Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 4

„Dejte si to! Opravdu, bude vám chutnat! Jestli to nepřijmete, tak budu mít rok neštěstí! To vám nedaruji! Musíte se se mnou napít!“

My rozpačitě stáli vedle Kawakiho.
„Musíte respektovat místní tradice!!!“ řekl až hrozivě hospodský.
Kawaki vydechl a vzal si štamprli. On to fakt udělá?? Jedna ho snad neodrovná, ne? S hospodským určitě mít problémy nechceme. Kawaki, to zvládneš...
„Nooo! Tak se mi to líbí! Tak na zdraví!“ Šťastný hospodský natahoval svou skleničku ke Kawakimu. Ten nasadil vynucený úsměv a přiťukli si. Hospodský to tam hned lupnul. Kawaki no... Podíval se na ni. Přivoněl a.. Asi to nebylo příjemné. Znovu vydechnul, zavřel oči. Lupl to!
Já a Mitsuki celou tuhle neuvěřitelnou scénu detailně sledovali.
Hospodský se smál. „No vidíš to! Ani to nebolelo! Hehe!“
Kawaki si zakašlal a ksichtil se. Možná se i trošku zpotil.
„Jdeme...“ řekl chraplavě Kawaki a vydal se na ulici.
„Mějte se hezky, na shledanou,“ řekla jsem rychle hospodskému a šla za Kawakim.
„Nashledanou.“ Mitsuki mě následoval.

Kawaki se zastavil u zdi protějšího domu na rušné ulici. Opřel se o ní zády a vypadal, jako by byl trošku mimo. Promíjel si rukou obočí i čelo. Přišli jsme k němu.
„Než cokoliv řeknete - nikdy jsem neměl alkohol... Tohle mám u vás,“ řekl naštvaně Kawaki dívaje se na zem a hluboce vydechl.
„Díky, Kawaki, jedna ti nic snad neudělá.“ Usmála jsem se rozpačitě.
„Jakmile budeš chtít, tak půjdeme. Ale myslím, že procházení ti pomůže,“ dodal Mitsuki.
Kawaki po chvíli mlčení už stál jen na svých. „Jdeme.“
Tak jsme se šli procházet dál.

Uběhla hodina od toho, co se Kawaki napil. Je deset. Nejdřív vůbec nemluvil, ale poté jako by měl na všechno odpověď, i když se ho to ani netýkalo. Musím uznat, někdy to bylo fakt vtipný.
„Kupte si ty nejlepší grilované jatýrka!“ ozývalo se ze stánku, kolem kterého jsme zrovna procházeli.
„Drž hubu, nikoho nezajímají ty tvoje hnusný jatýrka...“ řekl Kawaki tak, abychom to slyšeli jen my. Musím se uchechtávat, fakt že jo...

Kawaki se po chvíli zastavil. „Hele, mě už to nebaví. Pojďme si někam sednout.“
„No, víš jak zněla naše mise -“
„No jasný, ale mě to prostě nebaví, jsem unavenej, já vám říkal, že to mám u vás,“ skočil mi do řeči Kawaki.
Podívali jsme se na sebe s Mitsukim.
„Tak Kawaki si může někam sednout a my budeme hlídat sami,“ řekl Mitsuki.
„Tak fajn. Ale Kawaki, sedneš si na náměstí, ať můžeš hlídat aspoň tam,“ odpověděla jsem.
„Fajn,“ řekl otráveně.

Došli jsme všichni na náměstí a usadili jsme Kawakiho k jednomu venkovnímu stolu nějakého baru. Chvilku jsme s ním ještě pobyli a on si objednal limonádu.
Po chvíli jsme šli s Mitsukim sami. Za asi dvě hodiny jsme narazili jen na pár menších rvaček. Naštěstí už nám nikdo nevnucoval alkohol. Haha. Ale začínám být dosti unavená. Vůbec jsem toho nenaspala dost a já nejsem úplně noční člověk. Zbývají už jen dvě hodiny do konce festivalu a tři hodiny hlídání. Achjo.

Další hodina utíkala pomalu. Už zívám skoro pořád.
„Hej, Mitsuki. Já už to fakt nedávám. Chtěla bych si aspoň na chvíli sednout. Dovolil bys mi si sednou za Kawakim, prosím?“
Mitsuki přikývl. „Já jsem noční člověk. Já se o to sám klidně postarám. Vy to hlídejte tam.“
„Díky, Mitsuki!“
A rozdělili jsme se, protože náměstí je opačným směrem, než kterým jsme zrovna šli.

Došla jsem na náměstí a v dáli vidím Kawakiho na tom stejném místě, kde jsme ho nechali. Po chvíli mě zaregistroval a sledoval, jak přicházím. Já se koukám okolo, jestli je všechno v pořádku. Už si odsouvám židli, abych si sedla, kdežto najednou se od blízkého stolu plného neškodných ožralů ozve provokativní hvízdání. Koukají na mě a smějou se. Na náměstí je ruch, ale slyšela jsem od nich úryvky slov jako „kunoichi“ a nebo „pěkný“ a nějaký sprosťárny.
Sekla jsem se. Hledím na ně a přemýšlím, co dělat, mám tu dělat pořádek, ale zároveň jim mám chuť dát do huby... a hlavně, do takových situacích se v Listové nedostávám. Tam všichni ví, kdo já jsem a hlavně ví, že mít problém s ninji se nevyplácí!
Než jsem cokoliv ale stačila udělat, Kawaki vstal a šel směrem k nim.
„Vy sr*či! Zopakujte to!“ než tam došel, tak si zvětšil svojí pravačku.
Ti chlapi zmlkli. Upřeně jsem to sledovala.
Kawaki si stoupl před jejich stůl a vzal jim nějakou skleničku. „Jestli se na ni jen podíváte, tak vás takhle rozdrtím.“ Kopl to do sebe, prázdnou sklenici rozdrtil na prach pravačkou a ještě chvíli všechny pozoroval. Huh? Proč to vypil??
Už se chtěl otočit, ale náhle chytl za tričko jednoho z nich.
„CO JSEM TI ŘÍKAL?“ zařval mu Kawaki přímo do obličeje. Byl fakt naštvanej. Kdyby byl s tím chlapem sám někde v lese, určitě by mu zlomil i pár kostí.
Odhodil ho zpátky na židli. Odfrknul si a šel zpátky ke stolu.
Já stála jak opařená a sledovala jsem Kawakiho, jak se vrací. Asi jsem musela vypadat, jako bych zrovna viděla ducha... který se mě ale zastal...

Když si Kawaki sedal, už jsem se probrala. Taky jsem si sedla.
„V pohodě?“ podíval se na mě Kawaki.
Jeho pohled mě zaskočil. „A-ano.“
Poté mě jeho oči přestaly sledovat. Kawaki jen seděl a začal si prohrabávat vlasy. Chvíli jsem ho sledovala. Vypadal... jinak. Měl červená líčka. Jeho gesta byla odlišná.
AHA!
„Že ty sis toho dal víc?“ řekla jsem s malým úšklebkem.
Tahle otázka ho asi trochu rozhodila. Seknul se a podíval se na mě. Asi se mi snažil číst ze tváře, aby věděl, co může říct.
Po chvíli dal ruky od loktu nahoru s dlaněmi vzhůru a pokrčil rameny. „Možná?“ odvrátil ode mě zrak a napil se své limonády.
Já to věděla, pomyslela jsem si a uchichtla se.
„Čemu se směješ?“ řekl vážněji.
„No, nečekala jsem, že ti to tak zachutná. Vůbec si se na to předtím netvářil,“ odpověděla jsem s šibalským úsměvem.
Kawaki se nahlas nadechl a vydechl.
„Chceš to vědět?“ zaskočil mě a podíval se na mě zase těma očima, kdy mu vrchní víčka zakrývají skoro půlku duhovky.
„E-ehh, ať už je to cokoliv, povídej,“ dořekla jsem a přišla mladá slečna. „Něco k pití?“
„Prosím ledový černý čaj,“ neváhala jsem.
„A mě ještě jednu limonádu a panáka toho, co měli támhle ti u stolu.“ Ukázal směrem k těm ožralým chlapům. Slečna odešla.
„Zase to nepřeháněj,“ řekla jsem a Kawaki mě hned odsekl.
„Ticho, poslouchej.“
Mlčím a čekám, co z něj vypadne.
„Nesnáším alkohol... Kvůli svýmu otci.“
„Al-“
„Ale než cokoliv řekneš,“ ihned mě vyrušil. „Tak věz, že tohle je poprvé a naposled, kdy piju alkohol!“
„Dobře.“ Poslouchala jsem dál, v duchu jsem se ale trochu chichotala.
„Otec byl alkoholik. Nestaral se o mě. Hlavně že měl chlast. Dokonce jsem mu ho musel donášet... Řval po mě, prostě sr*č. A pak mě prodal Jigenovi... Že je to sr*č?“ Podíval se na mě.
„Je,“ odpověděla jsem mu.
„Tady je vaše pití, prosím.“ Přišla slečna a dala nám objednávku a odešla.
Kawaki se toho hned chopil, „Tak na tebe, Sarado.“ Zasmál se.
„Počkej s tím!“ vyhrkla jsem a Kawaki se nechápavě sekl.
„Polož to a nech mi ti něco ukázat,“ doplnila jsem. Kawaki chvíli přemýšlel, ale poslechl. Začala jsem dělat pečetě.
„Co děláš?“ nechápal.
„Mini ohnivá koule!“ Tiše jsem řekla a vyfoukla ohnivou kouli. Alkohol začal hořet.
„Hahaha!“ smála jsem se.
Kawaki na to totálně nechápavě hleděl. Podíval se na mě a zpátky na oheň. Vzal sklenici a zopakoval: „Tak na Saradu!“ Lupl si ji s úsměvem i s ohněm.
Zasmála jsem se. „A proč jako na mě?“
„Nevím, jen tak. Doteď jsem tu byl sám,“ zamumlal Kawaki.
„Hmm...“
Nastala chvíle ticha.
Vydechla jsem.
„Moje matka chlastá,“ řekla jsem bez emocí.
Koukal na mě totálně v šoku. Opilý Kawaki má opravdu výraznější exprese. „Cože, Sakura-?“
„No, nevím jak často, ale jednou jsem vyšla hodně pozdě z pokoje a ona tam seděla u televize s flaškou čehosi... A taky když jsem hledala náhradní baterky, tak jsem jí v šuplíku pod lůžkem našla další lahve...“ Asi jsem zněla, jako by mi to bylo jedno.
„Hmm, hmm...“ zamyslel se Kawaki.
„A kdes zjistila, že alkohol hoří?“ zeptal se.
„No, když jsem uviděla mamku s flaškou u televize, lekla se mě a shodila sklinku rovnou na svíčku. Málem podpálila barák,“ zasmála jsem se.
„Ty v**e to je materiál.“ Uchechtl se.
Souhlasně jsem přikývla.

Dál jsme seděli a povídali si, asi to trvalo dlouho. Sice jsem byla unavená, ale černý čaj mě nakopl a opilý Kawaki pobavil.
„Poslední objednávky!“ přišla slečna, to už asi budou za chvíli dvě ráno.
„Nic nepotřebujeme, děkuji,“ odpověděla jsem jí.
Co slečna odešla, tak z nenadání nám z ulice přiletěl na stůl nějaký chlápek. Tak tak jsme stihli odskočit. Viděli jsme pak jiného, mladšího blonďáka, jak směřoval k nám. Hned jsme věděli, že to on toho chlápka odhodil.
„Uklidni se, chlape!“ zvolal na něj Kawaki.
„S tebou se nikdo nebaví!“ A směřoval naším směrem, k tomu chlápkovi.
Stoupla jsem si před hozeného chlápka. „Ještě krok a -“
Nedokončila jsem větu. Mladý blonďák to do mě v rychlosti napálil a odhodil mě. „Z cesty, mrcho!“
Naštěstí jsem ale přistála na nohou.
Ten syčák musí mít za sebou základní trénink ninji! Takovej základní útok a já na sebe nechám sáhnout. Tse, jsem naštvaná sama na sebe.

Jak to Kawaki uviděl, vrhl se na něj. Pravačkou ho shodil břichem na zem, kde si na něj klekl a chytl ho tak, aby se nemohl hýbat.
„Hahaha! Sis myslel, jak seš dobrej! Hahaha,“ začal se až šíleně chechtat Kawaki.
„Sarado, pojď mu něco udělat, za to že nám zkazil noc. Taky za to, že ti řekl mrcha a za to, jak se tě dotknul!“ zasmál se.
Musím říct, že takového Kawakiho neznám, ale... Baví mě to.
Usmála jsem se a pomalu jsem přišla před toho blonďáka, koukal na mě ze země. Klekla jsem si k němu.
„Koukej se mi do očí,“ zašeptala jsem.
Koukal. Když se mi změnily moje temné oči na červený sharingan, snažil se utéct. Zasmála jsem se. Proč mě to tak baví? Já chci pomáhat lidem, ale... Dávat blbečkům to, co si zaslouží, je super.
Podívala jsem se nahoru na Kawakiho. Díval se na mě a usmíval se.
Bušilo mi srdce vzrušením. Usmívala jsem se taky. Kawaki vypadal, jako by ho držel s naprostou lehkostí, i když se blonďák dole snažil sebevíc.
Tahle chvíle jakoby trvala věčnost. Pomalu jsem očima sjela dolů, na blonďáka. Hmh, vůbec není tak hezký jako Kawaki. Zadívala jsem se mu do očí, on se snažil nedívat. Vzala jsem mu bradu a držela ji směrem k sobě.
„Neutečeš mi, ani když se budeš dívat jinam.“ Zachvěly se mi mé červené oči. On upadl do bezvědomí.
Zvedla jsem se a Kawaki taky. Pořád jsme se usmívali. Koukali jsme na toho blonďáka. Kawaki do něj začal nohou porůznu šťourat.
„Nech toho,“ zasmála jsem se. Otočila jsem se na toho chlápka, který přistál na našem teď už rozbitém stole. Chlápek se pomalu rozhlížel kolem sebe. Přišla jsem k němu a natáhla k němu pomocnou ruku.
Ten do ní ale strčil a řekl: „Odprejskni, d**ko!“.
A DOST! Co to s těma chlapama tady je???