Dobrodružství

Ladným skokom vyskočila na spadaný kmeň stromu a to už sa aj prednými labkami znova zabárala do hliny. Trup sa jej pod tiahou urýchleného dýchania vzhľadom k dlhému únavnému behu doširoka vzdúval, neexistujúce zrenice v jej očiach by sa boli strachom stiahli do špendlíkových hlavičiek. Huňatý chvost držala nízko pri zemi, špicaté uši so štetinkami sklopené.

„Á! Proč mě moje chakra vůbec neposlouchá?!“ zakřičela Suzume, sbírajíc se ze země.
„Možná jí jen špatně rozkazuješ!“ ozval se pobavený hlas odněkud z korun stromů.
Zrzka vzhlédla a dostala tik do oka. Naoto stál hlavou dolů na silnější větvi, jako by se nechumelilo.
Nasupeně vyhledala Satoyu. I on seděl na jedné z výš posazených větví a měl dotrénováno. Znovu se zahleděla na svůj strom a zamračila se na něj. Už zvládala vyběhnout do půlky, jenže vždycky se začala předčasně radovat, nohy se jí odlepily a ona spadla.

Na kamenistej výšine neďaleko Konohy sedeli štyri osoby. Boli dosť blízko na to, aby mohli pozorovať obrysy budov pomaly sa potápajúcich do svetla zapadajúceho júnového slnka, no zároveň tak ďaleko, že už nedokázali rozlíšiť jednotlivé tváre ninjov usporiadaných do nenápadných, rýchlo aj pomaly sa pohybujúcich skupín. Keby ich pohyb sledoval niekto nezaujatý, zdal by sa mu náhodný a neorganizovaný. No v skutočnosti za ním bolo niečo viac.

Když později toho dne vstoupila zdravotní sestra do Saiova pokoje, Ino už ležela zhroucená po jeho boku a nedala se probudit. Povolaný sensibil řekl, že je to důsledkem jutsu. Santa Yamanaka to potvrdil. Vyhradili pro ně větší pokoj, kam se vlezly dvě postele vedle sebe a zbylo ještě dost prostoru kolem; pro přístroje, lékaře a ostatní personál.
Shikamaru nebyl z celé události dvakrát překvapený. Pouze s klidem oblékl zelenou vestu a vydal se na kliniku.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.

Mlha byla natolik hustá, že se dalo s obtížemi dohlédnout přes půlmetrovou vzdálenost, což měla Ino čas vyzkoušet během svého dlouhého pádu dolů do jámy. Natáhla ruku vpřed a konečky prstů se zabořily do bílého mraku, vlhkého jako studená pára a vířícího v kroucených spirálách. Rychlost ani délka pádu se nedala určit a na odpočítávání bylo už pozdě; předpokládala ovšem, že od jejího skoku uplynulo maximálně pět minut, ačkoliv se v monotónním prostředí zdály jako věčnost.

Povinnosti v rodine Nara sa skončili. Naruto dal Shikamarovi voľno, aj keď on sám, ako ho všetci poznáme voľno nemal a Shikadaiove povinnosti v škole sa skončili. Leto bolo doslova za rohom a nastal dlho očakávaný moment rodiny. Temari ktorá sa tešila na výlet do jej rodnej zeme, hoci to nedávala tak veľmi najavo. Už dávno si naplánovala ako navštívi svojich starých priateľov Kankura a Gaaru zo Skrytej Piesočnej, odkiaľ odišla po tom čo sa vydala za Shikamarua. Na ich veľký moment nikdy nezabudne, i keď to bolo najťažšie rozodnutie v jej živote.

„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.

Kakashiho doprovázel starý samurai v klasickém bílém brnění, které si Kakashi zvykl často vídat během války, a se svazkem chrastících klíčů. Nacházeli se v rozsáhlém vězeňském komplexu, hluboko pod věčně zamrzlou půdou Země Železa. Z chodby naproti vyšla stařena v zimním oblečení a mírně se uklonila oběma mužům.
„Z bezpečnostních důvodů mu nebyla vrácena schopnost mluvit, ale naučil se znakovou řeč," oznámil obrněný samurai a odemkl železné dveře. „Madam Mariko umí číst ze rtů, bude překládat."

Morino Ibiki si přitáhl skládací židli a ztěžka usedl vedle svého dobrovolného vězně: „Saii."
„Danzou... sama..." vydechl Sai, unavené oči upřené na strop.
Velitel výslechového oddílu složil jednoduchou pečeť a Saiovo tělo se napjalo rychlým záškubem bolesti, která byla tím jediným, co jej ještě drželo v bdělém stavu. Dnes opět zaklonili opěradlo železného křesla a došlo i k použití čelního popruhu; ne kvůli nepohodlí nebo bezpečnosti, ale protože to omezilo Saiovu vizi. Jeho pohled nyní mířil striktně vzhůru, k jednotvárně šedivému stropu, na nějž jeho paměť kreslila dávno zapomenuté vize.
„Saii, kde jsi?"
„Uhh?" Pokusil se otočit po hlase, ale kožený pás tomu zabránil. „Kdo -... kdo je Sai?"
„Ty. Tvé krycí jméno, vzpomínáš?"
„N-ne. Naše mise vyžaduje maximální utajení. Instrukce jste už dostali..." Oslovil Sai kohosi, kdo tam nebyl.
„Hmm? Jak ti mám říkat?" Zeptal se Morino.
„Hyena," vydechl Sai.

