manga_preview
Boruto TBV 10

Nabídka, která se neodmítá XVII.

Vůdce neprojevil známku překvapení, když mu Sasori oznámil, že Orochimarovo tělo nenašli. Rád by řekl, že ho docela určitě zabili, ale… věděl, že by si jen nalhával, co chtěl slyšet. Dodal ještě, že měl Orochimaru velice zajímavé eso v rukávu. Pro všechny to byla novinka. Pro všechny kromě dokonalého Uchihy, který jim bez mrknutí oka poskytl jednak jméno techniky a jednak jméno jejího vynálezce, což bylo napůl užitečné a napůl k vzteku, protože to byl celý Uchiha. K vzteku užitečný. Edo Tensei, evidentně vedlejší projekt Tobiramy Senju, znělo jako něco, co by jim mohlo v budoucnu pěkně zavařit.

Kakuzu nakonec nebyl tak paranoidní, když se obával armády nemrtvých. Nejen že nebyl paranoidní, dokonce byl ještě naivní, protože tohle bylo mnohem horší než armáda loutek. Loutky se daly zničit.

Vůdce si jen povzdechl. „Dávejte si na Orochimara všichni pozor. Nevíme, kde je, takže další krok je na něm.” Nemohli si dovolit plýtvat energií na pronásledování někoho tak kluzkého. Dokud o něj nezakopnou, nemají důvod se jím zabývat. Sasori to chápal. Ale nadšený z toho nebyl. „Svou šanci jsi dostal,” pronesl Pein nakonec směrem k němu, jako by vůbec nepotřeboval vidět Sasoriho tvář, aby věděl, že se mu tohle rozhodnutí nelíbí. Bylo to vlastně fér. Bylo to fér, ale stejně se mu to nelíbilo. „Orochimaru není priorita. Pokud se objeví, máte všichni svolení se o něj postarat, jak uznáte za vhodné. Do té doby mám však jinou práci… a první z nich je opět pro tebe, loutkáři,” pokračoval. „Je načase navštívit starého známého v tvé rodné vesnici. Čekali jsme už dost dlouho. Jednoocasý Jinchuuriki je tvůj.” Odmlčel se a významně se ohlédl po všech ostatních členech, jako by mu dával na výběr.

Sasori se sám pro sebe usmál. „Půjčte mi ještě jednou Deidaru,” řekl. „Krásně zapadne do scénáře, který můj špeh Písečné vesnici předal.”

„Jsem poctěn!” vyhrkl Deidara a dlaň si přitiskl k srdci. „Taky trochu nervózní,” dodal, když se všichni členové zase rozešli. „Co je to za scénář, a mám šanci ho přežít?”

„Yuura sdělil Písečné, že se mu povedlo stáhnout se z boje se mnou a Orochimarem. Loutkář,” Sasori pro jistotu škorpioním ocasem ukázal na sebe, protože pochyboval, že ho Deidara vůbec poslouchal, „byl smrtelně zraněn a indisponován. Nebylo nutné ho pronásledovat ani ho považovat za hrozbu. Veškerá pozornost by se měla přesunout právě na Orochimara, kdyby se chtěl někdy ukázat…” Byla to jediná věc, kterou se Sasori chlácholil. Jedna jediná věc, kterou udělal dobře. Že tomu hadovi tenkrát nevěřil, že poslechl instinkt. Že tenhle malý nedomyšlený naschvál se prokázal jako prozíravé rozhodnutí, které téměř budilo dojem, že Sasori nebyl tak důvěřivý a naivní, za jakého jej Orochimaru právem považoval, a že ho Orochimarova zrada vlastně vůbec nepřekvapila ani neranila. Jenže to bylo poprvé a bohužel taky naposled, co nějakou prozíravost projevil. Navíc Orochimarovi nejspíš byli Jinchuuriki ukradení, takže to bylo opatření zbytečné. Sice se v Písečné zdržoval, ale do blízkosti vesnice ani nepáchl. A vlastně – což bylo snad nejvíc k vzteku – organizaci vůbec neškodil ani nepřekážel. Kdyby se trochu angažoval na správných místech, byl by z něj vůdce udělal prioritu.

