Nabídka, která se neodmítá XVIII.

Deidara už věděl, že nemá cenu se zmiňovat o výhodách letecké dopravy. Sasori se sunul pískem a Deidara šel pomalu vedle něj. Nad nimi se vznášel jílový pták, v ocase zamotaný jejich nejnovější úlovek – jednoocasého Jinchuurikiho, shodou okolností nynějšího Kageho Sasoriho rodné vesnice. Skoro jako by si s nositeli toho titulu vyřizoval osobní účty. Nespěchali. Sasori si dokázal přiznat, že to bylo z pýchy. Možná trochu doufal, že budou další protivníci stát za něco víc. Že je doženou a budou se bít za svého vůdce. Že ukážou nezávislost. Ale jak pokračovali pomalu pouští dál a dál, cítil jenom jednu jedinou přítomnost. Nebyl žádný senzor, ale z této chakry sálaly tak silné emoce, že by o ně zakopl i civilista.

Deidara si otráveně povzdechl. „Má docela výdrž. Myslíš, že to vzdá?“

Sasori jejich pronásledovatele už delší dobu pozoroval. Vyzařoval z něj vztek a hrůza a strach. Strach – a přesto se za nimi tak urputně hnal? Bez posil, bez nejmenšího ponětí, jakému nebezpečí se vystavoval?

Aha.

To nebyl strach z nich. Tenhle druh strachu znal Sasori jen z doslechu. Nebylo o co stát, když viděl, co to s lidmi dělalo. Komushiho matku to pomalu zabilo, když o svého jediného syna přišla. Zešílela žalem. A tenhle… „Ne,“ odpověděl konečně. „Nevzdá.“ Taky mu tehdy Komushi chyběl. Po nějaké době, když mu došlo, že se nevrátí, že ta radost, která z něj zářila na každém kroku, se nedá přesunout do loutky. Udělal z něj sice loutku, ale… nestačilo to. Jistěže to nestačilo. Komushiho matka nechtěla loutku. A Sasori vlastně taky ne. Akorát to nevěděl.

Mladý shinobi je dohnal hned vzápětí. „Mám vás,“ vydechl vítězoslavně, jako by to snad stačilo k jistému úspěchu. „Vraťte mi Gaaru,“ poručil jim. Sasori si s Deidarou vyměnil jenom pohled.

„To nepůjde,“ odmítl ho Deidara skoro omluvně.

„Ne? Tak pojď. Ukážu ti své loutkové vystoupení!“ vykřikl jejich protivník bojovně.

Sasori málem vyprskl smíchy, když kluk z Písečné sejmul ze zad velice, velice povědomé svitky. Byla v tom škodolibost a upřímná radost z ironie osudu, ale taky trocha nadšení a zvědavosti. Chtěl vidět víc. Musel vidět víc. Všechno pozoroval dychtivě jako dítě. Mohl si to dovolit. Nikdo ho neviděl. „Karasu!“ První loutka. „Kuroari!“ Druhá. „Sanshouo!“ Třetí. Mladý loutkář je vyvolal všechny najednou a výhrůžně jimi mířil na Sasoriho. Ten pod maskou (pod oběma maskami) cítil, jak mu cukají koutky. „Řeknu to ještě jednou! Vrátíte mi Gaaru zpátky!“

Deidara se celou dobu culil jako pitomec. Když viděl loutky, úšklebek mu málem rozpůlil obličej. Bezstarostně si odfoukl vlasy z čela a vyskočil na to své jílové monstrum. „No, tak my asi půjdeme,“ zvolal.

Mladý loutkář z Písečné – a Sasori ucítil cosi třepotavého v hrudi na tu myšlenku, že teď musel specifikovat, který loutkář z Písečné – se na Deidarův tón naježil. V očích měl vraždu. „Nenechám tě jít!“ zařval vztekle.

„Ještě že jsem se tě neptal,“ odsekl Deidara dětinsky a vzlétl i s jednoocasým Jinchuurikim. Ale jejich pronásledovatel nevyhrožoval planě. Okamžitě zaútočil. Deidara ten bleskový pohyb nečekal, sotva se stačil otočit a vytřeštit nevěřícně oči. Byl by o ně přišel. Ale Sasori si mohl dávat načas. Přesně věděl, kdy zasáhnout. Škorpioním ocasem vystřelil vzhůru a Karasu zachytil v letu.