Bylo už kolem desáté večer, když Kakashi navštívil pohodlné přítmí pozorovatelny, jejíž zrcadlové okno vytvářelo široký, obdélníkově ohraničený průhled. Výslechová místnost za sklem byla velká a tradičně přesvětlená, až měl Kakashi dojem, že nejde o skutečné místo, ale filmové plátno. Kakashi měl za sebou hektický, ovšem rychle ukončený den. Pro něj možná nebylo pět hodin vůbec nic, ale tady to znělo jako celá věčnost. Vždyť vlastně ano, připustil. Sai v nich musel prožít několik týdnů.
Zmíněný vězeň ležel na maximálně sklopeném křesle, na kterém ho držela jen ta hromada popruhů, protože sebou nekoordinovaně škubal. Pod zavřenými víčky se dal rozeznat pohyb očí, pootevřená ústa se horečnatě chvěla, ale slyšet nebylo nic, snad vyjma náhodného zaúpění nebo zachrčení. Kolem občas prošel hlídkující chuunin a otřel mu zpocené čelo.

Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.

Ležel na železné židli, tvrdé a studené, a nepamatoval si, kdo a kdy ho na ni připoutal. Šedé chodby výslechového oddělení se mísily s temně vykresleným přeludem velitelství ANBU, holý beton s litou dlažbou a bílé zářivky se zlatým světlem stropních lamp. Okolí se občas podivně zachvělo a připadalo mu, že jeho židle klouže a otáčí se, jako by ji někdo vezl skrz vznikající prostor. Sklopili ji vzad, skoro jako lehátko, ale nepoužili popruhy pro hlavu a to mu dovolovalo lepší rozhled.

Jednání mezi Kage začalo přesně v jedenáct v jednací síní budovy Hokageho. Nejdříve jsme mezi sebou přivítali Druhého Tsuchikageho a zapálili vonnou tyčinku za jeho předchůdce. Pozorně jsem Muua pozoroval a nebyl jsem sám. Zdálo se, že také ostatní Kage byli znepokojeni jeho chováním.
„Nyní bych rád přistoupil k věcné části jednání. Doufám, že dopadnou k spokojenosti všech pěti národů,“ začal Shikaharu, který byl moderátorem zasedání. „Je zvykem tuto část zahájit shrnutím pokroků ve výcviku Shishi Kloseho.“

Jako první byl stůl. Obyčejný, s dřevěnou deskou a kovovýma nohama. Jen v jeho přední části byl vyříznutý půlkruhový otvor, o poloměru tak deset centimetrů. Těsně za ním stála podivná konstrukce, cosi na způsob dílenského svěráku s okraji potaženými gumou.
Morino Ibiki stál celou dobu před Saiem, zatímco mu dva shinobi sundávali svěrací kazajku. Ruce měl založené na hrudi, bílé světlo tvořilo ostré stíny v záhybech černého kabátu. Sai upíral pohled striktně k Morinovým sandálům, jen výjimečně zvedl oči k jeho tváři.

Následující dny se staly pro Shikamara tichým utrpením. Ať už se snažil plnit povinnosti doma nebo trénovat, jeho myšlenky byly i tak úplně jinde a často se zapomínal uprostřed činnosti. Rušilo to jeho soustředění při shougi a když se rozhodl napsat Temari, brzy si uvědomil, že na polovině svitku popisuje Saiův psychický stav a dopis roztrhal.

Ino měla podivný sen. Nepamatovala si ho, jen se kvůli němu probudila o dvě hodiny dřív, zvláštně znepokojená. Hodnou chvíli zírala do stropu, zatímco jí před očima mizely jeho rozmazané útržky. Usnout se jí už podruhé nepodařilo, tak na sebe hodila oblečení, v přízemí sebrala zástěru a rukavice a odešla dělat kravál vedle do skleníku, kde jí to nikdo z rodiny nebude vyčítat.

Provaz byl udělaný ze spletených kovových vlasců, rám železný, pódium dřevěné.
Hubený muž s předčasnými vráskami uboze pofňukával, proplétal kostnaté prsty a mnul zpocené dlaně, dokud jej dvojice strážných nevyvlekla po schodech nahoru a nasadila mu na hlavu černý pytel. Ten nebyl pro odsouzencův klid, napadlo Saie, když později sledoval, jak odnášejí tělo. Byl pro diváky, aby neviděli vězňův výraz. Vykulené oči, zsinalý obličej, hlavu na stranu.
Smyčka pevně objala hrdlo, prokurátor přečetl rozsudek, propadliště se otevřelo.

Co to před chvílí mělo být? Ještě před hodinou dělal otec scény, že se mnou nebude v jedné místnosti, a teď mě tu objímá, a bije se do prsou, jak mě od malička vedl k tomu, abych se nebála jít za svými sny? Bylo mi z něj na zvracení. Musela jsem to jít někam vydýchat. Hiruzen se šel podívat, co dělají jeho rodiče a já se nenápadně vytratila ven, kde byl klid.

Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.