Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 10

Dorazila jsem domů. Nahodila jsem bezemočního autopilota a udělala si černý čaj. Pustila jsem si nějakou klidnější muziku, sedla si na terasu a sledovala pověšené prádlo mezi stromy s pár domy čouhajícími za naším plotem.
Jsem v šoku. Zaražená.
Opřela jsem se o dřevěnou stěnu našeho domu.
Chvíle klidu a mého autopilota vystřídaly pocity. Vlhnou mi oči. Tělo je ale stále nehybné.
Bylo nutné tak zdrhnout? Nemohla jsem se z toho ještě zkusit vykecat? Takhle jsem akorát všechno potvrdila.
A co to vůbec cítím?
Má proslulá racionalita jako by přestala existovat.
Nevím, co dělat.
Zírám stále na stejné místo, ale vůbec ho nevnímám.
Co vlastně chci?
Kawaki mi je přece úplně jedno.

Ale není.

Najednou se mi slza stekla po tváři.
Krucinál, SARADO!
Mé tělo se znovu probudilo. Shrbila jsem se, praštila pěstí vedle sebe a utřela jsem si slzy.
Nesnáším se, že brečím. Proč vůbec brečím?
Chvíle sebe uklidňování pomohla. Slzy jsem zahnala a dostala se trošku více do reality.
Napila jsem se čaje. Už není horký. Ach, to je moje slabost.
Vydechla jsem uvolněně a začala více vnímat ladnou píseň.

„Tak tęsknię za tym, co już dawno zgubione
Pokaż mi, jak zapomnieć
Tak tęsknię za tym
Nie ważne czyja wina
Pomóż zamiast zabijać
Tak tęsknię za tym“

Takřka tomu rozumím, není to místní. Píseň zní ale krásně.
Znovu jsem se napila. Chvilkový klid znovu vystřídalo napětí.
Musím… se rozhodnout.
Opravdu.
Znovu sedím opřená, ale ne paralyzovaná.
Moje prsty se nervózně různým způsobem prolínají, dokonce se i mírně potí.
Ta modrovlasá holka mě štve. To vím jistě.
Má zvědavost vůči ní je extrémní. Zkousla jsem si ret.
Byla jsem vůbec Kawakiho první? Předtím jsem byla bez přemýšlení přesvědčená že ano, ale… Teď si nejsem vůbec jistá.
Co když ho už svedla někdy předtím?
Ale rozhodně spolu nemůžou být! To by přece jinak Kawaki nedovolil… Tu situaci.
Ale jak dlouho to už mezi nimi trvá? Proč se o ní nikdy nezmínil? Ani opilý?
Z neustálého přemýšlení mě probudilo dlouhé ticho. Až teď se spustila další píseň a mé zamračené obočí se pomalu uvolnilo.
Hluboce jsem vydechla a zadívala se na nebe. Začalo se červenat. Zapadá slunce, které je ale zastíněné mraky.
Líbezná kytara se ozývala z přehrávače. Uklidňovala mě.
Chvíli jsem tam bezmyšlenkovitě, ale spokojeně seděla.
Najednou jsem si představila Kawakiho.
Přála bych si, aby jen přišel a sedl si vedle mě.
Sarado…
No a co.

„…ukážu ti všechno jinak,
barvy budou krásnější, cítím tvoje dotyky
a všechno je tak snadnější
moje mysl zamotaná, holka, jenom o tebe
přemýšlím, že místo pekla koupím vstupy do nebe
když se něco doj*be
proč je všechno, jak má být
nechci kvůli tobě pít
chci se bít o tebe, o tebe
moje mysl prázdná, usnout spolu můžeme
potom ukáže se cesta, která nevede
dobrým směrem, ale tím už jdeme teď
letíme-“

Co to sakra hraje?!
Přinutila jsem se najednou ten text nevnímat. Písnička zní skvěle, ale nemůžu poslouchat tyhle blbý zamilovaný texty. Odnáší mi myšlenky úplně jinde.
Proto jsou zamilovaný písně tak oblíbený? Jakože se do nich lidi vcítí? Pche.
Napila jsem se černého čaje.
Ughh…
Takže… Kawaki.
Vydechla jsem.
Musím tohle nějak vyřešit.
Líbí se mi Kawaki?
Bezpochyby…
Tímto přiznáním se cítím zklamaná sama ze sebe.
Chci se o něj snažit?
Ne.
Chci, aby byl s tou holkou?
Vůbec.
A dává tohle smysl?
Ne.
Naštvaná sama na sebe jsem se zasmála.
Skvělé, Sarado…
Na chvíli jsem se seknula.
Co kdybych prostě… Tu holku odradila?
A každou holku, co by ho chtěla?
A až bych chtěla, byl by jen můj!
Tse.
Můj zlomyslný úsměv vystřídalo znechucení.
Vážně, Sarado?
Ale zase… Kawaki očividně jeví nějaký… Zájem.
Prostě si ho pojistím.
A třeba mě to ale všechno přejde. Při nejlepším…

