Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 8

Čas plynul, ale my si ho nevšímali.

„…Tohle bylo poprvé, kdy jsem poprvé hodila kunai přesně doprostřed terče…“

Sem tam zahoukala sova a někdy na chvíli mrak zastínil měsíc.

„Tenkrát jsem odběhl od Jigena a ztratil jsem se. Ale našel jsem krásný vodopád, ale… Už vůbec nevím, kde to bylo…“

Dokonce jednou projel i noční vlak. Vítr nás z něj úplně ovál.

„Code mi jednou řekl, že nechápe, jak můžu být kompatibilní s karmou. Na to jsem mu odpověděl, že je očividně moje tělo daleko kompatibilnější než to jeho. Úplně se urazil a ostatní se uchechtli.“

Vyprávěli jsme si zážitky.

„…a chápeš, že Chouchou si myslela, že její táta vlastně není její táta?“
„Jestli její táta není její táta, tak Boruto není Sedmého syn…“

Smáli jsme se.

„Aaa! Zamáčkla jsem pavouka! ...“
„Ty v**e…“

V pozadí se ozývali cvrčci.

.

„Hahhaha!“ Smála jsem se nekontrolovaně, až jsem si lehla na záda.
„No a víš co mají společného kapesník a les?“ smál se Kawaki.
„Ne??“ Snažila jsem se už uklidnit z vtipu, co mi řekl předtím.
„Smrk.“ Kawaki seděl, smál se a koukal na mě, jak se válím na trávě.
„Kde jsi tohleto vyhrabal?!“ Řechtala jsem se znovu.
Nikdy jsem neviděla se Kawakiho tak smát. A sebe už dlouhou dobu taky ne.
„Víš, kdo má ty nejhorší vtipy v Konoze?“ pokračoval.
Podívala jsem se s úsměvem, ale zvědavě na Kawakiho.
„Ty?“ Začala jsem se zase nekontrolovaně smát.
„Hele, ty cácorko, to by ses asi takhle pořád nesmála,“ usmíval se Kawaki a přiblížil se ke mně.
„Tys mi řekl cácorko?“ Z toho smíchu mi začínají slzet oči.
„No a víš kdo teda?“ Kawaki sedí u mého ležícího já a ze široka se usmívá.
„Můj otec.“ Zase jsem vyprskla smíchy.
Kawaki se na mě zmateně usmívá.
„Ten, jestli někdy udělal vtip, tak ať se proměním v tu tvoji cácorku.“ Smála jsem se.
Kawaki si při úsměvu prohrábl vlasy.
„Ty už cácorka seš,“ řekl.
„Ne, nejsem.“
„Seš ti řikám.“
„Ne, nejsem!“ Chtěla jsem bouchnout Kawakiho, ale samozřejmě se začal bránit.
„A co nejseš?“ Smál se zákeřně Kawaki a držel rukama obě moje zápěstí.
„Kawaki!!!“ Smála jsem se tak, až jsem ani nebyla schopná se z jeho rukou vymanit.
Padla jsem znovu smíchy na záda a Kawaki stále držel moje zápěstí v sedě vedle mě.
„Proč mě nepustíš?“ zeptala jsem se ho, co jsem se už uklidnila.
„Protože seš moc nebezpečná cácorka.“ Uchechtl se.
„Ty-!“ Vylítla jsem s úsměvem na Kawakiho, jelikož mi ale držel zápěstí, zvolila jsem taktiku zavalení.
Svalila jsem ho na záda, svou váhou a nohama jsem se Kawakiho snažila udržet na zemi. On mi stále držel zápěstí, smál se a snažil se mě ze sebe odhodit.
„Já ti ukážu cácorku!“ Všelijak jsem se snažila Kawakiho znehybnit, ten se pořád smál.

Po chviličce najednou zabral a svalil mě na stranu. Moje zápěstí mi nepustil a sebe vyhoupl nade mě.
Smích se přestal ozývat, ale úsměv nám nezmizel. Najednou ležím na zádech a Kawaki drží moje ruce při zemi vedle mých vlasů.
Všechno zpomalilo. Kawaki byl nade mnou a dívali jsme se na sebe. Jeho celkem dlouhé vlasy mu nádherně lemovaly obličej. Vypadal tak neodolatelně.
Byla ale tma, pouze daleké lampy a měsíc nás osvětlovaly. Jeho šedé oči mě ale i tak hypnotizovaly.
V mysli mi malý ďáblík šeptal. Poslouchala jsem ho. Ten hlásek si přál, aby mě Kawaki políbil. Nejsem blázen?
Kawakiho ruce najednou přešly z mého zápěstí do mé dlaně. Mezitím se obličejem přiblížil a…
Přišlo to.
Políbili jsme se.
Shannaro.
Jeho rty jsou tak hebké…
Tělem mi projel nějaký… Pocit.
Je to nádherné.
Naše rty se nepřestaly dotýkat.
Cítím se jako v ráji, kde jsem jen já, Kawaki a nikdo jiný.
Žádné pochyby v mé mysli.
Něžně jsme se vykousávali.
Netuším, jak se tohle vlastně stalo.
Jako by mě svedl nějakou tajemnou technikou.
Kawaki mě naprosto… omámil.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Možná celou věčnost, ale každý moment byl úžasný.
Kawaki zdvihl hlavu a dívali jsme se na sebe.
Mírný úsměv nás oba doprovázel a Kawakiho oči se na mě dívaly naprosto chtivě.
Cítím, jak se červenám. Kawakiho jemný, ale drsný obličej mě zase dostával do jiné dimenze.
Jeho jedna dlaň tu mojí pustila, protože se opřel vedle mé hlavy o předloktí. Byl blíž a jeho ruka mi zajela do vlasů. Stejně tak pustil i moji druhou ruku. Opřel se, dotkl se mého krku a palcem mi jezdil podél brady.
Dělily nás jen jednotky centimetrů.
Byl nadosah. I jeho tělo.
Moje volné ruce se začaly dotýkat jeho svalnatých zad a hrudi.
Moje nožky byly u sebe a celou mě obklopoval, ale i když byl tak těsně nade mnou, cítila jsem se volná.
Začal mě znovu líbat. Vášnivěji. Z jeho ruky na mém krku mám husí kůži.
Nechápu, co se to děje, ale poddávám se tomu.
Dokonce se dotýkají i naše jazyky.
Normální Sarada by tomuhle neuvěřila.
Mé tělo pozorně pociťuje každou část Kawakiho těla. Je najednou tak mohutný. A mé ruce se nedokáží nabažit té svalnaté hrudi.
Je něžný, sem tam mě pohladil po tváři.
Ale nejen to… Kousl mě do rtu.
Do háje, Kawaki…

