manga_preview
Boruto TBV 06

Nabídka, která se neodmítá XVI.

Stihl uběhnout téměř rok, kdy si prostě zvykal. Na své tělo, na novou rutinu, na organizaci, ke které teď patřil se vším všudy, na své špehy, které využíval jen dost na to, aby je nikdo nepodezíral. Na mise chodil někdy sám, někdy s Kakuzem, někdy s Deidarou. Dny, které byl uvnitř, strávil ve své dílně. Bez jídla, beze spánku, bez společnosti a čerstvého vzduchu. U některých loutek zcela pominul estetiku ve prospěch jejich vražednosti a zákeřnosti, a jen nad sebou přitom trochu znechuceně krčil nos. 

Když mu Kabuto oznámil, kde se Orochimaru skrývá, skoro ho až rozčílilo, jak málo ho to potěšilo. Tohle znělo příliš jednoduše. Velká východní písečná duna. Jak poetické. Všechno důležité se dělo v Písečné. V Písečné se narodil, vyrostl tam, naučil se tam vše, co potřeboval, utekl odtamtud, zabil tam Kazekageho, ulovila ho tam Konan a odtáhla k Akatsuki, zradil ho Orochimaru… a teď tam snad bude moct toho hada zabít. A kdo ví, možná tam i sám jednou umře. Vzešel z písku, prolil v něm spoustu krve, bylo by správné, aby ho písek i pohltil. 

Ne dřív než Orochimara, samozřejmě. 

Pomalu se sunul pouští a občas si jen povzdechl. Kdyby měl svaly a kosti, nejspíš by teď skučel bolestí. Deidara kolem něj poletoval, občas seskočil a šoural se pískem, pak zase naskočil na nějaké to svoje jílové zvíře a kroužil po nebi. Nebylo to od vůdce dvakrát prozíravé, poslat s ním Deidaru. Kakuzu vypadal přinejmenším zklamaně, když se dozvěděl, že on se honu na zrádného člena účastnit nebude. A možná by Sasori přiznal, že by bylo lepší volbou poslat Itachiho, ale… ale on měl svoje důvody, proč se o tuto misi ucházet. Nezapomínal, neodpouštěl. Trvalo to déle, než chtěl a doufal, ale Orochimaru asi věděl, proč na tak dlouho zmizet všem z očí.

„Hej, mistře,“ křikl po něm Deidara, a přestože v jeho hlase nikdy nezněl ani náznak výsměchu, kdykoli ho takhle oslovoval, stejně se Sasori otřásl. Nikdy mistrem nebyl, a nejspíš by být ani nemohl. I když byla škoda, že neměl komu své umění předat… ale to byly ambice, o kterých si uprchlý ninja mohl nechat leda zdát. „Tady je dost místa pro oba, hm!“ Deidara si udělal kolečko. „Bylo by to trochu rychlejší.“ Další. „Takhle se o nás dozví a všechno přijde vniveč,“ zkusil nakonec. Měl pravdu, že Sasoriho loutka nebyla nejrychlejším dopravním prostředkem, ale taky to byl idiot, protože už od domnělého Orochimarova úkrytu mohli být jen pár stovek metrů, a kdyby přestal chvíli prudit a metat salta po obloze, určitě by si všiml.

Deidara přestal kroužit a zpozorněl, dlaní si zaclonil oči a zahleděl se do dáli. „Hm,“ řekl jen. 

Jak Sasori očekával, za horizontem ho čekal krásný výhled. Ne snad, že by mu pohled na rozpálenou poušť bral dech, ale stejně se mu na tváři skoro rozlil úsměv, když dunu spatřil. Široko daleko jediný kus skály jako oko na dlani, výsměšně se tyčila do výšky a přímo je vyzývala k útoku. Tedy, snad by si jí jindy ani nevšiml, nebo by ho zvědavost zavedla dovnitř, ale vědomí, kdo v ní přebýval, v něm probouzela Deidaru. 

