Pro Tebe

Ležela jsem sama v trávě a pozorovala sametově tmavou oblohu. Byla dnes v noci posetá nespočtem hvězd. Měsíc jasně svítil a ozařoval tak klidnou noční krajinu.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála tak do plic chladný, ale i přesto příjemný noční vzduch. Pomalu jsem zavřela oči a zaposlouchala se do tiché písně cvrčků. Poslouchala jsem jen ji a snažila se tak z hlavy vypustit úplně všechny myšlenky, protože za ten den jich mou hlavou proběhlo nespočet...
Proč se to stalo? Jak se to vůbec mohlo stát? Jak tohle všechno jednou dopadne? Tak to byly mé nejčastější myšlenky, které nechtěly mou mysl opustit.
Znovu jsem se zaposlouchala do té tajemné melodie, ale tentokrát ji něco narušilo. Uslyšela jsem nepatrné zašustění trávy a po chvíli ucítila jemný vánek na mé tváři. Usmála jsem se a otevřela oči, přesto jsem se nepodívala na osobu sedící vedle mě. Věděla jsem s naprostou jistotou, kdo to je.
„Nádherná noc,“ zašeptal do nočního ticha.
„To ano,“ souhlasila jsem a konečně na něj pohlédla. Jeho zelené oči mně celou dobu pozorně pozorovali a já si toho byla vědoma.
„Pro Tebe,“ zašeptal. Natáhl ke mně ruku a v okamžiku se mu v ní objevila dokonalá růže. Růže z písku. Natáhl se a vsunul mi jí do vlasů.
„Děkuji,“ odpověděla jsem a znovu se usmála tím úsměvěm, který patřil jen a jen jemu.
Bylo až neuvěřitelné, jak to nakonec mezí námi dopadlo. Když jsme se poznali, nikdo ho neznal jinak než jako stroj na zabíjení. To se však postupem času změnilo. Teď je to jeden z nejsilnějších a nejuznávanějších shinobi na světě. Před pár lety by nikdo nevěřil, že to takhle všechno může skončit. A skončilo
Lehnul si vedle mě a chytli jsme se za ruce. Společně jsme sledovali noční oblohu. Najednou spadla hvězda, ta nejjasnější, co byla té noci vidět.
„Přej si něco,“ řekl svým okouzlujícím a zároveň tajemným hlasem.
Ale co si přát? Akatsuki byli poraženi, Pátá převzala zpět své místo hokage a já byla hluboce zamilovaná – ale to nebylo to nejlepší ze všeho. Ptáte se proč? Já byla průměrný anbu z Konohy a on kazekage Suny. Za ním se teď kvůli jeho postavení otáčela sice všechna děvčata, ale já věděla, že jsem získala jeho srdce navždy a on na oplátku to mé, ale to nebylo to hlavní. Naše postavení nám nedovolovala opouštět vesnici tak často, jak bychom si oba dva přáli...
V tom okamžiku mě napadlo přání, po kterém často toužím a přála si, aby se splnilo.
Když nám hvězda zmizela z dohledu, podívali jsme se na sebe. Přímo jsem se utápěla v jeho očích. Pomalu se naklonil a chtěl mě políbil.
V okamžiku, kdy se naše rty setkali, jsem otevřela oči. Vzbudila jsem si.
Ležela jsem zase ve své posteli. Opatrně jsem se posadila a zkusila se trochu vzpamatovat z toho nádherného snu. Kéž by to mohla být pravda, projela mnou myšlenka. Kéž bych ho zase mohla vidět. Zase se utápět v jeho očích...
Potřásla jsem hlavou a zkusila tak setřást úplně všechny myšlenky. V tom jsem ucítila něco zamotaného ve vlasech. Sáhla jsem si do nich a vypletla květinu – růži, růži z písku. Nechápala jsem to. Byl to jen sen, nebo snad -
Zvedla jsem hlavu. Stál tam. Byl opřený o zeď naproti mně a jeho oči pozorovali jeho vlastní písečný výtvor v mých rukou.
„Přál jsem si to samé,“ pronesl tichem jeho tajuplný hlas.