„Go ahead and cry little girl
nobody does it like you do
I know how much it matters to you
I know that you've got daddy issues“

A dost, ty texty jsou pěkně stupidní!
Samozřejmě jsem si vzpomněla na otce.
Rozesmutněla jsem se.
Čekám tu na tebe ty…
Táta mi chybí daleko víc, co jsem ho poznala.
Moje oči znovu zvlhly. Dívám se na rudou, už poměrně tmavou oblohu.
Ta barva je stejná jako sharingan.
Potřebuju oraz. Já jsem šílená.
Nechtěně mi tiché slzy vytekly z očí.
Otec blbej! Nesnáším ho! A Kawakiho taky!
Přestala jsem se znovu kontrolovat.
Vytáhla jsem z kapsy shuriken a naštvaně ho hodila.
Přes mezery mezi pověšeným prádlem letěl, rozsekl jablko a zastavil se o kmen jabloně.
Rozpůlené jablko leží pod stromem. Je červavé.
Co to se mnou je?
Schoulila jsem se do kolen.
Ozývají se ptáci a do toho mé občasné popotahování.
Čas od času jako by moje čistá mysl byla zatemněna těmito návaly nářku.
Neovládám to.

.

Sleduji nové plakáty vyvěšené na tabuli na jedné z hlavních ulic. Občas tu najdu nějakou zajímavou nabídku, nebo oznámení o různých akcích v obchodech.
Hmm. Za pár dní budou vařit speciální papriky plněné exotickými směsmi, to zní super!
„Sarado,“ poklidně se ozval hlas Chocho. Objevila se najednou vedle mě.
Překvapeně na ni koukám.
„Chci se ti omluvit…“ sklesle řekla.
„Umm… V pohodě,“ odpověděla jsem nejistě.
„Nezajdeme na nějaké jídlo?“ usmála se.
„Proč ne...“ Vydechla jsem a usmála se trochu uměle nazpátek.
V tom se ale najednou ozval dívčí hlas.
„Už za mnou nechoď!“ vykřikla mladá holka vycházející z malé hospůdky a vzápětí odběhla. Následoval ji nějaký strakatý pes.
Ze stejné budovy vyběhl i Iwabe. „Počkej!“
Ihned ho ale zastavil Inojin a něco mu povídá.
Huh, co tam vyvádí?
S Chocho jsme se na sebe podívaly a beze slova vyrazily směrem k nim.
„Miluju být svědkem křehkých vztahů!“ uchichtla se Chocho.
Kluci si nás všimli. Iwabe vypadá tak zničeně. To byla ta jeho holka?
„Copak se tu stalo?“ Chocho se snaží vypadat smutně a soucitně, ale poznám její šílenou zvědavost.
„Konečně ho ta divná holka nechala,“ povzdechl si Inojin a z hospůdky vyšel i Shikadai.
„Vy jste se tu nějak rozrostli. Pojď zpátky, Iwabe, a kašli na ni,“ řekl Shikadai.
Všichni tři se začali do hospůdky vracet. Přidaly jsme se.
„Může nás někdo prosím zasvětit do situace? Já myslela, že to s tou Tonkou vypadá dobře,“ pověděla Chocho.
Kdo? Tonka? Já jsem že úplně mimo!
Vešli jsme dovnitř. Skupinky postarších lidí seděli rozprostřeně po velké místnosti. Sem tam i pár mladých. Vím, že kluci od nás sem rádi chodí, protože tu nemusí být tak potichu jako třeba v kavárně.
Huh, tam vzadu je i Kawaki?!
Ksakru, on tu byl s nima? On tu byl s Iwabem? Jak je to možný?!
No, hlavně jako by nic.
Když jsme přicházeli, Kawaki se na mě v mžiku s překvapením v očích podíval. Uh, to bude vtipný.

