manga_preview
Tlumočení B. 28

Jáma (11/14)

Kapitola 11.
Intermezzo

Když později toho dne vstoupila zdravotní sestra do Saiova pokoje, Ino už ležela zhroucená po jeho boku a nedala se probudit. Povolaný sensibil řekl, že je to důsledkem jutsu. Santa Yamanaka to potvrdil. Vyhradili pro ně větší pokoj, kam se vlezly dvě postele vedle sebe a zbylo ještě dost prostoru kolem; pro přístroje, lékaře a ostatní personál.
Shikamaru nebyl z celé události dvakrát překvapený. Pouze s klidem oblékl zelenou vestu a vydal se na kliniku.
Nemocničního průvodce mu už podruhé dělal Santa Yamanaka - očividně rozmrzelý faktem, že Saiův případ stále nedošel k vytouženému konci. Dvojice na postelích vypadala jinak docela klidně. Ino nebyla ani v nemocničním; nechali jí její fialové šaty kromě bot, jako by se měla každou chvíli vzbudit. Dvě sestry právě vyměňovaly infuzní kapačku a odpouštěly pytlík od katetru. Medik v bílém plášti právě pozoroval snímač elektrických impulzů nad její hlavou a zapisoval údaje do tabulky formuláře.
„Jak je jim?" zeptal se Shikamaru a samotnému mu to vyznělo jako otázka na běžné pacienty s běžnými chorobami.
„U Saie všechno stejné," odvětil Santa. „To ona si s ním právě vyměňuje chakru. Držíme ji v umělém spánku."
Shikamaru přistoupil blíž a po kratším váhání pohladil Ino po lokti. „Co kdybyste ji vzbudili?"
Yamanaka odpověděl pokrčením ramen. „To je moc velký risk. Včera měla menší záchvat – není jisté, jestli je tady nebo tam. Zatím se její mozek nezdál moc aktivní. Přerušit to předčasně -... mohla by snadno uvíznout někde mimo."
Shikamaru znepokojeně přimhouřil oči. „Jak to teda poznáme?"
Santa jednoduše mávl k nehybnému Saiovi. „Záleží na něm."

Severní cíp Země Řeky bylo sice jen jedno obrovské rýžové pole, ale podle vzhledu menších vesniček se dalo snadno domyslet, že si místní potrpí na kulturu a spořádanost. Alespoň takový měla Sakura dojem, když společně s Hinatou a Hanabi zdolávaly schodovitě upravené svahy kopců v záři poledního slunce. Počasí jim přálo. Hinata byla skvělá kuchařka a připravila pro ně cestovní bento, které v tichu snědly po příjemným stínem vysoké lípy, odkud měly nádherný výhled na malebné vesničky v údolí. Idyličtější to už být ani mohlo, dokonce i Hanabi si cestou broukala jen tak pro radost. Sakura ne. Od jejich odchodu z Konohy zdržovala skupinu náhodnými zastávkami, ať už dole na cestě nebo nahoře ve větvích stromů, pohled zamyšleně upřený do neznáma, dokud ji některá ze sester nevrátila do skutečného světa.
Ve čtvrté vesnici, kterou navštívily (poměrně větší, než ty předešlé), se nacházel jejich cílový bod: starý, nicméně dobře udržovaný dům s dřevěnou nástavbou na kamenných základech. Měl novou střechu a sloupy u vchodu byly čerstvě natřeny, i tak svou velikostí ovšem působil jako jen o trochu lepší chatrč. Kousek ode dveří stála kamenná pamětní deska s nápisem Dům Kočky.
Trojice neotálela a vstoupila dovnitř.
Poslední obyvatel domku (v době, kdy to nejspíš byla skutečná chatrč) se jmenoval Utagawa Sojo. Hinata jej našla v rejstříku Průvodce Svatyněmi Amaterasu, protože pro jednu udělal nějaké svitky s tygry a volavkami. Podobnost se Saiovým stylem byla nepochybná a tak s Hanabi dohledaly jeho životopis. Nebylo toho o něm moc - prý se narodil v Ohnivé, ale půlku života strávil na cestách a nakonec tady, v zapadlé vesničce v Kawa no Kuni.
Sakura by se k výpravě sama od sebe nepřipojila, naštěstí se o Hinatině objevu dověděl Naruto a požádal sestry, aby Sakuru vyvlekly z jejího pokoje a vzaly sebou. To byla především Hanabina zásluha – zatímco se Hinata omlouvala svým mírným, uklidňujícím hlasem, mladší Hyuuga popadla do jedné ruky Sakuru, do druhé její boty, a táhla ji naboso až k vesnické bráně. Někde v těchto místech procitla Sakura z letargie a došlo ke kratšímu souboji, ukončeném Hinatinou něžnou pěstí. A tak vyrazily na cestu.
Hned u vchodu do Domu Kočky zaplatily přemrštěné vstupné neochotné stařeně, co je pak pronásledovala zlým pohledem a každou chvíli jim zdůrazňovala, že je Dům kulturní dědictví její vesnice a chraň je kami, jestli na něco sáhnou.
Postavení stěn interiéru jasně poukazovalo, že byla chatrč určena k bydlení, než odtud někdo odnesl veškerý nábytek a předměty denní potřeby, aby uvolnil místo procházejícím návštěvníkům. Každá z kunoichi se rozhodla prozkoumat prostor jiným způsobem – Hanabi rychle a systematicky prohlížela jednu místnost po druhé; Hinata si vybrala náhodnou stěnu a posunovala se podél ní; a Sakura zůstala ohromeně stát uprostřed a jen se pomalu otáčela ze strany na stranu.
Dům byl doslova ověšen kresbami různých velikostí, námětů a technik. Někde visely dlouhé svitky s inkoustovými krajinkami, jinde zarámované kresbičky rozmývanou tuší. Hinata zaujatě přistoupila ke čtveratému dřevořezu skupiny koček, oblečených do kimon a s hudebními nástroji v tlapkách. Všechny byly nebarevné, až na výjimky úzkou černou linkou.
Sakura s Hinatou se sotva dopracovaly k polovině vystaveného díla, když se od vchodu přihnala Hanabi a podala raport: „Vyzpovídala jsem tu bábu. Prý to tu ještě nedávno chtěli vyklidit a zbourat, ale objevili přitom celé skladiště prací. Radši je tu vystavili – jeden nikdy neví, kdy je který umění v kurzu. Donedávna o nich nikdo nevěděl, ten malíř je neprodal. Zemřel chudý."
„Zemřel?" zopakovala Sakura. „Kdy? Jak?"
Hanabi pokrčila rameny. „Asi před patnácti lety. Bába říkala, že se najednou rozhodl vrátit do Ohnivé a cestou onemocněl. Jenže nikdo neví kde. Nenašli ani jeho hrob. A pojďte se podívat na tohle!"
Hanabi popadla Hinatu za ruku a táhla ji do hlubin malého domku. Sakura obě pomalu následovala do menší, boční místnosti, která dřív asi musela být předsíň. Předmětem Hanabina zájmu byl větší portrét – buď nedokončený, nebo z umělcova záměru jen velmi linerální, vycházející do ztracena. Tvář ženy na něm měla velké oči, což byla rovněž jediná část alespoň trochu vykreslená. A přesto by Sakura dala ruku do ohně, že je to tvář Mikoto Uchihy. Hanabi se obezřetně rozhlédla kolem a pak opatrně nadzvedla spodní roh svitku, kde bylo napsáno jméno zákazníka.

Kakashi pomalu prošel otevřenou branou, natřenou na světle šedo a vybavenou plechovou tabulí s nápisem:
Rezidenční zařízení Konoha: Blok 2
ZÁKAZ VSTUPU!

Pomalým krokem minul strážní budku, odkud mu zasalutovala dvojice hlídkujících shinobi. Nenahlásil se jim předem a tak byli z návštěvy Hokage náležitě překvapení. Jeden si narychlo dopínal vestu, zatímco druhý nenápadně šátral po telefonu, pravděpodobně s přímou linkou do místní kanceláře.
Kakashi na chvíli zastavil na asfaltovém plácku za branou a trochu podezíravě se rozhlédl kolem.
Jeho cíl byla čtveřice přízemních budov nalepených jedna na druhé, po vzoru staré architektonické tradice. Viděl zkosené střechy a dlouhé verandy podél stěn, dokonce tu byly i zahradní chodníky a jezírko. Jenomže tady klasický kámen nahrazoval beton, dřevo cihly a papír sklo; zkrátka jako by se kdosi rozhodl okopírovat tradiční budovu s pomocí moderní technologie. Celý areál obklopoval asi dva kilometry dlouhý a dva metry vysoký plot se zašpičatělými konci želených výztuží.
Navzdory tomu, areál působil skoro uklidňujícím dojmem. Byl teplý podvečer a foukal mírný vánek, rudnoucí slunce barvilo okolí zlatě a z vysoké trávy se ozývaly cikády.
„Hokage-sama?" Přispěchal k němu starší muž v brýlích a zelené vestě; jakási směs mezi shinobim a úředníkem; a poklonil se.
Kakashi vysvětlil účel své návštěvy, načež mu byla dána okamžitá odpověď: „Počkejte prosím v místnosti A2, to je tamta budova. Vchod na verandu je otevřený."
Zařídil se podle ní a vystoupal po železném schodišti nejbližší stavby. Jak brzy zjistil, všechny vchody tu byly otevřené, ale zdánlivou svobodu pohybu vždy kazila přítomnost hlídače. Byli všude - usazení na zahradních židlích hned za dveřmi, na vrátnicích, na verandách, nebo náhodně chodili sem a tam v zahradě.
Cestou do boční budovy zaslechl hlasy a zastavil se kousek od otevřených dveří. Ze svého stanoviště viděl roh místnosti - téměř klasické, nebýt betonových stěn; a hned vedle muže v černém, za ním zelenou školní tabuli:
„Takže jsme se konečně dostali na úřad. Ale co pak? Nekoyama-san, co byste udělal vy?" Pronesl muž a ukázal prstem před sebe.
Kakashi potichu přistoupil blíž a naskytl se mu pohled na první řadu posluchačů, oděných do béžových stejnokrojů - tříčtvrtečních kalhot a překladových halen s vázacími opasky. Z tohohle úhlu mohl jen těžko určit jejich identitu.
Jeden z přítomných vstal a váhavě odpověděl: „Zeptám se...?"
„Koho se zeptáte?"
Student zůstal tiše a muž černém - pravděpodobně učitel - naznačil, ať se posadí. Obrátil se ke zbytku třídy: „Kdo ví, co bude následovat? Nikdo? Kira-san, taky se s námi podělte o svou strategii."
V druhé řadě se postavil mladý muž s hubenýma rukama a dlouhými, vlnitými vlasy, na kterých kreslilo slunce zelené odlesky.
„Já -..." promluvil mladým, ač trochu chraplavým hlasem.
Nastalo náhlé ticho, ve kterém Kakashi pocítil více napětí než trapnosti. Ale než mohl tu atmosféru jakkoliv zhodnotit, řečený Kira otočil hlavu a zadíval se přímo na něj. Měl oválný obličej s jemnými rysy; skoro dívčí, nebýt hranaté brady; a oči... Velké, sytě žluté oči.
„Kira-san? Kira-san!" Muž v černém praštil pěstí do tabule. „Dávejte pozor!"
Oslovený se obrátil zpátky a hluboce se uklonil. „Omlouvám se, sensei."
„Sedněte si," poručil mentor a obrátil se k tabuli za sebou. „Každá administrativní budova v Konoze má úřední desku... Ú-řed-ní-des-ka. Pokud si nebudete jistí, které oddělení řeší váš problém, neobtěžujte tím vrátného. Ptejte se pouze úředníků."
Kakashi využil učitelovy nepozornosti a rychle a nenápadně se proplížil kolem otevřených dveří.
Jeho cílová místnost byla hned v sousedství; hranatá a prázdná, s vyleštěnými parketami a posuvnými dveřmi. Ty se napůl otevřely asi pět minut od chvíle, kdy se tu Kakashi usadil, a zelenovlasý student Kira rychle proklouzl dovnitř a neslyšně zabouchl.
Kakashi trochu překvapeně sledoval, jak mladík pokleká naproti němu, klidně a sebejistě, ovšem bez náznaku emocí v pohledné tváři. Celá akce zabrala sotva pět vteřin, než se podíval Kakashimu do očí a řekl:
„Za chvíli mě bude hledat dozor. Jestli chcete mluvit v soukromí, tak teď."
Kakashi nasucho polkl a rychle srovnal zmatené myšlenky. „Sai. Ehm... Co se stalo se zbytkem skupiny?"
„Jaké skupiny?" Zeptal se Kira chladně.
Kakashi si hluboce povzdechl a začal znovu. „Případ Sutoku. Říká ti to něco?"
Na tohle jméno už Kira – dříve známý pod jménem Kaoru, aneb Žába – slyšel. Prozradily to jeho nepřirozeně žluté oči, které se na delší dobu neradostně přimhouřily, jako by na něj Kakashi svítil prudkým světlem: „Inu a Shika jsou mrtví. O ostatních nevím."
„Nebyli jste v kontaktu?"
„Týmy se u ROOT rozpadaly rychle. Nejsme si blízcí."
„Kdy jsi je viděl naposledy?"
„Inoueho než dezertoval. Shina před závěrečnou zkouškou."
„Shin? Inoue?" Přerušil ho Kakashi. „Asi jste si nebyli tak vzdálení, když si říkáte jmény,."
Kira zavrtěl hlavou. „Jen přezdívky, nic víc. Znali je všichni."
„Jak si říkal Kočka?"
Bývalý ROOT se nepatrně zachvěl a poprvé od počátku jejich rozhovoru obrátil zrak k zemi. „Tady se všichni nakonec jmenují stejně. Dají jim možnost to změnit a co udělají? Každý je Kira, Shikanabe, Inumaru, Nekoyama..."
„To nezní moc nápaditě," uznal Kakashi.
„Na jiný by neslyšeli," opáčil Kira a chvíli bylo ticho. S hořkým výrazem si přesedl do uvolněnější polohy. „Všichni si vždycky mysleli, že je to Inoue, kdo se zbláznil. Ale podle mě z nás všech chápal společnost nejlíp. Jestli byl někdo nejdál od reality, pak Niya -... um... Kočka."
„Kde je teď?"
„Zúčastnil se poslední ninja války. Možná je živý, možná mrtvý. Podle mě to druhé."
„Proč?"
„Kdyby přežil, vrátil by se. Kam jinam by šel?" Kira se nevesele uchechtl a zase zvážněl. „O Hyeně nevím, ale o 'tom Saovi' jsme slyšeli... Co je s ním?"
„Vrátil se na místo činu. Má výčitky."
Toto sdělení na Kiru nijak zvlášť nezapůsobilo a Kakashimu z jeho pasivní reakce přejel mráz po zádech.
„Chtěl se zabít, hmm?" Řekl bývalý ROOT. Správně si vyložil Kakashiho mlčení a unaveně si povzdechl. „Když nás přivedli sem, několik mladších kluků to vykolejilo. Zkoušeli na nich to, čemu se říká normální život. Jenže přetvořit smysl pro morálku v puberťákovi není jednoduchý. Uvědomili si, že jejich nadřízení nejsou neomylná autorita, že válka není normální stav společnosti, že mnohdy jsou oni ti špatní. Dostali výčitky, se kterými se nezvládli vyrovnat, a to je nakonec zničilo."
„A tebe to samé netrápí?"
„Já jsem na váš svět už moc starej."
Kakashi se těm slovům z úst osmnáctiletého chlapce zasmál, ale jejich původce to očividně myslel docela vážně. Zadíval se na současného Hokage malinko zklamaně, nebo alespoň s trochou zádumčivosti:
„Už je pozdě přestat být ANBU. Ale můžu to teď dělat jinak. Líp. To je můj plán."
Kakashi si trochu obezřetně přisedl blíž a ačkoliv tu byli sami, pokračoval tiše: „Byl jsi v ROOTu někdy svědkem provádění experimentů? Jutsu, která by vymazala určitou část paměti?"
Kira si nezřetelně povzdechl a prstem si ukázal na rty, respektive na jazyk a černý znak pečetě na něm. „Víte, že vám na tohle nemůžu odpovídat."
Kakashi pokrčil rameny. „Stačí mi kývnout. Byl's u toho, nebo ne?"
Bývalý člen ROOTu nakonec potvrdil jeho předpoklad skoro neznatelným přikývnutím. Do teď nechával ruce volně svěšené u boků, jen na jedné mu podivně cukal palec; buď do strany, nebo jej silou mnul o další prsty. „Když viděli, co se stalo s Inouem -... Nevzpomínám si, co přesně se tenkrát stalo. Jako... - na té misi. Případ Sutoku. Ha ha... možná mi taky vymyli mozek. A jsem za to rád."
Kakashi tiše sledoval chlapcův nepřítomný úsměv, který pomalu opadával, dokud se nezměnil v neutrálně pootevřené rty pod přivřenýma očima. Pak mu položil poslední otázku: „Když Danzou nařídil smrt civilistů, nebo ji alespoň nepřímo způsobil, co jste si o tom vlastně mysleli?"
Kira se nadechl k prudké (a nejspíš i odmítavé) odpovědi, ale zaváhal. Nakonec řekl: „Myslel jsem, že jsou oběti za mír. Jen pár mrtvých v nekonečné válce, aby přežila většina."
„I když si to nezasloužili?"
„Nezabíjeli jsme je, protože by si to zasloužili," odvětil Kira, zahleděný kamsi za Kakashiho rameno. Tik v jeho prstech pomalu ustal a jeho tvář zase dostala unavený, nepřítomný výraz. „Nechal jsem to být. Všem tu říkám, že to musí nechat být... Jestli se přes to chtějí přenést -... Odpusť si sám. Nemáš nikoho, kdo by to udělal za tebe. Zapomeň."
Venku na chodbě bylo slyšet ozvěnu kroků a Kira sebou polekaně škubl, když ho zvuk otvíraných dveří vytrhl z myšlenek. Dovnitř vešli dva muži v tmavých haori a posadili se vedle něj. Kakashi jim nevěnoval přílišnou pozornost, ani když se tázali, jestli už zjistil, co potřeboval. Kakashi přikývl a Žába okamžitě vyskočil na nohy, aby po velmi zrychleném rozloučení opustil místnost.
„Omluvte ho, prosím," řekl pak jeden z mužů. „Někteří nemají dostatečné sociální návyky. Těžko se odhaduje, co udělají."
„Kolik jich tu ještě zůstalo?" Zajímal se Kakashi, pohledem stále na pootevřených dveřích.
Institut na přeškolení členů ANBU ROOT založil po většinové rekonstrukci Listové. Počítalo se s tím, že se Danzovi bývalí žáci nakonec včlení k běžným jednotkám, nechtěl ovšem riskovat zmatky a zbytečné konflikty mezi dvěma skupinami elitních ninjů, kteří sice vykonávali tu samou práci, nýbrž s pomocí docela odlišných prostředků. Bylo potřeba na to jít pomalu a pověřit tím kvalifikované osoby.
„Dvacet dva. To je sotva polovina. Dobrý výsledek," zazněla odpověď.
„Polovina?" Zopakoval překvapeně. „Nevšiml jsem si, že by se tak zvedl počet členů ANBU."
Oba muži se na sebe trochu zaraženě podívali, než jeden vysvělil: „Hokage-sama... Ti propuštění jsou většinou ještě nezletilé děti. Absolvovaly potřebné kurzy a vrátily se k rodičům, nebo do pěstounských rodin. Většina by se určitě chtěla k ANBU v budoucnosti přidat, ale to jen proto, že neznají žádnou jinou práci."
„Ah... Aha," vydechl Kakashi. „Takže ti, co tu ještě zůstávají...?"
„Jako s vojáky by s nimi asi nebyl žádný problém, jenom nejsou zvyklí na nezávislý život. Bohužel, určité procento... No, řekněme, že potřebují více času."
„A Kira?"
„Popravdě, je na venkovní svět připraven víc než dost, jenomže tam nechce. Začal o všem příliš uvažovat, a to mu škodí."
Kakashi neodpověděl.
„Hokage-sama? Chcete si promluvit ještě s někým jiným?"
„Ne. Ne, díky..."

Ino otevřela oči a zase je zavřela. Nebyl v tom žádný rozdíl – skrz zavřená víčka dokázala vidět velké okno nemocničního pokoje, stejně jako protilehlou stěnu a strop. Zároveň se její vize také vznášela kdesi v horním koutě místnosti, takže si mohla velmi dobře prohlížet sama sebe: své vlastní tělo, nehybně ležící po Saiově boku, obklopené hromadou pípajících přístrojů.
„Spánková paralýza," určila po chvíli. Někdo jí o tom kdysi dávno vypravoval, ale už si nevzpomínala co. Neopatrní uživatelé shintenshinu se do ní beztak dostávali jen vzácně a prý netrvala dlouho. Ten stav byl každopádně zvláštní – slyšela například svůj hlas, ale zároveň si byla vědoma naprostého ticha.
„Nemysli na noční můry," ozvalo se poblíž a zároveň hodně daleko. „Objevují se, když je přivoláš."
Ino zavřela pomyslné oči ještě jednou a její rozsáhlá vize se scvrkla do jediného pohledu k oknu. Na okraji lůžka kdosi seděl. Rozeznávala jeho široká záda a zvednutý límec v nočním šeru, a i když k ní byl zády, měla před sebou jeho tvář.
„Tati..."
Natáhl ruku a zajel jí prsty do vlasů. „Ahoj, květinko."
Zachvěla se pod neexistujícím a zároveň přítomným dotykem. „Jak nemám myslet na noční můry, když myslím na to, abych na ně nemyslela?"
„Představuj si, že se bojíš toho, co miluješ," řekl a zároveň nepohl ústy.
Vstala a zůstala ležet. „Víš, to teď vlastně vůbec není těžký..."
Mlčel a zasmál se. „Tomu říkám partnerská krize."
Opřela se o jeho rameno, aniž by se vůbec pohnula, a na chvíli tak zůstali. Dva duchové.
„Znamená tohle, že je už pozdě?" ohlédla se zpátky na Saie.
„Dokud jen spí, nikdy není pozdě. To až se probudí, to může být problém," řekl Inoichi.
„Proč?"
„Zamilovala ses do Saie z týmu sedm. Ale co Sai ROOT? Co všichni ti Saiové z předchozích etap jeho života? Který z nich to nakonec bude?"
Objala otce kolem paže a opřela se čelem o jeho rameno. „Jak ho mám najít? Jak ho mám teď sakra najít...?"
Jemně jí přejel rukou po tváři. „Pamatuješ si tu pohádku, kde je lidská hlava jako místnost plná šuplíků a v každém z nich je nějaká vzpomínka?"
„Pohádka pro Yamanaky," usmála se Ino.
Inoichi v té chvíli zprůhledněl. Nebo si alespoň byla více než předtím vědoma toho, že tam ve skutečnosti nesedí.
„Jestli se chceš vrátit, musíš jít hned," pronesl nesmlouvavě.
„Chci," vzlykla, až na to, že v této sféře nemohla brečet. „Jen... Můžeme ještě zůstat takhle? Jen chvilku."
Ale Inoichi dál mizel a Ino neovladatelně klouzala vzad, neschopná to zastavit.
„Neztrácej čas. Jdi!"
Čím byla Saiovi blíž, tím jasněji se upamatovávala, v jakém hrozném stavu ho předtím musela opustit, a zachvěla se hrůzou. „Ale -... Ale to bolí!"
„Buď silná! Nevzdávej to!" Ozvalo se z dálky. A pak ještě: „Jsem na tebe hrdý."
Ino stiskla zuby a splynula se Saiovou duší.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Út, 2018-08-07 20:24 | Ninja už: 3177 dní, Příspěvků: 4465 | Autor je: ONLINE, Senzibil

Som vcelku zvedavý, čo ešte zistia. A tiež ma teší, že sa Ino znova "ponorila", hoci sa to samozrejme dalo čakať. Smiling