Jáma (4/14)

Jako první byl stůl. Obyčejný, s dřevěnou deskou a kovovýma nohama. Jen v jeho přední části byl vyříznutý půlkruhový otvor, o poloměru tak deset centimetrů. Těsně za ním stála podivná konstrukce, cosi na způsob dílenského svěráku s okraji potaženými gumou.
Morino Ibiki stál celou dobu před Saiem, zatímco mu dva shinobi sundávali svěrací kazajku. Ruce měl založené na hrudi, bílé světlo tvořilo ostré stíny v záhybech černého kabátu. Sai upíral pohled striktně k Morinovým sandálům, jen výjimečně zvedl oči k jeho tváři.

Polonahého jej posadili do jedné z těch nepohodlných, kovových židlí a Sai se nebránil, když začali utahovat popruhy. Dva na zápěstích, dva vzadu u loketních jamek, dva pro kotníky a dva okolo horní části stehen. Jen široký pás u spodní části opěradla a menší na opěrce hlavy nechali volně. Přistrčili židli ke stolu a chuunin s hnědými vlasy a modrým šátkem mu ukázal jakýsi nástroj z kovových drátů.
Zvědavost byla tím jediným, co Saie dokázalo alespoň částečně vymanit ze střídavé letargie a sebeobviňování: „Co je to?"
„Rozvěrač čelisti. Aby sis nepřekousl jazyk."
„Proč bych si měl -?" řekl Sai, ale to už ho někdo chytil zezadu za hlavu a táhl vzad, až nedobrovolně otevřel ústa.
Kovové dráty se vtlačily za první řadu zubů a zanechaly na jazyku kovovou pachuť. Ucítil utahování koženého pásku vzadu na hlavě, kde se mu přezka zapletla do vlasů a nějaké vytrhla. Chuunin v modrém šátku popruh upravil, aby nemačkal uši, a otáčením bočních šroubů roztáhl dráty od sebe, dokud Saiovy čelisti nedělila slušná vzdálenost. Na chvíli jej pustili a Sai potřásl hlavou - ani ne tak kvůli bolesti z extrémně otevřených úst, jako pro jezírko slin, co se začalo tvořit nebezpečně blízko okraje spodního rtu.
Ninji kolem jeho důstojnost nezajímala. Shinobi vzadu popadl Saie za vlasy a zatlačil vpřed, dokud jeho obličej nevězel ve vyříznuté části stolní desky.
„Ještě to není výslech," upozornil Morino Ibiki.
Ninjův stisk v Saiových vlasech mírně povolil, ale stále mu nedovoloval pohyb. Chuunin v modrém šátku si natáhl medické rukavice a pak zcela bez váhání sáhl Saiovi do úst a vytáhl jazyk. Svěrák byl tak daleko, že do něj dostali sotva špičku, ale když se těžká ramena přístroje přiblížila, Sai byl dokonale lapený a neschopný se vyprostit. Pokusil se naklonit blíž, ale ruka v jeho vlasech jej zastavila. Když hodně zašilhal dolů, mohl periferně spatřit černé tetování Danzovy pečetě.
Morino se ocitl v úrovni jeho očí a nedbaje okolností, začal docela klidně popisovat účel toho všeho: „Nedá se určit, jestli jsou podstatné informace součástí Danzova tajemství a tedy mimo dosah genjutsu, proto bude lepší se jeho pečeti zbavit. Naneštěstí, u tohoto typu nebyl dodnes objeven způsob prolomení. Nemůžeme ji odstranit, ale můžeme ji geneticky přeprogramovat."

Yamato lehce přitiskl špičky prstů na zrcadlové sklo. Zamlžilo se u jeho úst.
Většinu jeho výhledu zastírala Morinova záda, ale dobře viděl shinobiho za Saiovou židlí. Podlouhlá tvář, hnědé vlasy, modrá čelenka. Proč si jsou všichni chuuninové tak podobní?
Sai nemohl křičet. Jeho zvuky byly omezeny na zastřené 'A', kolísající s nepravidelnými nádechy. Jakmile se jeho židle začala klepat, přiskočil další ninja a pověsil se na opěradlo. Když hrdelní úpění přesáhlo snesitelného maxima a vzápětí utichlo, shinobi provádějící jutsu znejistěli. Morino jim posunkem naznačil, ať pokračují a sám přistoupil ke svému nejnovějšímu subjektu. Palci mu začal otírat tváře a zvedat oční víčka, když je Sai zavřel na delší dobu. Mluvil, ale Yamato nedokázal zachytit ani slovo.
Zdálo se to jako věčnost, než se inkoustové znaky konečně nahromadily v černých skvrnách Saiovy pečeti a někdo z ninjů ohlásil konec.
Chuunin v modrém šátku povolil svěrák a Saiovi okamžitě spadla hlava kupředu. Yamato se přistihl, že u té podívané zadržuje dech.
„Jsi jediný žák Danza, kterému věřím," ozval se Kakashi ze stínů pozorovatelny.
„Tak proto právě já?" odpověděl Yamato. Vážně, bez stopy sarkasmu.
„Nejde mi o jutsu ani tajné informace," pronesl současný Hokage na svoji obhajobu. „Jen o stejnou zkušenost."
Yamato se pomalu odtrhl od skla. „ROOT nás pojí, ale to neznamená, že jsme si blízcí. Naopak."
„Ani proto, že to byl tvůj student?" Kakashi zvedl jedno obočí. „Netrvalo to dlouho, ale oba jste patřili do týmu sedm."
Na tohle měl Yamato příliš komplikovanou odpověď, která by stejně vedla k jedinému výsledku. „Co mám udělat, Hokage-sama?"
Kakashi si unaveně promnul oči. „Přijdu kdykoliv to půjde, ale..."
Yamato chápavě přikývl. „Máš svou práci, vím. Tohle je Morinův úkol."
„Sai potřebuje víc, než mu dá Morino a jeho palečnice."
„Hlídače? Medika?"
„Společnost."

