Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 26 - Feudální pán

Ráno už je budil ptačí zpěv a šumění korun stromů, jak se otíral vítr o listy.
Na rozdíl od ostatních Nano ještě stále klidně oddechovala, ale pomalu se probouzela z tvrdého spánku do slabého.
„Vstávej, šípková Růženko,“ objevil se nad ní Namin úsměv.
Nano jí úsměv oplatila a dlouze se protáhla.
/Po dlouhé době jsem se kupodivu dobře prospala…/ uvažovala nad svými myšlenkami, když se akorát znova vydali na cestu. Odtrhla mysl a pohlédla na Hira.
/Měla bych si s ním konečně promluvit… ale tentokrát už to zvládnu. Ne jako včera…./
Hiro se taky tvářil zamyšleně…a ten výraz, který jí popsala Nami už docela zmizel.
/Čím to...?/ pomalu se zařadila vedle něj.
Ohlédla se po něm a nadechovala se.
„Já-!“ řekli oba najednou a podívali se na sebe.
„Víš-!“ zase najednou.
„Tak povídej-!“ potřetí už se oba rozesmáli.
Nami s Jadenem se na ně nenápadně podívali přes rameno, pousmáli se a přidali do kroku, aby jim nechali trochu soukromí.

„Začni…,“ pousmál se Hiro.
„No-já…,“ začala trochu nervózně.
„Mám něco na srdci, ale nevím jak to říct,“
Hiro se na ní upřeně díval a naslouchal.
„Když se na tebe podívám…,“ zapíchla svůj pohled do mladíkova. Opět a tentokrát nekladla odpor, utápěla se v jeho očích. Dívala se do nich co nejupřímněji. Nořila se hlouběji a hlouběji a s každou sekundou otevírala skrze oči celou svojí duši i se srdcem.
/…vím, že ty si jediný, kdo mi dokáže pomoct překonat bolest a slepit moje roztrhané srdce zpátky dohromady …/

Hiro byl zmatený, ale nedal to znát.
Neříkala, že na to zapomeneme…?

„…ehm… chci se ti omluvit za ty lázně…“ naznačila a začala chytat lehce růžovou.
„Omluvit?“ Zopakoval Hiro.
„Já myslel, že jsi říkala, že na to zapomeneme a budeme se chovat jakoby nic?“
„Tak to byla chyba…člověk chybuje a já obzvlášť…,“ sklopila zrak. Podívala se mu naposled do očí a poté přidala do kroku, aby dohnala ty dva vepředu. Nechala Hira napospas myšlenkám.
/Snad to pochopil…snad už to bude lepší …/

Chyba…. Sledoval jí Hiro odcházet.
Já…nevim co si mám myslet…mám být šťastný…? Asi bych měl….
…ale co když to dělá jenom proto, aby na něj zapomněla…?
Hiro se zadíval do země.
Jak si mám být jistý…?
Vzhlédl.
…že to myslí upřímně?

„Proč se ty dny tak táhnou … nešlo by to urychlit?“ Prohodila Nano nahlas, aniž by si to nějak moc uvědomovala.
„Není třeba,“ pousmál se Jaden.
„Už jsme tu,“ Řekl a ukázal před sebe.
Před nimi se za kopcem vynořila majestátní brána paláce Feudálního lorda ze Země Vody.
„Pfff…tak to je klika,“ odfrkla si a její rty se usmáli do široka.
Ani se nezastavovali a vyrazili až k bráně.
Před ní stáli 4 strážní, tvářili se dost vznešeně.
„Přejete si?“ podíval se jeden na čtveřici.
„Jsme doprovod z Konohy, pro Feudálního lorda,“ řekl Jaden.
„Jistě! Prosím tudy,“ ustoupil strážný a naznačil rukou směr.
Čtveřice se vydala do paláce.
„Páni … tady je to obrovský co?“ Nano si prohlížela vstupní halu, ze které vycházely dvoje točité schodiště do dalšího patra. Podlaha byla z lesknoucích se mramorových dlaždic a prostředek doplňoval červený koberec se zlatými okraji s třásněmi. No pohled jak pro bohy.
„To teda jo…. To je zatím asi nejhezčí palác, co jsem viděla,“ řekla okouzleně Nami a rozhlížela se stejně dychtivě jako Nano.
Došli k nějakým dveřím a zaklepali.
Ohromné dveře se otevřely.
„Tak bacha! Tohle je lord, tak se chovejte slušně a s úctou!“ podíval se Jaden na Nano s Nami.
„Od tebe to zní dost ironicky!“ zasmála se pobaveně Nami.

