Spoluautorská

[color=blue]Ráno mě probudily až kroky ke Konanině místě. Otráveně jsem otevřel oči. Vedle mě ležela rozcuchaná, udýchaná modrovláska špatně hrající spánek. Protočil jsem oči a vstal jsem – úplně mě brněly nohy. Vzhůru na ranní hygienu...
Když jsem oholený, ohygienovaný a oblečený scházel dolů, do přízemí, viděl jsem něco, co nikdy předtím. Kisame, Kakuzu, Deidara a Zetsu u jednoho stolu. Páni.

Naruto stál na hlavě Třetího hokage a shlížel na Konohu.

-Je to možná naposled co ji vidím, co ji slyším, co ji cítím-[left]

„Héé? Na kyuubiho?? Ale já si zrovna udělal nehty,“ protestoval Deidara a mával šéfovi drápkama přímo před očima.
„Nezájem blondýno! Prostě se jde a hotovo!“
„Ale já se pustil do spravování plášťů. A jak se do toho pustím, musím to dodělat.“ Bránil se i Kakuzu a i teď přešíval nové mráčky přes díry v oblečení.
„Koupěj se nový.“
„A utratit za ně ty nehorázný peníze??“ při té představě Kakuzu omlel. Na to zareagoval vytěkanej Itachi, chytil slepeckou hůl do obrané pozice a už se oháněl po Sasukem.

Naruto se konečně dostal domů. Nevšímal si nepořádku, který tam měl a rovnou si lehl na postel. Příšerně ho bolela záda, když spadl celou no v trávě. Moc na to nebyl zvyklí, už pěkně dlouho nebyl na žádné misi. Rozvalil se na své měkoučké posteli a tupě zíral do stropu. Za chvíli se mu zavřeli oči a on usnul, i když bylo teprve poledne.

„Proč se tu flákáš?“ vyštěkl Sasori na Ayumi, která seděla v koutě obývacího pokoje a snažila se utřídit si myšlenky.
„Třídím si myšlenky,“ odpověděla mu.
„Nikde je tu nevidím. Kecáš,“ změřil si ji podezřívavým pohledem.
„Asi tu už nebudu moct pracovat,“ špitla.
„A proč bys jako nemohla?“ zeptal se už o dost přívětivěji a přisedl si k ní.
„Když.. oni.. se chovají tak.. je mi to moc nepříjemné,“ vysoukala ze sebe.
„A jak?“ divil se Sasori.

"Peine! Kde mám svoje sušenky?!" napochodoval Madara do kuchyně.
"Už se dopékají," upravil si Pein růžovou zástěrku.
"Tak ať si pospíšej nebo ti vezmu ovladače od tvých svér!"
"Ne! to přece nemůžete. Bez nich nejsem nic."
"To moc dobře vím," zavrčel výhružně a další jeho vydírací fráze zanikla v hluku z předsíně. To se vrátil zbytek bandy a hned se hrnul do kuchyně.
"Jau! Co děláš blbečku?! Celýho jsi mě rozcuchal!" stěžoval si Deidara, který se snažil být za každou cenu první.

Naruto se probudil. Už se stmívalo. Posadil se, necítil se nějak zvláštně, jen ho příšerně bolela hlava. Začal vzpomínat, kde je a co se stalo. Rozhlídnul se. Viděl les a jednu malou studánku. Vzpomínal si, že se sem dostal, když hledal Akatsuki. Po chvíli se mu vybavil i rozhovor s Itachim. Postavil se, ale hned se mu podlomili kolena a on upadl.
„Tak takhle to asi nepůjde.“ zamumlal pro sebe a opřel se o kámen kousek od něj, na který se posadil. V tom si uvědomil, že tu můžou Akatsuki ještě být, tak se rychle rozhlížel po okolí. Všude je ticho.

