Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 22 - Oběť

Hiro tak sledoval toho kluka a něco se mu nezdálo.
Sakra! Došlo mu to, když si vzpomněl na rozhovor těch dvou týpků ze včerejška.
Vytrhl dlaň klukovi a odkopl ho.
Chlapec se najednou rozplynul.
„Zatraceně!“ zaklel Hiro a otočil se, jenže za ním byla velká skála. Z ničeho nic!
„Ksakru!“ zatnul zuby Hiro a rozeběhl se po obvodu skály.

„Nikde nevidím studnu…“ otočila se Nano po holčičce, ale ta se rozplynula.
/Sakra!/ Stihla na poslední chvíli šáhnout po kunaii.
Ale země pod jejíma nohama se rozpustila a když se po pás ponořila ztvrdla na kámen.
„Heh! Netušil, jsem, že jsou v Konoze tak blbý ninjové a nechají se tak lehce napálit!“ zazubil se zlomyslně jeden ninja, co se objevil před Nano.
Nano se na tváři objevil smrtelný výraz, ze kterého běhal mráz po zádech.
„Tak tohle je dost blbej vtip v ještě blbější dobu…“ zašeptala strašidelně. Vzplála chakrou. Ozvala se exploze a silný tlak odhodil ninju o pár metrů dál. Nano stála v kráteru už normálně, aniž by jí obklopovala zem a kámen. Provedla ihned pečetě. Ninja se zatím sbíral ze země.
„Raiton: Hromový úder!“ slyšel akorát. Když vzhlédl, spatřil Nano se svojí katanou v rukou, namířenou k nebi. Posílala bleskovou chakru do nebe a to se zatáhlo a obarvilo tmavou barvou.
„Do prčic! Podcenili jsme jí!“ zamračil se ninja a jeho pohled padl někam za Nano.
Kolem Nano se prohnaly 4 Fuuma shurikeny a otočili se na dráhu zpět.
Nano se po nich překvapeně podívala, ale když jí obletěli po druhé, tělo jí pevně stisklo několik drátů a přirazilo jí ke stromu za ní, ke kterému jí to také pevně přivázalo.
K tomu ninjovi přiskočil druhý, skoro stejně oblečený.
„Ale teď už je konec s hrátkami!“ řekl temně ten druhý a oba vykročili k Nano.
/Do pytle! Pao!/ zaklela v mysli…
„Sice nevím, o co vám jde-“ začala a ušklíbla se.
„-ale nepovede se vám to!“ zakřičela a oba ninji smetla chakrová vlna. Tvrdě se zastavili o kmeny stromů.
Nano sebou cukala, ale nešlo to … bylo to moc pevné…
/Tak fajn…/ Povolila trochu pečeť uvnitř jí. Oči se jí zbarvily do křiklavě zelena a vlákna se rozpustila jakoby nic.
Tak… přivřela oči a Tokaapao zmizela.
„Díky Pao!“ usmála se na pantera.

„Ta holka je nějaká divoká!“ chytl se ninja za hlavu a podíval se po jeho parťákovi.
„Tak jí zkrotíme,“ Ušklíbl se pod maskou ten druhý a oba se rozeběhli na Nano.

Jeden se zastavil vedle Nano a začal dělat pečetě.
Nano se na něj zaměřila, zatím co ten druhý si přiložil dva prsty k puse a vykřikl.
„Katon: Housenka no Jutsu!!!“ a poslal na Nano moře malých a rychlých ohnivých koulí.
Kolem Nano se zvedl vítr a ona prudce zvedla ruku s otevřenou dlaní před sebe. 2 metry před ní se zjevila zeď z chakry. Koule nalétly do ní a rozplynuly se. Nano udýchaně sklopila ruku.
„Co sakra chcete?!“ zavrčela.
„Nic…“ ušklíbl se ten ninja, co na ní poslal ty koule.
Kolem Nano se uzavřel hliněný štít.
„Jenom tě zabít a vzít si tvůj meč!“ uchechtl se ten druhý ninja a položil ruce spolu s tím prvním na stěny toho štítu, každý z druhé strany, naproti sobě.