„Ten tvůj špeh,“ zahulákal jeho dočasný pyromanský partner, „tohle našel jak? Není to trochu divný? Tohle vypadá jako past.“ Když dokázal Deidara na první pohled říct, že to byla past, pak o tom nemohlo být pochyb. A Sasori o tom žádných pochyb neměl. „Nemáme v plánu jít dovnitř, že ne?“ halekal Deidara dál. Sasori se na něj jenom podíval. Deidarovi to chvilku trvalo, než pochopil a rozzářil se. „Fakt můžu?“ zeptal se dychtivě, ale jeho ruce už dávno pracovaly. Pár bomb by mohlo stačit na to, aby se jim povedlo Orochimara alespoň vyrušit od práce. „Tak uznej. Uznej, mistře, do háje, že si to koleduje,“ zaskučel Deidara s rukama nad hlavou, jako by ho frustroval nedostatek Sasoriho nadšení. V dlaních měl pár jílových zvířátek. Sasori potají oceňoval, že se s nějakým formováním Deidara vůbec obtěžoval. Byla to právě tahle zdánlivě zbytečná maličkost, která z něj v Sasoriho očích dělala umělce. Jiným způsobem, docela jiným. Ale přesto. Ty malé tvářičky existovaly jen pár minut, někdy vteřin, ale přesto mu stály za to, aby je vytvořil.

Orochimaru se z jeskyně vynořil klidně a s připitomělým úsměvem na tváři. Jako by na něj Sasori s Deidarou zaklepali a požádali o čaj se sušenkami. 

„Čekal jsem, že spíš přijde Itachi-kun… doufal jsem…“ pronesl ten had dramaticky, načež se významně odmlčel. Chvilku si Sasoriho prohlížel. „Musím říct, že ti tahle podoba vůbec nesluší,“ zavrněl na loutkáře, jako by byl Sasori nějaká lehká holka u baru. 

„Co takhle se trochu proletět, ty nádhero!“ rozkřikl se Deidara, ruce hluboce zaražené do jílu v kapsách. Kdyby si měl Sasori vybírat partnery teď, rozmýšlel by se docela dlouho. Kakuzu byl dobrý společník, který se nepletl pod nohy, nemluvil víc, než bylo nezbytně nutné, a jeho hlas Sasorimu nedráždil nervy. Ale Deidaru bylo docela zábavné pozorovat. Navíc si vzal do hlavy, že bude loutkáři prokazovat úctu, což Sasoriho ješitnosti docela vyhovovalo. Kakuzu měl spíš tendence se mu vysmívat. Nešlo to na něm slyšet ani vidět, ale Sasori to prostě cítil. 

„Nepleť se do toho,“ zavrčel na Deidaru netrpělivě. Další výhodou bylo, že svému partnerovi nemusel prokazovat tu samou úctu, které se těšil on. Deidara trhl hlavou.

„Ale no tak,“ zasténal. „Partneři. Dvojice. Spolupráce. Mistře,“ zkusil to po dobrém. Sasori nehnul ani brvou. Ne že by mohl. „Fajn,“ připustil Deidara nakonec a nasedl na svého jílového společníka. „Budu ale na to dohlížet. Jasný? Kdybys potřeboval–“

„Tak už vypadni,“ utrhl se na něj Sasori.

„Mistře… já nepochybuju, že ho dokážeš sám zabít, ale… zajmout ho?“ váhal Deidara stále při zemi. 

„Zajmout?“ uchechtl se Sasori. Pein to slovo možná použil, ale nemohl být tak naivní, aby v takový výsledek doufal, když poslal Sasoriho. „Ty k němu necítíš nenávist, že ne?“

„... ty jo?“ Deidara nevěděl. Deidara nic nevěděl, nemohl vědět, protože mu to nikdo neřekl, ale stejně po něm Sasori vrhl vražedný pohled. 

„Co myslíš?“ zavrčel. Orochimaru se pořád usmíval; vlastně tak celkově působil, jako by měl všechno pod kontrolou a tohle všechno byla jenom milá nečekaná návštěva. A Sasori snad poprvé pochopil krásu Deidarova umění. Protože on by nejradši viděl, jak tomu hadovi naproti vybuchuje hlava. Nechtěl z něj loutku, nechtěl ho už nikdy vidět. Chtěl, aby z něj zbylo to, co obvykle z lidí po Deidarově zásahu zbývalo. Ale dřív by umřel, než by cokoli z toho vyřkl nahlas. 

„No tak přece nezdržujte,“ povzdychl si Orochimaru. 

„Moje řeč,“ usmál se Sasori ve své loutce. Deidara se tiše vznesl do vzduchu.