Nějaký chlapík jim ty dveře otevřel dokořán a oni se tak octli v nějaké zasedací místnosti. Bylo tam ohromné křeslo a před ním stůl. Za ním byla dlouhá široká sedačka zřejmě pro hosty.
„Lord hned přijde,“ pípnul sluha a zmizel ve dveřích, které s námahou za sebou zabouchl.
Všichni se zatím usadili.
Malé postraní dveře se po chvíli otevřely.
„Á…! Vítejte v mém paláci!“ Vešel dovnitř nějaký muž.
Měl na sobě hodně nóbl oblečení a na hlavě nějaký krapet vyšší klobouk.
Na bradě měl plnovous a na tváři úsměv.
Za ním šli dva sluhové, v pokoře předklonění.
„Výtejte-!“ došel k nim, ale zarazil se.
Přeměřil si je pohledem a opět se usmál.
„Vážně. Konoha musí být velmi skvělá, když už takový mladíci a tak půvabné slečny jako vy pošlou na tak důležitou misi,“ usmál se Lord.
Nami s Nano zrudli až za ušima a Jaden s Hirem se spokojeně zazubili.
„To máte naprostou pravdu, pane,“ uklonil se Jaden a trojice hned za ním.
„Já jsem Shimoto Jaden. Jsem vůdcem tohoto složení a tohle jsou…“
„Azuka Nami,“ ukázal na Nami, ta se usmála a poklonila.
„Uzumaki Nano,“ ukázal na Nano. Ta se zářivě usmála a pokývla hlavou.
/Hm … doufám, že cesta půjde rychle a bez komplikací …/
„A Sakashima Hiro,“ ukázal nakonec na Hira, který kývl beze slova hlavou.
„Těší mě. Mě určitě znáte, takže netřeba se dále zdržovat formalitami,“ řekl Lord.
„Můžete na mě počkat před palácem, hned jsem tam,“ řekl a odešel.

Všichni se tedy vydali ven. Prošli skrze dům a počkali před ním. Nano si zatím vytáhla své nové zbraně a naleštila je hadříkem, který vytáhla z pouzdra napravo. Pozorovala blyštící se ostří čepele.
„Heeej! Pěkná prácička! Můžu?“ nahrnul se k ní hned Jaden s plamínkem v očích a podíval se na ní s prosbou.
Nano okamžitě odtáhla zbraně dál. Zaváhala.
„Jestli mi na nich uděláš jen škrábanec…!“ Tentokrát se plamínek objevil v Naniných očích. Ale byl spíš výhružný. Nakonec mu je opatrně podala rukojetí napřed.
„Nejsem žádnej amatér ne?!“ Nafoukl se Jaden a poplácal rukojeť jedné své dýky.
„Díky,“ řekl když si bral od Nano dýky.
„Jé!“ naznačil najednou jejich pád, ale hned je zase chytil s pobaveným úsměvem od ucha k uchu, když se podíval na Nanin zděšený a strnulý výraz.
„Hahaha blbej vtip!“ Nano se zúžily panenky.
Ale Hiro s Nami se už hlasitě smáli.
Jaden sevřel rukojeti dýk v dlaních a zamyšleně se na ně podíval.
Kolem čepelí se rozeběhla chakra a ony vzplály sytě modrým světlem.
Jaden je s obdivem sledoval a několikrát s nimi švihl do vzduchu, co způsobilo celkem silný proud větru, který dotyčným rozvrkočil vlasy.
Nano vyskočila na nohy a vyškubla mu je z ruky.
„No dobrý …“
„Hej…!“ Zatvářil se dotčeně Jaden a založil si na protest ruce na prsou.
„Ale vážně pěkná práce…jakoby…jakoby měli něco do sebe…,“ řekl zasněně a sledoval ještě zářící čepele v Naniných rukou, které pomalu pohasínali.
„Jo to mají,“ tajemně sledovala zbraně. Elegantně si s nimi pohrála v ruce a zasunula je zpátky do pouzder.
„Nemůžu se dočkat tréninku,“ zaculila se.
„No jo…to bude asi na mě, když je používám taky co?“ Zatvářil se naschvál Jaden stylem ,,zase učit nějakého amatéra“ .
„No jasný. Třeba se něco přiučím od „mistra“, “ rýpla si Nano a škodolibě se usmála.
„Jo to přiučíš!“ Nedal se odbýt Jaden, ale jejich potyčku přerušilo skřípání brány opodál, ze které vyšel takový průměrný průvod s nosítky, zahalenými záclonami a na každém jeho konci šlo 6 stráží.
„Tak můžeme jít!“ Ozval se milí hlas feudála přes záclonu.
„Jistě!“ Usmál se odhodlaně Jaden.

