manga_preview
Boruto 77

Kriminálník 14. Díl

received_793361915434546.jpeg

"Dobře. Tak ti pak zavolám, ale nelekni se, když by to bylo kolem půlnoci." A s tím vystoupí a vleze do nemocnice a jde rovnou na sesternu. "Tak co se děje, že mi volal primář, když mám mít dovolenou."
Sasuke počká, než Sakura zmizí za dveřmi nemocnice a potom opět vyjede od nemocnice. Je rád, že Sakura jeho návrh přijala, protože právě tohle pro něj je dost podstatné, má tak alespoň dostatek času k tomu, aby si mohl vyřešit své vlastní záležitosti a hlavně jednu dost podstatnou pochůzku. Vytáhne si tedy mobil, ze které napíše smsku a ani ne minutu po odeslání mu již cinkne odpověď. V příchozí smsce je jen adresa, na kterou tedy vyjede. Musí kvůli tomu jet až na konec města do jeho odlehlejší části, která zrovna nejlepší pověst nemá, za to je jako dělaná pro podobné schůzky. Zastaví tedy kousek stranou a vystoupí z auta, vezme si bundu a auto zase zamkne. Jasně cítí, že počasí se v Konoze po jejich odchodu zrovna moc nezměnilo, a tak si raději oblékne bundu, kterou si rovnou zapne a do jejích kapes si schová ruce čistě jen z principu, než že by se za tím snad skrývalo to, že je mu zima. Takhle nachystán vykročí k blízké uličce, která je vzdálená jen několik metrů od místa, kde zaparkoval svoje auto. Poslouchá přitom okolní zvuky, ale kromě jeho kroků a vzdálených zvuků motorů projíždějících aut neslyší vůbec nic podezřelého, a nebo něco, co by naznačovalo, že tam je ještě někdo. Zrovna moc ho nenadchne, že musí čekat, ale doufá, že to nebude trvat dlouho. Mezitím se tedy bokem opře o stěnu s pohledem upřeným na druhou stranu oné uličky.
Sakura jak se dozví podrobnosti, tak jde rovnou za primářem a ten ji sdělí zbytek. Není moc nadšena, ale když ji slíbil, že může mít volno dal, jak se tohle vyřeší, tak se tedy pustila do toho.

Trvá to několik minut, možná že jen pět, i když jemu samotnému se to zdá skoro jako věčnost. Nemá rád čekání a to ani v nejmenším. Naštěstí po chvíli konečně zaslechne něčí kroky, které se blíží jeho směrem. Brzy před sebou uvidí nějakou postavu, která se k němu blíží stále víc a víc.
"No konečně." Přeruší Sasuke ticho a napřímí se, když v příchozím pozná muže, se kterým se zde měl taky setkat.
"Takže ses konečně vrátil, co?" Zeptá se muž na místo nějakého pozdravu. "Řekni mi, máš nějaké novinky? Jak to zatím vypadá?" Zahrne jej otázkami. "Dobře, novinky ohledně toho zatím nejsou, nespěchám na nic, pro jistotu, ale vše jde zatím přesně podle plánu. Proč ses chtěl sejít?" Zeptá se jej poté narovinu. "Byli jsme domluveni, že v případě, že se něco dozvím, tak tě vyhledám sám." Řekne poté. Právě proto jej to poněkud zaráží. "Okolnosti se změnily a s nimi i tvůj úkol. Tedy alespoň malinko." Řekne poté. "Ostatně toho už sis asi všiml." Dodá poté.
Sasuke se na malý moment zamračí. Právě v tuhle chvíli mu v mysli vyvstane jen jedna věc, která by s tím mohla souviset. "Takže to ty si jej poslal? Proč? Jen se mi připletl pod nohy." Zamumlá. "Ne tak docela, ale konal v souvislosti s něčím, co bys měl vědět i ty. Náš kontakt již totiž nestojí o informace, ale o něco naprosto jiného. Samozřejmě odměna bude díky tomu navýšena, to se nemusíš bát." Dodá poté.
Sasuke není zrovna nadšený ze všech těch průtahů, když chodí kolem horké kaše. "Tak o co jde? K věci." Vybídne jej poté. "Chce, abys ji zabil."

