Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 5

„Odprejskni, d**ko!.

„A DOST!“ zařvala jsem. Mám plný zuby, jak mě nikdo nebere vážně, protože jsem ženská!
„Myslíš si, že si něco víc než já?“ pomalu jsem chytla kunai a hrála si s ním v ruce, cítila jsem, jak mi zvlhly moje zamračené oči.
Chlápek se na mě ožrale díval a ksichtil se. Po chvíli jako by se lekl. Asi si všiml mých červených očí.
Začal panikařit, ale moc mu nešlo se dostat z toho rozlámanýho stolu.
Po chvíli se mu to podařilo... skoro. Když chtěl odejít, hodila jsem kunai. Přichytila jsem mu u krku tričko k dřevu ze stolu.
„OMLUV SE!“ vykřikla jsem. Skoro mi z očí vytekla slza a vytáhla jsem další kunai, s kterým jsem si zase hrála.
Chlápek jako kdyby zešílel, různě sebou kopal a snažil se něco říct, ale nešlo mu to.
Hluboce jsem vydechla a uklidnila se.
„Kawaki, co s ním mám dělat?“ řekla jsem zklamaně.
Přišel vedle mě a koukal se na toho chlápka.
„Hmm...“ zamyslel se. Po chvíli šel k blonďákovi, vzal ho a hodil ho po tom zmateným chlápkovi.
„Pojď opodál. Zajímá mě, co se za chvíli stane,“ zákeřně se Kawaki ušklíbl.
„Ty jsi fakt hroznej, Kawaki,“ oddechla jsem si, ale následovala jsem ho.
Teprve teď mi došlo, že na nás kouká celé okolí, naštěstí je už pozdě, tak je to jen pár desítek lidí. Někteří chlapi byli vystrašení a ti další si něco šuškali. Když jsem se ale dívala na ženy, usmívaly se na mě. Copak v tomhle městě tohle musí žena snášet pořád?

Šli jsme pár kroků a opřeli jsme se o zeď nějakého domu. Lidé z okolí se pomalu vraceli ke svým činnostem, ale zároveň pozorovali ty dva na sobě a včetně nás čekali, než se blonďák probudí.
Ten chlápek pod ním je totiž tak ožralý, že nedokáže momentálně nic.
„Co jsi mu a i tomu předtím ukázala v tom genjutsu?“ zeptal se pobaveně Kawaki.
„Hmm, ukázala jsem jim, jakou nakládačku bych jim dala a zároveň jaké to je, když má na tebe někdo blbý kecy...“ Podívala jsem se na něj bez úsměvu. Unaveně. On přikývl a dál jsme oba sledovali noční náměstí.
„Hehehe,“ potichu se zasmál Kawaki.
Otočila jsem na něj pomalu hlavu a mlčky jsem ho pozorovala. Koukal se před sebe, usmíval se a občas vydal i nějaký zvuk smíchu. Měl červená líčka a na odhalené kůži stopy potu. Normálně by mi asi vadilo, že se tak zlil na misi. Hlavně na misi, kde se zlít vůbec neměl, ale jsem tak šíleně unavená a malátná... Je mi to vlastně úplně jedno.
Konečně si Kawaki uvědomil, že na něj koukám. Podíval se na mě a zase se zasmál. Táhlo to z něho.
„Sarado, ukaž mi ty sharingany,“ smál se.
Já ho dál mlčky bez emocí pozorovala. Černé oči se mi změnily na červené.
Hah, chce je snad taky okusit?
Kawaki se na mě s úsměvem díval. Jako by byl až hypnotizovaný. Takhle dlouho se mi do očí nikdy nedíval. Asi to teď musí prožívat jinak.
Oči se mi zachvěly.
„Aaaaaaahh!!!“ vykřikl Kawaki a odskočil ode mě. Oči se mi zase změnily na černé a potichu jsem se zákeřně smála.
Kawaki se urazil. Znovu se opřel o zeď, ale dál ode mě.
Haha, to je vůl. Co čekal? Jen jsem mu trochu okořenila jeho pohled na mě. Usmívala jsem se.

A hele... Blonďák se nám probouzí. Nechápal, kde je, ale co si všiml toho chlapa, na kterým ležel, začal se s ním hned rvát, ale naprosto slabě. Chlápek pod ním byl úplně mimo. Ten má dost. Je mu hodně.
„Zklamání. Tak pojď, jdeme na to,“ řekla jsem Kawakimu, který se na mě trochu vyčítavě podíval, ale šli jsme.
Postavili jsme se asi dva metry od těch dvou. Dala jsem ruce křížem a koukala mýma červenýma očima, zatímco Kawaki nastolil svůj klasický drsný postoj.
Blonďák si nás za chvíli všimnul, a když druhý chlápek nedostával rány, taky si všimnul.
Blonďák si odflusnul a odešel. Sledovali jsme ho, jak odchází, kdyby se náhodou chtěl vrátit. Já zase přišla k chlápkovi na stole a natáhla ruku.
Přijmul. Postavila jsem ho.
„Běž tímhle směrem a už tě tu nechci vidět!“ Poslala jsem ho na druhou stranu. Odešel.

