Drama

Práve vám hľadím do očí,
život mi preblysne,
Ino, Shikamaru, Choji,
cvičil som vás prísne.

Dúfal som, že skončím takto,
po boji a s úctou,
neviete, vníma ma niekto,
drahá, si pre mňa TOU.

„Omlouvám se,“ pousmál se Šibuki, když osaměli.

Sakura byla násilně odtažená Fú, Naruto netoužil vědět, kam. Ženské záležitosti, pravděpodobně. Zůstal sedět u stolu, čaj pomalu stydnul. Naruto v něm cítil nahořklou chuť jakýchsi bylinek, jejichž totožnost neznal.

„V pořádku,“ odpověděl smířlivě.

Fú měla narozeniny až za dva týdny, ale trvala na tom, že chce na oslavě i Naruta, a jelikož jejich mise vyšla skoro načas, neváhala uprosit Šibukiho, aby to takhle zařídil. Vychcaná malá kunoiči, o tom žádná.

„Môžem si ju požičať? Ale no tak. Viem, že ju máš stále pri sebe. Práve som sa ho pokúsila zabiť a on mňa, koniec koncov, tiež. No tak, daj mi ju! Prosím. O chvíľu ti ju vrátim.“

„Ona to ví,“ zařval Gai a roztřeseným prstem ukázal na dívku, která si právě cpala do úst další dango. „Ví to, a nechce nám to říct!“

„Nech ji být,“ zamumlal Kakaši.

„Cože!“ Gaiovi rozčilením přeskakoval mladistvý hlas. „Že zrovna ty...!!! Kakaši!!! Tebe by přece mělo zajímat z nás všech nejvíc, kde je tvůj sensei!!!“

Hranice Země vodopádů překročili během třetího dne, aniž by cestou nastaly nějaké komplikace. Nebyl to žádný úspěch – k tomu si mohou gratulovat až ve chvíli, kdy bude svitek odevzdán do rukou Kakašimu. Ještě téhož večera stanuli před branami vesnice, přivítání dvojicí stráží. Nejspíš je čekali.

„Naruto, Sakuro," pozdravili je dva muži s mírným pousmáním, než se krátce uklonili.

Nestávalo se často, aby dostali misi pouze ve dvou, obzvláště pokud se jednalo o misi typu A. Jistě, Kakaši již s nimi na misi nemohl, jakožto hokage měl zcela jiné povinnosti. Sasuke, ten byl pořád v tahu. Hnal se za svou pomstou odhodlaněji než Naruto ke kage křeslu. A kdokoli z jiného týmu by raději okopával brambory na misi typu D, než aby trávil čas ve společnosti těch dvou.

[center]Z prvého chlad sála, srdce v bolesti sa topí,
má však svoje plány a preto slova sa chopí.
„Vieš, čo žiadam, po čom túžim, aké mám postoje,

„Tak tady bydlíš?“ otázal se Oročimaru.

Chaloupka stála uprostřed lesa, trochu stranou od hlavní cesty. Zvenčí se nezdála nijak zvlášť velká, ale když Oročimaru a Anko vešli dovnitř, ukázalo se, že v přízemí jsou dvě místnosti oddělené závěsem a mimo to tu byl žebřík vedoucí do prostorného a překvapivě útulného podkroví a v podlaze padací dvířka do sklepa.

„Bydlím tu - dočasně,“ odpověděl Jiraiya. „Pronajal jsem si to tu od jedné babči z nedaleké vesnice. Mám tu klid na práci.“

Dávno, pradávno žili dvaja bratia, Dvojčatá Byakuganu, Hagoromo a Homura. Mali vzácny dar, ktorý museli uchrániť, inak by svet prepadol chaosu. Raz hrozilo, že oň prídu, preto sa mladší obetoval. Uvalil na seba kliatbu, pomocou ktorej hrozbu odvrátil. Posledným dychom zaviazal brata, aby jeho potomkovia pokračovali v tradícii ochrany Byakuganu tak, ako to učinil on. Iba tak jeho obeť nebude márna.

Žabí poustevník seděl v pokleku u prkenné ohrady, oddělující mužskou a ženskou část lázní a dírou po suku nahlížel na protější stranu. Bylo teprve krátce po poledni, slunce stálo vysoko na bezmračné obloze. Jiraiya ovšem neměl nic lepšího na práci a proto mohl v onsenu strávit třeba celý den. Kromě toho nutně potřeboval inspiraci. Jako na potvoru ale až doposud zely lázně prázdnotou. Nedalo se nic dělat. Místní vesničanky byly zřejmě všechny přes den v práci.

„Kam jdeme?“ ptal se již počtvrté Minato. „Kušino, zastav!“

Neodpověděla, jen zrychlila. Minato měl co dělat, aby držel krok. Těžký batoh na zádech nepomáhal. Kušina mu zčistajasna uprostřed dne vzkázala, aby se s ní setkal u pomníku padlých na okraji lesa za vesnicí. Když dorazil, stála tam se dvěma batohy plnými zásob. Minato předpokládal, že šlo o nečekané povolání na misi, ale Kušina mu odmítala cokoli vysvětlit. Místo toho ihned zamířila do lesa, do prudkého kopce, mimo hlavní cestu z Listové.

„Přál jste si se mnou hovořit, Hokage-sama?“

„Ach, Kušina. Pojďte dál.“

Usadila se do křesla naproti Čtvrtému, který se rozvaloval na pěkné, široké, ale určitě tvrdé proutěné židli, těsně mimo čtverec světla, který vrhalo polední slunce dovnitř oknem. Někdo ze známých Kušině říkal, že Oročimaru postupně přeměnil Hokageho kancelář dle svého vkusu. Proutěná židle místo křesla, svícny namísto lustru, mnohem více polic s knihami a mnohem více místa na papíry s poznámkami. Ty se kupily v haldách kam až oko dohlédlo.

„S Učihy budeme muset dříve nebo později něco udělat,“ zakončil Danzó svou řeč. Za okny Hokageho kanceláře fičel podzimní vítr. Větrem unášené listy se ve vzdušném tanci proplétaly jako černé body proti šedivé obloze. Mračna visela nízko, jejich okraje skoro jako by se dotýkaly kamenných čel nad srázem.

Prolog
Domy se bortily. Lidé křičeli. Obrovská silueta devítiocasé bestie zaplňovala celý horizont, korunovaná měsícem té strašné úplňkové noci.

„Kde je Hokage-sama?“ volal kdosi.

Vošla som do podniku, ktorého adresu mi dal Naruto. Hneď ako som vošla dnu, mi bolo jasné, že to nie je iba taký „podnik.“ Smrad alkoholu, ktorý tam „tiekol prúdom“ a pach cigariet, ktoré tam fajčil každý starý, zarastený a páchnuci chlap, mi navodzoval pocit, že by som mala hneď vziať nohy na plecia.
„Ah, bože môj. Keby teraz Sai vedel, kde som... z oslavy zásnub by sa zrejme upustilo.“

Kohaku se zadíval na stoh zpráv, který na něj čekal na stole, a zaúpěl. Zenjiro si zakládal na tom, aby všichni členové skupiny měli rozhled ve světovém dění, a to bez výjimek.
Ani on, ani Kesshou se do Konohy moc nadšeně nehrnuli. Jednak museli vymyslet, jak ošálit nejen bariéru, ale i své bývalé kolegy, a jednak jim ta žena nikam neuteče.

Musí ho varovat! Rychle se řítila Konohou. Pokud ho chytnou, budou z toho vážné problémy. Nejenom pro ni, ale hlavně pro něj. Sasuke by se z toho zbláznil a zcela jistě by ho chtěl zabít. To nedopustí! Řekne mu ať odejde. Proběhla kolem dvojice hlídačů brány. Plná obav, nevnímající okolí se hnala k cíli.
Zbytek cesty utekl jako voda. Vrazila do chaty.
„Ita...“ Zarazila se, místnost byla prázdná.

Kapitola III – Sabaku

Koňská kopyta vířila narudlý písek a prach, plnila poušť dusotem připomínajícím krupobití, jaké tu zažívali jednou za deset let, zvířata se hnala vpřed a jejich ržání se mísilo s křikem a smíchem vojáků. V zimním vzduchu chutnajícím po železe se vznášel žlutý opar. Projížděli Rudými písky. Devátý oddíl, pět set jezdců, se vracel z Roranu domů a před nimi čekalo ještě pět dní cesty, než konečně spatří sunské hradby. Generál Gaara nesl dobré zprávy.

KAPITOLA XIV – Dračia nora a Johanka z Arku

.
Na smolu pre Sasukeho prešla Kurenai štandardné učivo dosť rýchlo a už prešla na Temari nariadenú tému týždňa, antropocenózu. Pohľadom začal tlačiť ciferník na hodinách spôsobom, že by mu to závidela i Britney Spears, no aj tak bude hodina trvať ešte viac než 20 minút. A potom ďalších 14 vyučovacích hodín, než začnú konečne prázdniny a s chalanmi vyrazia niekam, kde sa nenormálne vybláznia.