Sakura je tedy na sále ještě několik hodin, než se podaří stabilizovat malého chlapce, když se jí to povede, jde se převléct do toho, co měla a jde na lékařák, kde se na chvíli sedne. vytáhne mobil a vytočí číslo na Sasukeho a volá. Když jí to ovšem nezvedá, tak to položí a zatím se převlékne do civilu a opět si sedne a čeká, než jí Sasuke zavolá zpátky.

Navzdory tomu, že jeho pohled je stále chladný jako předtím, tak jej to malinko zarazilo. "Co tak najednou?" Neodpustí si poznámku. Moc dobře ví, že v popisu jeho práce ani v nejmenší není kladení otázek.
"Rozhodl se tak, očividně to tak uznal za vhodné, ale pokud s tím máš nějaký problém, tak je spousta lidí, která by se do toho pustila." Odpoví mu na to muž.
"Takže o tohle se snažil i ten dneska?" Zavrtí nad tím hlavou. "Amatér." Odfrkne si. "Udělám to." Dodá poté. "Pokud to tak chce, tak není problém." Ujistí ho. "Výborně, vyřídím mu tedy, že souhlasíš." Řekne poté muž s jistým nadšeným v hlase. "Snad ti, ale nemusím připomínat, že by sis neměl dávat na čas." Dodá poté, když už se Sasuke otáčí k odchodu.
"Hmm." Vydá ze sebe Sasuke na znamení, že ho slyšel a už se skutečně rozejde k autu, které odemkne a nastoupí do něj. Bez nějakého dalšího prodlení vyjede z místa, kde zaparkoval a zařadí se zpátky na silnici. Až potom se podívá na mobil, kdo mu volal. Dovtípí se, že Sakura nejspíš jen chtěla, aby věděl, že již skončila, tak jí jenom napíše smsku, že bude během deseti minut před nemocnicí.
Sakuře zabzučí telefon, a tak se podívá, jak vidí, kdo to je, tak se zvedne a jde čekat před nemocnici na Sasukeho.
Sasukemu chvilku trvá, než se vymotá všemi těmi uličkami zpátky na hlavní silnici, po které už dojede do normální části města, kde je i mnohem víc aut a tím pádem i mnohem hustější doprava. Myšlenkami je ovšem stále ještě zpátky v té uličce. Nejde o to, že by mu to náhlé rozhodnutí snad nešlo do hlavy, to ne, ale spíš než to má celkově takový divný pocit. Nikdy nic nezpochybňoval a vždy dělal přesto to, co měl bez ohledu na to, co to bylo a pravdou je, že za ty roky má na rukou již spoustu krve, která nepatřila vždy jen mužům, ale jakoby mu nešlo do hlavy proč je to tentokrát jiné. Při své nepozornosti málem přejede odbočku k nemocnici, a tak když si toho všimne, tak musí malinko prudčeji strhnout volant. Soudě podle následného troubení očividně nepotěšil řidiče, který zrovna jel za ním, ale na to nijak nedbá a raději jede k nemocnici. Už z dálky přitom hledá Sakuru, kterou naštěstí i díky barvě jejích vlasů není tak těžké najít. Zastaví tedy auto hned před ní, aby mohla rovnou nastoupit dovnitř do tepla, které tam je hlavně díky topení, které je puštěné už od doby, co společně odjeli z toho hotelu, aby se jim tam trochu vytopilo.
Sakura opatrně vleze vedle něj a koukne na něj. "Stalo se něco? Udělala jsem ti něco, že se tak tváříš? Mam jít pryč?" Když vidí ten pohled, tak se ho začne najednou bát a sáhne po dveřích a snaží se je otevřít, ale nějak ji to nejde.
