Jáma (6/14)

Bylo už kolem desáté večer, když Kakashi navštívil pohodlné přítmí pozorovatelny, jejíž zrcadlové okno vytvářelo široký, obdélníkově ohraničený průhled. Výslechová místnost za sklem byla velká a tradičně přesvětlená, až měl Kakashi dojem, že nejde o skutečné místo, ale filmové plátno. Kakashi měl za sebou hektický, ovšem rychle ukončený den. Pro něj možná nebylo pět hodin vůbec nic, ale tady to znělo jako celá věčnost. Vždyť vlastně ano, připustil. Sai v nich musel prožít několik týdnů.
Zmíněný vězeň ležel na maximálně sklopeném křesle, na kterém ho držela jen ta hromada popruhů, protože sebou nekoordinovaně škubal. Pod zavřenými víčky se dal rozeznat pohyb očí, pootevřená ústa se horečnatě chvěla, ale slyšet nebylo nic, snad vyjma náhodného zaúpění nebo zachrčení. Kolem občas prošel hlídkující chuunin a otřel mu zpocené čelo.
„Jak dlouho už je v tom?"
„Asi pět hodin," ozval se Yamato ze zadní části pozorovatelny, kam mu nechali donést pohodlnou židli. Trávil na výslechovém oddělení celé dny a začínal tu chtě nechtě domácnět.
„Možná bychom mu měli dát pauzu. Den, dva," navrhl Kakashi.
Dalším stálým pozorovatelem byl Yamanaka Santa, momentálně žhavý aspirant na Inoichiho starou funkci v Analytickém Oddílu. Sedával v tureckém sedu na vyvýšené stoličce uprostřed místnosti, která mu umožňovala přímý pohled na Saiovu tvář, aby mohl snadněji provádět nahlížení. Nebylo to nové jutsu. Akorát načas zmizelo ve válečném zmatku a bylo by docela ztraceno, kdyby si ho neoblíbili kočovní vykladači snů a pouťové věštkyně. Mezi oblíbená jutsu Výzvědného oddělení se ovšem neřadilo, ani přes svou jednoduchost a úspornost chakry. Dokázalo odhalit, co si člověk myslí, ať už to byla pravda, nebo hromada lží.
„Podle Morina by to jen trvalo o něco déle, ale bylo by to stejné," řekl Santa a zrušil pečeť. Bolestně se protáhl a otřel zpocené dlaně o látku kalhot. „Tuhnou mi z toho prsty..."
Kakashi mu věnoval lehce nedůvěřivý pohled. „Co vidíš?"
„Všechno, co je na povrchu." Santa seskočil dolů a začal se procvičovat. Všiml si přitom Kakashiho pozvednutého obočí a vzpomněl si, že má před sebou Hokage. Rychle se narovnal a poněkud formálnějším tónem vysvětlil: „Kdyby byl vzhůru, nejspíš bych viděl mučírnu... totiž, výslechárnu jeho očima. Jako zrcadlo."
Kakashi ho následoval k archivářskému stolku. „A teď?"
Yamanaka popadl z hromádky čistý papír a začal na něj kreslit tvrdou tužkou. „Útržky. Čím víc ho nadopují, tím jsou zmatenější. Kami, dávat tohle dohromady je na zabití..."
Postěžoval si a hodil novou kresbu na hromadu k dalším neumným náčrtům obrazů Saiových vzpomínek. Většinu z nich Sai sám vyprávěl pod vlivem MKO. Kakashi nepochyboval, že je výslechová místnost vybavena dalšími posluchárnami, kde je buď skupina zapisovatelů, nebo alespoň nahrávací zařízení. Nebylo tedy moc jasné, k čemu Morino potřebuje nejasné náčrty. Možná jako doprovodnou ilustraci.
Ozvalo se klepání na sklo a oba vzhlédli. U okna stál chuunin s modrým šátkem a ukazoval do centra místnoti. „Zavolejte velitele, už se probírá."

Na Analytickém Oddělení se začalo šuškat, že Morino-sama považuje Saie za svůj vlastní, osobní experiment. To byla v jistém smyslu pravda, protože tu nebyli žádní další vězni, u kterých by ho bylo nezbytně potřeba, a protože se obvykle hnul z výslechárny jen kvůli několika hodinám spánku. Jen málokdy delegoval důležité úkoly na někoho z podřízených, možná proto, že byl Saiův případ vnitřní záležitostí Listové a přikládal mu větší důležitost.
Když jej Kakashi uviděl vstoupit, svedl Ibikiho vzhled na všudypřítomné bílé zářivky. Až později ho napadlo, že pobledlá pleť a kruhy pod očima asi nebudou světelným klamem.
„Saii," oslovil mistr mučitel svůj nejnovější subjekt. Pomalu a jemně, skoro jako mluví doktor k probírajícímu se pacientovi.
Sai se pokusil odpovědět, ale snad byl příliš zesláblý, nebo zdrogovaný, a tak jenom zaúpěl.
„Co vidíš?" začal Morino obvyklou otázkou.
Sai zavrtěl hlavou a protočil oči.
„Rozhlédni se kolem. Kde jsi?"
Sai poslechl a jeho pohled se nakonec upřel kamsi na stěnu. „V Kamenné..."
„Na misi?"
„A-ano..."
Kakashi přistoupil blíž ke sklu a v ten moment si uvědomil další anomálii v Ibikiho metodách: Co se sem Sai dostal, ještě nikdy na něj Morino nezkusil genjutsu.
„Jsi sám? Kdo je ještě s tebou?" pokračoval velitel výslechového oddílu.
Trvalo pár minut, než sebou Sai přestal zmítat a dostal se do zvláštního, napůl bdělého stavu který by se dal s malou nadsázkou označit jako trans.
„Inoue..."

Uběhly pouhé čtyři roky a přesto se to Saiovi zdálo jako věčnost, co naposled viděl své bývalé kolegy – muže a ženy, kterým běžně říkával bratři a sestry, ačkoliv měli s rodinným konceptem pramálo společného. Nejmladším bývalo tak sedm, nejstarším něco málo přes dvacet. V tom věku je většinou opouštělo štěstí.
Zvláštní, jak rychle na ně od svého přeřazení do Týmu Sedm zapomněl...
Tak jako se v běžném zvířecím útulku hromadí nejrůznější směska plemen, budoucí elita v ANBU ROOT si s nimi nezadala v barevnosti. Shin byl od pohledu mlžňácký typ, s šedými vlasy a souměrným obličejem, který se dal těžko zapamatovat. U Saie neexistovalo nic mezi černou a bílou. Kočka byl hubený blonďák s pihami a nevýrazným obočím, Žába zas kombinace jedovatě zelených vlasů a žlutých očí.

