Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 6

Převalila jsem se na druhý bok potom, co mi paprsek svítil do obličeje.
Cítím se strašně. Chtěla bych ještě spát.

.

Na té chodbě furt někdo chodí a z ulice slyším štěkat psa. Ugh, tady se nedá spát! Pomalu si otírám oči a otevírám je. Vůbec se mi nic nechce.

Po chvíli jsem vstala. Uvědomila jsem si, že jsem si ani nepřevlékla pyžamo. A jsem celá od krve! Ach bože. Odešla jsem do koupelny a dala jsem si sprchu. Krev jsem měla na nohách, rukách a trochu i na krku.
Taky jsem si přehrávala celý večer. To je bizár. Pouštěla jsem si na sebe horkou vodu a přemýšlela, na kolik dní bych se nejradši zavřela doma.
Fyzicky se cítím hrozně a vůbec nevím, jak to všechno vysvětlím Mitsukimu. To, co se stalo, musí ale zůstat jen mezi námi. Hlavně ať se nikdo nedozví, že Kawaki pil.

Ten večer byl ale vtipný... Lituji vůbec toho, že jsem se nakonec napila? Asi jsem to nemusela dělat, ale aspoň teď vím, že je to fakt nechutný.
Ale co to mělo být s tou krví? Bože, ty jsi fakt vtipná, Sarado.
Vzala jsem ruku a vyléčila jsem si strup od toho říznutí. Bylo to celkem hluboké, budu tam mít malou jizvu.
Vydechla jsem.
Těším se, až se bude Kawaki obhajovat. Ne, vlastně nebude. Beztak nás akorát odsekne. Zasmála jsem se.
On mě včera dokázal potěšit, ale taky mě fakt naštval!
Haha ale já se budu smát naposledy. Budu mu tenhle večer pořád připomínat!

Vylezla jsem ze sprchy, z bundy jsem se snažila alespoň trochu dostat tu krev, moc to ale nešlo a byla skoro všude. Tričko i kraťasy jsem měla naštěstí náhradní. Poté jsem šla za klukama.

Zaklepala jsem jim na dveře. Do pár sekund otevřel Mitsuki. Nachystaný a naprosto fresh. Pozval mě dál.
Co jsem ale vešla, ihned jsem zpozorovala totálně rozbitého Kawakiho v posteli. Už nespal, ale... Vstát se mu očividně vůbec nechce. Ani mě snad nezpozoroval.
Taky spal v tom, co měl včera na sobě. To mě nepřekvapuje.
Sedla jsem si k malému stolečku, Mitsuki na svoji postel a pozoroval mě.
„Vysvětlíš mi to?“ řekl Mitsuki a poukázal s úsměvem na Kawakiho.
Nahodila jsem rozpačitý úsměv.
„No, jeho ti rozhodně nevysvětlím, když jsem za ním večer přišla ke stolu, už byl dávno v tom. Heh... Ale hlavně si to nech pro sebe, ještě by se to dozvěděl Hokage,“ dodala jsem.
Mitsuki kývl. „No a co ty?“ Ruku si zvědavě dal na bradu.
Byla jsem v ještě větších rozpacích.
„Co přesně?“ Eh...
„Tys taky něco měla?“ Mitsuki jde na to přímo...
„Proč si to myslíš?“ Doufám, že se z toho ještě nějak vymluvím.
„Když tě Kawaki hladil po zádech a říkal, ať to nepustíš, zatímco sis v kleče držela krk a pusu... “ řekl Mitsuki s klidným úsměvem.
Takhle to zní příšerně!! Zčervenala jsem se a shrbila se hanbou. Na sekundu jsem i zpozorovala Kawakiho na druhé straně místnosti, jak si potichu dekou schovával hlavu.
Loket jsem položila na stoleček a dlaní jsem si opřela hlavu.
„Tak?“ zasmál se trochu Mitsuki.
Koukla jsem se na Mitsukiho.
„Za to může on! A ta holka!“ vyhrkla jsem rozpačitě ze sebe, ukázala na Kawakiho a vstala.
„Oni mě donutili si tu jednu dát, jo? Hlavně to nikomu neříkej!“ S nechtěným úsměvem jsem dořekla a zkousla si ret.
Mitsuki se pořád přiblble usmíval.
„A ten prst?“ ptal se dál.
Vydechla jsem a šla rychle ke Kawakimu.
„Ty teď poslouchej, jo, nikdo mi neublížil!“ řekla jsem, zatímco jsem odhodila deku z Kawakiho.
„Co děláš??“ Kawaki zavrčel, napůl otevřel oči, sebral deku a zase se do ní zabalil. Jeho unavené oči mě ale sledovaly dál.
Stoupla jsem si k otevřenému oknu tak, abych viděla na oba.
„Udělala jsem si to sama.“ A vytáhla jsem kunai k prstu jako včera.
„No a proč? Protože jsem strašila jednoho ožralu...“ Dořekla jsem absolutně nesebevědomě, schovala jsem kunai a trapně jsem se koukala do země.
Mitsukiho výraz se vůbec nezměnil. Pořád se usmíval. Zatímco Kawaki se zachechtal pod dekou.
Hned jsem za ním přišla a strhla mu znovu deku.
„Vstávej, ať jsme co nejdřív doma!“ zvýšila jsem na Kawakiho hlas a s dekou jsem rychle odskočila, aby si ji zas nemohl vzít.
Chtěl, ale nestihl to. Rozhlížel se po pokoji a poté naštvaně vstal a odešel do koupelny.
Já se otočila k oknu a pozorovala jsem město za dne.
„Ještě něco bych měl vědět?“ ozval se Mitsuki.
„Nooo...“ Zamyslela jsem se.
„Nic extra, jen jsme sem tam udržovali pořádek,“ řekla jsem, když jsem sledovala kočku pobíhající na ulici.
„Spíš jak to dopadlo tobě?“ Otočila jsem se na Mitsukiho.
„Jednou jsem nevěděl jak reagovat, dvě ženy se tam dohadovaly, která byla dřív na řadě, ale to já taky nevěděl, a když jsem se to snažil vyřešit, dostal jsem facku a obě mě poslaly někam... Pak se z nich staly kamarádky. To jsem moc nepochopil.“ Zmateně se na mě koukal Mitsuki.
V duchu jsem se smála. Klasický Mitsuki. Ještěže tohle neslyšel Kawaki.
„Hmm, tak to taky nevím,“ usmála jsem se na Mitsukiho.

Po chvíli vyšel Kawaki z koupelny. Vypadal trochu víc k světu, ale pořád měl velké kruhy pod očima a nevypadal, že by mu bylo příliš dobře.
„Půjdeme?“ řekla jsem a vyšli jsme z hostelu.

Když jsme šli městečkem, lidé po včerejšku stále uklízeli. Vyhlídli jsme si nějakou malou místní restauraci. Měli jsme všichni hlad.
Usadili jsme se venku a objednali si.
Kawakiho existence vypadala jako hromádka neštěstí. Skoro ani nemluvil.
Nastalo ticho.
„Kawaki?“ řekl Mitsuki.
Kawaki mírně zvedl oči směrem k Mitsukimu.
„Vysvětlíš nám včerejšek?“ řekl zvědavě Mitsuki.
„Ne,“ odseknul Kawaki a znovu si ponořil hlavu na stůl mezi ruky.
A čekals něco jiného, Mitsuki?
„Musíme mu dát další alkohol, aby nám to pověděl,“ ušklíbla jsem se.
Kawaki se na mě rychle a naštvaně podíval.
„Haha, však včera ti to pomohlo,“ uchechtla jsem se a sledovala Kawakiho.
Ten mě zatáhl za bundu u krku a přitáhl mě k sobě. Mračil se a odfrknul si.

(Kawakiho pohled)
Co si sakra myslí, říkal si Kawaki. Není tu Boruto, tak mě musí štvát ona?
Sice mám kocovinu, ale všechno si pamatuju. Všechno! Ale ona očividně ne.
Řekl jsem jí o mým otci, že nikdy už nebudu pít! Ale bude si ze mě utahovat.
Je jí to úplně jedno!
Ano, pil jsem včera dál. Proč?
Chtěl jsem to vyzkoušet. Proč mě kvůli tomu otec prodal. Proč mu to bylo blíž než vlastní syn. Pche... Ale je to blbost.
Akorát mě víc štvali lidi a Sarada... Přišlo mi, že je víc cool, a že jí můžu věřit. Ale jen se mi to zdálo. Příště se jí zastávat nebudu!

Bože, mně je zle. Cítím se úplně na nic. Podpírám si hlavu rukou a mnu si obočí.
„Vaše objednávka!“ přišla číšnice s naším jídlem.
Ihned jsem se pustil do jídla. Mám vynikající kuřecí rámen se zeleninou.

Po jídle jsme hned zaplatili a šli směr Listová. Hned je mi lépe.
Už chci z tohohle prokletýho města vypadnout.
Ti dva si pořád povídají o náhodných věcech a já jen přemýšlím nad tím, jak si dám doma parádní sprchu.
Sakra, já ale nemůžu takhle domů! To ze mě táhne, i z oblečení... Hinata by to hned poznala a byl by problém. Co budu dělat?
Uh, asi se zeptám Mitsukiho, jestli u něj nemůžu být do večera a vyprat si.
Asi nemám na vybranou.
„Mitsuki?“ začal jsem otráveně.
Oba se na mě překvapeně podívali.
„Můžu si prosím u tebe vyprat a zůstat do večera? Já takhle domů nemůžu,“
ootichu jsem řekl a sledoval cestu před sebou.
„Normálně bys určitě mohl, ale co dorazíme do Listové, ihned vyrážím k otci. Budeme spolu trénovat. Ani se doma stavovat nebudu,“ odpověděl.
Sakra, co budu dělat? To si budu muset vyprat v řece? Eh..
„Jestli to tak nutně potřebuješ, teoreticky můžeš u mě, matka asi bude v práci...“ řekla Sarada.
Záchrana.
„To by bylo fajn, díky,“ řekl jsem odměřeně.
„Ale né že budeš takhle kyselej celou dobu, jinak tě domů nepustím!“ dodala úsměvně Sarada.
Vydechnul jsem a poškrábal jsem se za krkem. Konec konců je mi už trochu líp, ale pořád bych si nejradši lehnul.

.

Cesta byla dlouhá a únavná. Minimálně pro mě. Došli jsme k bráně Listové.
„Díky za misi a mějte se!“ rozloučil se s námi Mitsuki a vyrazil dál k otci.
„Tak jdeme teda k nám?“ zeptala se Sarada.
Přikývl jsem a vyrazili jsme.
„Víš, co jsem ti říkala, ne?“ podívala se na mě a já na ni.
„Jestli budeš takhle kyselej, tak tě domů nepustím,“ řekla rýpavě Sarada.
Nemám moc náladu, ale budu s ní ještě nějakou dobu, asi by bylo fajn aspoň konverzovat, co?
„Tak o čem si chceš povídat?“ nadhodil jsem.
Sarada se zamyslela.
„Asi bych ti mohla poděkovat za to, jak ses mě vždy zastal. Né že bych to potřebovala, ale milý to bylo.“ Rýpavě se usmála.
„No a co kdyby ses třeba omluvila?“ vyčítavě jsem se na ni podíval.
Byla zaražená. „Za co?“
Vydechl jsem. „Včera jsem ti řekl, že můj fotr byl alkoholik, a že piju poprvé a naposled. A co jsem řek, tak to je! Tak si příště ty stupidní kecy nech...“ Možná až moc seriózně jsem odpověděl.
Sarada se na mě překvapeně dívala. Než ale něco začala, pokračoval jsem: „...Nebo zmiznu jako tvůj otec.“
Oko za oko, zub za zub. Haha. Ušklíbl jsem se.
„Fajn. Sorry.“ Odfrkla si s úsměvem Sarada.
„Takže si pamatuješ vše?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě.“
„Tak si ty věci, co jsem ti řekl, nech pro sebe.“ Pověděl jsem a pokračovali jsme dál Listovou.
Doufám, že nikoho nepotkáme, ale Sarada bydlí nedaleko, tak snad...

Došli jsme v pořádku k Saradě. Uff. A Sakura naštěstí doma není. Dali jsme moje oblečení do pračky a Sarada mi dala nějaké velké tričko s kraťasy, asi jsou Sasukeho.
„Ty jsi taky inteligent, že si nevezmeš žádný náhradní oblečení,“ zamručela na mě Sarada, co jsem přišel do obýváku v oblečení jejího otce.
„Jsem zapomněl...“ Zamumlal jsem.
Sarada šla do kuchyně pro sklenice vody a donesla je na stolek k televizi.
„Já jsem taky unavená, můžeme dát nějaký film a odpočívat,“ řekla Sarada, zapla televizi a šla do svého pokoje.
Já se uvelebil na straně velkého gauče a ona se vrátila převlečená do domácího. Vzala si na sebe volné kraťase a nějaké očividně starší tričko se zašlým potiskem jednorožce.
Sedla si na druhou stranu gauče s prostorem i na nohy a zapla nějaký dramatický film.

.

Já usnul? Samozřejmě že jsem usnul. Film ale ještě neskončil.
Paráda. Cítím se konečně dobře. Žádná kocovina. Hned mám lepší náladu!
Podíval jsem se na Saradu, ta taky usnula.
Leží na boku směrem ke mně.
Prohlížím si ji. Má hezkou hebkou, ale bledou pleť. Vzpomněl jsem si, jak jsme včera dávali co proto tomu blonďáku. Byla tak cool...
Usmál jsem se.
Co si budu. Musím chránit Sedmého, to je můj cíl, ale... Hned po něm musím chránit tebe.
Sice mě někdy fakt štveš, ale jsi tu pro mě od začátku.
Vydechl jsem a posunul jsem oči na film.
Manžel tam opouští svoji ženu a děti, protože musí na dlouhou cestu. Pche, cos to tam pustila Sarado?

(Sarady pohled)
Heh? Ah, usnula jsem. Už je pozdě. Je tma. Ani televize už nesvítí. Asi se vypla nečinností...
Měsíc osvětluje jen část pokoje a Kawakiho. Potichu chrupká. Stíny vyzdvihují jeho obličejové rysy. Ale i když spí, vypadá drsně. Ten člověk nemůže vypadat mírumilovně, ale řekla bych, že je uvnitř milejší, než by si kdokoliv myslel.
Nad čím to přemýšlíš, Sarado?
Jen se mi ještě nechce vstávat...
Moje ještě neprobuzené oči koukají na jeho ruku. Teď krk. Vlasy...
Kawaki je totiž jediná zajímavá věc v mém pohledu, že ano?
Můj mozek přemýšlí nad každou částí Kawakiho těla. A pak se přichytím a nalhávám si, proč to dělám.
Pche. Sarado.
To není nic neobvyklého. Už sis takhle kdysi prohlížela toho bruneta, co se koupal v jezeře.
To přece...
Přiznej si to.
To -
Ty víš.
Hmm...

Stále koukám. Kdy budu mít zase šanci si nerušeně prohlížet hezkého kluka?
Neodolávám.
Můj rozespalý mozek zápasí sám se sebou.
Ale prohrávám.
Nedivím se, že má Kawaki u holek úspěch.
Jeho vlasy, obličej a pevná ruka.
Jeho styl je...
Hmm...

PRAČKA!
Tahle myšlenka mě zvedla z gauče. Hned jsem šla do koupelny pověsit Kawakiho oblečení.
Sakra... To nevím, jestli stihne uschnout. Původně jsem to chtěla dát na slunko.
Sakra, sakra...
*Vrrzz*
Ale ne! Matka!