Ráno už je budil ptačí zpěv a šumění korun stromů, jak se otíral vítr o listy.
Na rozdíl od ostatních Nano ještě stále klidně oddechovala, ale pomalu se probouzela z tvrdého spánku do slabého.
„Vstávej, šípková Růženko,“ objevil se nad ní Namin úsměv.
Nano jí úsměv oplatila a dlouze se protáhla.
/Po dlouhé době jsem se kupodivu dobře prospala…/ uvažovala nad svými myšlenkami, když se akorát znova vydali na cestu. Odtrhla mysl a pohlédla na Hira.

Vydala se zpátky ze schodů … pomalu našlapovala a přemýšlela, kam půjde. Nakonec to vyhrála řeka protékající Konohou.
/Už vím…prostě to nechám plavat…/ pohlédla na nebe a místo toho vykročila směrem do postele. Únava na ní konečně přišla.

„Takže…,“ začala Tsunade.
Tým Delta spolu s Nano stáli v její kanceláři.
Nano vrhla očkem po Hirovi, ale on…nic, z jeho výrazu se nedalo vyčíst absolutně nic….
/Tohle nevypadá dobře…/ řekla si, že to nechá být, vždyť je to jen kamarád….

Mladý ninja se procházel po svém pokoji a vzpomínal na dobu, kdy mu bylo ještě dvanáct. Když byl mezi svými přáteli. Vtom se pomaloučku začaly otevírat dveře. Ninja sáhl pro svou katanu, kterou měl v pouzdře na zádech a připravil ji k boji. Dveře se otevřely dokořán a dovnitř vstoupil muž:
„Co to tu nacvičuješ, Sasuke-kun?“
„Orochimaru? Co tu chceš tak pozdě?“ Sasuke schoval katanu zpět do pouzdra a čekal na odpověď.

Pozdní odpoledne, kapitán Miratsuchi
„Ale Konohamaru-sama…“
„Nechci slyšet žádné ale, kapitáne. Ten ninja, Ať už vám řekl cokoli, se provinil proti pravidlům vesnice a podle toho bude také potrestán.
„Ale pane, kdyby jiná vesnice odhalila tajemství byakuganu, znamenalo by to pro nás…“
„To by stačilo! Vzkaž mu, že se má zítra dopoledne dostavit do kanceláře hokage, kde jeho případ prošetří a zváží rada.“
„Ale…“
„Rozuměl jste, kapitáne?!“
„Já… ano, shichidaime-sama.“
Uklonil jsem se a odešel.

Převlékla se, vzala si věci a vyšla před budovu. To, co se událo před chvílí se jí přehrávalo dokola v hlavě.
/Já-nemůžu …/ zatnula hořce zuby. /Pořád je tam ta zábrana …/
Hleděla na cestu vpřed a čekala, až Hiro vyjde.
Během chvilky byl venku, se založenýma rukama v kapsách.
„Můžeme?“ řekl, zatímco hleděl někam do předu.
„Ano,“ přikývla a vyrazili směr Konoha.

Jaden smutně hleděl na Naruta, jak bušil vší silou do dřevěného panáka.
Naruto měl zatnuté zuby a mlátil do trenažéru hlava nehlava.

Ganen a Hari netrpělivě přešlapují na cvičišti, zatímco Taki leží opřený o jeden z kůlů.
Po chvíli se Ganen a Hari skoro srazí.

G: Kde proboha je? Nemohla by alespoň přijít včas?
H: (Ironicky) Asi se pro nás dělá krásnou, a tak jí to trvá trochu déle.
Vzácně se na sebe usmějí.
G: Pro nás? A krásnou? Moc si věříš Hari. Navíc nechápu, jak by se chtěla udělat krásnou.
Hariho úsměv opadá.