Po chvíli jsme se sebrali a šli zaplatit naši útratu do toho baru, slečna, co nás obsluhovala, ale řekla, ať to necháme, že ty dva zná, a že si ten stůl vyřídí s nimi.
„A děkuji mockrát, třeba bude od nich na chvíli klid. Nedáte si ještě jednu štamprli?“ řekla slečna a podívala se na Kawakiho.
Kawaki se na mě podíval a usmál se. „Ale tak já si dám rád.“ Podíval se na ni.
„Já nechci, děkuji,“ odpověděla jsem. Hned na to ale do mě začal šťouchat Kawaki.
„Co je?“ nechápu.
„Jaj, nedělej a dej si, víš jak je to neslušný,“ zasmál se.
To je fakt vůl.
„Nedám, Kawaki! Mně stačí, když vidím tebe!“ protočila jsem oči.
Slečna nás mlčky sledovala.
„Co tím chceš jako říct? Dělej, však nám zbývá jen hodina mise, to je v klidu. Proč nezkusit poprvé alkohol tady, huh?“ zachichotal se.
„Já myslím, že tady hoch má pravdu, pokud vám někdo nabídne v Dubí štamprli, musíte ji přijmout, abyste měla štěstí! Když nepřijmete... Můžu mít smůlu já...“ tiše dodala slečna.
Podívala jsem se na ni a poté na Kawakiho. Oba se tak přitrouble usmívali.
„To snad ne...No tak, co s váma mám dělat...“ Složila jsem ruce křížem a odfrkla jsem si.
Slečna na to hned odešla.
„Hahaha! To fakt jo, já tě jen tak zkoušel ale tý jo, ta holka na tebe měla dobrej vliv. Hahaha!“ řehtal se Kawaki.
To je idiot! Chytla jsem mu rychle bradu a naštvaně jsem se na něj dívala svýma červenýma očima. Hned ho přešel smích. Prohlížela jsem si ho zblízka. Hmh. Po chvíli jsem mu s bradou trhla a ustoupila. Dala jsem ruce křížem.
V duchu jsem ale začala panikařit. Proč jsem souhlasila? Bože, já jsem tak unavená, že vůbec nepřemýšlím. Do háje! Dokážu se z toho ještě nějak vymluvit? Ehh...
Slečna přišla se třemi skleničkami. Kruci. Tohle město fakt žije jenom alkoholem. To je šílený. Sedmý, tohle měla být jako nějaká zkouška?
Slečna mi jednu podávala..
„J-já eh... Já asi nechci...“ Největší zkouška dneška! Co to sakra je? Jak jsem se vlastně v téhle situaci ocitla?..
„Máte krásné oči. Kdyby jste mi tu štamprli odmítla, budou mě strašit ve snech...“ řekla slečna. Myslí to vážně? Nebo to je jako nějaký způsob manipulace...
Kdybych chtěla, tak na ni sešlu genjutsu. Tam by viděla, že jsem se napila! Ale já rozhodně nechci posílat na tak hodnou slečnu genjutsu... Hlavně by to po probuzení zjistila. A Kawaki by mi určitě nepomohl!
Už mi to dala pod nos. Ta vůně projela mým celým tělem. Mám husinu. Fuj.
Koukla jsem se na Kawakiho. Ten se smál.
„Hej, Sarado. Udělej nám je speciální,“ ozval se.
Slečna nechápavě koukala na Kawakiho.
Povzdechla jsem si a začala jsem dělat pečetě.
„Dejte ty sklenky na tác.“
Slečna chvíli zaváhala, ale poslechla.
„Mini ohnivé koule!“ A hořely.
Slečna se chichotala a byla nadšená. Ihned vzala svoji do ruky, fascinovaně se na to dívala. Kawaki si vzal také.
Já zděšeně pozorovala tu svou.
„Sarado... Jestli se bojíš ohně, tak se neboj, já tě ochráním,“ ušklíbl se Kawaki a zasmál se.
A ještě si ze mě bude dělat srandu!
Slečna se taky zasmála.
Ztratila jsem to. Normálně jsem to ztratila. Omlouvám se, Sedmý, ale jestli byl Kakashi Hokage a přitom chodil pozdě, tak já budu Hokage, co ochutnal alkohol v patnácti. Mně je to jedno. Já už jsem tak unavená. Stejně za chvíli usnu. Třeba si to nebudu ani pamatovat?
Zamračila jsem se a vzala jsem si skleničku. Mám dost.
„Na zdraví!“ zahlásil Kawaki se slečnou. Já se mračila. Ťukli jsme si.
To není možný. Doufám, že aspoň někdy teď nepřijde Mitsuki.