Jeho agent Yuura byl nápomocný i při menších zakázkách v Písečné, ale stejně se Sasori obával, že to, co mu tehdy nadiktoval, aby uvedl v reportu svým nadřízeným, už teď bylo pasé. Nechtěl na to tak docela spoléhat. Ale musel tehdy jednat rychle. Tušil, že tímto odvážným projektem o agenta přijde. A tím i o spolehlivého dodavatele informací.

„Hm,“ odfrkl si Deidara právem pochybovačně. „Takže si myslej, že seš mimo?“ odtušil. „Proč teda já? Nemáš problém jít sólo, mistře, když na to dojde,“ zabručel si pod nos. Sasori se rozhodl být lepším člověkem a ignorovat to.

„Stalo se to před rokem. Nechci se spoléhat na to, že na mě nebudou připravení. Pokud bude Yuura odhalen, bude mi to všechno k ničemu. Poradím si samozřejmě i tak,” musel dodat. Pokud by se Chiyo vrátila do vesnice, Yuura by ho okamžitě informoval. Tohle byl druh informace, na který si Sasori hodně potrpěl. Neměl totiž ve vesnici jiného konkurenta. Což by ho mělo těšit víc, než ho to rozčilovalo. Usadilo se mu v hlavě cosi neobyčejně otravného a neodbytného, a on tomu odmítal věnovat pozornost. Copak chtěl protivníky? Připadal si znuděný nedostatkem potřeby se překonávat, potřeboval výzvu? „Poradil bych si, ale byl by to zbytečný masakr.“

„Zbytečný?“ zaculil se Deidara. „Já vím, na rodnou vesnici se neútočí sna—“ zmlkl, když se škorpioní ocas zastavil jen milimetr od jeho krční tepny.

„Rodná vesnice mi může být ukradená,“ zasyčel na něj Sasori podrážděně. „Pokud dojde na masakr, tak selhal Kazekage i my. Celá tahle mise musí balancovat na hraně. Dokud budeme udržovat Kazekageho ve strachu z toho, co všechno ještě hrozí jeho vesnici, bude se hlídat, a tím značně ulehčí naši práci. Jeho lidi jsou naše eso v rukávu. Které v tom rukávu musí zůstat.“

Deidara polkl velice opatrně, aby se o škorpioní ocas omylem nepodřízl. „Fajn. Takže pokud na špeha nekápnou, jdeš jako první a já kryju, a pokud na něho přijdou, jdu do toho já?“

„Tak. Yuura je dvousečná zbraň,“ připustil Sasori pomalu. Ocas nechal klesnout. „Musí nás dostat do vesnice. Podá nám informace o vzdušné obraně v případě, že bude potřeba tvého zákroku. Ale o tu nevýhodu dost možná brzy přijdeme, protože je pravděpodobné, že ostatním dojde, že mezi sebou mají krysu. Tady bude záležet na tom, kdy na něj přijdou. Pokud se nám podaří dostat se až do srdce vesnice, aniž by byl Yuura odhalen, zahájím útok já.“ Měl stovky loutek pro stovky protivníků. Sasori nebyl jenom jeden člověk, jeden nepřítel. Společně s ním šla do útoku celá armáda. Armáda plná takových, kteří nemohli promluvit, nemuseli odpočítat, nemohli ho vyzradit.

Nemuseli, protože nebylo mnoho jiných, kteří by tohle dovedli, a kteří by věděli, jak se na něj připravit. Respektive tady nebyl kromě jedné staré báby nikdo jiný.

Už dávno ho ta myšlenka nehřála, už dávno mu nenatřásala ego. Mělo jich být víc. Muselo jich být přece trochu víc.

To byla jeho práce. Věděl, že to byla jeho práce. Jeho zodpovědnost. Jeho odkaz. Ale pořád tady byla Chiyo, které to mohl zazlívat.

