Jáma (2/14)

Ino měla podivný sen. Nepamatovala si ho, jen se kvůli němu probudila o dvě hodiny dřív, zvláštně znepokojená. Hodnou chvíli zírala do stropu, zatímco jí před očima mizely jeho rozmazané útržky. Usnout se jí už podruhé nepodařilo, tak na sebe hodila oblečení, v přízemí sebrala zástěru a rukavice a odešla dělat kravál vedle do skleníku, kde jí to nikdo z rodiny nebude vyčítat.

Jako dítě považovala zahradničení jen za způsob, kterým dostat do obchodu barevné a voňavé kytky; takové, co se zabalí do okrasného papíru, převáží stuhou a darují maminkám na konci školního roku. Její květinářská vize se s věkem změnila a dnes jí starost o rostliny jakéhokoliv druhu přinášela zvláštní úlevu. Ráda relaxovala s rukama v hlíně nebo plánovala rozšíření toho a toho záhonu a opravu skalek. Během posledního roku jí nové známosti z ostatních ninja vesnic obdarovaly semínky, a tak se v jednom koutě slunily Písečňácké kaktusy, v protějším Travnaté masožravky a na dně venkovního jezírka se uchytily řasy z jednoho Mlžňáckého ostrova. Největší výhodou pěstování byl koloběh ročních dob. Jednoletky plnily svůj očekávaný účel a nebylo nad nimi potřeba truchlit, zatímco trvalky pouze usínaly a na jaře vstávaly z popela. Zůstávaly v zemi a živily se sluncem; neumíraly, jenom vadly a vracely se zpátky odkud přišly, aby na nich vyrostla nová generace.
Nežily jako lidé nebo zvířata a tak je nebylo možné stejně milovat...
Ino zrovna přesadila písečnou fialku do většího květináče, když se okny skleníku prodralo slunce a zasvítilo jí na tvář. Zaprášené skleněné tabulky se u zadní stěny zbarvily do žluta, stropem bylo vidět šedivá mračna. Nechala práce a asi deset minut hleděla hypnotizovaně vzhůru, ani netušila proč.
„Ino."
Překvapeně sebou trhla.
Shino Aburame sem nechodil často, vlastně si nevzpomínala, že by sem vůbec kdy přišel. Možná jeho broukům vadily aromatické květiny nebo pyl, ale to jí nikdy neřekl. Tak jako tak, samotná jeho přítomnost značila, že se něco důležitého děje.

Byla čirá náhoda, že Saiova zmatená trasa vedla kolem sídla klanu Aburame, a že Shino odcházel to ráno brzy a viděl ho utíkat. Brouci poznali Saiovu chakru, i jak zvláštně vychýlená je, a protože se s ním Shino nikdy moc nepřátelil, dal raději vědět Narutovi a Sakuře.
Na Ino si v tom zmatku nikdo nevzpomněl. Snad právě proto mu jí začalo být líto a šel jí to oznámit sám.

Nejdřív odnesli nadrogovaného Saie do Konožské nemocnice. Než se probudil, zpráva o něm se rozlétla po Listové a celá Narutova generace se přišla dožadovat vysvětlení. Kakashi žádné neměl a tak jim z moci Hokage zavelel odchod, pročež se stáhli do nejbližšího úkrytu, odkud se rozhodli sledovat situaci.
Když se Sai probudil, hlídali ho jen dva shinobi, s nimiž odmítl mluvit. Pak se v nestřežené chvíli pokusil předávkovat antibiotiky pro pacienty se spálou a zatímco mu doktoři vyplachovali žaludek, Kakashi nařídil transport jinam.