Stočí k ní pohled a s nic neříkajícím výrazu ve tváři sleduje, jak se snaží otevřít dveře a očividně utéct pryč. Skutečně ji tolik vylekal? Už teď, když se o to ani nepokusil? Přijde mu to zvláštní. Četl sice, že lovná zvěř vždy vycítí, když se ji někdo chystá zabít, ale že by to takhle fungovalo i u lidí přesně tohle se mu ještě nestalo. "Uklidni se." Řekne po chvíli a natáhne se přes ni, aby ji chytl za ruku, kterou má položenou na klice a stáhl jí ji z těch dveří. "Říkal jsem ti, že pro tebe přijedu, abys nemusela jí sama večer." Řekne poté, i když tentokrát z jeho hlasu nejde slyšet jakákoliv starost, nýbrž jen chlad. Raději se tedy zase stáhne a místo dalšího vysvětlování rovnou vyjede směrem k domu, ve kterém Sakura bydlí, aby ji mohl odvést. "Myslel jsem si, že tam budeš trochu déle. Co se stalo, že tě tak nutně potřebovali uprostřed dovolené?" Nadhodí po chvíli, aby odvedl řeč někam jinam a Sakura se tak zbytečně nezabývala věcmi, které nejsou podstatné alespoň ne teď. Svým pohledem přitom skenuje cestu před sebou, tu ovšem i navzdory jeho soustředěnému výrazu vnímá jenom napůl, i když je to dost na to, aby věděl kam jede, tak by se nedalo říct, že je do toho zase až tak zabraný, jak to na první pohled může vypadat.

"Menší problém s jedním dítětem, co muselo na sál a holt já jsem zase expert na cévy a tak, jinak by to zřejmě nepřežilo. Tak co se děje, hm?“
"Takže kvůli tomuhle ti volali." Řekne si více méně pro sebe zamyšleně. Samozřejmě nepochybuje o tom, že Sakura je jistě velmi schopná lékařka, i když pravdou je, že nečekal, že se tu tak rychle objeví, protože přeci jen operace trvají dost dlouho a většina doktorů se tam pak ještě zdržuje, jestli náhodou nenastanou nějaké komplikace. "Neděje se nic. Nic zvláštního." Odpoví jí potom s pokrčením ramen a stále neuhýbá pohledem z cesty, po které jede. Sám ani neví, co by jí tak měl říct i když jedna možnost se přímo vylučuje. Pravda tedy alespoň zatím ne. "Jsi unavená?" Zeptá se jí po chvíli, když už je skoro u jejího domu. "Napadlo mě, že jsme se mohli jít potom trochu projít." Navrhne jí následně, když zastaví před jejím domem. Vypne motor a na sedadle se otočí čelem k ní, aby jí viděl do tváře tedy alespoň tak, jak jen mu to sporé světlo z ulice dovoluje. "Ale jestli si budeš chtít jít raději lehnout. Pochopím to." Dodá potom, aby jí naznačil, že na ni nechce nijak tlačit. V žádném ohledu. Sám ovšem doufá, že si zvolí možnost a půjde spolu s ním.
"Tak dáme aspoň ten kufr do domu a půjdu, ale pokud mi řekneš, co se děje, že si najednou tak chladný ke mě."
"Myslím na to." Řekne potom a přikývne. "Tak pojď, budeš mi otevírat." Řekne, aniž by se obtěžoval jí odpovědět na její otázku, na kterou se ho ptala. Sám si musí nejdřív pečlivě promyslet svou odpověď. Přejde tedy ke kufru, ze kterého vytáhne Sakuřinu tašku a spolu s ní vyrazí k jejímu domu a jakmile mu odemkne, tak jí ji složí do předsíně, byl by jí ji dal i dál, ale stejně mají v plánu se teď jít projít, a tak to může počkat jakkoliv dlouho. "Projdeme se vysvětlím ti to po cestě, jestli tě to tak moc zajímá. Je to na delší vyprávění." Navrhne jí poté, podle něj docela slušný kompromis, který by mohl alespoň na chvilku uspokojit Sakuřinu zvědavost, která se jak se zdá ještě zvětšila díky tomu, že jí to původně odmítl říct. Sám si říká, že nejjednodušší by bylo, kdyby ho úplně na začátku odmítla a k ničemu takovému tak nemuselo dojít, ale na takové řeči a myšlenky je už trochu pozdě. "Měli bychom využít toho, že neprší." Poznamená potom, když vyjde zase zpátky před dům a zastaví se až na chodníku u svého auta, které následně zamkne.

"Tak dobře." Zamkne dům a přejde k němu, ale tak aby nebyla úplně u něj jelikož ji to mozek najednou nechce dovolit.