/Sakra!/
„Na tohle fakt … nemám … náladu!“ snažila se něco vymyslet. Chtěla provést Jutsu, ale …
„Co to-?!“ cítila, jak jí ubývá chakra… klekla si unaveně na zem.
/Tokaapao použít nemůžu …. Je to moc nebezpečné…/ zamyslela se. Hleděla do země a pociťovala prázdnotu …
/Rogene …./ vzpomněla si na chlapce, / … možná že budeme spolu …/
Najednou se ti dva zasekli a štít odvolali.
„Co to je?!“ narazili na její zapečetěnou chakru která je automaticky sama potlačila. Bylo to kus jí co jí ochraňovalo … tak jako Gaaru jeho písek z nádoby. Jenže tahle síla byla větší.
Nano tam tak klečela a chabě se opřela dlaní o trávu. Zhluboka oddechovala.
„Ta holka je vážně podivná!“ zamračil se jeden, co se na ní díval.
Druhý si jenom odfrkl.
„Má pěkný červený vlasy…heh…alespoň na nich nebude vidět ta krev, až tě podřízneme…“ ušklíbl se chladnokrevně ninja, vytasil menší meč, dlouhý asi jako půl katany a vykročil k Nano.
„Klidně …“ hleděla dál do země. Prostě to vzdala … / Nebudu bojovat … k čemu …/
„Připrav se na smrt…holčičko!“ zazubil se ninja, zvedl ruku s mečem a vrazil jí proti Nano.
Zavřela oči… / Smrt …tak si pro mě už konečně pojď!/ zakřičela v duchu …
Na její ruce, jí dokáplo několik kapek krve…ale bolest necítila…
/Nejsem mrtvá?/
Otevřela pomalu oči … otevřela pusu dokořán, když viděla co se stalo …

Před ní někdo stál…
Jeho rty se zkřivili do úsměvu.
„To se ti tu vážně tak nelíbí…?“ řekl Hiro a z pusy mu ztekl pramínek krve.
Ninja s mečem se zatvářil zaskočeně, vytrhl Hirovi ze zad meč a poodešel od něj několik kroků.
Hiro klesl na kolena a opřel se bolestivě rukama do trávy.
„HIRO!“ vyděšeně vyjekla.
„Proboha co si to udělal …“ to už jen zašeptala.
„Řekl jsem ti přece…že ti budu vždycky oporou…“ přinutil se Hiro do úsměvu.
Nano stekla slza z koutku oka.

Zvedla se.
„Tak za tohle-!“zakřičela směrem k ninjům.
„-…zemřete,“ poslední slovo zašeptala ledově, ale tak aby to bylo slyšet. Popostoupilo víc dopředu dál od Hira.
Na tváři se jí zjevil kamenný výraz. Vytáhla svou katanu z pochvy.
Promáchla mečem a dala ho kolmo k zemi ve výši svých očí. Soustředila se. Vpustila větrnou chakru do své katany. Ta vzplála, až Nano úplně cítila tu sílu v meči. Namířila ho k nebi. Okolo ní a její katany se ze země utvořil větrný vír.
přivřela oči /Hiro …/ opět je otevřela. Cítila, jak v ní bublá chakra a volá po tom, dostat se ven. Otočila se s mečem a vpustila do něj bleskovou podstatu. Katana se zachvěla a poté jí vrazila prudce do země. Po zemi se rozběhly tři blesky a spojily se s větrným vírem. Další blesk vedl od rukojeti meče k nebi. To se zatáhlo ještě víc, než bylo.
„Fuuton,Raiton : Spojení!!“ Nano ho vytáhla a mávla s ním. Země popraskala a odjely po ní blesky do všech stran.
„Drtivý úder!“ poté vykřikla a vír se změnil do větrné vlny s blesky. Spolu s ohromným tlakem se vyřítila kupředu, kam Nano chtěla. Mířila na ty ninji.
„A dop*dele …“ stihl říct jeden a poté je to smetlo. Její úder udělal dlouhou brázdu zemí jako tenkrát na tréninku. Jenže teď na konci jí v kráteru leželi dvě osoby s propáleným oblečením a černým spáleným srdcem jako uhel. Nedýchali … byli mrtví.
Nano zrychleně dýchala.