„Když na Yuuru kápnou, než se tam dostaneme, dojde jim, že jeho informace byla falešná, že loutkář si z nich dělal srandu,” pochopil Deidara. „Takže na tebe budou připravení.“ Promnul si ruce. „A přijdu na řadu já.“

„Takhle bych to zrovna neřekl,“ odfrkl si Sasori. Na něj – a připravení. Pch. „Nicméně ať už se o chaos postará kdokoli z nás, Kazekageho si musíme nechat na konec. Jsou to silní jedinci, ale mají jednu povážlivou slabost,“ usmál se Sasori. „Musí se hodně ohánět, aby minimalizovali ztráty.“

Deidara po něm šlehnul pohledem. „Civilisti?“ zeptal se. Sasori netušil, jestli měl vůči tomu námitky, nebo stále nevěřil, že Sasorimu na vesnici nezáleželo.

Sasori pokrčil rameny. Loutka, ve které se ukrýval, se ani nehnula. „Kage nedovolí, aby se jim něco stalo. A pokud ano – jeho chyba.“ Ani Akatsuki neútočili na civilisty. Zpravidla nebyli v cestě, byli ostudně slabí a Peinova organizace už dávno přešla hranici anonymity, takže ani coby svědky je neodstraňovali.

„Je tohle další případ, kdy… nenávidíš?“ Deidara byl neobvykle vážný. Tohle byly momenty, kdy byl Sasori obzvlášť rád za skořápku, ve které se skrýval.

„Co je ti sakra po tom?“ odsekl, ale sám slyšel, že v tom nebylo tolik jedu, kolik tam plánoval vtěsnat. Asi stárnul, když už neměl sílu se rozčílit na někoho tak rozčilujícího, jako byl Deidara.

Deidara si ho prohlížel s očima podezíravě přimhouřenýma, ale nakonec se zdálo, že nemá námitek. „Hm. Doufám, že na něho přijdou,“ prohlásil bezelstně. „Rád bych se trochu protáhl a ukázal, co mé umění dovede.“ Boj s jednoocasým mu evidentně nepřipadal jako něco, co by ho mělo stresovat.

***

Sasori se dosunul pískem až k Yuurovi. Ten stál u brány vesnice jako jediný. Sasori hádal, že se někde za jeho zády povalují těla stráží. „Pamatuješ si na mě?” zeptal se tichounce. Nemusel mít svou podobu, stačila jediná pečeť, kterou do jeho paměti Sasori vtiskl tehdy, když s ním na život a na smrt bojoval, tehdy, když málem sám vypustil duši a skoro se udusil pískem.

Pamatoval si skoro všechno, co mu tehdy proběhlo hlavou. Úžas nad schopnostmi svého protivníka, strach z vlastní poetické smrti, chvíle hrůzy, kdy mohl jen doufat, že Orochimaru přijde včas a pomůže mu, a pak moment uvědomění, když viděl, že Orochimaru celý souboj sledoval a neměl v plánu zakročit, ať už by to dopadlo jakkoliv.

A stále se ho zmocnil mocný třes pokaždé, když si uvědomil, v jakém nebezpečí se s Orochimarem po boku nacházel čtyřiadvacet hodin denně – a co kdyby ho tehdy Yuura porazil? Vytáhl by Orochimaru Sasoriho bezvládné tělo z písku a udělal z něj svoji… loutku? Musel by ho Sasori poslouchat na slovo, musel by…
Loutky byly mrtvé. Nevadilo jim poslouchat na slovo. Nemohly se zničehonic znechuceně otočit na svého pána a pohrdavě nad ním potřást hlavou, nemohly se s ním hádat, nemohly trpět.

A i kdyby mohly, zastavilo by ho to? Znechucovala ho ta technika, protože mu přišla nemorální, nebo protože ji použil zrovna Orochimaru a protože se mohl stát její obětí? Copak Sasori mohl kázat o morálce? Mohl vůbec někdo? Sasori by dokázal překousnout být něčí loutkou, jen kdyby o tom nevěděl. Ale tyhle loutky, tyhle živé neživé loutky to věděly. Mohlo být něco horšího? Ve smrti byl klid, byla v ní důstojnost. Loutky byly napodobeninou. Nedokázaly se usmát, nedokázaly nic říct, nedokázaly předstírat. Zjistil to příliš brzy, zjistil to hned u svých prvních loutek, které nehřály, nemluvily, nechlácholily. U těch ostatních byl jejich chlad a netečnost úlevou. Ty ostatní totiž předtím vlastnoručně zabil.

