Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 21 - Co dál?

Celý ty tři dny a tři noci strávila Nano na volném placu na louce za svým domem kousek od oblačné a trénovala. Stihla se naučit víc ovládat a manipulovat s chakrou Tokaapao, samostatný boj blesku a větru a spojení těch dvou …
Stála tam a udýchaně hleděla na zpustošené okolí před sebou. Byla bledá, celkem pohublá a propadlé unavené oči jí dodávali naprosto nezdravý vzhled. Jenže ona nepřestávala.
Znova zavřela oči a pustila se do tréninku. Mohla tomu tak vůbec říkat? Bylo to spíš sebe zničení. Už dávno se dozvěděla od Naruta, jak tvoří rasengan a jí se už podařila první fáze. Pomocí chakry se jí podařilo prasknout balónek naplněný vodou. Teď pokračovala v druhé fázi, kdy se pokoušela prasknout gumový míček.
Vykašlala se na oběd a trénovala dál. Dokud se únavou jako každý den nezhroutila na zem.

Když se probrala, zjistila, že neleží na tréninkovém placu, ale ve vaně, plné teplé vody.
Rozhlédla se kolem. /Jak jsem se sem dostala?/ vrtalo jí hlavou. Pomalu vylezla z vany a omotala si ručník kolem těla. Uchopila kliku ode dveří.
Když je otevřela, do nosu jí praštila krásná vůně, linoucí se z kuchyně.
Cítila se slabá a hladová. Neodolala a vkročila do kuchyně.
„Jauvajs!“ zaklel Hiro a začal mávat rukou ve vzduchu, když se spálil o hrnec, ve kterém vařil ramen.
„Do haj***!!! Do pr****!!!“ začal lamentovat a poskakovat po kuchyni. Potom si všiml Nano a vypadal, jako by se proměnil v kámen.
„Ahoj!“ nahodil rychle cool úsměv, narovnal se a strčil si spálenou ruku za záda.
„Co tu děláš?“ broukla. Na nic jiného se nezmohla. Pozorovala ho prázdnýma očima.
„Dělám ti večeři,“ zatvářil se rozpačitě Hiro a mávl rukou k hrnci.
„Myslela jsem tady …v Oblačné,“ posadila se ke stolu a pokukovala po vonícím hrnci na plotně.
„Hledal jsem tě…“ řekl už smutněji Hiro, otočil se k hrnci a začal nalévat ramen do misky.
„Měl jsi zůstat v Konoze. Dříve nebo později bych se vrátila…“
„Jo…to mi říkal Jaden taky. Asi jsem holt nerozvážný…“ řekl Hiro, zatím co jí podal misku s hůlkami.
Sledovala ho…
„Nechci díky…“ zavrtěla hlavou.
„Sněz to. Jsi celá vychrtlá, a slabá určitě taky! To nemluvím o tom stavu, v jakém si byla, když jsem tě našel,“ podíval se na ní prosebně Hiro.
Nano sklopila hlavu a rezignovaně se pustila do ramen.
/Hmm … už jsem zapomněla jak to chutná …/
„Díky … bylo to dobré,“ zvedla se, uklidila misku a vydala se do vedlejšího pokoje se převléci.
Mám pocit…že už jí nikdy neuvidím veselou… Sklopil pohled do země Hiro a položil misku do dřezu.
Nano chytla za kliku u vchodových dveří, až zavrzali.
Hiro se po ní podíval a sledoval, jak mizí kolem domu na cvičiště za domem.
Něco mu říkalo, že by jí tu měl nechat, ale něco dalšího se bálo jí opustit…