Sjede ji pohledem. Trochu jej zarazí její náhlá odtažitost, ale nedává to na sobě nijak znát. Ujde s ní několik metrů a už je jasné, že pomalu ale jistě kráčí směrem k parku. Ostatně to je asi to nejlepší místo pro procházku, aby je nikdo nerušil a měli tak dostatek klidu.
"Spíš mi ty řekni, jestli se něco děje?" Zeptá se jí potom a naschvál zpomalí, aby měla Sakura možnost jej dohnat a poté s ní srovná krok, ale tak, aby šli těsně vedle sebe, že se jejich těla téměř dotýkají. "Víš, že mě to můžeš říct." Dodá poté a natáhne k ní ruku, kterou jí chytne kolem pasu, aby si ji k sobě přitáhl ještě víc a takhle kráčí dál. Světla aut, které jim z části ozařují část silnice vedle nich, přestávají být častější, pomalu se totiž dostávají do části Konohy, ve které tolika aut nejezdí, protože je to úplně mimo tu hlavní silnici. Sasuke ovšem nezastavuje až dokud nedorazí do parku, kde se rozhodne zastavit pod nějakou pouliční lampou, která svítí, aby na Sakuru dobře viděl. "Bojíš se?" Zeptá se jí na rovinu přičemž ji stále ještě nepouští na víc než několik centimetrů od svého těla.
"Ne... jen jsem se zamyslela. No tak povídej. Slíbil si, že mi to vysvětlíš?" A i když se ho trochu boji, tak se stejně k němu přitulí a dá ruce kolem jeho krku a opře se o něj. A čeká na to, co řekne.
Chvilku ji mlčky pozoruje, je na něm vidět, že přitom i přemýšlí, ale rozhodně ne nad tím, jak by jí to měl vysvětlit, protože na tomhle snad ani není co vysvětlovat. Stačili by mu tři slova k tomu, aby ji donutil chtít od něj utéct co nejdál a možná jej i udat na policii. Přesto se nemá k tomu, co by řekl, a nebo aby ji pustil. Právě naopak. Obě své ruce si dá kolem jejího pasu, aby se mu nemohla vykroutit. Je tolik způsobů, jak by to mohl udělat. Udusit ji, zlomit jí vaz, otrávit ji, zastřelit ji... tolik různých možností, které tohle všechno dělají ještě mnohem zajímavější. Většinou když dostane nějaký takový úkol, tak má již předem vybraný i způsob, ale teď jakoby nedokázal na nic přijít. Jediné, co mu jeho hlas v hlavě opakuje, je, aby to bylo pokud možno co nejméně bolestivé a hlavně rychlé. Aby to necítila.
"Řekni mi jednu věc." Promluví po chvíli ticha. "Věříš mi?" Zeptá se jí poté s pohledem upřeným hluboko do jejích očí. Skoro jakoby se v nich snažil nalézt odpověď i bez toho, aniž by mu to Sakura musela říct nahlas pomocí slov. Ani neví, proč jej to takhle najednou napadlo, skoro jakoby snad chtěl tenhle okamžik prodloužit.
"Proč se mě na to ptáš? Věřím ti, kdyby to tak nebylo, nešla bych tu sem s tebou. Co se děje? Řekni mi to. Má to něco společného s tím týpkem v hotelu, co mě chtěl zabit?" Podívá se tázavě a když nic neříká, tak se trochu odtáhne, aby na něj viděla.
"Asi protože mě to zajímá," odpoví jí, jako by to snad bylo úplně jasné. Sám ovšem netuší přesně, proč to chtěl vědět. Povzdechne si a zavrtí nad tím hlavou, na chvilku uhne pohledem a zadívá se kolem nich. Nikdo není kolem... nikdo, kdo by ji mohl slyšet křičet a jeho vidět. Nikdo, kdo by o tom mohl komukoliv cokoliv říct. Nadechne se. Musí to udělat. Moc dobře to ví. Přeci se nenechá něčím takovým rozhodit. Nemůže.