Budova Konožského výslechového oddělení nebyla z principu hezká ani útulná. Většina její rozlohy se nacházela pár metrů pod zemským povrchem a přestože ji museli po válce celou přestavět, plnila všechny požadavky pro moderní mučírnu. Betonovými stěnami se už během prvního roku prodrala vlhkost a vybujely plísně, vzduch okamžitě ztěžkl kvůli úzkým větracím šachtám a blikající zářivky produkovaly otravné bílé světlo.
Ino nepotřebovala ke vstupu do budovy žádné zvláštní povolení, protože tu nově pracovala jako člen analytického oddílu. Už dávno si zvykla na stereotypně šedé chodby a chlad, kovový nábytek a odtokové díry v místech, kde by je nikdo nečekal. Věděla, co se děje v celách označených čísly a za okny z tmavého skla. A nedivila se, že předchozí generace rodiny Yamanaků tolik tíhly k přírodě.
K dveřím číslo pět došla ve zvláštním, napůl omámeném stavu. Od rána jí nikdo nebyl schopen říci nic kloudného, a nacházela se tedy na pomezí hysterie a totálního popírání. Až když ji Shikamaru zavedl k velkému průhledu do výslechové místnosti, mohla zapojit vlastní úsudek.
Sai se choulil na jedné z těch prostorných, kovových židlí s koženými popruhy na opěrkách, ale ty byly naštěstí rozepnuté a Ino doufala, že nikoho nenapadne je použít. Chodidla a paty měl obmotané bandážemi, na každém prstu náplast. Vzali mu, co zbylo z rozervané košile, a nahradili ji bílou svěrací kazajkou; tou, kde se rukávy křižují kolem pasu a vzadu zapínají přeskami. Byl buď vyčerpaný, nebo dostal druhou dávku sedativ, protože jen nehybně zíral do země přimhouřenýma očima a skoro nemrkal.
Ino slyšela, jak se nedaleko otevírají a zavírají dveře a kdosi přichází k nim. Nevěnovala tomu pozornost. Jen napůl poslouchala, jak se Shikamaru ptá:
„Tak co?"
„Víme jen to, že se nejedná o genjutsu," odpověděl kdosi po kratší odmlce.
„Co jiná technika?"
„Žádné stopy. Chakru má trochu zvláštní, ale to je šokem."
Shikamaru ztišil hlas: „Jaké jsou teorie?"
Odpověď byla krátká, ale jasná: „Panická úzkost..."
Ino na okamžik zavřela oči, jakoby to byl jen sen, ze kterého se mohla probudit, ale nestalo se tak. Když na ni v té chvíli plně dolehla tíha skutečnosti, srdce se jí bolestně rozbušilo a musela si kontrolovat dech. Shikamaru nenacházel vhodná slova, raději jí položil ruku na rameno a mírně stiskl.
„Tolikrát jsem si přála... představovala jsem si, jaké to bude, až se mu emoce vrátí. Že to prostě najednou klikne a on bude jako všichni ostatní," přiznala tiše. „Ne takhle."
„Ještě nevíme, co se stalo, Dej mu čas," odpověděl.
Zamyšleně přikývla. „Jo..."
Zahleděl se na linii jejích nahrbených zad; holá ramena a volně rozpuštěné prameny vlasů; ruku, co se ztěžka opírá o zrcadlové sklo... Od konce války uplynulo několik let, nová vesnice vyrostla na troskách staré, ale následky minulosti se stále držely poblíž. Na chvíli ho napadlo, kolik minulosti ještě leží v Ino, která se vždycky tak snadno a rychle narovnala i po největší bouři, stejně jako její květiny.
„Zůstanu tady," dodal nakonec. „Pohlídám ho."
„Jo. Já vím." Věnovala mu mírný úsměv.
Připomněl mu Saie.

Nikdo netušil, co se mu honí hlavou, snad ani on ne. Kdykoliv jej někdo oslovil, reagoval pláčem, a pokud ne, upadal do stavu totální apatie. Shinobi, kteří mu dělali garde, byli vlídní a na ninji až moc přátelští. Čas od času ho klepali po zádech a opakovali typické utěšitelské fráze. Sai poznal, že je myslí upřímně a rozbrečel se ještě víc.
I nyní stáli na stráži za jeho židlí a dávali pozor, aby se nepokusil roztrhat svěrací kazajku a uškrtit se ninjovským vlascem, který si jeden z nich nechal v horní kapse zelené vesty, přestože dostali rozkaz odložit veškerou výbavu už na hlavní chodbě. Sai vše zmapoval. I zaoblené hrany nábytku, bezpečnostní sklo a chybějící kliky u dveří.
Kakashi zůstal stát na metr od něj a s povzdechem se opřel o vlastní kolena. „Ahoj, Saii."
Oslovený na okamžik vzhlédl a nezřetelně kývnul. „Hokage-sama..."
Kakashi náhle zatoužil po titulu 'sensei'.
„M-mr-mrzí mě, že jste s-se mnou měli tolik práce," řekl Sai.
„O to se nestarej," odpověděl Kakashi a obrátil se na Shikamara.
Mladší Nara poklekl k židli, položil ruku na jednu z opěrek a zase ji stáhl, když se dotkla kožených popruhů. „Chceš si o tom promluvit?"
Sai nasucho polkl a do očí mu vstoupily nové slzy. Jeho hlas byl upjatý a odpovědi strohé. „Nemůžu."
Shikamaru přimhouřil oči a pokusil se číst emoce v Saiově tváři. „Týká se to ROOTu? Danza?"
Sai se napůl zasmál a napůl zavzlykal. Většina jeho života se týkala ROOTu.
„Pečeť? Nemůžeš o tom mluvit, kvůli pečeti?" Zkusil Shikamaru, s prsty u vlastních úst.
Sai zavrtěl hlavou. „N-ne."
„Můžeš mi říct o včerejšku?" Kakashi se posadil na betonovou podlahu, na dosah do nich. „Prý jste byli v kině. Je to tak?"
Ačkoliv jen nepatrně, Sai se uvolnil a jeho dýchání bylo o něco vyrovnanější. Zadíval se na neurčitý bod před sebou a olízl suché rty. „Nic se nestalo. Vzal jsem ji domů..."
„Ino? O čem jste si povídali?"
„Pěstuje... Mluvila o tom, co bude sázet. Vzal jsem ji domů."
„A předtím? Co jsi dělal ráno?"
„B-byla poprava... Nedaleko soudního paláce. U spalovny."
Shikamaru zaujatě vzhlédl. Věděl o Saiově podivné zálibě, tak jako všichni z Narutovy generace, ale nikdy neslyšel, že by se Sai účastnil samotného vykonání rozsudku.
„Koho popravovali?" Zeptal se Kakashi s náznakem nejistoty v hlase, protože nevěděl, jestli to chce slyšet.
„Zabil š-šest žen... Trvalo to dlouho. Ten proces..." Sai se na chvíli zarazil a pak dodal: „Oběšení."
„Cítil jsi něco?" Zajímalo Shikamara. „Zhnusení, vztek? Lítost?"
Sai zavrtěl hlavou a po tvářích se mu rozlily proudy slz. „Já nevím... Ne? Myslím, že ne... Nic se nestalo."
„A pak?" Řekl Kakashi bez dalšího upřesnění.
„Já... Já jsem šel spát." Sai se zahleděl stranou, oči bolestně přimhouřené, jako by se pokoušel přesně vzpomenout. „Šel jsem spát... Já.... Kakashi-sensei... Já takhle nemůžu žít. Já... Spáchal jsem zločin -.... zločiny...."
Začal se ošívat a Kakashi mu položil ruku na koleno, aby ho uklidnil. „Jaké zločiny? Práci pro ROOT?"
Sai se zmohl na strohé přikývnutí. Přitáhl kolena k sobě a ještě víc nahrbil záda, jak jen mu překřížené ruce dovolovaly.
Kakashi si povzdechl a na chvíli zavřel oči. Věděl, jaké to je být ANBU. Kázeň, trpělivost, disciplína, profesionalita. Záleží na blahu vesnice a neomylnosti nadřízených. Základem je maximální důvěra, i navzdory pochybnostem. Sai většinu života netušil, co slovo pochybnost znamená.
„To je minulost," ozval se Kakashi do nastalého ticha a dodal s nebývalou naléhavostí: „Plnil jsi rozkazy - za to tě nikdo nemůže vinit, ani ty sám."
Sai odmítavě zavrtěl hlavou a zaklonil se dál od nich. „Může..."

Když opustili celu, za zrcadlovým oknem postávala skupina sensibilů a taky medik v bílé uniformě, který cosi zapisoval na papír přichycený na kartónovou desku. Jako na povel vzhlédli, pozdravili Kakashiho a vrátili se k pozorování.
Morino Ibiki se srocení na první pohled nezúčastnil. Stál s pohodlně založenýma rukama na rohu chodby, jako by si jen dával pracovní přestávku. Když se však setkali pohledem, mávnutím jim naznačil, ať ho následují.

Shikamaru našel Naruta a Sakuru sedět na schodišti u hlavního vchodu do budovy, společně se zbytkem jeho generace. Byl docela rád, že je Leeho tým zrovna na misi - ne že by Rockova horkokrevnost představovala problém, spíš by bylo strašné vidět jej zdrceného. Měl Saie rád.
Když zaregistrovali Shikamarovu přítomnost, Naruto vyskočil na nohy a byl u něj jako první: „Tak co? Je v pořádku?"
Pokusil se té otázce vyhnout tím, že se zamračeně podíval kolem: „Kde je Ino?"
„Potkal jsem ji na odchodu," ozval se Chouji. „Musela domů, kvůli své mámě."
„Hmm," zamyšleně si povzdechl. Sice měl o Ino bratrskou starost, ale na druhou stranu byl rád, že později budou mít víc soukromí.
Dlouze se zadíval na Naruta, jeho velké modré oči a rty pootevřené v očekávání. Naposled se viděli dnes ráno - všude byl zmatek a Naruto měl pod bílou bundou ještě pyžamo, protože ho Shino vzbudil moc brzy. Teď se převlékl do typické oranžové, ale měl nedopnutý límec a jednu nohavici skřípnutou pod překladem sandálu.
Sakura na tom byla ještě hůř. Ne upraveností, ale výrazem. Narozdíl od Naruta, Sakuře chyběla naděje...
Shikamaru se hluboce nadechl a v duchu zformoval první větu: „Ne, Sai není v pořádku."
Naruto několikrát rychle mrkl. Nastalo ticho.
„Někdo ho chytil do genjutsu?" Ozval se Kiba, který ticho nesnášel a tak se jej pokaždé snažil prolomit úplně čímkoliv.
Shikamaru byl zato vděčný. „Nejedná se o útok a není v tom žádné jutsu."
Všichni se na okamžik zadívali do země, jen Sakura si promnula kořen nosu a shrnula vlasy z čela: „Shikamaru, nenapínej nás. Jestli se mu stalo něco -... něco -..."
Přeskočil jí hlas a zadržela dech.
„Mysleli jsme, že se mu najednou vrátily emoce a jen z toho trochu... vyšiluje?" Zkusil Kiba. Jednou rukou objímal Hinatu, upírající úpěnlivý pohled na Narutova záda.
Shikamaru uznal, že čekáním na správné otázky ničeho nedocílí a dřív nebo později se bude muset pokusit o vysvětlení. Zadíval se na mladého jinchuuriki, protože to dělal konec konců hlavně kvůli němu:
„Sai se do toho stavu dostal hrozně náhle a netuším, jestli sám zná příčinu. Co víme jistě je, že to souvisí s jeho minulostí u ROOT. Sebevražedné sklony naznačují emocionální chování, ale fakt, že je o tom schopen realisticky uvažovat, to zároveň popírá. Naruto -... on mluví o zločinech. To nejsou jen nějaké emoce, ale svědomí."
Naruto se zamyšleně zadíval stranou a pak se posadil zpátky na schodiště, ruce sopřené o kolena.
„Co tím chceš říct?" Zeptala se Sakura tiše.
„Sai něco udělal -... Něco strašného," přiznal Shikamaru po delší odmlce. „A to ho teď sžírá."

„Saii?"
„Hokage-sama..."
Kakashi poklekl před Saiovu židli a položil dlaň na jeho obvázené chodidlo v uklidňujícím gestu. Ibiki zůstal stát u dveří, věrný jejich předchozí domluvě, že se zapojí do konverzace až po Kakashiho vyzvání. Projít celý potenciální plán jim zabralo asi hodinu. Bylo to vyčerpávající a nepříjemné, hlavně když věděli, že tu Sai jen tak sedí, zatímco jej chtějí připravit o život jeho vlastní myšlenky.
„Zdálo se ti dnes v noci něco? Měl's noční můry?" Zeptal se Kakashi.
Sai přikývl a oči se mu opětovně zaleskly.
„Pamatuješ si, o čem byla?"
Zavrtěl hlavou. „N-ne."
„A chceš si vzpomenout?" Řekl Kakashi oparně, protože se bál odpovědi.
Sai si dopřál několik přerývavých nádechů a podíval se přímo na něj. Oči měl zarudlé, dolní ret rozervaný. „S-sensei... Hrozně to bolí. Trhá mě to. Ale... ale pořád to není dost."
Kakashi si tiše povzdechl a vstal. „Morino ti položí pár otázek. Zvládneš to?"
Ibiki přišel blíž a zaujal Kakashiho pozici. Nehledě na místo, čas a jeho jizvy, v podřepu vypadal skoro neškodně a dokonce se zdálo, že se snaží působit přívětivě.
„V kolika letech jsi splnil první misi?" Položil úvodní otázku, klasickou, ale důležitou.
„Osm," odpověděl Sai po kratším zaváhání. „Podle hlášení, osm..."
„A v kolika jsi poprvé zabil?"
„V jedenácti."
Tato odpověď už byla přímočará a Sai ji pronesl, jako by šlo o nějaký samozřejmý fakt. Kakashi se pod maskou zamračil. S Ibikim to ani nehnulo. Potkal i mladší.
„Byl bys schopen říct, kolik úkladných vražd jsi pro ROOT udělal?"
Saiův obličej se prudce zdeformoval do bolestivé masky, ale přinutil se uvolnit a odpovědět: „Ne..."
„V pořádku," řekl Morino klidně. „Byl jsi jen nástroj, ty nepotřebují paměť."
Teprve teď si Kakashi všiml, že se Sai kýve zepředu dozadu a stále rychleji. Po Ibikiho slovech zavřel oči a pokusil se o souvislé vyprávění navzdory pláči.
„Pamatuju si tváře... v mé bingo-knize. Splývají... Dny... Počasí, barvy, jména. A když -... Když je konečně zachytím, tak nemůžu. Nechci si vzpomenout."
„Mrzí tě, že jsi je zabil?"
Přikývnutí.
„I když to byl rozkaz? I když šlo o blaho vesnice?"
Přikývnutí.
„I když si to zasloužili?"
Sai ustal v pohybu, pohled upřený na špičky prstů. „Nezabíjel jsem je, protože si to zasloužili."
Kakashi podvědomně zaťal pěsti. Toto byla jasná pobídka k poslední fázi výslechu a věděl, co přijde. Nemohl tomu zabránit a nedalo se to oddálit, protože neexistovalo žádné lepší východisko.
„Chceš být potrestán?" Zeptal se Ibiki chladně.
Sai k nim obrátil slzami brázděnou tvář v rezolutním gestu. „Ano."
Ibiki vstal a od té chvíle místnost zvláštně potemněla, světlo bylo ostřejší a teplota klesla o několik stupňů. Kakashi byl dost starý a zkušený na to, aby si dokázal udržet odstup, ale i tak se neubránil náhlé empatii.
„Vražda je nejzávažnější zločin s nejpřisnějšími sankcemi. Zároveň, protože neznáme podrobnosti tvých činů, mám povinnost zahájit výslechové řízení." Morino se na okamžik odmlčel a pak, ke Kakashiho údivu, vzal Saoivu tvář do dlaní a obrátil ji k sobě: „Víš, co to znamená? Doopravdy chceš pokračovat?"
Sai neodpověděl. Jeho oči mluvily za něj.