Teď tu velím já! 04-Sasuke a pračka

Další den se konečně otevřely ty dveře, ale ten oslizlej chlápek vytáhl ven jen brejlovce a na mě jaksi zapomněl, i když jsem se tak hlasitě dožadoval toalety a izolepy na opravu mého nebohého a jediné kamaráda. Dveře se ale zavřely a já tu strávil další hodinku, než jsem probudil všechny obyvatelé této skrýše a slizkej chlápek mě chytil za lem vytáhl z místnosti a pohodil mě zpátky do mé soukromé skládky, která se nějakým záhadným způsobem změnila na můj pokoj. Radostně jsem vykřikl, ale potom jsem si raději zacpal ruku pro případ, že by sem přiletěl zas ten chlápek a odvlekl mě jinam. A tak jsem raději svou radost projevil skokem do postele, při kterém jsem si pěkně namlel čumák o něco tvrdého, co leželo pod polštářem. Nadzvedl jsem jen. Pod polštářem se skrývala láhev a moji oblíbenou marmeládou. Rozzářil jsem se jako baterka a hned jsem zkoumal, jak se otvírá tahle dobrota. Chvíli mi trvalo než mi docvaklo, že musím víčko otevíral proti směru hodinových ručiček a ne po směru. Pak jsem strčil malíček do červené hmoty a pak následovala cesta z láhve do mé pusy. Následovala dlouhá pomlka mezi tím než jsem se vzpamatoval a vyklopil všechnu marmeládu do pusy, ale nejen do ní, dokonce taky i na moje bílou košili. Napadlo mě, že bych ji mohl slízat, ale tím jsem ji víc rozpatlal.
„Kruci!‘‘ křikl jsem a pohodil jsem prázdnou láhev do druhého kouta pokoj, kde se samozřejmě rozletěla do všech koutů pokoje.
Sundal jsem ze sebe zašpiněnou košili a pelášil jsem ní do koupelny. Napustil jsem plnou vanu a hodil jsem do ni košili. Chvíli jsem přemýšlel, zda znovu vyzkoušet tu voňavou vodičku alias pokusný jed na krysy, ale raději jsme na skvrnu nalil Wanish. Nemusím ani povídat, jak jsem poprvé hleděl, když se v televizi objevila reklama na tuto růžovou láhvičku. Pohlédl jsem na ni, začala mi něco připomínat, tedy někoho. Jednu doličnou vlezdop***lovkou stíhačku, kterou rodiče pojmenovali Sakura. Láhev ihned letěla do kouta, musel jsem se otřást odporem. Nejen láhev, ale také růžová tekutina se rozletěla do všech koutů. A zamazala všechno.
„Růžová útočí!‘‘ zakřičel jsem a vyletěl jsem z pokoje jako střelená srna, ještě jsem stihl sebou vzít špinavou košili. Utíkal jsem, co mi moje nohy stačili, když se ale přede mnou začala vyjasňovat nějaká, mě dost povědomá postava, začal jsem uvažovat o tom, že bych mohl přibrzdit, protože ta osoba neměl v úmyslu pohnout se ani o píď. A proto abych nenarazil do té červy prolezlé osoby, raději jsem si podkopl nohy a zabrzdil jsem o svou tvář. Moje ubohá tvářička, celou jsem si je sedřel.
Oslizlí chlápek na mě hleděl jako bych mu spadl z nebe k nohám, v tomhle případě jsem spíš dojel k nohám.
Pozvedl jsem sedřenou tvářičku, jakmile jsem zahlédl jeho tvář, zmizel jsem mu dřív než stačil cokoli namítnout. Za rohem jsem se dočista rozplakal, protože moje andělská tvářička byla na paděru. Pohlédl jsem košili. Začal jsem mít dilema, obličej nebo košile. Košilka na tom byla ale mnohem hůř. Rozběhl jsem se do místnosti, na jejíž cedulce bylo napsáno prádelna. Jednalo se tedy jen o místnost, ve které byla pračka a kolíčky, jelikož můj Wanish se nedopatřením rozlil po celé místnosti, musel jsem tam dál něco jiného. Co?
Z rohu se na mě smála jakási láhve s čímsi. Nebyl čas probírat její obsah, jen jsem ji vylil do otvoru v pračce a hodil jsem dovnitř i košili a teď jen zapnout. Tak kolik dáme stupňů, toď záludná otázka, ale jelikož jsem měl košili opravdu hodně špinavou, tak jsem jimi nešetřil. Copak se stane, když dám devadesát stupňů. Heuréka! Ono to žije a něco se tam děje. Něco se tam točí a točí, málem se mi z toho zamotala hlava. Raději jsem se posadil na pračku a čekal jsem. Ne že bych se neměl na co jiného sednout, ale ta pračka tak pěkně vibrovala a moje pozadí doslova zpíval radostí. Já se nedopatřením začal tvářit trošku úchylně. Kdybych začal i slintat, tak by mě mohli považovat za úchyláka.
A v tom se dveře otevřeli. Já jsem neměl čas slézt z pračky natož si setřít sliny. Jen jsem s otevřenou pusou hleděl na výše uvedenou osobu. Tentokrát mě nepopadl za ruku, jen raději zavřel dveře. Málem jsem se rozplakal. Mám dojem, že mě zanedlouho vyhodí odsud a bude ze mě bezdomovec. Kam jsem to klesl, já mstitel tu slintám u pračky.
A pak se ozval ten kouzelný zvuk, který ukazoval, že moje košilka je vypraná. Nějak jsem vypáčil ty dvířka a nahmatal jsem nějakou měkkou látku. Hrůzné zjištění bylo, že s předešlé velikosti XXL a košilka zmenšila na velikost takzvané nula. A k tomu ještě změnila svou barvu na růžovou. Stačilo jen pár sekund a rozplakal jsme se jako miminko. Moje krásná košilka je v háji a ještě k tomu je růžová!
Tohle ale byla moje osudová chyba, nějaká bílá ruku mě chňapla a odtáhla mě znovu na samotku. Tentokrát to opravdu samotka, brejlovec nic neprovedl a košťátko mi někdo sebral.