Kluk poněkud zrozpačitěl. „No. Překvapuje mě, že se rychlostí dokážeš vyrovnat Karasu,“ uznal neochotně.

„Ty v**e,“ oddychl si Deidara procítěně a z čela otřel imaginární pot. „To mi připomíná, že jsem o jakýmsi týpkovi, co šaškuje s loutkami, slyšel. Brácha tady tohohle jackpotu, eh?“ Jílový pták potřásl ocasem a Gaara se v jeho sevření nebezpečně zakymácel. „Myslím, že to byl jakejsi Kanpachi. Kantarasu. Kantarou. Karasó…“ Deidara se poctivě zamyslel. Nastalo dlouhé ticho, kdy šlo slyšet jen skřípání zubů jejich protivníka.

„Kankuro!“ vybuchl nakonec. „A dobře si to jméno zapamatuj!“ Zaútočil znovu. Sasori útočnou loutku sťal k zemi jedním prudkým pohybem. Další útok. Další a další. Všechny odrazil.

„Já jsem tvým protivníkem,“ řekl tiše. „Nerad nechávám lidi čekat. A naše organizace na Jinchuurikiho čeká už dost dlouho.“ Pak šlehl pohledem po Deidarovi, který se pořád blbě uculoval. „A ty se tady přestaň motat. Akorát překážíš. A zdržuješ,“ dodal. To byl snad nejhorší hřích.

„Já bych to strašně rád viděl,“ zakňoural Deidara, ale dál se nehádal. „Jdu napřed. Snad dorazíš v pořádku, mistře,“ dodal falešně ustaraně. A vyrazil vpřed.

Kankuro to nemínil nechat jen tak. Okamžitě se vydal za ním. Sasori ho zarazil dalším švihem ocasu. „Nerad se opakuju,“ zavrčel. „Já jsem tvůj protivník.“ Potřeboval vidět víc. Jaká úroveň u Písečných loutkářů vládla? Kdo se ujal učení? Upravili si jeho loutky? Proč ten kluk neměl žádné vlastní? Možná se při boji vytasí s jinými. Možná dokonce lepšími. Tohle byly Sasoriho návrhářské začátky, a ten kluk přece nebyl takový idiot, aby začal hned s tím nejlepším. Ne, musel mít něco mnohem vydatnějšího, a Sasorimu by se bylo očekáváním rozbušilo srdce, kdyby nějaké měl.

„Sežer si to!“ křikl Kankuro a začal tím nejblbějším trikem, jaký Sasori znal. Loutky kolem něj kroužily neuvěřitelnou rychlostí, která by komukoli jinému pořádně zamotala hlavu. A jedna z nich se trhla a zaútočila. Kankurova práce s prsty nebyla úplně marná a jeho rychlost nebyla nejhorší. I tak ale mistr loutkář čekal něco lepšího. Ale možná se jenom zahříval. Sasori se taky nepředváděl hned na začátku. Stále byli ve fázi testování. Sasori znuděně odrazil kunaie, které na něj vylítly ze všech stran. Chtěl se dostat do další fáze co možná nejrychleji.

„Cha!“ rozchechtal se Kankuro zlomyslně. „Nevšiml sis, že Kuroari zmizel!“ vykřikl vítězoslavně, zatímco se loutka vynořila přímo pod Sasorim a vymrštila ho do vzduchu. To bylo jako obvinit matku, že nerozezná svoje vlastní děti.

Kuroari se posadil do písku a dle očekávání se rozevřel doširoka, čekaje, až do něj nebohý Sasori bezvládně dopadne.

Nešťastně si povzdychl, když dopadl a loutka se uzavřela. Ani uvnitř to nebylo jiné. Strávil v ní pár perných hodin a málem ho to stálo život, ale i vnitřnosti loutek bylo třeba důkladně prozkoumat. Ten kluk určitě uvnitř nikdy nebyl. Sasoriho hřál pohled na jeho začátečnické loutky, ale taky ho svrběly prsty při pomyšlení, co všechno by se dalo přidat a vylepšit. Všechno to, na co jeho dětské já vůbec nepomyslelo.