Hiro došel do háje, kde se to hemžilo listím, poletujícím ve větru.
Vítr ho příjemně ovíval.
Hiro se pousmál a zavřel oči.
Nechal si větrem cuchat vlasy a lechtat se poletujícím listím…

„Vítr je příjemný, co?“ obejmul ho někdo ze zadu. Dívka ho jemně polochtala kousek pod zraněním, aby mu neublížila.
Hiro se pousmál a položil jí ruku na ty její, které měla propletené na jeho hrudi.
Zase ten pocit! Blesklo mu hlavou.
„Tak co tvé ,,poslání“ ?“
Když se jí dotkl…probleskl dívčím tělem příjemný pocit.…

Co všechno dokáže jediný cit změnit? Ne, to je špatná otázka. Spíš bych se měl ptát, koho dokáže změnit…
Procházel jsem se ve zříceninách starého domu. Vše, co zbylo po kdysi slavném klanu Hyuuga.
Konoha byla po čtvrté velké válce nindžů opravena, ale o tuto čtvrť se nikdo nestaral. Nejen proto, že opravy by stály nekonečné výdaje, ale i prostory samotné působily depresivně.

Ino: Ino je mladá kunoichi z Listové. Dlouhovlasá blondýna, oblečená v přiléhavém fialovém kompletu odhalujícím jak její dlouhé nohy, tak i velkou část břicha.
Shikamaru: Mladý ninja z Listové. Má nahoru vyčesaný ohon s černých vlasů. Nosí zelenou vojenskou vestu a černé kalhoty a tričko s dlouhým rukávem. Také má neustále v puse cigaretu.
Chouji: Obtloustlý ninja z Listové. Má velkou hřívu z hnědých vlasů a oblečen je do červeného kompletu s železnými chrániči.

Hiro tak sledoval toho kluka a něco se mu nezdálo.
Sakra! Došlo mu to, když si vzpomněl na rozhovor těch dvou týpků ze včerejška.
Vytrhl dlaň klukovi a odkopl ho.
Chlapec se najednou rozplynul.
„Zatraceně!“ zaklel Hiro a otočil se, jenže za ním byla velká skála. Z ničeho nic!
„Ksakru!“ zatnul zuby Hiro a rozeběhl se po obvodu skály.

„Nikde nevidím studnu…“ otočila se Nano po holčičce, ale ta se rozplynula.
/Sakra!/ Stihla na poslední chvíli šáhnout po kunaii.

Celý ty tři dny a tři noci strávila Nano na volném placu na louce za svým domem kousek od oblačné a trénovala. Stihla se naučit víc ovládat a manipulovat s chakrou Tokaapao, samostatný boj blesku a větru a spojení těch dvou …
Stála tam a udýchaně hleděla na zpustošené okolí před sebou. Byla bledá, celkem pohublá a propadlé unavené oči jí dodávali naprosto nezdravý vzhled. Jenže ona nepřestávala.

O čtyři dny později se blížili k písečné.
Hiro seděl na střeše vozu v tureckém sedě a s opřenou rukou o koleno.
Občas se podíval po Nano a občas po jejich cestě.
Dívka po něm taktéž pokukovala. Když se díval na cestu, zrovna ho sledovala.
/Hiro … beru tě opravdu jen jako kamaráda? Co ty? Ono by to pár věcí vysvětlovala kdyby … ten tvůj utrápený smutný pohled, když si zjistil to o mě a Rogenovi …/ Nano zavrtěla hlavou.
/Určitě si jen naivně představuji něco, co není …/
Za chvíli dorazili k branám Písečné.

O několik mil dál zrovna dopadlo další mrtvé tělo na zem.
Rogen si zasunul katanu do pouzdra a podíval se po Sakirovi.
„Tady jsme skončili, můžeme se vrátit.“
„Doufám, že si můžeme dát chvilku vodech. Už mě to nebaví!!“ řekl otráveně Sakirou.
Vydali se pryč a zanechali za sebou zmasakrovanou vesnici, plnou mrtvých těl a hořících domů.

Nano klidně oddechovala, dokud se jí nezdál další sen …
Spatřila obrysy dvou postav jedna ležela na zemi a druhá se nad ní tyčila s katanou v ruce.