Pes byl tmavý a krásný.
Říkali mu Inoue.

Sensibilové ROOTu ho objevili někde v Jižní Ohnivé když mu bylo šest, a protože to byl od začátku potížista, Danzovi stačila obvyklá suma peněz k jeho koupi. Mohl být z Písečné, když ne pro větrnou podstatu chakry tak kvůli vzhledu, ale po tom nikdo nepátral.
Od narození měl rovné tmavé vlasy a bronzovou pleť, nepatrně zahnutý nos, světle zelené oči a bílé zuby. Těsně po vstupu do puberty se neuvěřitelně vytáhl a s pomocí tréninků zesílil, takže už ve čtrnácti vypadal na dospělého.
V patnácti letech dostal svou první misi "ve společnosti", což prý byla jakási neslavná čajovna nebo vykřičený dům, a to prostředí se mu kdo ví proč zalíbilo. Na první pohled se nezměnil, ale když měl náladu, použil občas zvláštní gesto nebo divnou frázi, na kterou ostatní nebyli zvyklí. Začal se bavit jejich nechápavostí a co víc, stalo se to pro něj čímsi jiným, novým; něčím, co jej odlišovalo od jednolitého zbytku poslušných shinobi.

Danzo na zkoušku spároval Psa se Saiem ještě před Shinovou smrtí. Jejich povahy tomu odpovídaly - Sai byl pragmatik a poslušně se řídil rozkazy, Inoue byl netečný a rád si dělal věci po svém. Byl starší, silnější, krásnější a ovládal lepší jutsu než Sai, ale Sai si v jeho přítomnosti nikdy nepřipadal méněcenně. Ve svých třinácti letech už viděl zemřít mnoho takových.

Jejich spolupráce začala skrz klasická zastrašování. Danzou si vyhlédl mnoho nadějných dětí v sirotčincích a chrámech, ale jen vyjímečně mu zde vycházeli vstříct. Saiovou a Inoueho misí bylo sledování představitelů daných institucí - zjistili jejich denní rituály a podle toho nastražili pasti. Vychovatelky tak podezřele často padaly ze schodů, mniši o vlásek unikali uvolněným střešním taškám a ředitelé dětského domova občas špatně vyklepali popel z dýmky a došlo k požáru.
Samozřejmě se stávaly nehody, když si dotyčný pozdě všiml padajícího sloupu, nebo když asistentka nepřišla včas do práce a nemohla tak zastavit puštěný plyn, kterým se trávil její šéf. V zásadě tak nešlo o to někoho zabít. Měli mu jen ukázat, že se to stát může.
Tato záškodnická činnost pomohla oběma rozvinout smysl pro plánování a pozorovatelské schopnosti, jejím hlavním účelem však bylo vzájemné poznávání. Už tehdy dosahovali nejlepších výsledků v celém ROOTu a Danzo doufal, že se mezi nimi časem zformuje partnerství a stanou se druhými Fu a Torune. Mohlo to tak být...

„ANBU ROOT, registrační číslo 012408. Krycí jméno Pes," přečetl Morino Ibiki z papíru, který mu kdosi podal a kam Sai nemůže dohlédnout. Morino má na sobě kdo ví proč bílou yukatu a černý plášť, jaké nosí Danzou-sama. Aktivní část Saiova mozku si uvědomuje, že nejsou opravdové, ale nedokáže je vypustit.
„Vzpomínám si na jeho případ," pokračoval Morino klidně. „Podle velitelství ROOTu se prý vše událo bez varování. Nikdo ho nepodezříval."
Sai silně zavřel oči, aby se už na ten oděv nemusel dívat. „Ne, začalo to dřív... Mnohem dřív..."
„Kdy?"
„Půl roku zpátky... Před tím."

„Zbláznili jste se! Rozmetá to třetinu vesnice!" Křičí žena v bílém plášti a rozbitých brýlích. Ruce má spoutané za zády, ale narozdíl od svých kolegů se nebojí vstát a bojovat pomocí jediné zbraně, co jí zbyla – logiky.
Sai zvedne ruce a obrátí je dlaněmi k sobě. Jsou zašedlé špínou, protože kanistry s benzínem byly uloženy v přízemním skladu, kde se na nich po léta hromadil prach. S Inoue je museli vynést až do druhého patra a příhodně rozestavit kolem pracovních stolků. Jsou tu však i horší věci než benzín a papír: prototypy generátorů, zařízení fungující na neznámých směsích paliva, elektrické rozvody... Vše, co si může člověk od moderní laboratoře přát.
Ozvou se nějaké nadávky, po nich plesknutí. Žena dopadne na kolena s bolestně otevřenými ústy, krátké plavé vlasy se jí nahrnou do obličeje. Je světlý typ, s tmavým obočím a modrýma očima. Pod pracovním pláštěm je vidět límec modrého světru a lem béžové sukně, sandály mají nízkou platformu.
Sai svěsí ruce a pohlédne na Inoueho. Jsou v utajení a mají na sobě civilní šaty; bavlněné košile, dlouhé kalhoty a prošívané vesty až ke kolenům. Sai ve zlatých, Inoue v červených barvách.
Tmavý ANBU popadne laborantku za límec pláště a přitáhne ji k sobě. Má stažené obočí a přivřené oči, na čele mu perlí pot. „Ještě slovo a zakroutím ti krkem...!"
Žena neodpoví, jenom se jí chvěje zakrvácený ret. Chvíli tak zůstanou; jeden naproti druhému, s tvářemi blízko u sebe; než ji Inoue odhodí zpátky na zem, ke skupině svázaných vědců. Podle Danzových informací pracovali na nějakých neškodných projektech, problém však nastal, když se někdo z nich rozhodl zastavit v lidském organismu tvorbu chakry. Takovou technologii nesměl nikdo vlastnit, ne civilista a rozhodně ne Kamenná.
Sai Inoueho chování chápe. Křik může přilákat nechtěnou pozornost a ohrozit misi. Nerozumí však té zvláštní manýře – výrazům, tónu a výběru slov... jako by byl Inoue skutečně vzteky bez sebe. Ale proč? Zatím jde vše podle plánu, nemá důvod - ...
Inoue se prudce otočí a švihne rukou. Malý kunai zůstane trčet v plavovlásčině krku – předtím se jí nějak povedlo dostat z pout, protože má ruce pozvednuté a krouží jimi kolem rukojeti.
Šla na Inoueho zezadu. Kdo ví, jaký měla plán...
Inoue vloží ukazováček do očka na konci a vytrhne zbraň ven. Vystříkne gejzír krve a zasáhne jeho paže. Strnule pozoruje, jak se tělo plavovlasé laborantky zvolna sesouvá k podlaze, jak sebou škube a chrčí, oči vytřeštěné.
Sai se nedívá – má práci. Povalí nejbližší kanistr a vydá se ke dveřím. „Musíme jít."
Má už připravené zápalky, když si uvědomí, že se Inoue za celou dobu nehnul z místa. Nereaguje na verbální ani fyzické výzvy, pouze zaujatě sleduje plavovlásčino mrtvé tělo, vražednou zbraň stále zavěšenou na prstu levé ruky. A po několika dlouhých vteřinách udělá něco, co uvede Saie skoro ve zmatek - začne se smát.
Utíkají z hořící budovy, které exploze rozbíjí okna a trhají stěny, a Sai má co dělat, aby si kryl obličej před střepy a kusy trosek. Jen Inoue se pořád směje, až mu tečou slzy, a nedokáže to zastavit...