„Tajná černá technika!“ vykřikl Kankuro. A do Kuroariho společně se Sasorim se zapíchly desítky nožů. Sasori si vždycky mohl jen představovat, jak odporná smrt tohle dokázala být. „Konec,“ řekl ten spratek zvenku. Sasori protočil oči a rozpustil se v písek. Klon byl dávno připravený. Schvaloval takový útok na začátek. Bylo to brutální, efektivní a poměrně rychlé. To Sasori vždycky oceňoval.

Vynořil se pár metrů za mladším loutkářem. Pořád byli ve fázi zkoušení, takže se stále ještě neangažoval. Kankuro jako by si toho nevšiml. Útočil vším, co měl. Neviditelné smrtelně jedovaté jehličky se zapíchly neškodně do písku. Sasori věděl, kam budou mířit. Ani trajektorii jim ten zelenáč nezměnil. Znechuceně si uvědomoval, že skutečně nečelí jedné jediné změně. Otrávené jehličky, plyny, nože, kunaie, Kankuro po něm házel vlastně vším. Obalila ho vlna jedovatého plynu. Taky docela hnusná smrt. Sasori to všechno kriticky sledoval. Četl jeho pohyby jen z kloubů na jeho rukou. Býval on sám takto čitelný pro jiné loutkáře?

Skoro se uchechtl. Jaké jiné loutkáře? On se nikdy dřív s žádným neutkal. Kankuro celý zbledl, když se oblaka konečně vznesla do vzduchu a písečný vichr je odvál daleko od nich. „Jak můžeš stát v tom oblaku jedu a být v pořádku!“ rozkřikl se. Vypadal tak vyvedený z míry, že byl Sasori nucen sám sobě uznat, že to nejspíš bylo všechno, čeho se dnes dočká.

Což ho nepotěšilo. „Nerad nechávám někoho čekat. A tohle se zatím ukázalo jako naprostá ztráta času,“ zasyčel znechuceně. „Je řada na mně.“ Jeho útok se odrazil od Sanshouo, jedné z nejpevnějších loutek, které Sasori kdy stvořil. Kromě Hiruko, ve které zrovna pobýval, samozřejmě.

„Sanshouo je pevný jako pancíř,“ pronesl Kankuro spokojeně. „Ani jednou se ti nepodaří mě zasáhnout.“ Byla to důvěra docela na místě, kdyby mladý loutkář neměl takovou smůlu na protivníky.

„Souhlasím s tím, že obranná síla této loutky je na nejvyšší úrovni,“ uznal Sasori nepříliš skromně. „Ale jako všechno ostatní i ona má slabinu.“ Kterou odkryl hned příštím útokem. Pancíř odlétl a zapadl do písku o několik metrů dál. Kankuro teď byl sám a vypadalo to, že této novotě stále odmítá uvěřit. Uskakoval Sasoriho útokům jako nějaký začátečník a získával čas, který mu Sasori nehodlal dát. Za takové zklamání si nezasloužil žádný respekt. Hned příští útok zasáhl kluka přímo do hrudi. Ještě to netušil, ale bylo po boji.

„Tohle je všechno, co máš?“ neudržel se Sasori. Bylo to poprvé, co vůbec zvýšil hlas. „Kde jsou jiné loutky?“ Pak vydechl, když se uklidnil. „Možná je to moje chyba. Nejsi nezkušený, ale začal sis se špatným protivníkem. Snad příliš náročným.“ Upřímně se zamyslel, jestli svému roztomilému následovníkovi tak trochu nekřivdil. Nebyly to špatné techniky, nebyl to špatný boj. On s nimi začínal. Možná s nimi začínal i tenhle mamlas.

„O čem to sakra—“ vyhekl Kankuro bolestně. Stále byl na nohou, což samo o sobě bylo docela působivé. Být Sasori z masa a kostí, byl by dávno na zemi a žral by písek. Neměl nejsilnější konstituci.

„Kolik vás je?“ nenechal ho Sasori domluvit. Do hlasu se mu opět vkradla naděje. Nebo něco tomu vzdáleně podobného.