„Pročpak nevylezeš ze své ulity?“ posmíval se Orochimaru. „Stále křehký, stále slabý, stále dočasný?“

„Ty jsi dočasný,“ odsekl Sasori dětinsky. Orochimaru v něm probouzel skutečně to nejhorší. „O to se postarám.“ Neobtěžoval se s podprůměrnými loutkami. Vytasil se rovnou s Kazekagem. 

Horší bylo, když se Orochimaru vytasil s tím samým. To bylo velice nemilé překvapení, protože Orochimarův Kazekage byl bezmála originál, se kterým měl Sasori svého času plné ruce práce. Chvíli na toho chlapa naproti jenom tiše zíral. Prsty s chakrovými vlákny mu cukly, možná nervozitou, možná záchvěvem vzteku. 

Kazekage vypadal, že mu jeho soupeř vyhovuje. „Tentokrát to dopadne jinak!“ rozkřikl se vztekle, jakmile Sasoriho spatřil. Respektive spatřil loutku sebe samého, protože Sasoriho docela určitě nemohl poznat. Oči měl tmavé a mrtvé, hlas byl jeho, vzpomínky měl soudě dle jeho reakce své… dokonce sám i útočil. Orochimaru za ním jen stál a zvědavě ho pozoroval, jako by sám tak docela nevěděl, co všechno od svého nemrtvého neživého vojáka čekat. Měl snad tu drzost na Sasoriho poslat prototyp? 

Sasori nemohl uvěřit, že toho hada kdysi obdivoval. 

Spousta dalších věcí na tom byla k vzteku. Že si Orochimaru vybral (a správně, vybral si zatraceně správně a stačil mu jediný pohled) nejslabší článek, že hned věděl, jak se Sasorimu dostat pod kůži, že předstíral. Že lhal, že jen připravoval půdu pro svou zradu, že ji jako zradu neviděl ani nepovažoval… že necítil vůbec nic. Sasoriho vztek mu nejspíš přišel k popukání. Celý Sasori mu nejspíš přišel k popukání. 

Byl k tomu snad odsouzen. Jako děcko ho za jeho zády litovali, a teď se mu mohli leda smát. Co tady po sobě zanechá kromě krve a pár loutek, které zapadnou prachem? Vůbec nic. A teď… teď možná ani neumře. Bude tady trčet, dokud se sám neodpraví. 

Zalkl by se, kdyby mu to jeho tělo dovolilo. Jenže on už neměl žádné tělo. 

Měl pocit, jako by mu ho Orochimaru vzal. 

„Vidím, že ses od svých nechutností nenechal odradit. Teď vykrádáš hroby?“ rýpl si Sasori, když si Kazekageho pozorně prohlédl. Možná byl pokrytecký, ale ve světle těchto okolností by mu to mělo být odpuštěno. Bojoval tady s nesmrtelnou mrtvolou. Byl to boj natolik frustrující, že mu ani nevadilo, když se do něj zapojil Deidara se svými explozemi. Orochimaru si je prohlížel. Stále se ještě ani nepohnul. Sasori byl rád, že sám nemohl lapat po dechu, jinak by se musel propadnout do země. Soustředil se na to, aby nedýchal vůbec, aby nevydal žádný zvuk, aby nedal najevo, jakou hrůzu mu ten mrtvý pohled naháněl. O tohle přece Orochimarovi nešlo, když mluvil o nesmrtelnosti. Tohle nemohlo být ono. Mohlo?

„Až zemřete vy dva,“ ukázal na ně Orochimaru, „udělám z vás taky svoje pěšáky. Škoda, že nepřišel Itachi… ale i ty mi uděláš radost, loutkáři. Budeš zase jako dřív,“ dodal mlsně. Sasori se otřásl. Loutka Hiruko se naštěstí ani nehnula, lhostejná k jeho stále ještě příliš lidským projevům. 

Kazekage se s vypětím všech sil otočil ke svému pánovi. Vypadalo to, že se jeho nenávist přesunula na vlastní stranu hřiště. Z hrdla se mu vydralo zavrčení, za které by se nemusela stydět ani hladová šelma. „Já jsem Třetí Kazekage,“ procedil skrz zuby. „Já… nejsem… ničí… loutka.“ A pak, k velkému překvapení všech přítomných, jakoby z trucu dopadl tváří do písku a dál se nepohnul. Teprve až se rozpustil do vzduchu a Orochimaru se zklamaně ušklíbl, dovolil si Sasori popadnout záblesk naděje a posvítit si na cestu. 