„Uhh..."
Výslechová místnost hoří, nehledě na to, že všechno kolem je jen kámen, beton a kov. Hoří dlážděná podlaha a plechové stříně, hoří židle, hoří chuunin v modrém šátku, hoří Sai a hoří Morino Ibiki, který se nad ním sklání.
„Ještě pořád sní?"
„Myslím, že je vzhůru. Od příště mu začněte snižovat dávku."
„Co protilátka?"
„Ne... Ne, nechme to odeznít."
Šplouchání vody.
„Pij."
Sai poslechl a polykal ještě dřív, než se hrdlo lahve dotklo jeho rtů.
Výtah jel dolů.

Inoue je zpátky v uniformě ROOTu, alternovatné pro větrný element – krátké rukávy a stahovací pásky, vše hladké a uplé, aby nezavazelo při pohybu. I maska se tomu přizpůsobuje. Psí čenich je nezvykle protažený, s tunelovitým ústěním, přidávajícím k hlasu svého majitele nenápadné echo. Teď ji nepotřebuje, takže se porcelánová psí karikatura dívá na svět z místa mezi jeho lopatkami, kde visí za uvolněný čelní popruh.
Pohlédne na Saie koutkem oka. Zelená duhovka v umělém světle skoro svítí a vystupuje z tmavého pozadí Inoueho pleti. Vlasy má rovné, ale že je skoro nečeše, trčí mu do všech stran.
„Přestaň tak civět," sykne a odvrátí se.
Sai předtím zapomněl polykat a rychle to napraví. Dál pronásleduje Inoueho nečitelným pohledem, než se zeptá: „Proč ses tak smál?"
„Kdy?" odsekne Inoue otráveným tónem.
„V těch laboratořích. Proč jsi to udělal?"
Inoue se krátce uchechtne a strčí ruce do kapes. Dělá to vždy, když se uvolní. „Tak kvůli tomuhle jdu na výslech? Kami..."
„Není to běžné."
„Běžné!?" vyštěkne Inoue, sotva Sai dokončí větu. Podrážděně zavrtí hlavou. „Jako bys věděl, co to znamená."
Výtah dorazí do požadovaného patra a je cítit, jak mechanismus zpomaluje. Ozve se cvaknutí, dveře se otevřou zvenčí. Čeká na ně dvojice starších ANBU, Býk a Ještěrka. Sai nikdy neviděl jejich obličeje, ani si nedomýšlel jejich pozici v hierchii ROOTu, ale předpokládá, že budou s výslechem asistovat.
Inoue jim vyjde vstříc, ale pár kroků od kabiny se zastaví a tiše řekne: „Protože jsem musel."

„Řešilo se to?" zeptal se Morino, skloněný blízko k jeho rtům. „Podals hlášení Danzovi?"
Sai ztratil hlas asi před hodinou. Mluvil dlouho a občas dost rychle a tak se nebylo čemu divit. Shinobi v modrém šátku do něj s přestávkami lil vodu, vždy po malých doušcích.
„Popsal jsem... jeho zvláštní chování... Danzou-sama... Co to znamená?" špitl Sai. Pod zavřenými víčky měl oranžové šero. Zářivky tiše vrněly.

Inoueho první známost je jeho kolegině z ROOTu, dlouhonohá blondýna s velkými prsy. Kvůli vzhledu ji Danzou posílá na výzvědné mise v roli společnic a prostitutek, a přestože je o deset let starší, ráda zasvětí mladého ANBU do tajů intimity. Inouemu to ale jednou nestačí. Když začne být neodbytný, jeho učitelka se zalekne možných následků a nechá se povolat na misi co nejdál od něj.
Náhradou za ni je čtrnáctiletá prodavačka ryb z Mlžné. Sai je společně uvidí všehovšudy dvakrát - když s ní Inoue chvíli flirtuje na tržišti, a pak, když ji v podvečer odvede na procházku po pláži. Sai s jeho chováním nesouhlasí, protože jsou na nepřátelském území, ale Inoue se brzy poté vrátí a tak to Sai nechá být.
Třetí je padesátiletá uklízečka z lázní, která dá Inoueho popis Konožským ninjům a obviní ho ze znásilnění. Danzou by za jiných okolností vydal Inoueho spravedlnosti, ale protože jde jen o přistělhovalkyni z Písečné, vyplatí ji za slib, že opustí Ohnivou.
Krátce na to se najde mrtvola znásilněné ženy, tentokrát Konožanky. Vrah po sobě nezanechal žádné stopy a proti Inouemu nejsou důkazy, ale Danzou ho nechá pro příště sledovat. To zachrání život servírce z čajovny, kterou Inoue pronásleduje jednou v noci cestou z práce. Naštěstí neviděla jeho tvář, ani obličeje svých neznámých zachránců, a tak Danzou může celou záležitost vyřešit v soukromí.
Byla by škoda přijít o vyjímečný talent, proto Inoueho znova odvedou hluboko do podzemí základny ROOTu a Danzou jej podrobí náročnému "tréninku". Není si jistý účinkem výplachů mozku a aby se ujistil, že nedojde k dalším incidentům, nechá Inoueho podstoupit chirurgický zákrok.
Kastrací se možná vyřeší Inoueho tělesná touha, ale ne psychická. Ví ovšem, že je v permanentním hledáčku vedení a že je Saiovou primární misí jej kontrolovat, a tak nahradí ženy rýžovou pálenkou a opiem. ANBU ROOT sami o sobě nic nevlastní a náklady na mise nejsou vysoké, takže mu nezbyde, než shánět peníze loupežemi a obíráním mrtvol. Danzou nad tím přivírá oči a přivíral by je dál, dokud by byl Inoue ochoten bojovat za Listovou. Ale oba zřejmě věděli, že takhle to nemůže dlouho pokračovat.
V den, kdy Sai odejde splnit závěrečnou zkoušku a stát se oficiálním členem ANBU ROOT, je Inoue přeřazen pod dohled Kočky. Toho se pak pokusí z nejasných důvodů zabít přímo před velitelstvím ROOTu a zmizí.