„Kolik… koho?“ Kankuro se začínal trochu kymácet. Už nebylo moc času, brzy ztratí vědomí.

„Vás, ty idiote,“ utrhl se Sasori. „Vás. Loutkářů.“

Ticho. „Co to má co dělat…“ hlesl Kankuro unaveně. Pomalu kolaboval, ale stále o tom ještě nevěděl. Ztrácel cit a neměl nejmenší tušení.

„Odpověz mi.“

Kankuro polkl. „Jsem sám,“ hlesl. Celou tvář měl zbrocenou potem.

Byla to rána. Sasori chvilku nedýchal – přestože to nepotřeboval, ale těžko se toho zvyku zbavit. Byl vděčný za hrubý hlas své loutky, za bezcitný tón, který si vypěstoval. „Ty sám,“ zopakoval dutě. „Učila tě tedy Chiyo?“

To se ta bába nemůže trochu snažit? Copak nevidí, co zahazuje, co zatracuje? Copak si ta ženská neuvědomuje, že se jeho loutky rozpadnou na prach a svitky nikdy nebudou pochopeny, že jeho umění… umře?

O tohle šlo Orochimarovi, ne? Být uměním, být tím jediným. Sasori si lichotil, když si myslel, že na něj vyzrál. Že půjde proti němu a stane se loutkou za jiných okolností, pro jiné důvody. Přitom celou dobu následoval tu šílenou ideologii, která mu byla od počátku tak cizí, byla v naprostém rozporu s jeho cílem, s jeho přirozeností. Skutečně neexistovala slova, která by dokázala vyjádřit, jak moc ho Sasori nenáviděl.

„N-ne. Já neměl…“ Kankuro už ani nedokázal doříct větu. Nemusel. Sasori se na svou prarodičku rozčílil ještě víc. Takže ne že byl neschopný, protože by Chiyo zanedbávala své povinnosti, které jí jakožto jedinému zbylému loutkáři ve vesnici automaticky připadly, ať už chtěla nebo ne. Ona na ně úplně kašlala. Ona si vůbec nepřiznala, že tady nějaké povinnosti byly. Ten kluk se učil úplně sám. Z čeho jiného než zapadlých zápisků jednoho uprchlíka se asi tak mohl učit?

Zaťal pěsti. Najednou k tomu děcku necítil nic než lítost.

On měl takové učit, on je měl vést. Ne je nechávat v prachu napospas smrti.

„Ty musíš být ten největší smolař, jakého jsem kdy potkal,“ pronesl. „Ty loutky znám lépe než kdokoli jiný. Navrhl jsem je.“

I polomrtvý, Kankuro se na ta slova celý vzepjal. „Cože?“ vyhrkl. „Ty jsi Sasori z Červených písků?“ Byl v tom obdiv, který vzhledem k jejich situaci nebyl zrovna na místě. „Ten geniální návrhář, který stvořil jednotku loutek?“

„Takový fracek zná mé jméno,“ uchechtl se Sasori. „Jsem poctěn.“ Zněl ironicky, ale opravdu byl. Nemohl si pomoct. Nepamatoval si, kdy naposledy si jeho jméno někdo spojil s jeho uměním, a ne s jeho zločiny.

„Opustil jsi vesnici už dávno… a zmizel. A… proč tohle děláš? Proč…“ Kluk se zhroutil do písku. Měl tři dny života, maximálně. Sasori na něj nerozhodně hleděl.

Byl by to nějaký začátek. Viděl v něm potenciál. Byla to jakási naděje. Když bude trénovat, když se bude dost snažit, jednou by mohl… a ty loutky byly v dobrém stavu, protože se o ně staral. Říkal jim jmény a upřímně ho zasáhlo, když je Sasori nemilosrdně zničil. Jemu na těch loutkách záleželo.

Sasori ho nechal ležet v písku. Byl to nový jed, ale Chiyo nebyla žádný amatér. Přijde na to. Dovolil si malý úsměv. Věděl, že to Chiyo pochopí jako výzvu. A k jako takové se k ní i postaví.

„Zase někdy příště, loutkáři Kankuro,“ řekl tiše, zatímco se jeho mladému nástupci zavíraly oči. „Snad mě něčím překvapíš.“