Hira prostě ignorovala. Připravila se do bojovné pozice, když stála na plácku.
Naproti ní byl ze dřeva vyřezaný panák. Pustila se do taijutsu z plných sil. Pohybovala se neskutečně rychle. Dávala takové rány že z kusu dřeva odlétávaly třísky. Po chvíli zastavila. Zavřela oči a naslouchala zvuku i všemu okolo. Znova začala, ale tentokrát po slepu. Klouby jí pomalu začaly červenat a otékat. Nevšímala si toho a trénovala dál i přes mírnou štiplavou bolest.
/Tohle nezvládnu… proč… proč se to muselo stát!/ probíhalo jí myslí.
Opět si vzpomněla na tu situaci… na ten sen….
A když se nad tím zamyslela, vypadalo to všechno jako volba mezi temnotou a světlem…
Něco jí říkalo, že má jít dál, ale ona stála za zavřenou klecí a nemohla jít dál… nechtěla. Silně přivřela oči a udeřila prudce poslední konečnou ránu. Panák se rozletěl na kousky. Z kloubů jí stekl pramínek krve. Stěží zatlačovala slzy.
Vzpomněla si na Hira…
Vypadalo to, jako by byl jediný, kdo měl k té kleci klíč…
U srdce jí zapíchlo ještě víc. Po tváři jí stekla opět slza. Došla k náhrobku svého nevlastního otce. Poklekla.
„Co mám dělat, tati? Já nemůžu jít dál…je tu řešení… ale na to jsem moc mladá…“ založila hlavu do dlaní.
Po chvilce ucítila u srdce takový hřejivý pocit… a na ramenech něčí stisk…
Otočila se a na chvíli spatřila mihotavý obrys jednoho muže…
Blonďatého muže s rozcuchaným účesem a páskou Konohy kolem čela.
Usmíval se a díval se na ní…
„Tati …“ vydechla a poté obrys zmizel. Zvedla se a zamířila zpátky do domu.
Na pohovce ležel Hiro, stejně jako minule…
Spal a měl na tom spáleném místě obvaz.
Vařil dobře, ale nešikovně.
Poté, co se objevila z druhých dveří, přišla k Hirovi. Přisunula si potichu židli a sundala obvaz. Ošetřila mu to hadříkem namočeným v bylinkách. Udělala to co nejtišeji, jak jen mohla.
I když by se normálně probudil, tak tentokrát ne.
Prohledal všechno, co mohl a to bez přestávky.
Následně jí odnesl do vany a udělal večeři.
Přece jenom byl trochu unavený.
Odnesla misku zpět a vytáhla ze spod své postele truhlu. Vzala klíč, co nosila u sebe a otevřela jí. Vyndala z ní 8 svitků z toho jeden prázdný. Rozložila je na stole a vzala si brko s inkoustem.
Pustila se do prvního. Chvilku ho četla a poté přešla ke svému batohu. Vytáhla z něj Rogenovu katanu a položila jí na stůl vedle svitku. Zamyslela se a pohlédla na svůj meč opřený o skříň. Sehla se ke svitku a začala něco psát.
„To by šlo…“ prohodila potichu. Uchopila další a pokračovala ve psaní. Ani si nevšimla že se Hiro pomalu probouzel.
Hiro se rozkoukal a spatřil Nano dělat něco u stolu.
Prohlédl si ruku a zjistil, že je to už mnohem lepší.
Přemýšlel, jestli se má zvedat nebo ne, ale nakonec zůstal ležet a sledoval jí, co dělá.
„Raiton, Fuuton: Spojení, to mám…tohle taky…a další 4 taky …to by mělo stačit,“ prohlížela si dva svitky. Poté je položila a šla na další.
„Hmm… pokud se to povede… mohlo by to fungovat…“ odložila a uchopila poslední.
„Doton…“ Zamračila se.
Když jí slyšel tohle říkat, nedalo mu to a zvedl se.
„Co to bude?“ naklonil se jí přes rameno.
Nano okamžitě srolovala svitky.
„Fuj! Lekla jsem se…tohle mi nedělej!“ otočila se po Hirovi.
„V podstatě zatím nic…né určitě…to je jedno,“ sebrala je a uklidila je zpátky krom dvou.
Hiro se zatvářil nechápavě.
Zdá se mi to, nebo vážně pookřála?
„A…“ začal nesměle.
„…kdy se chceš vrátit?“
Nano se zasekla a zastavila se. Stoupla si. Dost dlouhou chvíli bylo ticho. Přehodila si batoh s věcmi, svitky a katanu přes rameno a došla ke stolu, kde ležela Rogenova katana. Jemně jí uchopila do hubených prstů.
„Nevím…mám ještě pár věcí na práci. Vrať se zpátky do Konohy…“
„Nehodila by se ti pomoc?“ opřel se Hiro o práh dveří.
„Nevím, co máš v úmyslu, ale jak tě znám, tak nic bezpečného…“
Nano se zapřemýšlela.
„Dobrá…sbal si věci, vyrážíme co nejdříve. Vysvětlím ti to po cestě…“ uklidila Rogenovu katanu do batohu.

Za chvíli už kráčeli mraky, pryč od Oblačné.
„Stavíme se za jedním mým známým…dostala jsem od něj svou katanu …“ prohodila mezi tím co si to mířili do Zemi Země.
Hiro kývl a otočil se dopředu. Hlavou se mu honilo tolik věcí…ale nevěděl, o čem se s ní má momentálně bavit…jestli vůbec o něčem….
„Může mít člověk tři podstaty chakry? I když není třeba tak zkušený jako Jiraiya apod. ?“ načala alespoň nějaké téma Nano. Nemohli být celou cestu zticha.
Hiro se zamyslel.
„Pochybuji… Ale možná je to možný. Podle mě toho lze dosáhnout nějakým fíglem,“
„Podstata chakry se ošidit nedá ne? Vždyť to už musí mít člověk v sobě…to je jedno…“ zamyslela se.
„No…jeden Akatsuki, s kterým jsme se střetli, měl všech 5 podstat, protože měl v sobě srdce svých nepřátel a každé mělo jinou podstatu. Takže nějakým důmyslným jutsu to jde zařídit.“ Dodal Hiro.
„Hmmm…“ prohodila zamyšleně a pohlédla na nebe.
Hiro se odmlčel.
„Co od něj vlastně potřebuješ?“
„Malou službičku ohledně zbraní…“ pohlédla zpátky na Hira.
Hiro se zatvářil zamyšleně.
Asi to chce čas, než to pochopím… Pohlédl opět do předu.

