Pein má milenku?! II

Ráno mě probudily až kroky ke Konanině místě. Otráveně jsem otevřel oči. Vedle mě ležela rozcuchaná, udýchaná modrovláska špatně hrající spánek. Protočil jsem oči a vstal jsem – úplně mě brněly nohy. Vzhůru na ranní hygienu...
Když jsem oholený, ohygienovaný a oblečený scházel dolů, do přízemí, viděl jsem něco, co nikdy předtím. Kisame, Kakuzu, Deidara a Zetsu u jednoho stolu. Páni.
Vedle sebe vypadali tak...jinak. Div mi nevypadly oči, když už jsem snídal s nimi a do místnosti vešla Amai po boku s Konan. Blonďatá ďáblice a ledová královna..ach jo.
Ikdyž jsem věděl, že už mě Konan dávno nechce, já ji chtěl. Ten její vnitřní klid, chlad a bezcitnost mě přitahovaly jako magnet. Naštěstí tu byla Amai – nádherná, cholerická ženská, která se s ničím nepáře...jo, s tou bych zapomenout mohl.
Co mě ale udivovalo bylo to, jak se k sobě chovaly. Čekal jsem, že to bude otřas, ale chovaly se jako nejlepší kamarádky. Za tím něco bude, říkal jsem si.

Když jsme všichni – i Hidan, Sasori, Itachi a prostě ostatní- byly nasnídaní, nastal můj čas.
Popadl jsem svůj milovaný megafon a už to jelo :“Ranní porada! Za dvacet minut v zasedačce! A kdo nepřijde, umyje nádobí!“
Když Amai sladce, ale především nenápadně a zmatně pozvedla obočí, Konan se jí ujala.
„Ranní porada je to, že se všichni sejdem v určité místnosti. Posadíme se vedle sebe po dvojících, ve kterých plníme mise. Pein každé dvojici předá obálku s rozkazy. Potom dotazy a připomínky, káva, jakože pokec a jde se na věc.“

Když se to uskutečnilo, moje oči byly jako ve snu. Všichni tu seděli tiše, rovně a klidně. Taky se na mě usmívaly a čekaly, až jim vydám rozkazy. Pro tyhle chvíle žiju.
Když jsem všem předal jejich obálky, reakce byly různorodé.
Někdo si jen povzdychl, někdo civěl div mu nevypadly oči z důlků a někdo prostě protočil oči v sloup a položil dotaz.
Připomínky nebyly, takže se všichni viditelně uvolnili a začli se mezi sebou bavit. Když mě přestalo bavit civět na ně, rozpustil jsem je s požadavkem, aby tu Amai zůstala.
Když jsme byli sami dva, zeptal jsem se jí, s kým bude v týmu a ona že s Konan. S tím jsem já výhrady neměl – většinou se musela přidávat k nějaké dvojici a já byl sám v sídle. Teď bude mít vlastní dvojici a já budu mít koho šmírovat - z toho jsem měl největší radost, heh.
Když jsem jí předal obálku s instrukcemi pro dvojici, políbila mě na tvář a odešla. Prvně jsem byl v šoku – přirozeně – ale když jsem se vzpamatoval, sám nad sebou jsem se pousmál. Cítil jsem se jako playboy popíjející na pláži. Skvělý pocit.