Hiro to sledoval koutkem oka a pousmál se.
„…Jsi vážně hodně nadaná…Nano…“ řekl a dopadl na bok.
„Hiro!“ vyřítila se k němu. Uchopila ho jemně a obrátila k sobě. Srdce jí tlouklo o sto šest.
„Hiro … prosím … teď ne!“ z očí se jí řinuly slzy. Podepřela ho a postavila ho.
„Už je to jen kousek …vydrž,“ zašeptala mu do ucha … začala dělat kroky. Šla z posledních sil. Musela ho zachránit ... /Nemůžu ho ztratit!/
Hiro měl zatnuté zuby, ale pomocí Nano se pomalu šoural tam, kam ho vedla.
Zrak se mu mlžil…
„Ne Hiro! Na to zapomeň! Nezavírej oči… prosím…“ Složila rozklepanou zesláblou ruku ve znamení.
/Ryhlejš ho tam nedostanu …/ zavřela uslzené oči.

Zvedl se kolem nich vítr a oni se objevili kus před velkým krásným kovářským domem.

„Fujiwaro!“ zakřičela z plných plic. To poslední co viděla, než se složila, byl muž v kovářském oblečení dobíhající k nim.
„Nano si to ty? Proboha!“ vykřikl a vyřítil se k nim muž.

Nano se probouzela. Ihned si uvědomila situaci a vystřelila z pohovky, na které ležela.
„Hiro? Kde je HIRO?!“ vykřikla a zaostřila zrak.
Ale byla v místnosti sama.
Akorát dveře opodál byly dokořán otevřené a dovnitř se řinulo světlo zvenčí.
Vykročila tedy za světlem. Musela si na chvíli přikrýt oči, jelikož jí bodalo do očí.
K uším jí dolehl řinkot kladiva o kovadlinu, linoucí se z dílny…
Rozběhla se do dílny.
Vrazila jako uragán do dveří se strachem v očích : „Fujiwaro! Dobrý den, kde je Hiro? Ten mladík!“
„Už jsi vzhůru? To je dobře.“ Pousmál se Fujiwara.
Ale Nanin zděšený pohled mu připomněl její otázku.
„Tvůj přítel je v té místnosti naproti.“ Pousmál se na ní a ukázal prstem k domu naproti tomu, ve kterém spala Nano.

„Děkuji moc pane!“ vyletěla jako střela… před dveřmi se zasekla. Pomalu je otevřela a potichu vešla dovnitř.
Na lehátku kus naproti zdi ležel Hiro.
Triko měl pověšené na věšáku kus dál a hruď ovázanou fáčem.
Na stole kousek od lehátka stála mísa s mokrým a zakrváceným hadrem.
Měl zavřené oči a pravidelně dýchal.
Nano opatrně přešla k lehátku a sedla si na židli vedle postele. Sledovala spícího mladíka.
„Hiro… ty blázínku…“ pousmála se. Strach z ní trošku opadl. Zvedla svojí lehce třesoucí ruku a položila jí na jeho. Měl jí příjemně teplou na rozdíl od té její. Přišoupla si židli blíž a položila hlavu na kousek volné postele. Jeho ruku položila na svojí tvář a přitiskla jí dlaní její samotné… /Díky bohu, že si na živu …/
Hiro pomalu pootevřel oči, zavřel je a pousmál se.

