Nováčci
"Mami, mami! Pozri sem, vädne!" zakričí ustráchané dievča, odtrhne kvietok a beží s ním za matkou. Otec a brat zase vystrájajú a ony dve boli znova samy. Hinata sa otočila za krikom svojej dcérky, roztiahla náruč a nechala, nech do nej malá narazí. Pohladila ju po hlávke a zvedavo sa pozrela na to, čo zvierala v malej rúčke. Dievčatko otvorilo päsť a s úzkosťou v očiach podávalo pokrkvaný kvietok matke.
"Čo s ním mám urobiť, slniečko?" usmeje sa jej strachu, ale vie, že už je zbytočné kvetinke pomáhať.
„Tori, volá nás sensei.“ povedala Miki, keď vošla do mojej izby.
„Už idem.“ odpovedala som jej a odložila som knihu na stolík.
Kráčali sme dlhou chodbou do siene, kde nás už čakalo 11 ďalších ninjov a náš sensei.
„Už sme všetci? Dobre.“ začal Ryun sensei.
„Dnes ráno mi náš pátrací tím oznámil, že konečne našli sídlo Akatsuki. Máte pätnásť minút, aby ste sa pripravili.“ po týchto slovách sa všetci rozišli do svojich izieb.
Kapitola 2
Neochotně vstal ze židle, zase jí přisunul zpět a blížil se ke dveřím.
Kdo by to tak mohl být?? Pomyslel si.
Otevřel dveře s nadějí a doufal, že by to mohl být stařík Sarutobi. A přesně jak Naruto doufal, stál tam se svým Hokage kloboučkem a zíral na Naruta jako kdyby ho roky neviděl.
,,Staříku!!“ Zařval Naruto.
,,Naruto!!“ Zajásal Sandaime.
Objali se a poplácali se po zádech, jako to dělají dobří přátelé. Pozval staříka dál a zabouchnul dveře.
Večeře
Konan se nachvíli zamyslela. “Mám doma zrzavýho kocoura.” řekla a lehce zčervenala.
“Sakuro, nemohla bys vyrobit protijed?” zeptala se a vyskočila na větev stromu. Byla zvyklá, že u sebe mívá protijedy. Zatracený Sasori, tohle mu Pein nedaruje.
Sakura zakroutila hlavou. “Není to obvyklý jed. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Složení je vážně zvláštní.” Celý den běželi zpátky do Konohy. Nad hlavami se jim už začalo stmívat. Ptáci přestali zpívat. Ze svých děr a doupat začaly vylézat noční zvířata.
„Tak moment. Zpomal.“ Reagoval naprosto rozhozený Kakashi.
Nic z toho,co mu hnědovlasá Aki právě řekla, mu nedávalo smysl. Ani v nejmenším.
„Tys jen tak náhodou přišla do Konohy, abys mi oznámila, že po mě váš klan jde? A navíc i po Narutovi?“ formuloval Kakashi nelogicky seřazené informace.
„Hmm, až na ten náhodný příchod.“ Mrkla Aki.
„Počkej. Sedneme si támhle na tu lavičku a ty mi všechno řekneš, pěkně v klidu a popořadě. Od samého začátku. Souhlasíš?“ navrhnul jounin.
„Dobře.“ Souhlasila brunetka.
Další den hm.. raději jsem roztrhal svůj seznam, který už přesáhl délku toaletního papírů. Byl už mi k ničemu, jen mi zkazil celý víkend, který jsem si chtěl užít a zítra zas bude všechno jako dřív. Zase budu muset vstávat brzo a podstupovat nesmyslný trénink s nějakými ubožáky. No jedním slovem nuda.
Dnešek bych si mohl alespoň trochu zpříjemnit. Otázka zní jak vůbec, když nemůžu vyjít z pokoje. Počkat jeden nápad bych měl, tedy snad si mi nic nestane.
Ráno ji probudil budík. To je divné, nepamatuji si, že bych si nařizovala budík, nebo že bych ho vůbec měla. Kushina vstala a došla na druhou stranu místnosti, kde našla drnčící budík a vzkaz od Tsunade.
„Tohle je malý dáreček, abys nepřišla pozdě. Za hodinu máš být na cvičišti sedm, kde se setkáš s týmem!“
Ukázalo se, že Naruto je lepší průvodce, než se původně zdálo. Vedl nás po vedlejších uličkách, kam s námi Neji nešel.
,,Kam jdeme???"zeptala jsem se.
,,Nad hlavy hokagů." oznamuje ,,Od tamtud je nejlepší výhled."
,,Kterého máš nejradši??´´
,,Asi čtvrtého, Ero-sennin tvrdí, že mu jsem v mnohým podobnej. A Kakashi, že můžu být lepší, než byl on.´´ Při těch slovech se zasmál stejně jako otec.
,,Itachi-nichan,“vykřikl Sasuke. Byl v nemocnici a vedle něho seděl na židli Naruto a tiše brečel.
,,Co se stalo?“ptal se Sasuke ale odpovědi se mu nedostalo ,protože do pokoje přišel Yondaime. Minato chtěl něco říct ale Naruto ho přerušil.
,,Proč...proč si nařídil Itachimu aby vyvraždil celý svůj klan?“řekl Naruto s nenávisti v hlase. Sasukemu se hned vybavila včerejší noc.
,,Naruto ty jsi poslouchal za dveřmi?“ptal se Minato ale Naruto mu neodpověděl.
,,Víš nešlo to jinak.“
Tsunade se tvářila jak vražda a zavile se dívala na otvor ve zdi, kde kdysi byly původně dveře.
„Další, kdo půjde kolem a podívá se sem, dostane ránu razítkem,“ mumlala si pro sebe a hrála si se svou oblíbenou hračkou. Ke své smůle to byla Shizune, která přišla a nakoukla do kanceláře Hokage. Když však viděla, v jaké náladě se Tsunade nacházela, zajíkla a schovala se za roh.
„Co je?“ zavrčela Tsunade a netrpělivě si pohazovala s razítkem.
Je hluboká noc. Spící Konohou se ozývají loudavé kroky. Ozvěnou těmto krokům je pouze slaboučký vánek prohánějící se ospalými uličkami. Na liduprázdnou postraní cestu lehce dopadají jemné malé kapičky deště. Jen tak mrholí, žádný monzun.
Tajemná osoba, celá zahalená do černo-červeného pláště vzhlédne k jasné uslzené obloze.
„Měsíc pláče. Stejně jako tenkrát…“
Najednou něco zpoza rohu zašustí. Zahalená osoba se ohlédne.
Za rohem se krčí a amatérsky sleduje blonďatá modrooká bytost.
Tajemná osoba se usměje.
"Neboj Sakuro, my jsme se Sasukem zažili taky pár žhavých chvilek.."
Usmála se šibalsky a odpochodovala. Sakura byla v mžiku červená a z uší se jí valila pára. No asi si to umíte představit...
O pár dnů později se Hinata procházela Konohou. Cestou narazila na Naruta.
"Jé, čau Hinato!" Zavolal na ní a běžel k ní. Hinata se podívala za něj. Překvapivě sebou nevlekl Sakuru.
"Čau." Odvětila Hinata suše a pokračovala v chůzi.
"No ták, Hinato co je ti? Nechceš se mnou jít-" Naruto se zarazil. Někdo ho tahal za rukáv. Byla to Aya.
Tak další z těch mých (ne)povedených pokusů o jednorázovku. Už dlouho jsem nic nepřidala jelikož nebyl čas. Tahle je opět na mé oblíbené téma ItaSaku a součástí textu je i písnička na kterou jsem celkem náhodně narazila, ale její text se mi docela hodil:-) No nic jestli to někdo bude číst, budu ráda za komentář.
8. Požehnání či ne?
Naruto se ráno probudil, chtěl se posadit, ale něco ho tížilo na hrudi. Byla to Hinata, Naruto se usmál a zavzpomínal na včerejší den.
„Naruto, kde je Sasuke a Sakura?“ zeptala se ho Hin.
„Nevím, půjdeme se po nich podívat?“ navrhl Naruto.
„Dobře,“ chytla ho Hin za ruku a táhla pryč.
Po chvilce je viděla, jak vcházej k Sakuře do bytu, a tak toho nechali. Naruto se na Hinatu usmál.
„Co je?“ zeptala se podezíravě.
Jsem ninja a musím splnit jednu důležitou věc. Tou je zničit Akatsuki. Nebyla sem tím pověřěná, problém je, že je chci sama zničit! Přinesli do této mojí vesnici hodně utrpení. Proto se vydám na dlouhou cestu!
Šestnáctiletá dívka seděla ve svém pokoji a horlivě telefonovala se svojí kamarádkou. Hlasitě se u toho smála a nevnímala ten klid, který ji oplýval. Její rodiče odjeli do divadla a ona měla tedy celý dům pro sebe. A toho chtěla náležitě využít. Celý večer proklábosit s kamarádkou.
Déšť bubnoval na okna a mračny se občas blesklo. Ona však tomuhle nevěnovala žádnou pozornost, spíš se soustředila jak ji kamarádka popisuje včerejší víkend, který strávila jak jinak než se svým přítelem.
Takhle vztekle jsem klikoval asi hodinu a začalo mi kručet v břiše. Cestou do kuchyně jsem doufal, že nepotkám Mayako. Naštěstí se tak nestalo, ale po otevření lednice jsem zjistil, že je tam jídla k nasycení zakrslého trpaslíka.
Otočil jsem se na podpatku a skočil si pro peníze. Venku jsem chodil zmatené jak slepý bez hole, ale po pár zabočení a naražení do sloupu jsem našel, co jsem hledal.
Teda ne, že by cílem mé cesty měl být miniobchůdek se základními potravinami, přehnanými cenami a už od pohledu rozkládajícím se prodavačem, ale budiž.
Sakuře se sevřel žaludek, nechápala jeho chování, ale jako žert to vůbec nevypadalo. Spíš se ještě víc zděsila, když na ni začal Naruto vystrašeně hledět a pomalu couvat dozadu. Stejně jako ona i Naruto vůbec nic nechápal. Neznal ji, připadala mu naprosto cizí, ale něco v hlouby duše mu napovídalo, ať zůstane. Proto tedy jen čekal na odpověď.
„Ty jsi mě nepamatuješ?‘‘ zeptala se ho Sakura a položila mu soucitně ruku na rameno. Ten její milí úsměv jeho přesvědčil, už chtěl utéct.
Je 23. prosinec a na Konohu se snáší sníh. Většina obyvatel je už doma u svých rodin, jen jeden muž stále pracuje. Urostlí muž sedí v pracovně Hokageho a čte hlášení. Konečně se dostane na poslední stránku. Poté položí dokument na stůl a zvedne se. Nasadí si svůj červeno/bílí Hokagžský klobouk a se zábleskem žlutého světla zmizí. O pár vteřin stojí už před dveřmi velkého domu. Vejde a zavře za sebou. Vtom se k němu přiřítí dva desetiletí chlapci.