Když už byly všichni na misích a já sám v sídle, přepadla mě nehorázná nuda. V telce nic nedávali, net vypadl, herní konzole už nebyly ono...taková nuda, za to bych vraždil.
Když už mě to opravdu, ale opravdu užíralo, chtěl jsem trénovat. Ale co? S kým?
Rozhodl jsem se, že se postavím před zrcadlo a pohraju si s Rinneganem.
Zkoušel jsem sám na sebe různá muka, genjutsu a všechno, co moje kekkei genkai zvládne, a přišel jsem na novou schopnost.
Když se opravdu, ale opravdu soustředím, vidím všechno zpomaleně. Slyším mávání křídel mouchy a dokážu ignorovat bzučení.
Mnohem víc mě ale nadchlo to, že když se soustředím přímo pekelně, dokážu se vžít, bez pečetí, beze všeho do nějakého předmětu.
Bylo velmi zajímavé být lampou.
Tohle sice bylo opravdu fascinující, ale ta zatracená migréna po tom za těch pár chvil nestála...nebo ano? Ano, rozhodně ano.
Chtěl jsem si dát šlofíka, abych se té bolesti mé pitomé palice nějak zbavil, když zahrčelo všech pět mobilů naráz ( leader Aka-bandy jich musí mít vždy dostatek, ne? ).
Má oblíbená situace.
Zvedl jsem první, že má počkat. Druhý, že má zavolat za chvíli. Třetí „tady Betty, Pein není doma“, čtvrtý jsem vyhodil z okna a pátý jsem vzal – byla to Konan.
„Tak jak?“
„Dobrý....hehe, ty se musíš ale pekelně nudit“ slyšel jsem, jak se Amai zachichotala.
„Ani ne..pohrál jsem si s Rinneganem a teď mě šíleně bolí hlava.“
„Aha...“zaváhala „To tě nebudu moc otravovat. Dej si šlofíka a drž nám palce -chystáme se vstoupit do nějakýho podezřelýho chrámu. Nazdar!“
„Zdar...“ zavěsil jsem a zvedl druhý – to byl Hidan.
„Šéfe!“
„Hidane!“ musel jsem se ušklíbnout.
„To bys nevěřil co to tu je za jatka! Jeden ****** řek Kakuzovi, že prachy jsou ****** a von dostal ale nehoráznej amok! Ale úplně extrémní!“
„Natoč ho a pak mi to pustíš,“ řekl jsem znuděně. „Ještě něco?“
„Ne-e, šéfe...S Jashinem!“
„Jo, S Jashinem...“ protočil jsem oči a zavěsil jsem. V tom zahrčel druhý – Kisame.
„Šéfe?“
„Kisame?“
„No my s Itachim máme menší komplikaci tady...“
„Jako, do******?“ vyskočil jsem z křesla.
„Je tady nesmrtelný strážce – gay a jede po Itachim.“
„To má blbý, já to znám...ať mu řekne, že má ženu a děti.“
„Vy máte ženu a děti?!“ plácl jsem se do čela takovou silou, že jsem spadl do křesla.
„Ne, inteligente. Prostě ať ho odmítne, než po něm vyjede...br.“ otřásl jsem se. Kisame se začal chechtat. „Okey, Nashle!“
„Nashle...“ položil jsem unaveně mobil. Kisameho vykání a přílišná slušnost mě přestávaly bavit, ale to nebylo nic v porovnání s hlavou. Au. Když jsem ulehl, ihned se mě zmocnil spánek.
…
Když jsem se probudil, Amai už byla zpátky v sídle.
„Kde si nechala Konan?“ zeptal jsem se, i když mě to vůbec nezajímalo.
„Šla si něco nakoupit.“
Nastalo tíživé ticho. Rádoby nenápadně jsem po Amai pokukoval a měl jsem co dělat, aby mi z nosu nezačala téct krev. Pitomé zvrácené představy.
„No, Peine..“ začala, ale v tom do místnosti vtrhl ten idiot.
„Šéfe, jsme zpátky!“ vykřikl Hidan a já měl chuť mu urvat hlavu. Ale jemu by se to beztak líbilo…
„Myslíš si, že jsem úplně blbej?! Všiml jsem si toho!“ zařval jsem a šel jsem si vzít nějaké prášky na uklidnění.
„Kde je Kakuzu?“ otázal jsem se, když jsem se trochu uklidnil.
„No, ehm.. řekl bych, že se šel trochu umejt.. byl celej zasviněnej od těch.. od toho bordelu,“ rozchechtal se bláznivě Hidan.