"Hmmm je to zvláštní, jak jsou někteří lidé naivní," řekne poté. Jednou rukou ji stále drží kolem pasu a druhou si začne hrát s pramínkem jejích růžových vlasů. "Víš, nenapadlo tě někdy, že tohle všechno nebyla jen náhoda? Že jsme se potkali? Že Naruto zavolal zrovna tobě. Myslím tenkrát." Nadhodí poté po další chvilce ticha, zatímco si na prst namotává její vlasy. Nepodívá se jí při svých slovech do tváře, ale záměrně. Nějak teď netouží po něčem, jako je oční kontakt. Přijde mu to hloupé se něčemu takovému vyhýbat, ale na druhou stranu si říká, že k tomu nemá důvod. Vnitřně teď hlavně bojuje sám se sebou. "Hm?" Podívá se na ni na ni nakonec svým ledově chladným pohledem.
"Hmmm, to je vše, cos chtěl? Fajn, tak mi pusť vlasy, na takové vtípky fakt nemam náladu." A trhne sebou, neřeší, že se ji pár vlasů vytrhlo. "Jestli ses chtěl jen sblížit, abys mohl dodělat to, co začal tam ten, tak tě už nechci nikdy vidět, slyšíš!" A otočí se a vrací se cestou, kterou přišli spolu, ale jde pomalu.

V ruce mu zůstalo několik malých pramínků jejích růžových vlasů. Svou ruku s nimi spustí podél těla a chvilku mlčky pozoruje její záda. Je to sice jen zlomek vteřiny, ale přesto mu v hlavě běhá hned několik věcí a část jeho já jakoby mu poroučela, aby to nechal být. Aby se otočil a jednoduše si šel po svých a již nikdy ji neviděl. Jenže když to neudělá on, tak někdo jiný a to by ji mohlo bolet mnohem víc než to, co by jí provedl on. Jenže nemohl si nevšimnout té bolesti v jejích očích, když mu to před chvíli říkala, že jej nechce vidět již nikdy. Nadechne se a automaticky se natáhne dopředu, dokud ji nechytne za ruku a stáhne si ji k sobě, možná o něco víc prudce než původně chtěl, protože Sakura mu přitom spadne přímo do náruče. "Myslíš si, že tohle bylo to nejhorší?" Podívá se na ni s nic neříkající výrazem. Sám už pomalu ani neví, co je lež a co je vlastně skutečnost, které jeho já je to skutečné? Byla to všechno jenom přetvářka? Jen pouhá lež? Pokud ano, tak proč se zdá být tak těžké ukončit další život?
"Je tu ještě něco, co bys měla vědět." Dodá poté o něco tišeji, zatímco ji jeho paže objímají tak, aby nespadla na zem.
"Ještě něco? Tak fajn, co to bude teď, hm? Nůž jak tam nebo zbraň, jak na té akci, nebo mě chceš uškrtit? Tak co, hm?" A koukne na něj do jeho oči, v kterých najednou není chlad, ale zase starost. Starost o ni. "Nechápu to, který je ten pravý?" A znovu se k němu přitiskne, jak je v jeho náruči.
Mlčky ji sleduje. Ruce přitom spustí podél těla. Nedrží ji. Kdykoliv by se mu mohla vytrhnout a utéct pryč, ale navzdory tomu všemu má pocit, že to neudělá, že neuteče. I kdyby ji prosil. Nadechne se ve snaze vehnat do plic trochu čerstvého ledového vzduchu, který by mu pomohl myslet. Marně. Vždy nesnášel, když za něj jiní rozhodovali, ale paradoxně právě teď by uvítal, kdyby neměl tu možnost volby možnost, která mu ty ruce svazuje.