Jeho ruka na Naniné tváři se pohnula a pohladila jí.
Nano sebou trhla.
Zvedla se zpátky do sedu a pohlédla na něj. S očí jí opět tekly slzy, ale štěstím.
„Tohle už nikdy-nikdy nedělej!“ prohodila zamračeně. Jenže tvář se jí opět roztála.
„Blázne…“ její rty se pohnuly do úsměvu…
Hiro se na ní usmál.
„Něco jsem ti dlužil, ne?“
Nano se zadrhla a sklopila zrak.
„Ne nedlužil…“snažila se o úsměv.
„Stejně bych se tam nejspíš vrhl…kdo by mě tu komandoval?“ zazubil se na ní Hiro.
Úsměv mu nakonec opětovala. Naklonila se k němu… přepadli jí vlasy na pravou stranu a zaleskly se ve slunečních paprscích sálajících z okna. Tím se jí tak odhalil hubený dlouhý krk. Sledovala ho upřeně očima…
Hiro se jí vpíjel do těch jejích, zelenohnědých…
„Díky…Hiro…“ zašeptala mu do ucha.
Poté přiblížila své rty k jeho tváři a tam jej vtiskla polibek.
„A teď odpočívej…“ zakřenila se na něj když se odtáhla. Otočila se, až za ní vlasy zavlály. Poté zmizela pryč ve dveřích.
Hiro se za ní díval…a když odešla, vypustil spokojeně vzduch z plic a založil si ruce za hlavou…

„Hmm…pane Fujiwaru?“ vešla dívka do dílny a vykročila směrem ke kováři…
„Ano?“ zvedl muž k dívce hlavu.
„Mám tu pár věcí na srdci…“
„Tak spusť …“ usmál se na ní Fujiwaru a odložil práci.
„Především bych vám chtěla strašně moc poděkovat za to, že jste se o nás postaral. Mířili jsme k vám, ale někdo nás přepadl … nebýt vás-“
„To nestojí za řeč … tobě vždy rád pomohu,“ skočil jí do řeči.
„Stejnak moc díky … a teď kvůli tomu proč jsme k vám mířili …“ začala Nano. Vytáhla z látky Rogenovu katanu a podala mu jí.
„Hmm … pěkná zbraň,“ prohlížel si jí v ruce se zájmem.
„Víte … potřebovala bych z tohohle …“ ukázala na katanu : „ udělat poloviční katany jako mám od vás ten meč … prostě stejné akorát …“ nevěděla jak to líp popsat.
„Vím přesně, co máš na mysli…“ přešel, položil zbraň na kamennou desku a začal si vybírat nářadí.
„S radostí ti je vyrobím,“ usmál se na ní a poté se pustil do práce. Dívka opustila místnost.

Hiro ležel na lůžku a díval se na strop.
Zajímavý…ani jsem toho trochu nelitoval, když jsem se před ní vrhl…
Čím to je?
Vždycky když je u mě tak blízko, tak slyším svoje srdce až v hlavě…
Hiro se trochu zamračil.
Asi se budu muset jít nadýchat čerstvého vzduchu.
Rozhodl se a zvedl se.
Vzal si dřeva, opřeného spolu s dalšími kusy u dveří, a použil ho jako berlu.
Opustil místnost a zamířil do háje listnáčů, opodál…

„Nano …“ došel před dívku muž.
„Je to hotové,“ usmál se na ní a podal jí katany zabalené v hadru. Nano jej převzala a rozhrnula hadr.
„Páni!!!“ vydechla úžasem … bylo to ještě lepší, než si představovala.
„Tak co… je to ono?“
„No jasně! Ještě lepší! Děkuji vám moc!“ radostí ho objala.
„Není za co,“ usmál se Fujiwaru.
Nano měla obrovskou radost.
Šla se podívat za Hirem, jak mu je, ale v pokoji ho nenašla a tak se rozhodla po něm podívat.