„Mistře Sasori,“ přivítal ho Yuura uctivě. Bylo to zvláštní, protože ani jemu tohle oslovení nikdo nemohl vtisknout. Nebo mu to Sasori vnutil nějak podvědomě, z arogance, jejíž hranic si nebyl vědom? „Nemáme mnoho času,“ dodal Yuura s provinilým pohledem do strany. No skvělé. Už mu byli na stopě. Takže Sasori tady bude stát jako idiot a čekat, až bude muset vytáhnout Deidaru z průšvihu.

Deidara si skoro poskočil. „Přišli na tebe?“ zeptal se Yuury dychtivě. Promnul si ruce. „Tak to abych šel, no ne?“ Pak se zarazil. „To seš teda špeh na houby,“ dodal poněkud klidněji. Jestli tě vyhmátli už teď…“

Yuura sklonil omluvně hlavu.

„Máš dost jílu?“ ucedil Sasori otráveně, aby si do Deidary rýpl aspoň trochu. Yuurovo pochybení si bral tak trochu osobně. Stejně jako si bral selhání svých loutek osobně.

Plán byl ostudně jednoduchý, ale takové byly zpravidla nejlepší. Vylákat Gaaru pomocí pár dobře mířených střel nemohlo být těžké. Postupně prolamovat jeho obranu, ohrozit životy vesničanů a zneužít hrdinství a obětavých manévrů, kterých se vůdci vesnic ze zásady dopouštěli, pokud za něco stáli.

Skoro se rozesmál. Jak dovedl v jednu chvíli přemítat nad morálkou a v druhé zaútočit na svou rodnou vesnici?

Jednoduše. Ta vesnice mohla jít k čertu. Vytvářela si svou vlastní armádu, armádu plnou otců a matek a dětí, armádu s city a vlastními naivními plány do budoucna, a nechávala ji povraždit se zhruba stejnou dávkou lítosti, jakou Sasori věnoval svým loutkám bez citů a rodin. O co byl horší?

Deidara šel mezitím na věc.

Sasori stál opodál a sledoval, jak si počíná. Musel uznat, že si vůbec nevedl špatně. Nebylo v tom nic z elegance, kterou obdivoval, nebylo v tom nic důstojného, ale i tak to byla dechberoucí podívaná, chaotická a snad příliš improvizovaná, ale… fungovalo to. Jinchuurikimu se povedlo Deidaru v jednu chvíli uvěznit ve svém písečném vězení, ale ukázalo se, že poslat na něj pyromana bylo dobrou volbou, i kdyby ne prvoplánovou. Byl to souboj hrubé síly, bez okras, bez půvabu, bez grácie a vkusu.

Když se Jinchuurikimu podařilo uvěznit Deidarovu levou ruku v písečném sevření, Sasori pod nimi celý ztuhnul. Věděl, co přijde. Přivřel bolestně oči, když se Deidara rozkřičel. Ruku měl na padrť. Nenechal se ale vyvést z míry na déle než pár vteřin.

Znovu a znovu se střetával písek s explozemi, souboj vypadal vyváženě, jednou šel Deidara do ofenzívy, podruhé do defenzívy. Metal salta po obloze a mistrovsky navigoval cestu mezi Gaarovými útoky. Neuhýbal panicky, ale provokativně. Navzdory bezpochyby paralyzující bolesti si to užíval. Sasori viděl, že jeho pomoci ještě nebylo třeba. Byl by pomohl spíš Písečné, kdyby se teď do boje vložil. Ještě pořád o něm nikdo nevěděl.