Nepamatoval si, při které části pečetění omdlel.
Když se probudil, ležel na nízkém kovovém lehátku a kapitán Yamato mu třásl ramenem. Kazajka byla zpátky na místě a z nějakého důvodu nemohl polknout, ani pohnout rty.
„Jsi vzhůru?" Yamato mu pomohl do sedu a podržel ho, když sebou omámeně smýkl ze strany na stranu. „Máš žízeň?"
„Hnnn..." vydechl Sai. Cosi mu tlačilo jazyk k dolnímu patru a nemohl se toho zbavit.
Bývalý velitel týmu sedm udělal několik kroků ke kartónovým krabicím v rohu výslechové místnosti a vrátil se s lahví vody. „Jak se cítíš? Bolí to?"
Zavrtěl hlavou.
Yamato vytáhl překážku v jeho ústech, což se ukázalo být kusem gázy, a pomohl mu pít.
Sai Yamata naposledy viděl při opravách Konohy. Vršili spolu cihly, odklízeli sutiny. Nikdo toho moc nenamluvil... Ovládl jej zvláštní pocit slabosti a zatmělo se mu před očima. Seděl docela nízko, jeho hlava byla v úrovni Yamatova pasu. Starší jounin měl levou ruku v jeho vlasech; lehce, jen aby ho přidržel. Druhou nakláněl hrdlo láhve a velikost doušků závisela zcela na něm.
„Stačí?" zeptal se po chvíli.
Sai přikývl, přestože by vypil úplně všechno, kdyby Yamato chtěl.
Odkudsi se objevil medik v bílé uniformě, sklonil se k Saiovi a zasvítil mu do úst baterkou. „Zkus něco říct."
„Něco..." řekl Sai.
Yamato se usmál, přestože to Sai myslel docela vážně.
„V pořádku," řekl medik a zhasl světlo.