"Není to nic osobního." Vydá ze sebe poté opět chladně. Chytne ji za ramena a následně si ji od sebe odtáhne na délku svých paží. "Je to prostě jen moje práce." Vydechne a na chvilku se odmlčí. Skoro jakoby jí snad chtěl dát prostor k tomu, aby mu do tváře vykřičela všechny nadávky, které se jí právě teď musí množit na jazyku. Nedivil by se. Ba právě naopak. Zasloužil by si to. Každou jednu z nich by si zasloužil a sám to moc dobře ví. Až bolestně si to uvědomuje. Nakonec ještě jednu ruku natáhne k její tváři, po které ji jemně bříšky prstů pohladí. Skoro jakoby to pro něj bylo poprvé, co ji takhle může držet v náručí. Jasně si vybavuje okolnosti, za kterých se ti dva potkaly. Navzdory tomu, že to není poprvé a že mu již předtím na rukou utkvěla krev, tak na některé věci zapomenout nedokáže. Výkřiky, zorničky rozšířené zděšením, vzlyky nic ho nezastavilo. Tak proč teď?“
"Co je tvá práce? Jestli to nedokážeš, tak toho nech, můžeme třeba utéct spolu někam kamkoliv bys chtěl. Ale vidím ti to na tváři, že to nezvládneš udělat a víš proč? Kdysi jsi to zvládl, protože ses s nimi nesblížil jako se mnou. Jenže to je to, co ti to nedovolí. Toto." A dá mu ruku na srdce. "Tohle ti to nedovolí, protože mě máš rád a to je věc, která tě mate. Jenže já tě mám taky ráda, ne jen ráda, já se rovnou zamilovala." A přitulí se k němu znova.
Pozoruje ji. Není pro něj ovšem novinkou, že k němu Sakura přechovává jisté city. Přeci jen by musel být slepý a hloupý, kdyby si toho nevšiml. Té druhé části ovšem nevěří. Nevěří tomu, že by mu něco takového mohlo zabránit. Může to udělat. Ví to, ale udělá to?
"Jsi tak hloupoučká." Vydechne poté a zavrtí nad jejím chováním hlavou. "Místo toho, abys vzala rozum do hrsti a utekla co nejdál ode mě, tak..." Odmlčí se. Pravdou je, že tohle se mu ještě nikdy nestalo. "To bys vážně radši zemřela, než abys utekla?" Podívá se na ni tázavě. Už slyšel o tom, že láska dělá z lidí slepé hlupáky, ale nikdy to nezažil na vlastní kůži. "Co když ti řeknu, že nic z toho, co se stalo. Nic z toho nebylo skutečné? Že to byla jen iluze, která nás oba dva měla dovést sem? Právě na tohle místo? Hm?" Sjede ji pohledem ze kterého jde chlad. Není v něm ani stopy po tom Sasukem, co s ní dováděl v bazénu, a nebo s ní koukal na film. Právě teď ani on sám neví, co z toho byla vlastně iluze, ale čím dál tím víc má pocit, že se lapil do vlastní pasti. "Odejdi." Řekne po chvíli, odtáhne se od ní a svůj pohled přesune pryč od ní. Jakoby pátral po něčem mezi stromy. "Tak běž, slyšíš?! Daleko odsud, utíká ti čas."
"Ne!! Nepůjdu, jestli tak moc chceš, tak to udělej, ne?" A udělá k němu jeden krok a pak zase další a další, až dojde k němu. "Jestli si myslíš, že to bylo jen předstírání, tak bys neměl mít strach to udělat, ne?" A opět ho obejme. "Nepůjdu od tebe, takovou hloupost už neudělám, jak v tom hotelu. Viděla jsem ten tvůj pohled, jak ti to ublížilo a nevěřím, že ses přetvařoval." A postaví se na špičky a schválně ho políbí. "Tak, a teď si mě klidně zastřel nebo uškrť, je mi to fuk."

"Skončila jsi?" Sjede ji pohledem s patrným nezájmem ve tváři. "Dal jsem ti možnost, abys odešla." Řekne poté. "Co víc ještě chceš?" Sykne, tentokrát už podrážděně. Za celou tu dobu jako by to bylo poprvé, co mu do hlasu prosákla nějaká emoce. Ihned na to ovšem vezme zpátečku a celý jeho výraz zase ztvrdne do stejné kamenné masky jako předtím. "Nemám strach to udělat. Vážně jsi tak hloupá, nebo se takovou jenom děláš, že ti to nedochází?" Sjede ji pohledem. Neví, co to na něj zkouší a z části to nejspíš ani vědět nechce. Nepřijde mu to jako dobrý nápad se ještě víc šťourat v těchhle věcech. K čemu by to taky bylo? Dostal se do bodu, ve kterém mu zbývají už jen dvě poměrně přijatelné možnosti a moc dobře ví, že jakmile ten krok udělá, tak už nebude cesty zpátky. Ani v nejmenším. "Otoč se." Rozkáže jí po chvíli a stejně jako předtím, i tentokrát ji chytne za ramena a odtáhne si ji od sebe na délku svých paží. Naposledy se jí podívá do tváře, než se napřímí. "Poslední slova?" Zeptá se jí poté neutrálně. Skoro jako by na tom snad záleželo, co mu řekne předtím, než to udělá. Přesto mu přišlo svým způsobem příhodné se na to zeptat.