Byla to otázka toho, kdo udělá chybu jako první. Tu chybu udělal Gaara. Respektive to byla chyba pro něj, ale jeho lid mu ji těžko mohl vyčítat. Přece jen je právě zachránil před menší atomovkou. Nemohl se přitom krýt, veškerý písek využil jen na štít vesnice, a Deidara toho nemilosrdně využil. Gaarovo padající tělo zachytil v letu, a Sasoriho obočí vystřelilo vzhůru. Nemohl uvěřit tomu, že nemusel zasáhnout ani jednou. Pravda, na prohlášení vítězství bylo ještě brzy, ale vzhledem k tomu, že se jeho bývalí sousedé prokázali být naprosto neschopnými, bylo celkem bezpečné v takový výsledek pevně věřit a nepřipadat si příliš naivně.

Znechuceně si svůj bývalý domov prohlédl. Sotva se hnuli. Jenom na boj zírali. Jako tupé ovce. On by zasáhl, kdyby musel. Co udělali oni? Nechali na sebe padat jednu bombu za druhou a nikdo kromě Kazekageho se k ničemu neměl. Teprve až byl na pokraji sil, namířili do nebes pár kuší, jako by snad měli šanci Deidaru zasáhnout, když ho nedokázal chytit ani pohyblivý písek. Napřed stříleli obyčejnými šípy. Pak, k dovršení ironie, k nim přidali výbušné lístky. Deidara si mezi střelami proplouval a Sasori se dole začínal nudit.
Deidara následoval plán dokonale; jakmile měl Jinchuurikiho, o vesnici ani ostatní nepřátele se nezajímal. Lidé dole jako by si nedovedli uvědomit, že byl jejich vůdce poražen. Přestali střílet, aby nezasáhli i jeho. Ale nikdo je stále nesledoval. Nikdo se nesnažil je zastavit.

Jen jakýsi kluk na střeše hlavní budovy křičel, jako by ho na nože brali. Nejspíš si Gaarovo zajetí bral osobně. To měl smůlu. Deidara přelétl zeď vesnice a na Sasoriho zasalutoval. Tváře měl od písku a začouzené, v očích bolest, ale i vítězství. Byl na sebe vlastně právem hrdý.

Byla to pěkná práce. Velice pěkná. „Dal sis pěkně načas,” zabručel na něj Sasori a vydal se pomalu za ním. Deidara přistál a seskočil dolů, aby se k němu loutkář mohl připojit. Bolestně se zašklebil a objal si pahýl zraněné ruky. Sasori do něj bez varování vpíchl látku, kterou zastavil krvácení. Deidara vypískl jako malá holka a na loutkáře se ublíženě podíval. Stejně pak vděčně přikývl.

S posledním pohledem na Písečnou se vydali pomalu pryč. Sasori se postaral o to, aby je nebylo snadné sledovat. O pár set metrů dále se přesvědčil, že jeho past sklapla, když se pouští roznesl zvuk obrovského výbuchu a padajících kamenů. Pokud to někdo přežil, bude to jen hrstka, a s tou se bez problémů vypořádají.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2023-10-13 18:35 | Ninja už: 2739 dní, Příspěvků: 3022 | Autor je: Metař Gaarova písku

Vytešujem sa, že máme novú kapitolku Jump! Oro je ozaj nepolapiteľný a nevyspytateľný. Hehe, dokonalý Učiha - „K vzteku užitečný“ - vie všetko, Sasorimu s tým lezie na nervy. Veru, Edo Tensei zavarilo riadne všetkým Whááá Zdá sa, že Kakuzu je prorok, lebo „armáda nemrtvých“... „tohle bylo mnohem horší než armáda loutek. Loutky se daly zničit.“ Pein múdro rozhodol, že Oro nie je priorita, tou je náš nešťastník Gára Hrozná tragédie... Deidara, keď môže vybuchovať, tak je nadšený a obzvlášť so svojím súperom ohľadom umenia Sasorim. Zaujímavé sú sebakritické úvahy Sasoriho o Oročimaruovi, to je vždy mlsôtka Božíííííííííííííííííííí Ach ten Júra, pamätáme si ho asi všetci, ale aj takí musia byť. Hmhm, dosť teda necitlivo rozmýšľa o svojej babke a jedinej konkurentke, ale však sa citov vzdal. Stratégiu má premyslenú ako vždy, sám city nechce, ale spolieha sa na manipuláciu s nimi u iných. Pekne, že Akacuki neútočia na civilistov, lebo sú po ich úroveň. Aha, Sasori bojoval s Júrom, skoro umrel a Oro sa len prizeral. Fakt zaujímavá Sasoriho hrôza, žeby si z neho niekto urobil bábku a ešte Oro Kakashi YES Tiež úvaha o morálke a obzvlášť bábkarskej morálke je vynikajúca. Teraz má byť výstava mŕtvych tiel akože umelecky spracovaných v Bratislave, je z toho veľké haló a odpor, ľudia už fakt nevedia, čo so sebou, aké nechutnosti vymýšľajú Tak teď vůbec nevím... Sasori má zvláštnu logiku, ale dosť pravdivú.

