Ztracena v citech, aneb odhalení zapomenuté pravdy I.

Co všechno dokáže jediný cit změnit? Ne, to je špatná otázka. Spíš bych se měl ptát, koho dokáže změnit…
Procházel jsem se ve zříceninách starého domu. Vše, co zbylo po kdysi slavném klanu Hyuuga.
Konoha byla po čtvrté velké válce nindžů opravena, ale o tuto čtvrť se nikdo nestaral. Nejen proto, že opravy by stály nekonečné výdaje, ale i prostory samotné působily depresivně.
Bylo znát, že tudy už dlouho nikdo nešel. Brána do sídla byla zrezivělá a celá plesnivá. Musel jsem pomocí jutsu přetavit zámek, abych se vůbec dostal dovnitř. Když jsem vešel, konečně jsem pochopil, proč se lidé tomu místu tolik vyhýbají. Kdysi udržovaná zahrada se proměnila v neprostupnou džungli a dům za ní nebyl téměř vidět.
Nepříjemné ticho, na nepříjemném místě. Myslím, že to všichni dobře znáte. Okolo mě byl slyšet jen jemný šum listí a kapky vody, dopadající do malé, zarostlé tůňky.
Stál jsem jako přimražený na prahu a uvažoval, jestli má vůbec cenu chodit dál.
„Notak, seber se přece!“ zašeptal jsem a v tom šíleném tichu, protkaném jen tenkými zvuky to znělo jako rána z děla. Otřásl jsem se a donutil se udělat další krok. Prodíral jsem se mokrým porostem a snažil se neuklouznout na slizkých dlaždičkách. Šel jsem dál a pomalu se blížil k honosnému sídlu. Čím víc jsem se blížil, tím víc jsem hořel zvědavostí. Zrychlil jsem. Jen ať už je ta temná zahrada co nejdřív za mnou. Po rozhrnutí větví posledního keře se mi naskytl pohled, který bych v životě nečekal. Stěny byly pocákané krví a na zemi se mezi kunai, noži a bodnými zbraněmi válela mrtvá těla.
Všude byl klid. Jediný zvuk byl skučící vítr mezi ztrouchnivělými prkny a neustále sílící tlukot mého srdce.
Rozhlédl jsem se pořádně po vstupní místnosti. Zatlučenými okny pronikalo jen velice málo světla zářícího měsíce. Pavučiny visely kam jen oko dohlédlo a celá stavba působila dojmem, že se brzy zřítí. Trámy byly popukané a na jednom místě se strop i propadl.
Vydal jsem se vzhůru po vylámaných schodech a mohl jen doufat, že se také nepropadnou.
Druhé patro vypadalo velice podobně, jako vstupní hala. Pomalu jsem postupoval dál a otáčel se za každým vrznutím či šustnutím. Nabíral jsem stále silnější pocit, že tu nemám co dělat. Chlad se mi vkrádal až do morku kostí. Ve vzduchu byla cítit smrt.
Vzadu se ozvalo tiché bouchnutí. Prudce jsem se otočil a hodil tím směrem kunai. Z místa, kde se zbraň zabodla utíkalo pár vyděšených myší.
„Uklidni se!“ napomenul jsem šeptem sám sebe. Chvíli jsem na zbraň koukal a poté se tiše uchechtl: „Už začínám být paranoidní.“
Narovnal jsem se a pomalu postupoval dál, až jsem došel k propadlině v podlaze.
„Takže teď jsem nad vstupní halou.“ Bylo to spíše konstatování. Opatrně jsem propadlinu obcházel, tak, abych nespadl dolů. I přes mou opatrnost prkna hlasitě vrzala a prohýbala se. Když jsem zahnul do vedlejší chodby, naskytl se mi výhled na hvězdy. Horní část domu byla rozmetána na kusy. Chyběl kus střechy, stěna, zakončující chodbu a celá levá horní část domu. Při tom pohledu mi naskakovala husí kůže a srdce uhánělo takovým tempem, jako by mělo každou chvíli přestat bít. Zemřít spolu s nimi. Znovu jsem se nezmohl ani na krok. Odlesky zbraní a zaschlé krve, v úplňkové noc…
Ze strnulého stavu mě vyvedlo zavrzání dveří, pohupujících se na horním pantu. Zvědavost převládla nad opatrností. Pomalu jsem našlapoval směrem k nim, poté je opatrně chytil a protáhl se dovnitř. Leželo tam tělo… ženské tělo, ve špinavém a krví potřísněném kimonu. Původní barva se dala jen těžce rozeznat. Nechápal jsem proč, ale z nějakého důvodu působila tato místnost ještě depresivněji, než všechny ostatní. Polkl jsem a donutil se přistoupit k ní blíž. Vzápětí jsem však vyjekl a rychle uskočil. V důlcích chyběly oči.
Byakugan po smrti přeci ztrácí svou moc, tak proč by někdo… nedokončil jsem myšlenku, odtrhl se od dívčiny zohavené tváře a prohlédl si ji celou. Když umírala, musela neskutečně krvácet. Podle ran jsem to typoval na pomalou a bolestivou smrt. Pohled mi padl na malou, zakrvácenou knížečku, ležící vedle těla, mezi zbraněmi. Aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, jsem knížku zvedl a začal číst v místě, kde byla rozevřená:

„Beru poslední list z bloku, další už asi nebudu potřebovat. Milovala jsem, nebyl ideál, byl svým způsobem jedinečný a zajímavý. Byla jsem ochotná dát mu vše. Zaslepena láskou, žila jsem v domnění, že mi mé city oplácí. Doufala jsem, že ho upoutám, to se mi však nepovedlo. Chvíle s ním, to bylo štěstí samo. A pak? V jeho srdci nebylo pro mou lásku místo. Miluji tě a ty to víš! Jsi muž, který opovrhuje. Míjíme se… a dál? Budu vzpomínat a milovat toho, který mě nepochopil, nechtěl…“

Zde text překrývala velká rudá skvrna, takže už nešlo nic přečíst.
Takže deníček… Otočil jsem ho a podíval se na jméno. Poté mi vše došlo. Hrůzná zranění a důlky, ve kterých chyběly oči…
Hyuuga Hinata…

Od mé návštěvy sídla Hyuuga uplynul již týden. Dlouhý týden, kdy se mi v hlavě každou noc přehrávaly ty šílené prostory a neustále dokola slova z deníku. Bylo to tím, že na mě tak moc zapůsobil, nebo že momentálně odpočíval v bezpečí nočního stolku? Nebo snad obojí? Netušil jsem.
Seděl jsem na lavičce u řeky, koukal na modrou oblohu a užíval si slunečného dne. Právě mi nad hlavou přeletělo hejno ptáků, když mě ze zamyšlení probralo drsné: „Dobré ráno, Tamaru.“
Škubnul jsem sebou.
„K-kapitáne!? No… dobré ráno,“ vykoktal jsem.
„Mohu si přisednout?“
„Cože? Totiž, jistě! Jistě, že můžete!“ vyhrkl jsem a rychle mu uvolnil místo. Nikdy jsem z toho chlapíka neměl dobrý pocit. Co mi zase může chtít?
„Dnes máme krásný den, že?“
„Ano, pane,“ zamumlal jsem a přitom po něm letmo pokukoval.
„Dobře, Tamaru, přejdu rovnou k věci. Vím, že nemáš rád, když se s tebou nejedná na rovinu.“
Tak tohle jsem nečekal.
„Dnes ráno jsme dostali zprávu, že se někdo vloupal hlavní branou do sídla Hyuuga,“ začal.
Ztuhl jsem. Na venek jsem nedával nic znát, ale uvnitř mi vyvstala jedna veliká otázka: Jak se dozvěděl, že s tím mám něco společného!? Vždyť…
„Poslali jsme tam průzkumnou jednotku a ta v druhém patře nad schody našla tohle,“ pokračoval dál a něco vytáhl z pouzdra na opasku.
„Není to náhodou tvůj kunai, chlapče?“
A skutečně, byl to on. Kunai, do kterého jsem vlastnoručně vyryl ANBU značku. Sklopil jsem zrak a povzdechl si.
„Dobrá, přiznávám se. Já jsem ten, kdo se tam vloupal…“
„Mohu se zeptat, co tě k tomu vedlo?“
„Byl jsem zvědavý, to je celé.“
„Mám tě rád, Tamaru. Jsi jeden z mých nejlepších mužů, ale za tohle tě čeká trest.“
„Rozumím, pane.“
Kapitán se zvedl a otočil se ke mně zády.
„Ještě, než odejdu, chtěl bych se tě zeptat, co jsi tam našel? Možná si to neuvědomuješ, ale dřív jsi byl samý smích a vtip. Teď jen sedíš a nevnímáš, co ti kdo říká. Co jsi našel?“
Sevřel jsem ruce v pěst.
„Je možné, že jiná vesnice odhalila tajemství byakuganu…“