"Neuděláš to, vidím to na tobě." A opět k němu dělá pomalé kroky jako před chvíli a chytí ho opět, ale tentokrát kolem krku dá jednu a druhou kolem pasu. "Jestli chceš, tak dělej, střílej. Ale to jsi mě nemusel vůbec zachraňovat u toho baru, nebo před tím chlapem v baru, když chceš to samé udělat ty. Tak dělej, vypal to, ne!!"
"Věř mi, že tenkrát ti chtěli udělat úplně něco jiného, než co se chystám udělat já." Řekne potom a s pokrčením ramen ji od sebe opět odtáhne, dnes snad již naposledy. "Víš, řekl bych, že by to mohlo být nějaké to ponaučení pro příště, kdyby ovšem nějaké příště bylo," odmlčí se. Otočí ji k sobě zády tak, aby neviděla do tváře ona jemu a ani on jí. Sám k ní potom udělá několik kroků a rukou jí přejede po zádech, obličejem se přiblíží k její hlavě. Do nosu ho ihned udeří vůně třešňových květů, kterou Sakura musí používat jako šampon. "Ale musím přiznat, že to byla zábava," šeptne. Čelem se na kratičký okamžik opře o temeno její hlavy. I teď, když se smířil se svým rozhodnutím, které po určitém vnitřním boji učinil, cítí, jak mu srdce bije o něco rychleji, než by mělo. Cítí, jak mu žilami proudí adrenalin, a dokonce cítí i to, jak se Sakura třese. Neví, jestli vztekem, strachem a nebo snad pod náporem vzlyků. Právě teď se ovšem ani neodváží to zjišťovat. Ještě naposledy se poté skloní, aby se svými rty mohl přiblížit k jejímu uchu a velmi tiše zašeptá jedno jediné slovo. "Arigato." Právě tohle je to poslední, co od něj Sakura uslyší, než ucítí ránu, která ji omráčí.

Sakura se po uderu sesype k zemi se slzami, které jí tekly z očí. Spolu se Sakurou dopadne na zem i několik kapek karmínově rudé tekutiny, která ovšem nepřestává téct. Skoro jakoby tam schválně měla zůstat jako památka na to, co se stalo. Sám se nakonec pomalu sklopí a vezme růžovlásčino tělo a spolu s ním v náručí vykročí zpátky k jejímu domu. Skoro ani on sám nevnímá, co se kolem něco děje. Cítí, že každý krok je těžší a těžší, jako by ho něco tížilo a nohy měl jako z olova. Přesto jde stále dál, dokud neuvidí své auto, které odemkne a Sakuru do něj naloží. Přejde poté z druhé strany a sedne si na místo řidiče. Nastartuje a bez nějakého otálení vyjede. Jen stěží by se dalo říct, jak dlouho celá cesta trvala, minuty, desítky minut, hodinu. Čas jakoby pro něj v tu chvíli ztratil smysl a přestal jej naprosto vnímat. Auto zastaví, až když se dostane do zapadlé části města. Kolem není vidět ani živáčka, což mu hraje do karet. Vystoupí z auta spolu se Sakurou, kterou vynese až do nejvyššího patra, otevře jedny dveře a bez přestávky pokračuje prostorným apartmánem. Nikdo by nejspíš neřekl, že na takovém místě se může skrývat takovéhle bydlení. Bydlel tu sám, a tak mu apartmán plně vyhovoval. Rovnou si to namířil do prostorné ložnice, kde její tělo složil na letiště. Pohled mu na chvíli padl na její tvář, po které stále ještě stékaly slzy. Nebyl schopný se na ni déle dívat, a tak se napřímil a několika kroky přešel zpátky do předsíně, zamkl hlavní dveře, sundal si boty i bundu a vydal se do kuchyně, kde si obvázal ránu na ruce.

4
Průměr: 4 (1 hlas)