Neváhali a vydali se na cestu. Šli celkem pomalu, jelikož s takovým průvodem by to snad rychleji ani nešlo. Zřejmě to nikomu tolik nevadilo až na Nano. Ta by nejradši trénovala. Šla pozadu. Mrkla opět po svých nových zbraních a tak je vytáhla. Stráže sebou trochu nedůvěřivě cukli.
„Nebojte,“ mile se na ně usmála a dál už se každý věnoval své činnosti.
Protočila zápěstí a dýky mezi prsty. Uchopila je za rukojeť, aby byli kolmo ostřím k zemi. Jen tak si s nimi hrála zaujatě ve svých hubených ručkách a nesmírně se u toho usmívala.
Hiro zmírnil krok a přiblížil se k ní.
Sledoval jí, jak se usmívá.
Nano na sobě ucítila pohled a tak ještě stále usmívající se vzhlédla k dotyčnému.
Hiro se jí zadíval do rozzářených očí a pousmál se.
„Nano…,“ začal, když už šel vedle ní.
„Ano?“ Zkoumavě se mu podívala do očí. Její již kratší vlasy zavlály s větrem ve vzduchu.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ podíval se na ní.
„Jasně Hiro,“
Hiro zaváhal.
„Myslíš to upřímně?“ zadíval se jí hluboce do očí.
„Nemám důvod to nemyslet upřímně,“ taktéž se mu vpila do očí.
„Víš…já se přiznám, že se v tobě moc nevyznám. Nejdřív to vypadalo tak, že ti to nevadí. Pak jsi mi řekla, že na to radši zapomeneme. A teď…,“ odtrhl pohled Hiro.
Nano ho zastavila. Upřeně a vážně se na něj podívala.
„Hiro … ujasnila jsem si pár věcí a to jen s pomocí Nami. Řekla mi něco, co mě přesvědčilo, že jsem tenkrát udělala chybu. Víš…tehdy v těch lázních…prostě nechtěla jsem si připustit pár věcí…nemohla jsem, jelikož mě tížila minulost. Jenže já vím, že se v ní pořád utápět nemůžu. Měla bych jít dál. Když se podívám do srdce pořádně, zjistím, že už hodně dávno jsem udělala něco špatně. Mám jistý obavy z budoucnosti, jenže tohle dokážu překonat, ale ne sama. Potřebuju pomoc…“
Hiro jí sledoval. Na mysl mu vytanuly myšlenky ze včerejška.
Otevřel pusu, ale zase jí přivřel. Jakoby se bál, se zeptat. Bál se, co mu řekne.
Nakonec se na ní podíval: „Neděláš, to jenom kvůli zapomnění?“
„Dokážu zapomenout i bez toho, aby mezi námi něco bylo…mrzí mě, že si myslíš, že s tebou …-že bych- prostě…hele to je jedno…,“ sklopila zoufale zrak k zemi a vydala se za průvodem.
/Jak mu mám vysvětlit, že není náhrada? On necítí, že ho…kdybych ho tolik neměla ráda, tak…ach bože. Nikdy mi to neuvěří…ty jeho oči…nedůvěřuje mi…proč se jenom snažím, když to stejně nebude mít cenu…/
Najednou ucítila něčí ruku na svém rameni.
„Dej mu čas…“ usmála se na ní Nami.
/Čas … nikdy nevíme, co se může stát…někdy je na to až příliš pozdě…/ opět se zamyslela.

Hiro jí sledoval…její bezduchou chůzi a sklopenou hlavu.
Snad jsem jí neublížil…
Možná… NE! Určitě to myslí vážně! Tohle jsem zvoral! Nesmím jí znovu ztratit! Odhodlal se.

Nano se zamyslela.
/Až budu mít chvilku, tak musím za senseiem…mám jednu otázku…/ podívala se na zem pod sebou a myslí už byla zpátky v Konoze.