„Proč právě Kočku?" zeptal se Morino.
Sai přejel špičkou jazyka přes popraskané rty a zašeptal: „Protože ho to nebavilo."
„Co?"
Sai cosi zachraptěl a Morino se naklonil blíž s tím, aby to zopakoval. Možná se Sai napodruhé opravdu snaží, nebo za to můžou dobré mikrofony, že i Kakashi zaslechne zřetelné:
„-ukat..."
Morino se pokusí udržet kamennou tvář, ale nakonec se mu přece jen zkřiví koutek úst v nedobrovolný úsměv. Kakashi se mu nediví – je to jako slyšet sprosté slovo z úst malého dítěte, které si pořádně neuvědomuje jeho význam ani kontext.
„Vycvičili ho k tomu, ale nebaví ho to," pokračuje Sai. „Proto ho Inoue tolik nenávidí. Nenávidí nás všechny."

Je začátek podzimu. Slunce přes den svítí, ale ráno jsou zamlžená a v podzemí základny ROOTu panuje vlhko a chlad. Sai vydechne a spatří svůj horký dech; bílý, rozplývající se oblak na černém pozadí ztemnělé haly.
Ze stínů vystoupí Danzou Shimura. Je oblečený v klasickém černém plášti a viditelný rukáv bílé yukaty odráží zlaté světlo elektrických lamp. Sai znovu vydechne a Danzovu siluetu na okamžik zastře pára. Dřevěná hůlka naposled ťukne o litinovou podlahu a v tichu je slyšet zaskřípění, jak se její hrot pootočí kolem dokola.
Velitel ROOTu pohlédne na Saie jediným viditelným okem a Sai v něm spatří váhavost a cosi, co by později pojmenoval jako smutek:
„Najdi svého batra a přiveď ho zpátky. Pokud odmítne, zabij ho."
Sai přikývne. Protože bratři umírají.
Starý muž odchází chodbou, pomalu a jaksi ztěžka, a je při tom shrbenější než obvykle: „V systému vesnice mu byla přidělena úloha, on se však rozhodl porušit rozkaz a jednat podle vlastní vůle. Jeho zločin už nemůže být tolerován."

Danzou projde Morinovým tělem a vypaří se, jako ten viditelný dech.
„Byl smutný... Přeju si, aby byl smutný kvůli Inouemu," řekl Sai a znova zavřel oči.
„Měl's Danza rád?" Zeptal se Morino.
„Byl mi blíž než kdokoliv jiný..."

Na místo dorazí jako čtyřčlenná skupina. Žába - sensibil a mistr tainjutsu; Býk a Ještěrka - uživatelé katonu; a nakonec Sai, velitel operace.
Je ráno a hluboké rokliny v lesích za Konohou jsou plná mlhy a oranžového listí. Stromy už dávno opadaly a zdálky připomínají tenké dlouhé tyčky, černé u kořenů a hnědé v korunách, kde se mladé větve pozvolna barví do tmavé červeni, až tam, kde je na koncích pokrývá vrstva jinovatky.
Kopec nad roklí je z jedné strany příkrý, jen jako odhalená šedá skála, u jejichž základů stojí velký chrám. Pod listím k němu vede štěrková cesta, prochází červenou bránou a končí u dlážděného nádvoří.
Okolí se hemží Konožskými shinobi pod velením staršího jounina, jménem Nara Shikaku. Když mu nahlásí jejich příchod, podívá se na ně dlouhým, zatrpklým pohledem. Tenkrát ho Sai nedokázal přečíst, ale dnes už věděl. Nedůvěra.
„Má rukojmí – čtyři kněžky, nějaké chrámové služebné a pět dalších žen. Drží je ve svatyni nahoře na kopci a odmítá s námi vyjednávat. Musíme zahájit akci dřív, než bude pozdě."
I Sai hodlal rychle přejít do akce a odpoví tedy narovinu: „Toto je interní záležitost ROOTu. Mám příkaz odvést našeho člena zpátky, živého nebo mrtvého."
Shikaku přimhouří oči a nelibě ohrne spodní ret. „Váš člen je váš problém, ale tady jde taky o civilisty. Nečekám od vás touhu zachránit oběti, a ani ji nepotřebuji. Chci jen prostor to udělat."
Sai pod porcelánovou maskou chvíli mlčí, než kývne nahoru ke skalní stěně. „Jak dlouho tam jsou?"
„Dvě, tři hodiny..."
„Okolí máte obklíčené, nemohl utéct?"
„Jistě."
Sai ukázal veliteli ninjů záda a pokynul svému týmu, aby ho následoval.
Ty ženy byly už mrtvé.