„Že by to ještě nebylo dokončené? Tohle je nešťastný zádrhel…“ přemítal hadí ninja zamyšleně, zatímco ze sebe Sasori vyrazil zlomyslný smích. 

„To svobodná vůle bývá!“ zvolal, a jediným trhnutím škorpioního ocasu své loutky na Orochimara vyslal loutku Kazekageho. U toho jeho žádná vzpoura nebyla v plánu. „To tady nehrozí,“ dodal ještě rozlíceně, když viděl, že se mu podařilo dostat až k Orochimarovi. Zaútočil, loutka s ním, a na moment vše zmizelo v písku. Když se prach usadil, spatřil Sasori postavu prchající zpátky do jeskyně, plášť i vlasy vlající za ní. Tohle nebyl žádný strategický ústup. Orochimaru nečekal, že by se k němu někdo dostal tak blízko. Sasori nepochyboval o tom, že měl ve svém úkrytu tajné chodby a jiné vychytávky, ale nebylo času nazbyt. 

„Jsi na řadě,“ tiše pronesl k Deidarovi. Bylo by bláznovství Orochimara následovat.

Blonďatý ninja mrskl do vchodu několik hrstí jílových bomb, některé poslal přímo za Orochimarem a určoval jim směr, kam až dohlédl. Pár z menších bomb pochytali píseční hadi, ale nebylo to dost na to, aby to konečný útok oslabilo. „Katsu,“ zašeptal Deidara natěšeně. 

Po slavné východní duně zbyla jen hromada skalisek. 

„Docela pěkné,“ uznal Sasori po chvíli ticha. „Ale ty sutiny budeš prohledávat sám.“

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2023-03-05 17:42 | Ninja už: 2632 dní, Příspěvků: 2968 | Autor je: Metař Gaarova písku

Skoro mi oči vyleteli úžasom, že naša Mrs.Rinnegan sa vypla k činu a napísala pokračovanie fantastickej sondy do Sasoriho duše Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Vytešujem sa nesmierne, lebo ako viacerým aj mne chýbajú klasické postavičky z Naruta Jump! Chudák Sasori teda prežíva ťažké chvíľky Hrozná tragédie... Pamätám si, ako išli s Deidarom zlikvidovať zradného Oročimarua, ale ty si tomu dodala lesk, hĺbku a šťavu Kvítek sakury Ozaj smola, že Sasori nemal komu odovzdať svoje umenie, ani neučil žiadneho žiaka, ale bol to osamelý génius a kdesi tam vo vojne potešil Kankuróa, že ho pochválil. Ten Oro je otrasák: "Chvilku si Sasoriho prohlížel. „Musím říct, že ti tahle podoba vůbec nesluší,“ zavrněl na loutkáře, jako by byl Sasori nějaká lehká holka u baru." Sasori ako barová spoločníčka je ozaj na popukanie, ale pekný bol ozaj veľmi, určite by bol vyhľadávaný hihihi Veru, Oro je špecialista na slabé stránky protivníka, škoda, že ho v Borutovi vypli z obrazu, tiež nemá nasledovníka, Micuki je len slabý čaj. Pekná myšlienka o Deidarovom umení a vybuchnutom Orovi Smiling To bola skvelá scéna, s oživeným nebožtíkom Tretím Kazekagem ktorý sa Orovi vzbúril Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Vieme, že konečný výbuch hada nezničil, aspoň máme nádej na pokračovanie tejto vynikajúcej série Jump! Veľmi ti ďakujem za mlsotku, aspoň dajaká vzpruha v tomto bábkovom živote Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, Ne, 2023-03-05 21:29 | Ninja už: 5157 dní, Příspěvků: 696 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Moje tempo je vražedné. Hehe... S takovouhle to dopíšu v důchodu! Ale nevadí, nevadí, jedeme dál. Jsem ráda, že zmiňuješ Sasoriho ne-studenty, protože to se mu v hlavě mihne ještě párkrát. Evil
Ty jsi takový místní poklad, vždycky umíš tak povzbudit a motivovat. Ino ti gratuluje! Děkuju.

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci