Už nikdy víc...

Je jedna z podzimních chladných nocí a já sedím u okna a dívám se na hvězdy, které nevidím, jediné co je vidět je velký žlutě posetý měsíc, který vyzařuje svou moc, intenzitu, a ta oslepující záře…. Nikde žádný mráček….Dívám se na něj asi tak deset minut a mám pocit, jakoby mě hypnotizoval. Najednou se otřesu sklopím hlavu a zase se tam podívám, něco jakoby mě volalo ven, něco velkého a mocného, něco neskutečného. Přemýšlím nad tím a ptám se:
„Co je to za neznámý pocit ?“ Z ničeho nic se zvednu a jdu ven.
„Nevím, co to do mě vjelo,“ říkám si. Jsem nervózní, a mám z toho divný pocit, ale musím se uklidnit.
„Nejsem přece jako malé dítě, které se bojí vkročit do tmy.“
Chytnu za dveřní kliku a pomalu otevírám dveře, když v tom mě ovinul ten příjemně chladivý vánek, který mi vytrhl všechny obavy z hlavy a zbavil mě té nejistoty, která mnou prostupovala a nahradil ji ten pocit známé jistoty. Pomalu vycházím ze dveří a vydávám se pryč z domu, ani vlastně nevím kam, jediné co vím je, že mě něco vede.
Už jdu asi třicet minut. Jsem na kamenné cestě. Docela mě bolí nohy a je mi zima, zastavím se a odpočinu si. Zvednu hlavu a vidím lesík, který je ode mne asi padesát metrů. Je to divné, ale předtím jsem ho tam určitě neviděla. Cesta vede přímo skrz něj a tak pokračuju dál.
Jen co jsem vešla, jsem se vylekala, někde za mnou praskla větvička a já zpanikařila a utíkala vpřed, utíkala jsem tak rychle a bezhlavě, že jsem neměla ponětí kam jsem se to dostala, neměla jsem ani čas se podívat za sebe, kdo, nebo co to bylo. V tu chvíli jsem byla k smrti vyděšená.
Ušla jsem pár metrů a za stromy se začalo rozprostírat nádherné měsícem osvícené jezero. Vlnky byly proseté měsíčním stříbrem a ten měsíc…. Byl zářivější, než kdy předtím, leskl se jako tisíce perel, co tisíce miliony perel. Bylo tady příjemně.
„Nikdy jsem takové místo neviděla,“ pomyslela jsem si. Dokonce i vzduch tu byl teplejší.
Najednou se mezi stromy vynořila postava a já na ni zaměřila veškerou svou pozornost. Je to nějaký muž a je celkem svalnatý, tím jsem si jistá, ale nic dalšího na tu vzdálenost nejsem schopná vidět. Ten neznámý muž se začal přibližovat až se zastavil asi deset metrů ode mě. A teprve v tu chvíli jsem ho poznala.
„Ne to není možné, Už je to tak dlouho...“ Ihned jsem se k němu rozeběhla a on se zase rozeběhl naproti mně. Najednou jsem se zastavila a on mě chytl do svého náručí. Začala jsem brečet.
On se na mě podíval a já jsem se mu podívala do těch jeho očí, od kterých není úniku, a rukou mi setřel z tváře slzy, které se linuly jako kapky deště a jemným uklidňujícím hlasem řekl: „Neplač lásko moje, už jsem tady u tebe a už nikdy tě neopustím, budu navždy s tebou.“ Tato slova jsem chtěla tak moc slyšet.
„Itachi…“ Řekla jsem chraptivým hlasem.
„Prosím už nikdy víc mě neopouštěj… už nikdy víc…“
„Neboj lásko moje, už nikdy víc.“ Řekl.
A s těmito slovy mi dal ten nejněžnější polibek, jaký jsem kdy dostala.