Nahoru vylezou po schodech tesaných ve skále. Svatyně je třípatrová budka z tmavého dřeva, s ornamentálním zábradlím a dračími hlavami na římsách, tak jako chrám, k němuž náleží. V nejhornějším patře je plošina a měděný gong, zářící v ranním slunci. Přesahující střecha přízemí halí její vchod do tmy a jen Žába může říct, že zevnitř cítí Inoueho chakru.
„Inoue! Dostal jsi poslední šanci k návratu," vykřikne Sai.
Zůstanou tiše a čekají, dokud se v otevřených dveřích cosi nepohne a Žába zařve: „Pryč!"
Kolem se přežene poryv větru, jako téměř neviditelné vlny šikmo přes sebe, vířící listí a prach. Všichni stihnou uskočit, ale Býk si vybere špatnou stranu a větrný poryv mu přesekne holení sval na obou nohou. Dopade do listí a s úpěním se pokouší odplazit.
Žába obnoví pečeť a vykřikne: „Další!"
Běží se schovat za hradbu nejbližších stromů a holých keřů a přitisknou se k zemi, když na ně Inoue pošle vodorovné větrné ostří. Z tlustých kmenů odírá kůru, menší nasekává, ohýbá vzrostlé keře a malým láme špičky. Ještěrka připraví pečeť ke katonu a vyrazí do protiútoku, Žába pomůže Saiovi na nohy a vede jej lesem kolem svatyně:
„Odlákáme ho. Připrav pečeť."
Sai souhlasí. Takový byl plán.

Svatyně nemá zadní vchod, ale ve druhém patře je okno. Vnitřek zeje prázdnotou; nejspíš je jen k tomu, aby se tudy větralo. Jenom v rohu jsou odložené hadry a úklidové náčiní. Sai rozloží velký svitek a připraví štětec a inkoust, obojí větší než on sám. Poklekne a pokouší se soustředit, jenomže prostor vpouští a zesiluje zvuky zvenku.
Občas se ozývá mumlání, jindy bojový řev. Třesk zbraní, pak někdo bolestně vykřikne a je ticho. Neubrání se škubnutí, když náhlý poryv větru vyloudí pod dřevěným trámovým nepříjemný tón meluzíny a rozezní gong. Svitek se ve větru zkroutí a Sai ho musí přidržovat koleny.
Soustředí se.
Soustředí se.
Inkoust kape.
Inoue vleze dovnitř protějším oknem a zůstane stát u něj. Vlasy má rozfoukané a půlku tváře špinavou. Mezi zuby drží větší kunai, který vzápětí vytáhne z úst. Jednou rukou se ležérně opírá o parapet, druhou trochu posměšně kývne k Saiovu náčiní:
„Fuinjutsu? Pro mě?"
Sai setře černou slzu, co se mu začala tvořit v koutku levého oka. „Danzou-sama přikázal, abychom tě přivedli zpátky do ROOTu. Pomocí jakýchkoliv prostředků."
„Neříkal taky, že když odmítnu, máte mě zabít?" Inoue přešlápne z jedné nohy na druhou a lehce pohodí kunaiem. „Nejsi jediný, kdo kdy dostal za úkol přivést domů zaběhlého psa."
Sai pomalu vrátí ruku zpět k pasu; tam, kde je na stehně skrytá kapsa. „Dostal jsi šanci-..."
„No jo, jsem poctěn," odbyde Inoue sarkasticky a pak navodí vážný tón. „A co šance těch venku? Hmm? Všichni právě zemřeli, víš? Pche... Jen se na sebe podívej – sedíš tu a ani tě to netrápí. Řekni mi pravdu – to ti za to vážně tak stojím?"
Sai pomalu mrkne. Jednou, dvakrát. „Je to rozkaz, Inoue."
Inoue nepatrně přikýne a ustoupí zpátky k okennímu rámu. „Rozkaz. Jo... Jasně."
Sai nahmátne v kapse kunai a vrhne jím ve stejném okamžiku, kdy se Inoue rozmáchne a pošle na něj rovnou větrnou vlnu. Zbraň se setká s náporem na půl cesty a ubere mu na síle, i když ji to podélně rozpůlí. Sai stihne odkopnout svitek a uskočit, načež síla větrné techniky proděraví podlahu v místech, kde doteď seděl. Pokusí se přichytit na boční stěně, ale Inoue je v mžiku u něj a po krátké výměně úderů se Sai propadne poškozenou podlahou dolů do svatyně.
Dopadne na záda, hlavou přitom zavadí o cosi měkkého a rychle vyskočí na nohy. Přízemí je plné mrtvých žen, alespoň patnácti, s šátky na očích a strhanými halenami. Jsou spoutané obyčejným provazem a ten vždy vede od pout ke stěnám; od nohou, od rukou, od krku, od pasu...
„Chceš vědět, proč?" Ozve se Inoue zezhora. Vrzání poškozené podlahy prozrazuje jeho opatrné kroky podél okraje vzniklé díry. „To tě přece zajímá, ne?"
Sai pomalu přistoupí k jedné z mrtvol. Leží na břiše; malá a hubená.
„Proč jsem se smál...? V té laboratoři... Tehdy to bylo poprvé, víš?" Pokračuje Inoue rozechvělým hlasem. „Je to sociální aspekt – směj se a všichni se budou smát s tebou. Ale jen tam, poprvý, jsem to opravdu cítil."
Sai zaváhá, než se dotkne mrtvého těla špičkou sandálu. „Cítil co?"
„Přece radost," odpoví Inoue docela klidně. „Naplnila mě... Měl's někdy radost, Saii?"
Sai obrátí mrtvolu na bok a v šeru se objeví drobná tvář, ohraničená prameny světlých vlasů.
Děvčátko.
Sai zalapá po dechu a uskočí, ale něco ho drží...

Židle. Pouta. Pokusil se vytrhnout, ale jsou moc pevná.