Pomalu se začalo stmívat…
„Když půjdem dál a nebudeme stavět, někdy k ránu bychom tam mohli být…“ podívala se tázavě na Hira.
„Jestli nejsi unavená…“ pokrčil rameny Hiro.
„Ok jdeme dál…“ rozhodla a pokračovali v cestě dál…
K večeru se sesedli u ohýnku.
Hiro nad něj postavil klacíky se zajícem. K večeři.
Najednou šustlo něco v křoví. Hiro se tam koutkem oka podíval, ale nic nezaregistroval.
Podíval se na Nano…
Ta okamžitě zbystřila.
Šáhla do kapsy a vrhla kunai po místu, kde zrovna zašustilo. Ale nic.... Zamračila se a dosedla zpátky...
„Asi jenom nějaké zvíře…“ řekl Hiro.
„Jdi si lehnout, vezmu si první hlídku.“
„Vzbuď mě, kdyby bylo opět něco podezřelého…“
Hiro přikývl a Nano tedy ulehla…nemyslela, že je unavená, ale usnula hned.
Hiro jí sledoval, než usnula a pak se taky natáhnul.
Vypadal, že spí, ale nespal. Smysly měl napružené k prasknutí.
„Už spí!“ ozvalo se z křoví, kus od nich.
„Buď zticha blbečku!! Nebo se probudí!!“ sykl někdo další.
Hiro mírně pootevřel oko.
Z křoví vyšli po špičkách a obezřetně dvě postavy.
„Co teď?“ špitl jeden muž, v tmavě modrém oblečení a hadrem přes nos s ústy.
„Když jí zabijeme, tak se probudí ten druhý! Počkáme, až se rozdělí!“ řekl ten druhý, v podobném oblečení jako ten první.
„Fajn! Ale neříkej, že jsem neměl lepší nápad, když to nevyjde!“ dodal první a oba zase zmizeli.
Hiro se v mysli zamračil.
Tohle je divný…

Slunce bylo na obloze už dost dlouho, vždyť už bylo po deváté hodině ranní. Nano akorát otevírala své oči...
„Dobré ráno…“ pozdravila neutrálně Hira, sedícího kousek od ní. Ospale se protáhla a zvedla ze země.
„Vyspala ses do růžova?“ pousmál se na ní Hiro.
Zdá se mi to, nebo má zase o něco červenější a delší vlasy…? Podíval se na ní.
„Ani né…díky za optání. Co ty?“ sebrala batoh ze země a přehodila si ho přes ramena. Část červených vlasů jí spadla do obličeje. Prohrábla si je a neposedný pramínek zastrčila za ucho.
/Už jsou moc dlouhé … asi si je ušmiknu …/ pousmála se v mysli.
„Jdeme?“ podívala se na Hira.
„Jasně!“ kývl Hiro.
Když se vydala kolem něj na cestu, zůstal stát a dívat se na ní, jak za ní vlaje ten krásný červený pruh až k pasu.
Nakonec se probral a vyrazil za ní.

Uplynulo celkem dost času od doby, kdy vyrazili. Dívka začínala poznávat okolí. Krajina byla překrásná…
/Je to tu pořád stejné…/ rozhlížela se po polích a loukách vykukujících skrze stromy lesa. Blížili se k okraji.
„Za chvíli tam budeme…“ oznámila situaci.
Hiro kývl.
Za chvíli ale dorazili k nějakému rozcestí, na které si Nano nevzpomínala.
A z obou cest se k nim přiřítili dvě děcka.
„Madam! Madam! Prosím vás pomozte! Můj tatínek spadl do studny a nemůže se dostat ven!“ vykřikla uplakaně holčička a začala Nano tahat někam pryč tou cestou.
„Pane! Pane! Prosím vás pomozte mi! Tlupa banditů chce vydrancovat mou vesnici!“ vykřikl chlapec a chytl Hira za dlaň.
Hiro se zatvářil překvapeně.
Co je tohle za komedii?!

„Neboj,“ pohladila jí láskyplně Nano a usmála se na ní. Běžela s ní za ruku cestou pryč…
Ani jí nedošlo, že by to mohla být past… viděla jen tu uplakanou holčičku, co jí prosí.