pánovi na rozloučenou.
„Vám také, Kakashi-san a... Sarada-chan, pamatuji-li si dobře. Na viděnou.“
Feudální pán se strážemi šli svojí cestou a já s Kakashim také. Nemusíme spěchat, to je fajn. Mám otázku, na kterou se potřebuju Kakashiho zeptat. Přemýšlím o tom už několik dní, od doby, co jsem se dozvěděla, že mu budu dělat doprovod.
„Kakashi-san,“ vydechla jsem.
„Copak?“
„Jde o mého otce. Slyšela jsem různé zvěsti o jeho minulosti, ale nevím, čemu mám věřit a máma mi nechce nic říct...“ Jdeme lesem, slyším jen ptáky a nedalekou říčku. Kakashi mlčí.
„Prosím.“
Po chvíli Kakashi začne: „Víš, co se stalo ostatním z klanu Uchiha?“
„Ano.“
„Víš ale, že část informací ohledně toho masakru byla dlouhodobě utajená?“
„Co tím myslíte?“ Zastavili jsme.
Kakashi vydechnul. „Pojď, půjdeme si někam sednout, tohle téma je lepší probrat v klidu. A hlavně neříkej mámě, že jsem ti to řekl. Podle mě by ti to měl říct otec sám, ale jeho priority jsou očividně jinde a ty už by sis zasloužila vědět pravdu.“
Tohle jsem nečekala. Konečně se to vše dozvím. Celý život slyším a vidím věci, které trochu souvisí se životem mého otce, ale já si prostě nedokážu udělat sama obrázek. A otec mlčí a mlčí... A teď je zase pryč. Klasika.
Ale Kakashi je zachránce!
„Děkuji moc, Kakashi-san!“
Sedli jsme si ke stromům naproti říčce. Je tady pěkně.
„Takže, Sarado, asi jsi toho ani moc neslyšela o tom masakru. Asi ani nevíš, jak zemřel tvůj strýček Itachi, že?“
Když nad tím přemýšlím... Má pravdu. Strýček Itachi všechny zabil, protože chystali vzpouru proti vesnici. Ale nic víc vlastně nevím. Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlela.
„Emm... nevím...“
„Tvůj strýček Itachi vyvraždil celý svůj klan kromě svého mladšího bratra a stal se členem zločinecké organizace Akatsuki. Takhle to znali všichni. I tvůj otec. I já. Až po jeho smrti se ukázalo, že vraždu nařídili ti nejvyšší z Konohy, a poté ho ještě poslali infiltrovat onu zločineckou organizaci. Zatímco ho každý považoval za nukenina a vraha. Včetně tvého otce.“
Kakashi se na mě podíval. Pokračoval.
„Byl to neuvěřitelný muž, schopný udělat pro vesnici cokoliv. Jenže tvůj otec byl první, kdo našel místo masakru. Bylo mu tak sedm a neznal pravdu. Od té doby měl v životě jediný cíl, a to zabít tvého strýce. Kvůli hledání síly odešel ve dvanácti z vesnice a stal se z něj nukenin. V šestnácti zabil Itachiho a transplantoval si jeho oči. Proto má Mangekyou. Jenže poté zjistil pravdu o Itachim. Jako my všichni. Proto se rozhodl zničit Skrytou listovou...“
Tohle už neubrzdím. Mám slzy v očích... Tohle jsem nečekala...
„Pokračujte, prosím...“ Kakashi si povzdechl.
„Jednoduše, pak byla Čtvrtá válka ninjů a naštěstí se tvůj otec rozhodl pomoci všem proti Madarovi... O tom jste se učili, ne? Ale tvůj otec měl tehdy jiné vize o budoucnosti. Chtěl nastolit naprosto jiný režim, proto chtěl zabít Naruta, který mu v tom bránil. Jak víš, oba nemají ruce. Proto. Málem to ani jeden nepřežil.“
Toto je na mě moc, a to ani neznám detaily. Slzy mi tečou po tváři, i když nechci. „Já - já... ani nevím, co si o tom mám myslet.“
„Hlavně doufám, že tě to nijak zvlášť nezmění. Co se stalo, stalo se a důležité je, že tvůj otec je tu pro Skrytou listovou. Říkám ti to proto, že jsi už velká holka a věřím, že z historie se můžeme sami ponaučit. Musíme si ji předávat. Hlavně když se jedná o tvoji vlastní rodinu.“
„Dě-kuji...“ Nechci fňukat, ale dělám to! Achjoo!
„Na.“ Kakashi mi podal vodu a kapesník.
„Až přijde tvůj otec, zeptej se ho na detaily, ať ti vše vysvětlí on... Alespoň na to budeš připravená.“
Napila jsem se a vysmrkala. „Děkuji, Kakashi-san, konečně vím pravdu, já... já už konečně nemám tolik otázek v hlavě. Teď už to dává smysl. Všechno. Děkuji.“ Kakashi mě pohladil po rameni a hned vstal. „Pojď, půjdeme, pohyb ti taky pomůže.“

Už nepláču. Jen mám trochu napuchlé oči. Zatracený otec. Až přijde, tak si s ním řádně domluvím. Už nejsem malá... Ugh... Ale ten les je opravdu kouzelný, pomáhá mi se uklidnit...
„Děkuji, Kakashi-san. Ale jsem teda ještě víc naštvaná na otce. Tohle přede mnou tají a trénuje kdesi s Borutem. Víte, na co jsem přišla? Otec už strávil daleko víc času s Borutem než se mnou za celej život.“ Pomalu se ubíráme zase na cestu.
„Hmm. To je vlastně pravda. Hehe...“
„Ano, tragikomedie, že? Nejhorší na tom je, že on je jediný, kdo mi může pomoci se sharinganem. A ani tu není.“ Tempem už kráčíme směr Listová.
„Hmm... vážně?“ odvětil.
Sekla jsem se, co tím jako myslí? Podívala jsem se na něj nechápavě.
„No, víš... Mně se říkávalo kopírovací ninja.“
„Kam tím míříte?“ To mi neříkej, že-
„Já vlastnil sharingan.“
„COŽE???“
„Možná bych ti s něčím mohl pomoci.“
To fakt- To si- co, já to nechápu???
„Kakashi-san, to zní skvěle, ale... Kde jste k němu přišel, proč ho už nemáte?“ Jako pardon, ale moje zvědavost je větší, doufám, že ho prostě neukradl. Co se jako ještě dneska nedozvím?
„Haha, no..“ Zvážněl.
„Ten příběh je trochu složitější, ale dal mi ho můj umírající přítel... Poté jsem o něj přišel během Čtvrté války.“
Ehm, to jsem nečekala, vlastně je to smutné, ale alespoň ho někomu neukradl.
„Aha, takhle, omlouvám se.“
„V pořádku, pojďme na cvičiště, než se vrátíme do Listové, něco ti k sharinganu povím.“
Pecka, panebože, to se mi jen zdá!! Kakashi je zachránce podruhé!
„Ano!!“