Ve skutečnosti se ani nepohne, stojí na místě a zírá do nehybné tváře.
„Neměl, že ne? Chceš být jako oni, hmm? Pche... Smát se na rozkaz, brečet na rozkaz. Neovládáš ani to pitomé pečetící jutsu... Víš proč? Protože jsi JENOM JÁMA!"
Při posledních slovech se strop roztrhne a Sai tak tak stihne vytáhnou tanto a zastavit jí Inoueho zbraň. Uprchlý ANBU dopadne na nohy a vyštěkne mu zblízka do obličeje:
„Hluboká, prázdná jáma!"
Sai odstrčí svého soupeře vzad a pokusí se ustoupit, ale přes všechna ta těla se nedá kam hnout, a tak drží tanto pozvednutou. „Způsobil jsi smrt civilistů. To je vražda."
Inoue znova zaútočí větším kunaiem. „Způsobil jsem smrt lidí. Stejně jako ty!"
Sai odrazí útok. Využije, že je Inoue zaneprázdněn hledáním rovnováhy, a pokusí se vylézt po stěně nazpět do patra. „Byla to naše mise! Plníme je, protože jsou nutné!"
Jsou slyšet Inoueho hluboké nádechy a je jasné, že se připravuje k pečeti. „Mluv za sebe!"
Tentokrát je to malé tornádo, které rozerve zbytky prvního patra, strhne Saie ze stěny a přitiskne jej k dřevěnému stropu, bezmocného jako hadrovou panenku. Vítr kvílí a dřevo praská.
„Zabíjíš a ospravedlňuješ to tím, že to vymyslel někdo jiný!!"
Hřebíky povolí, trámy popraskají a svatyně se rozpadne kousek po kousku. Sai se přetočí ve vzduchu, zaregistruje horizont lesa vzhůru nohama a nakonec tvrdě dopadne na zežloutlou trávu, mezi rozervané dřevo. Z nebe prší třísky. Kolem se prokutálí gong a po chvílí nejistého balancování na okraji srázu se pomalu převrátí a spadne. Ozve se nepříjemné zadunění a zemí se rozplynou vibrace.
Inoue přeskočí zbouraný oltář na cestě z vyvalených základů malé stavby, a zůstane stát obkročmo nad Saiem. To, co předtím na jeho tváři vypadalo jako prostá šmouha, je v přímém denním světle zaschlá krev. Vlasy má rozfoukané větrem, jako chmýří bodláku. Zhluboka dýchá: „Možná jsme oba jen plnili mise. Ale mně to alespoň přineslo radost."
Sai se pokusí zasáhnout Inoueho velkou ostrou třískou, která se mu náhodou ocitla po ruce, ale Inoue je příliš rychlý a včas uskočí. Když už nic, dopřeje to Saiovi alespoň prostor k vstání a přípravě na další útok. Jenže jeho šance jsou příliš malé. Je zraněný a má jen improvizovanou zbraň. Proto - než se Inoue nadechne k dalšímu fuutonu - rozběhne se k němu, vyrazí z něj vzduch a pokusí se jej odstrčit k okraji srázu. Inoue však brzy pochopí jeho taktiku a pevně sevře lem Saiovy uniformy.
„Já zemřu, ale vy půjdete se mnou! Ty, Kočka, Žába... Jako SHIN!"
Usměje se a strhne oba dolů. A Saie jen napadne: jak o Shinovi vlastně věděl?

Nezemřeli.
Saiovi se za letu povedlo vyprostit a převalit se ve vzduchu, takže o vlásek minul chrámovou korouhev a sjel zády po břidlicové střeše k boční lodi, kde se pod ním propadla střecha a pohltilo jej dusné přítmí.
Dopadne na záda, na něj vrstva dřevěného prachu a úlomků černé břidlice. Chvíli leží a kouká vzhůru, skrze díru s nepravidelným okrajem, na bílé nebe, než se vzpamatuje a začne zkoumat okolí. Musela to být modlitebna – bylo tu jen pár sedacích míst a oltář byl menší, bez vonných tyčinek.
Bolestně se vyškrábe do sedu a oklepe ze sebe trosky. S každým nádechem mu projede hrudí bolest, nejspíš ze zlámaných žeber. Zavře oči a naslouchá.
Chrám působí prázdně – většina shinobi si musela už dávno všimnout dění u svatyně a nejspíš se tam přeskupili.
„Senpai?" Inoueho hlas přichází z velké dálky, ale přibližuje se s každým slovem. „Senpai! Jsi naživu?"
Odkudsi kape voda, z dálky je slyšet tlumené ptačí volání a zurčení potoka.
„Opakují mi, jak je to špatné, ale víš co? Jenom se jim to nehodí," pokračuje Inoue pomalým, jistým hlasem.
Přeruší jej náhlý bojový řev, který se však velice brzy změní ve výkřik a pak v bolestné zaúpění. Shikakova divize tu musela nechat zálohu... Sai na okamžik zadrží dech a nedokáže se rozhodnout, jestli si více přeje Inoueho přežití, nebo jeho smrt. Nejspíš ani jedno.
„Podle nich je zabíjení potřeba, vlastně správné, ale jen tam, kde se jim to líbí."
Pokračuje Inoue a Sai pomalu vydechne, zbaven toho zvláštního pocitu nejistoty nad životem svého soupeře, jehož naléhavý hlas prochází chodbami chrámu stále blíž a blíž. Sai využije každou zbývající vteřinu a potichu zkouší skryté kapsy a tajné nášivky své uniformy.
„To je vážně takový rozdíl mezi mužem a ženou? Kunoichi a kněžkou? Copak nemají stejnou krev? Nedýchají stejný vzduch? Dospělí byli děti a děti budou dospělí..."
Po chvíli zkoumání prostoru se Saiův zrak ustálí na čtveratém bočním okně. Vede na vnitřní chrámové nádvoří; tam, kde se vstupovalo ke skalnímu schodišti. Nyní tu leží spadený gong, s jednou stranou viditelně ohnutou.
A pod ním role pečetícího svitku.
Sai se opatrně nadechne a vyrazí, jednu ruku omotanou kolem poraněných žeber.
„Špatné, nehumánní, vražda... Co je vůbec špatné?" pokračuje Inoue naléhavějším tónem. „Protože to tak vidí většina? Jak -... jak může být špatné něco, co ti přináší tolik uspokojení?"
Nádvoří je obklopené nízkou kamennou zídkou s okrasnými sloupky. Kolem leží rovná, šedivá dlažba a na ní vyniká spadané listí jasně červené barvy. Sai najde ve své výbavě poslední kunai a odřízne jím poškozený konec svitku. Nádoba na inkoust musela zůstat nahoře u svatyně, objevil však velký štětec u zábradlí kamenného schodiště. Štětinka byla špinavá a oschlá, ale pomohlo namočení do chrámového jezírka.
Inoue vyjde z budovy, klidně a beze strachu, a za sebou táhne mrtvého ninju. Zastaví se na okraji schodiště a skopne svou oběť dolů. Shinobiho tělo se převalí po nerovném terénu a zastaví se nedaleko Saie. Sai jej nevnímá.
Udržuje pečeť a soustředí se.
Soustředí se...
„Nech už toho," přikáže Inoue otráveným tónem. „Aby to šlo provést, musel bys mít emoce alespoň jako had na lovu."
Překročí mrtvé tělo a kopnutím jej obrátí tváří vzhůru.
„Podívej se na něj. Vždyť je jako oni – Mlžňáci, Kamenní, Sunští... Nikdy tě to nenapadlo? Že všichni shinobi vypadají stejně?"
Výsledkem Saoivy snahy je jen další inkoustová slza. Setře ji hřbetem dlaně a bolestivě si povzdechne. „Nemáš kam jít, Inoue. Dostanou tě."
„Já vím," přikývne zběh, pohled stále upřený na tvář zabitého.
„Vrať se na základnu," navrhne Sai.
„Proč? Aby mě znovu označkovali žhavým pohrabáčem a zavřeli na zbytek života?" odsekne Inoue a zakončí větu ironickým smíchem. „I kdyby si mě přivlastnil sám Hokage, k čemu bych mu byl? Nakonec mě zabijí..."
Inoue potichu polkne a ztlumí hlas.
„Jako psa..."
Sai neodpoví, protože je to pravda. Zahledí se na bílou plochu svitku a pokusí se soustředit. Koutkem oka však registruje Inoueho pohyby, jak bývalý ANBU popochází z místa na místo, a cítí přitom jeho bodavý pohled.
Inoue se poškrábe na tváři. Krvavá skvrna začala zasychat a svědí ho. „Senpai... Pojď se mnou."
Sai sebou nepatrně škubne a překvapeně se na něj zahledí. „Jak to myslíš?"
Inoue rozhodí rukama a pak mávne neurčitě kolem sebe, do zamlženého lesa. „Uteč se mnou. Z Konohy, od ANBU."
„Kam?"
„Do Mlžné, do Písečné, do Země Démonů. Bez rozkazu, na jak dlouho budeme chtít. Kamkoliv a kdykoliv."
Představa odchodu přinese Saiovi zmatené myšlenky, a protože se s nimi nezvládá vypořádat, jen neurčitě poulí oči a tiskne rty. Ruka se štětcem se roztřese. „Proč -... Proč bych -... Proč já?"
Inoue přistoupí blíž a v jeho zelených očích se blíská zvláštní věc; taková, jakou tam měl už kdysi, když si odváděl malou prodavačku ryb na pláž v Mlžné. Touha a vášeň.
„Danzou nás dal k sobě z určitých důvodů. Doplňujeme se. Ale zároveň jsme stejní, nevidíš?"
Sai roztřeseně sleduje Inoueho tvář, krví zrůžovělé rty a skrčené obočí, odkud se po nosním můstku zpustí kapička potu a sjede přes okraj širokého chřípí.
„Chceš být tím, čím tě Danzou vycvičil, ale nejsi. Viděl jsem to," pokračuje Inoue zasvěceným pološeptem. „Jsi jako já! Tenkrát u mostu, vzpomínáš? Já tě viděl."
Sai vytřeští oči hrůzou a pokusí se ustoupit, ale narazí do čehosi tvrdého a kovového. „Ne! Ne!"
Inoue se přiblíží, až se skoro dotýkají čely: „Tak to řekni! Řekni, že jsi neucítil ten praskot a nechtěl uhodit znovu! Že tě to nenaplnilo štěstím a nesmál ses jako já! Řekni to!"
Inoueho tvář se promění a bělovlasý muž úpí: „Ne! Ne! Prosím! Nedělejte to!"