Po chvíli přestal, zvedl hruď a jeho ruce přešly podél mého dekoltu, ramen až na boky mého odhaleného bříška. Mám ten červený crop top…
Klečel nade mnou, jeho prsty se mírně zaryly do mého pasu. Vydechl.
„Tohle mi nemůžeš dělat,“ zašeptal nejistě, vstal a odešel opodál.
Ležím jako opařená, celá červená a sleduji Kawakiho. Stojí zády několik metrů ode mě.
Celá omámená jsem si sedla a pozoruji ho.
„Asi bych měl jít.“ Otočil se po chvíli na mě. Snažil se vypadat bezmocně, ale prokoukla jsem ho. Ihned na to se dal do kroku.
„Kawaki!...“ Hlesla jsem. On nereagoval.
Tiše sedím, a mozek se mi zavalil myšlenkami, zatímco sleduji Kawakiho odcházet.
Co to bylo? Proč se mi to tak líbilo? Kam odchází?
Už ho nevidím.
Měla jsem ho zastavit?
Ach bože! Moje první pusa a s Kawakim?!
Cítím se paralyzována.
Sedím tu a moje emoce jsou jako na horské dráze.
Buď se usmívám při myšlence na to, co se před chvíli stalo, nebo koukám do blba a snažím se racionálně myslet, což… Je velmi neúspěšné.
Mmm… Ty Kawakiho doteky byly nádherné. Byl tak blízko a všechno bylo tak vášnivé. Usmívám se.
Ale já jsem kluky nechtěla řešit, než se stanu Hokagem! A nesmím se zaslepit…
A co následky? Jak to teď půjde dál? Prostě na to zapomeneme?
Pohlédla jsem na Listovou. Moje tělo a má mysl absolutně nekorespondují.
A ještě mě tu nechal. Co si myslí?
Kawaki…
Vždyť má ještě u mě to oblečení!

Hlava se mi pomalu vyprazdňovala.
Jako by mi mozek rezignoval.
Vstala jsem a šla domů. Cesta se mi zdála rychlá.
Jsem vůbec na Kawakiho naštvaná?
Uhh, nedokážu se na to vůbec racionálně podívat. Asi si lehnu, jak přijdu…
Zavírám za sebou branku. Otočila jsem se a u vchodových dveří stál Kawaki.
Na chvíli jsem se zasekla.
„Jsi tu pro svoje oblečení, že?“ Bez emocí jsem šla odemknout dveře. Vevnitř sebe jsem ale zase plná šílených pocitů. Držím je na uzdě.
„Chci se ti omluvit.“ Odpověděl a zůstal venku, zatímco jsem mu šla do koupelny pro oblečení.
Nechá mě tam a hned se mi za to jde omluvit? Achjo.
Rychle sbírám oblečení, pokud bych se zastavila, všechny pocity bych ze sebe vypustila.
Rychle jsem přišla a podala mu oblečení.
„Tátovo oblečení dones někdy pak,“ řekla jsem.
„Sarado, musel jsem odejít-“ Kawaki polkl a jeho oči si mě prohlížely.
„Tohle mi nemůžeš dělat?“ Vyčítavě, možná trochu nakřáple, jsem zopakovala větu, co mi předtím řekl.
Kawaki nervózně vydechl.
„Být tak neodolatelná,“ odpověděl tiše a rázem zmizel.
Huh?
Stojím tu. Jako hromádka plná náhodných pocitů.
Právě mi došlo, že se červenám. Ale zároveň jsem tak zmatená.

Pomalu jsem se přesunula do postele a zachumlala se do peřiny.
Neodolatelná? Červenám se.
Promítám si chvíle s Kawakim.
Červenám se ještě víc. Půlku obličeje jsem si schovala do peřiny.
Cítím se šíleně.
Myšlenky mi skáčou sem a tam.
Ach, Kawaki…
Co jsi to udělal?