Oba to už vypili. Já sleduju hořící plamen. Jestli hoří alkohol a já používám oheň, určitě to zvládnu. Že?
Napila jsem se. Chytla jsem si krk. Fuj, to je odporný! Chtěla jsem si krknout, ale místo toho jsem vyšlehla oheň??? Haló? Můžu jít do cirkusu?
Oba mě sledují a zadržují smích.
„Tak děkuji, vy dva, mějte se hezky, zavíráme!“ ohlásila slečna a odešla.
Já klečím na zemi a snažím se vyhrát prohraný boj. Dokonce mi slzí oči. Kawaki si ke mně klekl a hladil mě po zádech. Přitom se ale chichotal.
„Nebooj. Hlavně to tady nepusť. Bude to dobrý,“ smál se. To si jako užívá moje trápení? To je vůl! Asi ho zabiju, jak budu moct.
Po chvíli se ozval hlas Mitsukiho.
„Co tu vy dva děláte?“ přišel Mitsuki, zatímco jsem se stále vzpamatovávala z toho šílenství.
„Nó, Sarada si hrála na hrdinku. Ale už je to dobrý,“ zasmál se a hladil mě pořád po zádech Kawaki.
Tak jestli Mitsuki podle jeho chování nepozná, že je opilý, tak je fakt slepej. Takhle se normálně nechová! Já nejsem schopná vydat hlásku, aniž bych nezněla jako čtyřicetiletá ženská s vychlastaným hlasem. Promiň Mitsuki.
„Né vážně, co se tu dělo?“ zeptal se znovu Mitsuki.
„Mitsuki, neřeš to. Ráno.“ Nějakým způsobem jsem tyhle slova vyslovila, ale určitě jsem zněla, jako bych právě spolkla žíravinu.

Už je to lepší. Vstala jsem a otřela jsem si oči. Oddechla jsem si.
„Aaaauuuu!!“ ozval se Kawaki, když jsem mu dala rychlou ale přesnou pěst.
Ten si začal držet obličej a já se podívala na Mitsukiho.
„Mitsuki, že jsi neměl alkohol?“ zeptala jsem se. Už snad zním normálně.
„Ne, jak tě to napadlo?“ kouká na mě fakt nechápavě Mitsuki... To byla pěkně stupidní otázka, že, Sarado...

„Doporučoval bych se rozdělit. Teď se hodně lidí vrací domů, tak aby vše dopadlo v pohodě...“ řekl Mitsuki.
Podívali jsme se všichni na sebe a kývli jsme.
„Tak se sejdeme ve tři u hostelu?“ doplnila jsem.
Do pár minut jsme se rozdělili do svých částí města.

Jsem na střechách. Je tu klid, příjemnější vánek a zároveň vše lépe vidím. Po chvíli jsem se na jedné střeše zastavila. Cítím to. Alkohol. A únava.
Sedla jsem si a opřela jsem se o komín. Pozoruju uličky i dalekou tmavou přírodu.
Hmm, to je příjemné. Už se mi nic dneska nechce.
Začala jsem přemýšlet o dnešku. Chichotala jsem se.
Cítím, že mám horký obličej. Nejspíš mám červené líčka. Úsměv už nemám.
Začíná mi být vlastně do breku. Tolik hnusných poznámek na mě jsem za jeden den nikdy neslyšela... Ale líbilo se mi s těmi chlápky vymetat.
A bylo moc pěkný, jak se mě Kawaki vždy zastal, i když se ten vůl opil. Usmála jsem se.
Vzala jsem kunai a snažila se v odrazu dívat na své červené oči. Usmála jsem se ještě víc.
Uchiha. Začala jsem se nahlas smát. Mám oči, ze kterých se můžou jiní totálně zbláznit.
Jediná věc, kterou mám já a ne Boruto. Až zlomyslně jsem se ušklíbla.
Copak asi děláš, ty svatoušku? Podívala jsem se na hvězdy.

Hmh? Slyším hlasité zvuky a brblání nějakého ožraly. Jde do tohoto domu.
Sleduju ho více z blízka. Zabouchl za sebou dveře a hned ho slyším řvát „MAŘENO!“, i když je zavřený v domě. Natáhnu se a koukám oknem do obyváku.
Jeho žena vstala a on po ní cosi řve. Přišly vzbuzené děti, taky na ně řve.
Měla bych něco udělat? Žena se snaží ochránit děti, ale schytala facku.
Jak bych se tam měla dostat? Snažím se najít nějaké otevřené okno. Po asi minutě jsem ho našla a vlezla dovnitř a hned jsem skočila před ženu a zachytila jsem mužovu pěst. Chtěl ji znovu uhodit.
„Běžte se schovat!“ zahlásila jsem. Žena i s dětmi šli do pokoje, ale vím, že se přes přivřené dveře dívali.
Tohohle chlápka si vychutnám! usmála jsem se v duchu.
On se mě snaží stále nějak uhodit. Ale jednoduše vše vykrývám.
„Myslíš si, že ty jsi král?“ rýpavě říkám.
„Myslíš si, že žena pro tebe udělá cokoliv?“
Stále ho to baví...
„Myslíš se, že je ona tvůj majetek?!“ zvyšuji hlas.
Věřím, že by mi rád něco řekl, ale je natolik udýchaný z té snahy mě uhodit, že se mu to nedaří.
Zasmála jsem se. Rychle jsem odskočila dozadu a zpátky k němu s pravačkou.
Nic nechápal a dokonale jsem mu dala pěstí do obličeje. Upadl až ke zdi a teče mu krev z nosu.
„Neboj se, já se krotím.“ Stála jsem nad ním a zlomyslně jsem se usmívala. Přece jim nemůžu rozbít dům, to by ta žena byla smutná. Jen musím ukázat tomu chlápkovi, že je nic!
„Jsi ubohý. Budižkničemu. Závisíš na ostatních a chováš se k nim, jako by ti patřili.“ Zase jsem si hrála s kunaiem. Oh, blíží se třešnička na dortu!
Pomalu jsem se ohnula a ostrou hranou kunaie jsem se dotkla svého ukazováčku na druhé ruce. On mě sleduje, jako by právě viděl monstrum. Usmívám se.
Rychle se říznu na ukazováčku a v tu samou chvíli mi zčervenaly oči. Krev mi teče z prstu, ale kape i na něj. On se zděsil ještě víc. Začal kolem sebe máchat rukama, jakoby hledal oporu se zvednout, ale marně. Nemohl nikam.
„Hahahaha!“ začala jsem se asi trochu šíleně smát. Zvedla jsem se a pohrdavě jsem se na něj chvíli dívala. Z prstu mi stále kapala krev, a trochu mi potřísnila i oblečení.
„Ty sr***!“ zvýšeným hlasem jsem vykřikla a červené oči se mi zachvěly. Je v bezvědomí. „Genjutsu,“ zašeptala jsem si a zasmála jsem se.
Otočila jsem se směrem k ženě s dětmi. Eh, pro ty děti to asi nemuselo být úplně vhodné. Heh. Koukali se na mě trochu vystrašeně.
„Mějte se hezky! Dobrou noc! Kdyby vás zase otravoval, najdete mě v Listové!“ řekla jsem, jako bych spíš právě trhala kytičky na louce. Usmála jsem se a odešla dveřmi.

Zase jsem na nějaké střeše. Tohle bylo děsně vzrušující! Asi bych neměla mít takovou radost ze strašení normálních lidí, ale... On si to zasloužil. Pokrčila jsem rameny a uchichtla se. No nic, jdu se podívat i jinam.
Skákala jsem z budovy na budovu, ale viděla jsem už spíš jen jednotky lidí. Většina snad už spí. Taky je už 2:45. Zívla jsem. Těším do postele!

Jsou tři hodiny a já na čas došla před hostel. Stejně tak Mitsuki i Kawaki.
Oba se na mě velmi nepříjemně dívají.
„Co je?“ zeptala jsem se.
Hned na to ke mě přistoupil Kawaki. Zvedl mi ruku, kde mi předtím tekla krev a druhou rukou mi utřel další krev z tváře. To se dostala až tam? Heh...
„Jednou s tebou nejsem a už se ti něco stalo,“ pustil mi Kawaki ruku a odešel ode mě.
To snad nemyslí vážně.
„To si jako myslíš, že mi to někdo udělal? To jsem si udělala sama!“ řekla jsem uraženě, pak jsem se ale zlověstně uchichtla a dala ruce křížem.
„Proč bys to -,“ začal Mitsuki.
„Ráno. Teď jdeme spát.“ Odsekla jsem ho a vstoupila jsem do budovy.
Jak jsem řekla, tak se stalo. Já měla vlastní pokoj a kluci spolu.
Co jsem přišla, tak jsem sebou hned sekla do postele a usnula. Jsem úplně grogy.