Někdo křičel. Dlouhé, nekonečné Á se mísilo s hlasy mediků a ninjů. Jeden proběhl kolem s tácem na ampulky a pak vyplnila prostor Morinova tvář. V té chvíli si Sai uvědomil sebe sama:
Bolest na kotnících a zápěstí, kde se kožené popruhy zarývají do kůže, a na zádech a kyčlech, které tlačí na sedák a opěradlo kovové židle. Slzy, které mu volně stékají po spáncích, dokořán otevřená ústa a taky, že je to on, kdo tolik řve a nemůže s tím přestat:
„NEMLUV O TOM! NEMLUV O TOM! NEMLUV O TOM!!"
Studené ruce sevřely jeho loket a kdosi řekl: „Librium, bude stačit patnáct mililitrů..."
Pak se svět ztlumil a všechno změklo.

Yamato přistoupil ke sklu a snažil se prohlédnout skrz pohyblivou hradbu davu. Od chvíle, kdy začal Sai zničeho nic zmatkovat, se dovnitř nahrnula spousta lidí, jakoby celou dobu čekali někde připravení jenom na tento okamžik. Sai mluvil už asi tři hodiny, mínus několik krátkých pauz, které většinou přerušil Morino pomocí neznámého jutsu, při jehož aplikaci sebou Sai pokaždé škubnul jako po kopnutí proudem. Kakashi měl vlastně docela štěstí, že jej už před hodinou zavolaly povinnosti Hokage a musel odejít.
„Co se děje?" Zeptal se druhého člověka v místnosti.
Santa, který měl ze své vyvýšené pozice lepší výhled, se podrážděně otřepal a zrušil pečeť. „Je to pryč..."
Yamato jej následoval ke stolku s výkresy. „Co jsi viděl?"
„Obvyklou sestavu. Dům, strom, most a ji." Při posledním slově vylovil Yamanaka skicu dívčího obličeje z hromady podobných, nicméně ne o mnoho lepších nákresů. „Neumím kreslit děcka."
Yamato v duchu odškrtl slovo děcka a vrátil se zpátky ke sklu.

Výslechová mísnost se už částečně vylidnila. Mistr mučitel se zatím skláněl ke své oběti, otíral jí obličej a nesmlouvavým hlasem ji lákal zpátky do bdělého světa. Když se vězeň probral, Morino se zamračil na jeho zoufalý výraz a rozechvělé rty.
„Kdy se to stalo? Dřív než May Kiren?"
Sai se snažil udržet oči otevřené a soustředit se na Ibikiho tvář, ale nešlo to.
Z okolí vystupují šedivé kmeny a oranžové svahy. Odnikud slyší zurčení říčky...
„Mezitím. Později... Několik let."
Morino dal nepostřehnutelné znamení a Saiovo tělo se naplo jako při zásahu chidori. Trvalo to dlouho a když ho bolest konečně pustila, tvrdě dopadl na železný rám křesla a snažil se popadnout dech. Ibiki sevřel Saie v ramenou a tiskl:
„Co je na něm zvláštního? V čem je tahle vražda horší, než znásilnění dvanáctileté holky!?"
„M-mluvil pravdu." Z černých očí vytekly nové potůčky slz, nechaly mokrou stopu na spáncích a napojily se na trasu ušního boltce. „Mohl jsem to udělat... Odejít hodně daleko a žít podle sebe do konce života..."
Morinův výraz se o něco uvolnil, ale obočí nechal stažené. „Danzou by si tě našel a zabil."
„Pak bych zemřel," řekl Sai. „Pak bych zemřel, a co?"
Morino se napřímil do plné výšky a s unaveným povzdechem ustoupil stranou. „Byl jsi to ty, kdo ho odstranil?"
„Ano," odpověděl Sai bez zaváhání. „Chvíli poté..."

Sai doopravdy nekřičí, vlastně je docela klidný. Protože odmítá vzpomínat. „Nevyjde to. Naujdou si tě a zabijí."
„Pak zemřu, a co?" uchechtne se Inoue a z pochvy na zádech vytáhne vlastní tanto. Ostří je čisté, nejspíš ji doteď vůbec nepoužil. „Skoro mě to mrzí. Doufal jsem, že ti ještě zbyla odvaha, ale ty jsi ve skutečnosti jen mizernej zbabělec."
Sai pevně sevře násadu štětce a udělá první linku.
„Tolik se bojíš o čemkoliv rozhodnout, že si vybereš i takovýho bastarda, jako Danzou..."
Soustředí se.
Inoue pozvedne zbraň a udělá první krok.
Soustředí se a pláče.
Inoue pozvedá tanto vysoko nad hlavu, jistý si přavahou sil, rychlostí a výhodou pozic. Je už skoro u něj a Sai se zhluboka nadechne -...
Špička malého kunaie projede Inouemu mezi žebry a hrudní kostí a zůstane zaražená v mase až po rukojeť. Zběhlý ANBU ochabne a tanto mu vypadne z rukou. V tichu se ozve její zařinčení. Velký štětec vydrží chvíli balancovat na zkroucených štětinách, než bez opory Saiových rukou ztratí rovnováhu a skutálí se na dlažbu.
Sai elegantně vyvlékne prst z očka násady zbraně a pokusí se ustoupit, ale Inoue se možná vůlí, možná jen zapříčiněním gravitace, zhroutí přímo na něj a sevře jej v ramenou:
„Ty -... Myslíš si, že se tě to netýká -..." Ohrne roztřesený ret. Řada bílých zubů je napůl obarvená krví. „Ale spravedlnost tě jednou dostane -... A SE-ME-LE..."
Sai počká, až Inoueho oči ztratí jiskru a nechá jej pomalu spadnout na rozložený svitek.

Sedativa stále ještě účinkovala, když dva shinobi rozepli Saiova pouta a pomohli mu vstát. Nechal si rozmasírovat ruce a nohy, a poté je poslušně následoval bludištěm chodeb až do umývárny. Šlo ji poznat podle odtoku a sprchové hlavice. U stěny byla pověšená pouta s dlouhým řetězem, ale nikdo je nepoužil. Dvojice ninjů si oblékla nepromokavé zástěry a umyli ho.
Nebýt účinků drog, možná by proti tomu protestoval. V ROOTu nebylo nic zvláštního vidět nahá těla svých spolubojovníků, ani se jich dotýkat, ale... Snad za to mohla ta divná intimita. Nebo spíše vědomí, že pro něj dělají takový běžný úkon.
Jako matka s dítětem, pomyslel si při vzpomínce na jednu ze svých mnoha služebních obchůzek, coby Konožská pomocná síla. Viděl ji stát u zahradní pumpy – světlovlasou ženu ve středních letech. Klečela u keramické mísy a napěněnou houbou umývala asi čtyřletého chlapečka. Její syn celou dobu poslušně stál a zvědavýma očima si prohlížel mýdlové bubliny. Jako by to bylo běžné...
Dostal bavlněné kalhoty a nemocniční košili, co se uvazovala na zádech. Cestou do betonového pokoje pocítil vlezlý chlad a zároveň vláštní sevření uvnitř těla. Cosi tu chybělo a když se Sai objal rukama kolem pasu, došlo mu, co to je.
„Můžete mi ji dát?" Promluvil zamyšleně.
Shinobi zastavili uprostřed chodby a věnovali mu podezíravý pohled. „Dát co?"
„Tu... tu košili... Mohli byste mi ji vrátit? Prosím."
Zmateně pohlédli jeden na druhého. Chuunin v modrém šátku pak nevěřícně zavrtěl hlavou: „Ty chceš, abysme ti vrátili svěrací kazajku?"
„Ano," přikývl Sai.

Shikakův tým se vrátí do chrámu s těly zavražděných žen, balených v yutě. Snesou dolů i těla Býka a Ještěrky, a taky těžce zraněného Žáby, aby je předali medikům. Jeden zběžně prohlédne Saiova žebra a nakáže mu zůstat pro příští týden v klidu.
Když Nara Shikaku zavelí návrat do Konohy a chrám se vylidní, branou překvapivě projde samotný zakladatel ROOTu. Má sebou Fuu a Toruneho, ale i tak je zvláštní vidět jej za hranicemi vesnice.
Danzou-sama pohlédne na Saie a pak na nehybné tělo jeho bývalého partnera. Medici zavčasu otočili Inoueho na záda, potvrdili úmrtí, zkonfiskovali ANBU masku a dokud to ještě šlo, úhledně srovnali jeho nohy a ruce.
„Zvažoval zradu Konohy?"
Sai se nadechne skrz zaťaté zuby a zavrtí hlavou. „Nechtěl být ztraceným ninjou. Ne ninjou..."
„Hmm. Pohřběte ho na obvyklém místě. A tohle spalte." Danzou ťukně hrotem hůlky o zakrvácený svitek a obrátí se k odchodu. „Porušil stanovené zákony, ale nepostavil se proti zájmům vesnice. Chválihodné."
Sai náhle vstane, nucen jakýmsi divným buzením; dnes by řekl zvědavostí. Není si jistý, jestli je to pro tuto situaci vhodná otázka, ale potřebuje se zeptat.
„Inoue -... Řekl mi, že jsem jako on. Co tím myslel?"
Danzou se na odchodu otočí. Je vidět jeho zdravý poloprofil.
Přál si, aby mu bylo Inoueho líto. Ne jako shinobi. Jako člověka.