A máme boj Gáru s Deidarom. Pravdivá kritika Sasoriho obyvateľov Piesočnej, ktorí sa vôbec nemali k činu. No komentík mi trošku trval, lebo som spadla, dochrámala si koleno, aj ruku mám kľavú, našťastie Aku hneď reagovala Kvítek sakury Perfektne si napísala, ako je u teba zvykom, človek môže popremýšľať, vidieť súvislosti s našou realitou a pospomínať na staré známe narutovské osôbky. Teším sa na ďalšie a ďakujem Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, So, 2023-10-14 20:04 | Ninja už: 5265 dní, Příspěvků: 703 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Je zrovna asi nějaká Naruto nálada, tak se ji snažím využít a napsat toho co nejvíc. K čemu mi to je vymyšlené, když se nemůžu dokopat k tomu to napsat, že jo. Laughing out loud Sasori si rád nalhává, že už jsou nějaké city pod jeho úroveň (ha!), a sice to místy není zrovna sympaťák, stejně si občas musím rýpnout pod tu skořápku. Evil

A doufám, že tvůj úraz nebyl moc vážný. Odpočívej a šetři se, Konoha počká. Laughing out loud Moc ti děkuju za neutuchající podporu a milá slova. < 3

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2023-10-14 21:27 | Ninja už: 2739 dní, Příspěvků: 3022 | Autor je: Metař Gaarova písku

Tak Naruto je vždy aktuálny, Kišimu sa podaril Smiling Ja si dobre pamätám, aká som bola ohúrená, keď ukázali Sasoriho pravú podobu, veď to bol krásny človek Úpa boží!!! Nuž ale Naruto bol o osôbkach všelijako postihnutých osudom, ale nakoniec sa skoro všetci umúdrili Naruto Sasoriho škrupina bola veru riadna škrupinisko a ty sa vieš pod ňu prevŕtať úplne perfektne, len teda to chcenie a dokopanie sa treba dajako energeticky posilniť hihihi
No pajdám, ale dajako to ide, len treba kopať v záhrade a to sa nedá, však vydrží, musí Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Út, 2023-10-10 20:58 | Ninja už: 5701 dní, Příspěvků: 2349 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Kochám se, kochám, nový díl! slintani Lahoda pro oči. Miluju tvé zachycení Sasoriho, jeho racionální postřehy. Líbil se mi jeho pohled na Deidarův boj. Úplně mě zachvátila nostalgie, díky za to. Nespočítala bych, kolikrát jsem viděla tuhle část o lovu/záchraně Gaary, ale pokaždé na mě silně zapůsobila. Asi si ji zase budu muset pustit ^^

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, Čt, 2023-10-12 20:23 | Ninja už: 5265 dní, Příspěvků: 703 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Hehe, je zvláštní (a vlastně i zábavné) se na tyhle scény dívat očima té druhé strany. Jedna loví, druhá zachraňuje. Gaara HeHe Já zažívám zase lahodu pro oči u tvého komentáře, jsem ráda, že se stále líbí. (Občas se mi po tom klasickém Narutovi zasteskne.) Děkuju. Nya!

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci