Nováčci

Pomalu jsem procházela lesem. Byla krásná vlahá noc a já se nedokázala přinutit ke spěchu. Věděla jsem, že záleží na každém dni, na každé hodině, ale v tu chvíli mi na tom nesešlo. Nezáleželo mi už na ničem. Zastavila jsem se a pohlédla na nebe. Měsíc byl vysoko na nebi a kolem něj jako by tančily malinké jiskřičky. Vždycky jsem milovala noční oblohu a snila o tom, že jednoho dne se stanu hvězdou. Ach, to už je dávno… Sklopila jsem oči a přinutila se k chůzi. Čeká mě ještě dlouhá cesta a už jsem se dost zpozdila.

Keď som otvorila oči, všade bola tma. Len cez malé okienko prenikalo mesačné svetlo. Chvíľu mi trvalo, kým som si spomenula, čo sa vlastne stalo.
V izbe som bola sama, tak som nevedela, čo je s ostatnými. Skúsila som dvere, ale keď som sa ich dotkla, telom mi prebehla elektrina. Vyskúšala som okno, ale stalo sa to isté. Neostávalo mi nič iné len čakať. Ľahla som si do postele pod oknom a premýšľala. Onedlho von vyšlo slnko. Za dverami som počula zvuky a niekto vošiel dnu.
Nezaujímalo ma kto to je, ani prečo prišiel.

Ospalé slunko pomalu šplhalo nad vrcholky stromů. Země se dosud třpytila ranním oparem způsobeným nočním mrholením. Celá Konoha se ještě topila v záplavě nejrůznějších lidských snů. Pouze tři osoby byly vzhůru.
Když dorazil Naruto k hlavní bráně, už se tam Aki opírala a čekala na ostatní.
„Zdar Aki!“ usmál s Naruto.
Aki pouze kývla hlavou.
„Kde je Kakashi? To má už zase zpoždění?“ zeptal se blonďáček a otáčel se dokola, aby měl lepší přehled.
„Támhle jde.“ Ukázala Aki.

„No jo ty jsi celej ty,‘‘ pohodil jen hlavou Naruto a začal po zemi hledat oblečení, které večer jen tak někam pohodil. Bydleli sami, takže nepořádek byl naprosto vysvětlitelný, tedy ne na Narutově polovině. Sasuke měl ještě tolik slušnosti a odpadky házel do koše.
Dneska bylo pondělí, což znamenalo, že po dlouhém nudném víkendu za vyrazit zase do ještě nudnější školy. Oba stejně nejevili nějaký velký zájem o učení, spíš jen tak chodili jen, aby nevzbuzovali pozornost.

Dalšího dne ráno si Tsunade zavolala první Hinatu. Ta to vzala celkem s klidem, ale divila se, proč ji to velkitelka neřekla sama, když u ní včera byla. Tsunade se trochu zakoktala a řekla, že si na to vzpoměla až pozdě večer. Hinata jen pokrčila rameny a šla na určené místo.

Naruto zrovna trénoval, když ho vyrušila Shizune.
,,Dobrý den Shizune-neechan. Má pro mě bábi nějakou super obtížnou misi?,'' zeptal se s radostí Naruto.
,,Jdi za ní a uvidíš.''
,,Je sice dospělej, ale pořád stejnej,'' říkala si v duchu Shizune.

10. Tajemství

Naruto s Hinatou celý den prozkoumávaly okolí městečka. Nemohli se nasytit tou překrásnou přírodou, zvířátky, které běhali po louce, do toho bylo slyšet zurčení potůčku a vše osvětlovalo slunce visící na obloze.
Nakonec se zasekli na louce, kde se potůček rozšiřoval v menší jezirko. Využili příležitosti a šli se vykoupat. Voda byla překvapivě teplá.
Hinata zkoušela Naruta potopit, ale moc jí to nešlo, protože Naruto vodu ovládal. Zato jemu to šlo až moc dobře.

„Tak týme Gai, před dnešním tréninkem si dáme malou rozcvičku.“
„Jakou, jakou, JAKOU? Pět set kliků? Tisíc dřepů? Dvaceti kilometrový běh?“
„Správný přístup, Lee! Tak tedy dvaceti kilometrový běh!“
„Gai-sensei a smíme to běžet sprintem?“
„Ježiš, Lee, vždyť to není možné.“
„Neji, ty víš, že se sílou mládí je možné všechno.“
„Není, sensei.“
„TenTen, ty snad také pochybuješ? Pak si tedy dáme dvacet pět kilometrů sprintem a potom tisíc dřepů na jedné noze.“

Konanin apríl byl fakt super! Tady vám ho povím:

Včera si Konan napsala sedm papírků. Zítra ráno si časně přivstala a hodila je ke každému členu Akatsuki do pokoje pod dveře.

Omlouvám se, že mi trvalo takovou dobu, než jsem napsal tento díl, ale nějak nebyl čas.
A ještě se musím omluvit, že jsem nenapsal ten bonus s Karin, co jsem vám slíbil, ale do příštího dílu ho napíšu.
Jo a ještě něco, jak jsem psal, že tento díl bude poslední v této sérii tak mi to jaksi nevyšlo a bude ještě desátý díl a pak druhá série.

Tahle povídka je o Tobě. Tak tedy hádej kdo jsi...

Tma.

“Proč je všude taková tma?” Pomyslíš si.

Poposedneš na posteli a zakoukáš se do kouta. Měl jsi pocit, jako by se tam něco pohlo. To je ale nesmysl, jak by se tam mohlo něco hnout, když v celé místnosti necítíš ničí přítomnost, dokonce ani nikde poblíž. Jsi tu úplně sám. Sám. Jak moc dobře znáš ten pocit a stejně tě nepřestane dusit a zraňovat. Položíš si hlavu na polštář a zadíváš se ke stropu. Zajímalo by tě, jak asi vypadá. Je dřevěný, kamenný?

V místnosti nastalo dlouhé, chvíli až nepříjemné ticho. Přerušovalo ho jen tiché vzlykání.
Po dlouhé minutě se konečně někdo z přítomných odhodlal prolomit tohle už nesmyslné ticho.
„Je mi to líto,‘‘ hlesl Itachi a čekal na reakci. Jeho jediné přání bylo, aby byla pozitivní, ale realita byla krutá. Stejně jako Naruto i Sakura překvapeně zvedla hlavu a s otevřenou hleděla na tmavovlasého muže. Nečekala, že i člověk jako on zná tahle slova. Musela se něco stát.

Možnost první...

Je hluboká noc. Měsíc je v úplňku a jasná obloha září hvězdným svitem.
V Konoze ještě sem tam svítí okno nějakého saké-baru.
Liduprázdnou ulicí kráčí temná postava. Má dlouhý černý plášť a těžké vysoké kožené boty. Všude po sobě zanechává vůni mužské kolínské a kvalitního saké. Kráčí sebevědomě a svýma černě namalovanýma očima dává každému najevo, aby se raději klidil.

„Hej, ještě jednou!“
„Stačí, už si toho měl dost, nemyslíš?“
„NESTAČÍ! Ještě pořád jsem naštvanej!“
"No jo, to seš už jak dlouho, ale četl jsem, že hněv a alkohol jsou špatná kombinace a …“
„Ten mrňavej… On mě tak štve! S tím jeho povýšeným pohledem a jak pořád mává s tím svým velkým…“
„… A jsme zase u toho meče… Třeba si tím kompenzuje, že má malý…“
„… Mozek? Jo!! Teď si na to kápl!“
„No, já jsem spíš myslel, že ho má malýho jako ty, Naruto.“
„SAII!!!“

„Vhžghrmmmmm“
„Ty už máš zase hlad?“
„Když jsem nervózní, tak mám vždycky hlad.“
„Ale vždyť si jedl před deseti minutami.“
„No, když ale já jsem pořááádně nervózní!“
„Tak se teda pořááádně najez ať pak nešustíš pytlíkem, Chouji!“
„Pokusím se, Ino…“

…

„Kde může být, už jsem ho hledala všude, kromě Ichiraku. Jestli já ho tam najdu tak… Shannarooo!!!“
„He?“
„Jak se můžeš cpát zrovna teď? To nevíš kolik je hodin?“
„Co? Aha, neboj, ještě stíhám jednu misku.“

Monno se zděsila, když se otočila a uviděla trosky domu. Hiro nebyl nikde. Sensei ze suny se začal troskami prohrabávat, ale trvalo mu to. I ti dva genniny se přidali. Jen Monno tam stála jako opařená a nebyla schopna pohybu. Zřícení domu a prach s pískem, které se zvedly z místa zborcení, upoutaly pozornost většiny přítomných v suně, kteří se hned vydali na to místo. Atarashi, sensei Hira i Monno se bleskově přiřítil na místo a tam našel jen trosky a Monno, která nebyla schopna jediného pohybu a která zírala na trosky.

„Tati, vstávej.“
„Umnhnnmh.“
„No tak tati, už se vzbuď…“
„Né, nikdy se nevzdám!“
„Táááááátí!!!“
„He? Co? Kushimi, co tady děláš?“
„Máma řekla abych tě vzbudil, abys nepřišel dneska pozdě.“
„Aha… A kde je vlastně máma?“
„V kuchyni, říkala že dělá speciální snídani. A tati?“
„Ano, synku?“
„Co se ti to vlastně zdálo, že si křičel ze spaní?“
„Co? No… Ehhh. Pojďme za maminkou, ta snídaně už voní až sem.“

…

„Mámí, mámí, mise splněna! Táta už je vzhůru!“

Drake se narodil jako druhý. Od malička byl odstrkován a nenáviděn, protože neměl rád násilnosti a kruté zacházení, ale narodil se do klanu, kde takové věci byli na denním pořádku. Celou dobu co vyrůstal, tak vídal samé nelidské zacházení a kruté vyslýchání vězňů. Drake se zajímal, proč se vrací někteří členové v pořádku a někteří se nevraceli nikdy. Otec mu to vysvětlil. V klanu existovalo pravidlo, které říkalo, že každý člen si může podle svého vybrat, na jakou misi půjde.

Zamířil domů. Šel ulicemi kde se to hemžilo rodinami, které nakupovaly všechno možné na Vánoce. Za pár dnů, den před Vánocemi potkal Ayu a Hinatu jak ruku v ruce jdou a nahlas se smějí..

Došel k nim a pozdravil je.
"Ahoj Hinato" Začal.
"Jé, ahoj Naruto-kun." Hinata byla zjevně v dobré náladě a tak se na něj usmála.
"Co vy dvě tady?" Ptal se Naruto. Aya mezitím okukovala výlohu blízkého krámku, kde bylo naskládáno spousta plyšových hraček.

Bylo obyčejné zimní odpoledne. Ve vesnici ukryté v listí po dlouhých letech opět sněžilo. Dvě mladé ženy se bavili s hrnkem horkého saké v ruce, uvnitř květinářství. Abych byla konkrétní byly to Ino s TenTen. Bavily se o novinkách nejen v Konoze, ale i za jejich hranicemi-prostě drbaly.