Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 7

*Vrrrz*
Ale ne! Matka!
Rychle jsem pověsila poslední Kawakiho oblečení na radiátor, který ale nefunguje, je léto… A urychleně jsem šla do obýváku.
Pozdě.
Mamka rozsvítila.
„Kawaki?“ Sakura klidně, ale překvapeně kouká na Kawakiho, po chvíli se podívá i na mě.
Kawakiho světlo probudilo a snažil se pochopit situaci.
„Eehh, mami, Kawaki se šíleně zašpinil na misi, tak mu peru prádlo, hehe.“ Pověděla jsem rozpačitě.
„A však Hinata by mu to vyprala, ne?“ řekla zmateně mamka.
„No, on se strašně styděl, tak...“ Rozpačitě jsem se zasmála.
„A-ano, prosím, neřešte to dál,“ zamumlal Kawaki a šel do koupelny.
Mamka ho sledovala. Co za sebou zavřel dveře, podívala se na mě a šibalsky se usmála.
„A není v tom něco víc?“ zasmála se.
„Mami!!!“ Tiše jsem jí odsekla.
Zakručelo mi v břiše.
„Neboj, dnes nám udělám rychlou večeři. I pro Kawakiho!“ Usmála se a odnesla zbytek nákupu za roh do kuchyně, já si oddychla a šla jsem si sednout na gauč. Doufám, že z Kawakiho už alkohol nepotáhne.
Po chvíli přišel.
„Budeš s náma večeřet,“ oznámila jsem mu.
„To přivítám. Viděl jsem, že to oblečení se teprve před chvíli začalo sušit...“
Kývla jsem s nešťastným úsměvem a Kawaki si sedl vedle mě.
„Hele, táhne něco ze mě?“ zašeptal a ohlídl se kolem sebe. Potom se ke mně přiblížil a dýchnul na mě.
Není to růžová zahrádka, ale alkohol to taky není.
„V pohodě,“ zašeptala jsem zpátky.
Kawaki zůstal blízko mě. Koukal se dolů, ale jeho oči vypadaly nejistě.
„Prosimtě, sorry, že jsem tak nepříjemnej kolikrát,“ zašeptal. Na chvíli se mi podíval do očí a poté je zase sklopil dolů.
Kawaki... se omluvil? Asi se fakt dobře vyspal.
Usmála jsem se.
Ticho.
„A... Už se nějak vyjádříš ohledně včerejšku?“ řekla jsem tiše, hlavně aby to máma náhodou neslyšela.
„Já tě musím hrozně zajímat, že?“ podíval se na mě s úsměvem.
Zčervenala jsem.
Jeho obličej byl ode mě jen pár desítek centimetrů. Grr! Sarado!
„Prostě jsem zvědavá, no a co. Mitsuki je taky! Hmh!“ potichu, ale rázně jsem řekla a otočila jsem hlavu na bok.
Kawaki se tiše uchechtl.
„Však to není nic zajímavýho. Prostě jsem chtěl vědět, jaký to je. Proč mě kvůli tomu vlastní otec vyměnil.“ Zašeptal.
Podívala jsem se na něj. Měl sklopenou hlavu a pravou rukou si hrál s jezdcem u zipu.
No, má pravdu. Dává to smysl.
„Řekla bych ti, ať to příště neděláš na misi, ale žádné příště asi nebude že?“ Usmála jsem se.
„Dík,“ řekl velmi tiše a podíval se mi do očí.
Zase ty jeho šedivé oči, kdy mu vrchní víčka zakrývají skoro půlku duhovky.
A to jeho malé tetování pod levým okem.
Piercingy v pravém obočí...

Kawaki vzápětí vstal a beze slova odešel z místnosti.
Huh. Připadám si, jako bych napůl spala.
Vstala jsem a šla se podívat po Kawakim. Vešla jsem do kuchyně a pomáhal mámě se servírováním.
Co?
Koukala jsem na ně jako opařená.
„Sarado, sedni si a můžeme jíst,“ pověděla mamka.
Sedla jsem si a hned po mě i Kawaki s mámou.
K večeři máme smaženou rýži se zeleninou a masem. Mamka se nás vyptávala na misi, ale sdíleli jsme jen tu přijatelnou pravdu. Haha.
„Jak je na tom to prádlo, Sarado?“ zeptala se máma, co dojedla své poslední sousto.
„Eh, zapomněla jsem ho dřív vytáhnout, tak je asi ještě dost mokré,“ odpověděla jsem rozpačitě.
„No, a nemohl by si Kawaki prostě něco půjčit a jít domů? To bude schnout do rána… Ne že bych tě, Kawaki, chtěla vyhazovat, ale nebude se o tebe máma strachovat? A musel bys tu spát na gauči…“ řekla máma a začala uklízet nádobí.
„Raději bych dnes už domů nešel. A máma je už celkem zvyklá, že se občas zpozdím… Jen prosím, jako bych tu dnes nebyl…“ Až překvapivě mile řekl Kawaki. Vstal a začal mámě pomáhat. Takového ho vůbec neznám! Nechápu!
Máma vypadá taky dost překvapeně jeho chováním.
„A co se tak stalo s tím oblečením, že ses styděl jít domů?“ zeptala se máma a zvědavě dala ruce křížem.
Kawaki položil nějaké nádobí do dřezu a otočil se na mámu.
„No… Doufám, že mi to budete věřit, ale… Na misi do mě strčil číšník s plným tácem alkoholu, a všechno to na mě vylil. Máma by si určitě myslela, že jsem tam pil… A já blbec si nevzal náhradní oblečení.“ Zasmál se Kawaki.
On to řekl naprosto uvěřitelně. Wow. On umí tak dobře lhát? Doufám, že to nedělá často! Jsem zhrozená, ale zároveň v úžasu.
„Taky jsem toho naspal přes den dost, nejspíš budu vzhůru celou noc a půjdu ven. Ale děkuji za vše.“ Dokončil s usměvem.
Neuvěřitelné.
„Chápu. Jestli ale půjdeš ven, tak ti dám lepší oblečení, počkej!“ řekla máma a odešla do ložnice. Ta je taky tak milá? Haló?
Neuvěřitelné. Sedím na židli v úžasu. Kawaki se na mě podíval a usmál se přesně tak, jako kdyby vyhrál jackpot.
Máma se vrátila s nějakými tátovými věcmi.
„Zkus si tohle tričko,“ přišla mamka a Kawaki si ihned sundal tričko.
He? Vzal si to od mámy a začal si ho zkoušet.
Eh, sedím tu jak opařená, ale spokojená. Ten pohled se mi líbí! Detailně sleduji každou část Kawakiho svalnatého hrudníku.
„Tak ale prosím ty kalhoty si skoč obléct do pokoje,“ zasmála se mamka a podala mu kalhoty. Ona se červená?!
Po malé chvilce přišel Kawaki převlečený. Černé klasické kalhoty a bílé volnější pólo tričko, které odhaluje dekolt. Pěkný!
„Sedne ti to, Kawaki! Takže já si jdu lehnout, mám za sebou šílenej den v nemocnici, ano? Jediné, co po vás chci, je, abyste nedělali hluk. Dobrou.“ Zívla máma, usmála se a šla do pokoje.
„Dobrou.“ Odpověděli jsme.
Wow, co se to právě všechno stalo? Nepoznávám jak mámu, tak Kawakiho. Neskutečný.
Sleduji Kawakiho, ten se se vší spokojeností usmívá. A já taky.
„Takového tě vůbec neznám? Kde ses to naučil? Vždyť sis vždy sotva dokázal udělat kamarády!“ Tiše a překvapeně povídám.
Kawaki se ještě víc usmál. „Ty v**e, ani nevíš, jak jsem panikařil! Ale Hinata mě naučila…“ Kawaki vydechnul a posadil se vedle mě do čela stolu.
„Hmm, klobouk dolů. A mohla bych se přidat?“
Sarado? Normálně by ses určitě chtěla zavřít do pokoje s černým čajem a dělat si svoje věci, ale ty chceš teď v noci ven? S Kawakim?
„Hmm… Asi to přežiju.“ Ušklíbl se.
„Tak počkej. Půjdu se převléct,“ a šla jsem.
Dala jsem si na sebe uplý červený crop top, mé oblíbené černé kraťásky a bílou lehkou mikinu s červenými detaily. Taky jsem se rychle prohlédla v zrcadle.
Sarado… Vždyť venku stejně nikdo nebude.
Hmm…
Přišla jsem zpátky do kuchyně, Kawaki si mě bedlivě prohlížel.
Na to jsem reagovala módní pózou a s úsměvem jsem řekla, „Jdeme?“
Kawaki protočil oči a vstal ze židle. Tiše jsme se obuli a vyšli ven.
„Kam vůbec půjdeme?“ pověděla jsem.
„Hmm, tak skoro všechno už bude zavřený, asi se můžeme jen procházet, nebo chtěla bys trénovat?... Ne, hlavně to ne, na to ještě nemám energii.“ Uchechtl se.
„Mám ráda výhled na Listovou, půjdeme tam?“ Podívala jsem se na hlavy Hokagů.
„Okay,“ odpověděl Kawaki.
Šli jsme pomalým krokem a povídali si. O všem možném. Probírali jsme Boruta, náš trénink i třeba o té nové restauraci, co prodává zámořské speciality. Město bylo klidné, skoro ani živáčka. Taky je skoro půlnoc a nový týden. Jen lampy nám svítili na cestu, bezvětří...
Už šplháme mírný kopec, jdeme po malé vyšlapané cestičce a na cestu nám svítí hlavně měsíc. Cítím se tak hezky. Zastavila jsem se a podívala jsem se na hvězdy. Ani obláček.
Přemýšlela jsem.
Je to jako ve filmech.
Hmh, přiznej si to.
Kawaki se ti líbí.
Možná, ale to nic neznamená.
Kawaki si stoupl vedle mě a taky se podíval na hvězdy.
„Copak, už nemůžeš?“ řekl, usmál se a šel dál. Pokračovala jsem za ním.
„Tse.“ Zasmála jsem se.
Došli jsme nahoru a díváme se na noční Listovou.
„Waaahh! To je tak nádherné. Už je to doba, co jsem viděla Listovou za tmy.“ Nechala jsem se unést.
Kawaki stál vedle mě a rozjímal.

„Co vy tu děláte?“ ozvalo se z dálky.
Je to Iwabe a kráčel si to k nám.
Achjo, snad pokaždé co se ti dva vidí, tak to nedopadne dobře…
„To není tvoje věc,“ odsekl ho Kawaki.
„Promiň, Sarado, jestli jsem ti zkazil rande, ale proč bys někam chodila s tímhle pitomcem?“ přišel Iwabe ke mně, Kawakiho úplně odignoroval.
„Tohle není rande, Iwabe, jen souhra náhod. Spíš doufám, že vy dva se do sebe zase nepustíte jako pár po třiceti letech manželství.“ Zasmála jsem se.
Oba se na mě ublíženě podívali.
„Co si třeba sednout a být v klidu?“ Řekla jsem a šla si sednout na trávu směrem k výhledu. Oba si šli taky sednout, no samozřejmě každý z mé jiné strany, ještě aby seděli vedle sebe. Hah.
„Co tu děláš ty, Iwabe?“ zeptala jsem se.
„No… Radši se ani neptej…“ Nejistě odpověděl.
„Závidíš?“ zasmál se šíleně Kawaki.
Oba jsme se na něj nechápavě podívali.
„Co bych jako tobě měl závidět? Aroganci?“ štěknul po něm Iwabe.
„Holku. Tobě, jak vidím, nepřišla.“ Zase se Kawaki nekontrolovaně smál.
Začervenala jsem se a bouchla Kawakiho pěstí do ramene.
„Kawaki!“ ozvala jsem se. Co si myslí, že říká?!
„Neposlouchej ho!“ otočila jsem se na Iwabeho.
Ten má na sobě fakt hezký oblečení, že by opravdu čekal na holku?
„Drž hubu, Kawaki!“ naštvaně se Iwabe ozval a podíval se zvědavě na mě.
„Tak co tu s ním teda děláš?“ zeptal se.
„Ehm… To víš, měli jsme zajímavou misi a…“ Zákeřně jsem se otočila na Kawakiho a začala se smát.
Kawaki seděl ruce křížem a očima mi ukazoval naštvání.
„A?“ zvědavě se uchechtl Iwabe.
„A-“ Chtěla jsem pokračovat, ale Kawaki mi skočil do řeči.
„Sarada mě v tom ale nenechala, že?“ řekl Kawaki a s vlezlým úsměvem se na mě koukal.
„Ticho, Kawaki!“ Řekla jsem rozpačitě a dlaní jsem mu odstrčila obličej.
Podívala jsem se na Iwabeho a ten na nás totálně zmateně koukal.
„No, bohužel ti nemůžu říct nic. Ale jsem tu teď s Kawakim, protože čekáme, než mu uschne oblečení.“ Pověděla jsem.
„Ehh… Teď mám daleko víc otázek,“ odpověděl Iwabe. Na což jsem se rozpačitě zasmála.
„A kdo měla být ta holčina?“ zeptala jsem se ho zvědavě.
Ten sklopil hlavu a poškrábal si rameno.
„Tu asi neznáte… Ale je to už stejně jedno,“ řekl smutně.
Slyším, jak se Kawaki nadechuje, ale dlaní jsem mu zacpala pusu. Nebude si teď z něho dělat srandu!
„Iwabe, třeba jí do toho něco vlezlo… Nikdy nevíš.“ Říkám s klidem, zatímco Kawaki bojuje s mojí rukou na jeho puse. Nakonec jsem ho odstrčila.
„Hmh… Jak ji potkám, tak se zeptám, ale už se připravuju na nejhorší,“ řekl Iwabe a zahleděl se na výhled.
„Ráno moudřejší večera.“ Usmála jsem se.
Kawaki mezitím mlčky seděl vedle mě. Asi se na ty blbý kecy vykašlal.
„Asi ano…“ řekl Iwabe a pomalu se zvedl.
„Domů?“ zeptala jsem se.
„Jo, nechám vás tu, hrdličky.“ Zachechtal se, otočil se zády a vyrazil.
„Sklapni Iwabe!“ vyhrkla jsem ze sebe celá červená.
Kawaki se vedle mě trochu zasmál.
„Čemu se jako řechtáš?“ otočila jsem se na něj.
On se na mě jen usmíval.
„Tak co?“
Pořád se jen ksichtil.
„Kawaki!“
Celá červená jsem mu chtěla vrazit, ale moji pěst mi chytl.
„Uklidni se, prosimtě,“ řekl Kawaki s úsměvem.
Hmh... Zakoukala jsem se na ty jeho šedivé oči.
„Já jsem jako tvoje holka?“ rýpavě jsem se zeptala.
„Promiň, to byl joke,“ usmál se.
Protočila jsem oči a koukala jsem se na výhled.
Achjo, ten Kawaki mě nepřestává udivovat.