Sedíme naproti sobě. V jeden moment jsme se na sebe podívali. Byla jsem rozrušená a on vypadal taky. Jako bychom si chtěli něco říct.
Dlouho tato chvíle ale netrvala. Vzájemně jsme odvrátili zrak.
Všimla jsem si, jak nás Chocho nenápadně pozoruje. Tse.
Podívala jsem se na Iwabeho. Sedí s hlavou opřenou o pravačku a vypadá zdrceně. Jeho rýpavá a drsná vizáž jako by zmizela.
„Iwabe, abych ti mohla pomoct, potřebuju všechno slyšet!“ mile ale zvědavě řekla Chocho.
Iwabe se podíval na kluky a přikývl.
„Jak víte, Iwabe to už tak měsíc táhnul s Tonkou. Jenže i já viděl, že to nemá cenu. Ona je fakt… Unikát.“ Inojin se podíval na Iwabeho.
„No a teď jsme se zase sešli, a oni se zase pohádali. Kvůli tomu psovi,“ dodal Shikadai.
Proč o ničem nevím?
„Pořád je to to samé. Tonka je z klanu Inuzuka a pro ni je vždy na prvním místě ten pes. A chovala se vůči Iwabemu fakt děsně. Kámo, buď rád, že už je konec,“ dokončil Inojin.
Chocho se zamyslela.
„Hmm. Iwabe. Chápu. Ale poslouchej! Teď tě to mrzí. Nejradši bys to ještě zkusil. Ale nebyl to ani měsíc. Myslíš si, že by se něco změnilo? Pokud to nefunguje od začátku, nebude to fungovat nikdy! Někde tam na tebe určitě čeká ta pravá!“ usmála se.
„To dává smysl,“ ozval se Inojin a Shikadai přikývl.
Iwabe vydechl. Jako by od něj všichni očekávali nějakou odpověď.
„Fajn. Prosím, změňte téma.“ Vydal ze sebe.
Celá atmosféra se najednou více uvolnila. Inojin s úsměvem vzal Iwabeho okolo ramen a povzbudivě s ním zatřásl. Ten se pousmál.
Objednali jsme si. Chocho samozřejmě i jídlo.
Bavili jsme se. Kawakiho naproti mně jsem se snažila nevšímat. Ano, byl tam. Často jsem se nachytala, jak ho nenápadně pozoruju, ale dlouho jsem se takhle s bandou nesešla. Pomohlo mi to.

Po nějaké době se dokonce rozmluvil i Iwabe. Zase byl rýpavej.
„Hej Kawaki, ty jsi furt tak potichu, nebyls to náhodou ty, kdo dneska dostal kopačky?“
Iwabe je zpátky ve svém živlu a se smíchem si utahuje z Kawakiho. Shikadai s Inojinem sdílí jeho smích.
„Jo no, úplně od toho incidentu zmlknul,“ dodal Inojin a zasmál se.
„Co po mně chcete. Člověk nemá náladu a hned je terčem,“ tak trochu otráveně odpověděl Kawaki. Celkem se divím, že se hned nepustil do kluků nazpátek.
Ale je to zvláštní. Takže zmlknul, co jsme došli? Není to kvůli mně, že ne?
Seděl opřený u kraje stolu. V jedné ruce si hrál s podtáckem a vyzařoval svojí klasickou nedostupnou energií. Vlasy mu částečně padaly do obličeje.
I přes jeho volné tričko jsem si najednou vzpomněla na jeho vypracovanou hruď. Uhh… „Být tak neodolatelná?“ Ta jeho slova mi najednou proletěla hlavou. Hřejivý pocit se mi nahrnul na hrudi. Začínám být nesvá.
Upřeně si ho prohlížím. Jeho oči se ale ze sledování podtácku najednou podívaly kolem sebe a skončily na mně.
Je to tu zase.
Zase se na sebe zaujatě díváme.
V pozadí slyším jen hlasy ostatních, ale nevnímám je.
Nevšímají si nás.
Utápím se v Kawakiho očích a moje hruď se svírá. Začínají se mi potit ruce. Jednu si chladím o svou sklenici ledového čaje.
Chtěla bych se ho na to tolik věcí zeptat. Nebo mu čistě říct…
Ah, já jsem se dočista zbláznila!
Kawakiho propadlé oči mě sledují, ale něco v nich vidím. Co je to?
Najednou se mu zvedl jeden koutek úst, až to vedlo do rychlého nechtěného úsměvu. Instantně se ohlídl, jestli se nikdo nedívá a zakryl si pusu nenápadně rukou.
Ruku dal zpět. Jeho ústa byla znovu bez emocí a oči už sledovaly něco uprostřed stolu.
Vydechla jsem a také se rozhlédla. Nikdo si nás nevšímal.
Co se to ale stalo? Trochu zpocené ruce jsem si utřela nenápadně do mikiny.
Tohle je extrém. Naštěstí Chocho vedle mě velmi zainteresovaně poslouchá Shikadaie. Ta by nás hned prokoukla.

.

„Tak my už půjdeme, ještě se musím stavit k Inojinovi pro něco tátovi,“ rozloučil se Shikadai a s Inojinem vyrazili pryč. Chvíli před nimi odešel i Iwabe.
Sakra, všichni tak najednou zdrhají! Musím taky, než bude pozdě.
„Hej Sarado, chtěla jsem si s tebou tak moc promluvit o tolika věcech, ale už taky musím jít. Necháme to na jindy jo? Čau. Počkejte na mě, kluci!“ Celá usměvavá Chocho řekla a v rychlosti dohnala ty dva.
To si dělá srandu. Beztak to udělala schválně!
V šoku sleduji, jak se za ní zavírají vchodové dveře.
Zase mě zahlcuje teplo. Pomalu jsem se otočila ke Kawakimu.
Ten vypadá v šoku taky, ale stále celkem v pohodě.
Podívali jsme se na sebe. Kawaki vydechl a uvolnil se. Jako by pustil nějakou přetvářku. Dokonce se i mírně usmál.
„Promiň, ještě jednou,“ vypadlo z něj a začal si zase hrát s podtáckem. Oči mu cestovaly mezi mnou a jeho rukou.
„K-kdo-“ Moje hlasivky mě neposlouchaly. „Kdo je ta modrovlasá holka?“ Rázně a nejistě jsem ze sebe vyřkla.
Nechci mu ukazovat moji slabost k němu. A ta holka mě vždycky trkne, když si představuju jeho. Tse, ani v myšlenkách mě nenechá.
Nebudu se zdráhat!
Kawaki se seknul. Jako by vevnitř panikařil.
„To je kamarádka. Trochu jeblá,“ vyšlo z Kawakiho. „Jak o ní víš?“ Vzápětí se nejistě zeptal.
„Tak různě.“ Odpověděla jsem a zadívala se na led v mé prázdné skleničce.
Ticho.
Bylo těžké.
Seděla jsem tam. Uvnitř mě bojovaly mezi sebou pocity. Na venek ale nevyšly žádné.
Po chvíli se Kawaki tiše ozval.
„Eida. Známe se už dlouho, ale… Je to jen kamarádka. Už.“ Poslední slovo jako by spolknul.
Už? To fakt? Ani se na mě nepodíval.
„A-aha.“ Tiše jsem řekla. Hlavu skloněnou stále mám.
Tohle je strašné.
Trapné. Musím jít pryč.
„Měj se, Kawaki.“ Vyšlo ze mě. Rychle jsem se na něj podívala.
Naše oči se sešly. Kouká na mě… Smutně? Zaraženě?
Nemůžu se tím zaobírat. Odešla jsem.

Ach bože, jsem tak nervní.
Vyšla jsem na ulici a opřela se o zeď vedlejší budovy.
To bylo příšerné. Zkousla jsem si ret.
O co mezi těma dvěma jde? Eida? Tse.
Musím se jí zbavit.
„Sarado -“
„Aaahh!“ Lekla jsem se Chocho, která se objevila vedle mě.
„To vypadá vážně.“ Se seriózním výrazem se na mě dívala.
„Tys nás sledovala?!“ trošku naštvaně jsem řekla.
„Jen přes okno! Ah bože, pojď!“ pověděla, vzala mi ruku a zatáhla mě za roh.
Bože, Chocho. Co jako viděla? Tu trapnou situaci? Vždyť z toho nepozná nic. Co se ti honí hlavou, sakra?!
„Chocho -“
„Počkej!“ Zastavila mě a dívala se zpoza rohu na onu hospůdku. Přidala jsem se k ní. Kawaki vyšel s rukama v kapsách. Celý shrbený se zastavil uprostřed ulice. Rozhlédl se, rukou si projel vlasy a obličej. Vypadal zničeně. Začal odcházet směrem od nás.
„Jak jsem si myslela,“ řekla Chocho a odvrátila zrak z ulice.
Nechápavě jsem se z odcházejícího Kawakiho podívala na ni.
„Sarado. Tohle není normální. Něco mezi váma je. Já vás sledovala u stolu a teď, když jste byli sami. Něco se mezi váma stalo. Očividně něco cítíte, ale nechcete to projevit! Ach, opravdu nechceš pomoct?!“ Chocho mě chytla kolem ramen a přesvědčivě se na mě dívala. Ona je vědma nebo co do háje?
Mlčela jsem. Moje oči se nerozhodně dívaly do strany.
„Prosím. Budu respektovat jakékoliv tvé rozhodnutí,“ řekla věrohodně.
Chocho jako by dospěla. Můžu se jí svěřit se vším, tak jako kdysi na akademii?
Nebudu toho litovat? Stejně už toho ví tolik…
Mám sklopenou hlavu.
Co mám dělat?