„Máš to video?“ vypadlo ze mě najednou.
„Bohužel, rozmlátil mi mobil..“ Zničeně jsem si povzdechl. Znamenalo to, že mu budu muset kupovat nový telefon.
„Hm, fajn. Můžeš jít.“
„Jo a šéfe, po cestě jsme sejmuli pár týpků z písečný vesnice.. A nejsem si tak úplně jistej, že nás nepronásledovali,“ podrbal se Hidan nervózně na hlavě a rychle odběhl pryč.
„Já se z těch idiotů jednou po-“
„Nemluv sprostě,“ okřikla mě Amai, která byla celou dobu potichu. „To můžu jenom já.“
Bezva, takže další ženská, která mě bude pořád buzerovat.
„Chtěl jsem říct, že se z nich poblázním,“ odsekl jsem.
„Vždyť víš, že tě jen tak škádlím,“ usmála se neodolatelně a já se k ní začal pomalu naklánět.
„Ehm..“ ozvalo se od dveří.
„Co je zase?!“ Začínal jsem vidět rudě. Ty idioti musí všechno zkazit!
„Sorry šéfe, jenom jsem vám chtěl říct, že jsme zpátky. Mise byla úspěšná a po Itachim naštěstí nikdo nevyjel,“ sdělil mi se smíchem Kisame.
„Fajn.“
„To je všechno?“
„Vypadni už!“
Kisame rychle popadl svojí milovanou Samehadu a odběhl pryč stejně, jako před chvílí Hidan.
„Tak, kde jsme to skončili?“ zeptal jsem se Amai.
„Těžko říct, takhle z hlavy,“ mrkla na mě.
„Myslím, že bych o něčem věděl.“ Amai trochu zčervenala a pomalu se ke mně přibližovala. V tom najednou zazvonil telefon.
„Já bych se na to nejraději…“ nechal jsem větu raději nedokončenou a přijmul jsem hovor.
„No?!“
„Peine, miláčku, chceš koupit Míšu?“ zeptala se sladce Konan.
„Cože?“ zeptal jsem se totálně nechápavě.
„To je ta tvoje oblíbená zmrzlina.. přece víš, která.. ta, jak jsme jí spolu, ehm, lízali minulý týden večer.“ Zrudnul jsem jako rak a Amai se na mě nechápavě podívala.
„Kdo to je?“ zeptala se.
„To je Konan,“ zašeptal jsem. „Nakupuje.“
Amai chápavě přikývla hlavou a začala se zabývat svými umělými nehty.
„Peine, jsi tam?“ ozvalo se z mobilu.
„Jasně, kde jinde bych byl?“ odsekl jsem. Dnes jsem byl nějaký podrážděný – asi kvůli tomu, že mě pořád bolela hlava z hraní na lampu.
„Tak chceš tu zmrzlinu?!“
„No jo, klidně jí kup. Mě je to jedno,“ řekl jsem a rychle jsem jí to položil. Neměl jsem na ní náladu. Neměl jsem náladu na nikoho.
„Tak co?“ zeptala se znovu Amai.
„Nic, jdu si lehnout. Bolí mě hlava.“
„A já myslela, že na tohle se vymlouvaj jenom ženský!“ křikla uraženě Amai a rychle odkráčela pryč.
„Pitomý ženský! Samý problémy jsou s nima!“ zavrčel jsem si sám pro sebe.

Večer jsme se znova sešli v zasedačce.
„Tak co si dáme dneska, hoši?“ zvolal někdo už podnapile. Nejspíš Hidan.
„Nic! Žádnej chlast tady nechci vidět!“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.
„Ale notak, šéfe.. nebuďte takovej suchar..“
„Jo, Peine. Nebuď suchar,“ ušklíbla se posměšně Amai, která bylá pravděpodobně stále uražená.
„Mě to je jedno. Vy budete platit zničeném nábytek, ne já,“ odvětil jsem klidně.
„Bezva! Hidane, přines něco ze svojí sbírky! A ať to stojí za to!“ zvolal Kisame a pohodlně se opřed o sedačku.
„Magoři,“ utrousil jsem a odešel pryč z místnosti.
„Peine, kam jdeš?“ uslyšel jsem za sebou Konan.
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem popravdě.
„Je ti něco?“ zeptala se starostlivě.
„Je to na mě moc, to je všechno.“ Konan ke mně přišla a objala mě.
„To bude dobré, uvidíš.“