ROOT své členy informoval o metodách tortury, přestože sami ani nebyli schopni cokoliv prozradit. Ale tohle nebyly obvyklé výslechové seance za účelem získání informací.
Sai se ocitl zpět v kovové židli asi hodinu po probuzení. Tentokrát byla použita všechna pouta někdo navíc mírně sklopil opěradlo vzad, takže překvapivě poskytovalo Saiovi nějaké pohodlí. Morino Ibiki se ihned po vstupu do místnosti obrátil k plechovým skříňkám mimo Saiův dohled, a tak mohl jen poslouchat kovové rachocení a zírat na betonovou zeď před sebou. Měla šedé kachličky, do výšky tak jednoho metru. V rohu vedle byl ve zdi měděný kohoutek a kolem něj obmotaná hadice. Odtokový kanál neviděl.
Ani si nevšiml, že si k němu Morino přitáhl žili a posadil se na hranici jeho zorného pole. Cosi měl v rukou a při řeči se na to díval.
„Jmenuješ se Sai," ozvalo se po chvíli. Morino mluvil pomalu, skoro váhavě.
Pokusil se pootočit hlavu, ale kožený pás kolem čela ho zastavil. „Je to označení... Kódové jméno. Nic víc."
„A ve skutečnosti?"
„Nerozumím..."
„Mnohokrát se mi snažili namluvit, že jsou jako stroje, a že nepotřebují osobnost. Ale to není praktické. Ani pro ně, ani pro toho, kdo je vyrobil." Velitel výslechového oddílu se na chvíli odmlčel. „Chápeš, co tím chci říct?"
„Já nemám -... Uh-hah!"
Náhlá bolest mu projela tělem, od zátylku dolů ke křížové kosti, rychle jako blesk.
„Chápeš, co říkám?" zopakoval Morino výhružnějším hlasem.
Sai zalapal po dechu. Bolest velmi rychle zmizela a její existenci dokazovalo jen zvláštní brnění prstů na rukou a na nohou. Netušil, odkud to přišlo. Morino se ho ani nedotkl, nebyly mu podány žádné drogy. Snad šlo o zařízení v rámu židle, ale rozhodl se na to teď neptat a odpovědět:
„Ano," vydechl. „Ale já jméno neměl."
Morino se nahlas uchechtl. Nikdy předtím jeho smích neslyšel. „Stroje jsou jednoduché a předvídatelné, byly by mizerní vojáci. Víš proč?"
Sai nasucho polkl. „Lidská individualita... Výhodou boje je nepředvídatelnost."
Podle hlasu tušil, že se Morino usmál. „Jak se doopravdy jmenuješ?"
Sai neodpověděl.
„I pro výrobce zabijáků jako Danzou musely mít jména pratický význam. Odlišují nás. Jestliže potřeboval konkrétní osobu, potřeboval i je."
„Čísla a masky. Oslovovali nás podle čísel a masek." Sai přimhouřil oči na šedivý strop a vybavil si v něm ostře osvětlené tváře všech svých nadřízených v ROOTu, ať už s organizací sami měli něco společného, nebo jen přinášeli rozkazy zvenčí. „Věděli, kdo jsem. Ne kvůli mně, ale proto, co dokážu."
„Absence jména neznamená, že člověk přestane být člověkem. Stále samostatně myslí, samostatně se rozhoduje," řekl Morino a podle kovového vrznutí šlo určit, že si přisedl blíž a zamyšleně pokračoval:
„A proto, tak zvaný Saii, věřím v dokonalost lidského mozku. To, že nehledě na okolnosti, máme stále svou svobodnou vůli. Ale co potom vykonávání rozkazů, které se příčí i bezejmennému nástroji? Proč by někdo dělal to, co nechce?"
Sai vytušil, že má odpovědět. „Vedlejší faktor, donucení..."
„To je nástroj manipulace. Ptám se na příčinu."
Sai odpověděl několika přerývavými nádechy. „J-já nevím, co -..."
„Přemýšlej, Saii. Jakým způsobem pozbyde člověk svou vůli?"
„Dobrovolně..." zkusil, protože to vypadalo jako požadovaná odpověď. „Dobrovolně se jí vzdá."
Morinův hlas byl zvláštně zastřený, jako by mu pokládal rozhodující otázku: „Proč ses vzdal své vůle, Saii?"
Po tomto dotazu Saie mírně opustila nervozita a zmatek a dlouze se nad ním zamyslel, nepřítomný pohled upřený vzhůru. Strop byl z hrubého betonu. V bílém světle zářivek byly vidět tahy zednického dláta v nepravidelných obloucích. Připadalo mu, že se mírně otáčí, krouží a oddalují. Náhle pro něj bylo podivně snadné říct: „Protože je nepředvídatelná."
„Máš z ní strach?"
„Ano..."
Tentokrát to byl zvláštně euforický pocit, který mu po vzoru předchozí bolesti projel páteří. Všechny svaly v jeho těle se slastně napjaly, před očima se zatmělo a z úst se mu vydral zvuk, kterého snad ani nemohl být schopen. V první chvíli ho napadlo, jestli to není orgasmus, jak jej popisovaly fyziologické encyklopedie v Konožské knihovně, ale tuto teorii zamítl, protože se pocit nevztahoval čistě k pánevní oblasti. Když euforie vyprchala, cítil se dvojnásobně vyčerpaný.
„C-co...?" zašeptal Morinovým směrem.
Mistr mučitel vstal a poplácal ho po rameni. „Odměna je za upřímnost, lži a vyhýbavé odpovědi zasluhují trest. Pamatuj si to."
Sai jen vydechl, pokud možno souhlasně, protože mu popruh kolem čela nedovoloval řádné přikývnutí.
Morino obešel židli a zastavil se kdesi za ní. Nebylo jasné, jestli účelně, nebo náhodou. „Když jsi včera ráno běžel vesnicí, na co jsi přitom myslel?"
Včera? Takže to už bylo víc jak den.
„Nevím," přiznal Sai po chvíli, s útrpně svraštělým obočím. „Myslím, že jsem měl strach. Já vím... vím, že je to hloupost, ale tam musel utéct před -... před tím. Alespoň ze začátku. Potom... Potom jsem jen hledal."
Morino se zamyšleně naklonil blíž a bylo slyšet, jak skřípe materiál jeho kabátu. „Hledal co?"
„Střechu," odvětil Sai prostě.
Na okamžik bylo ticho, než Morino přišel s lepším dotazem: „Proč právě Sídlo Hokage?"
Sai pokrčil rameny. „Je to nejvyšší budova ve vesnici."
Morino se odmlčel a Sai doufal, že ať už vyvolává jeho záchvaty bolesti cokoliv, starší shinobi se to nepokusí z nějakého důvodu aktivovat.
Ale Morino se jen zeptal: „Víš, co znamená 'Modosu Kigen no Owari'?"
Sai přimhouřil oči a pokusil se tu nesmyslnou větu správně uspořádat: „Začátek ke konci... Od začátku do konce?"
Ticho.
Morino vstal a na odchodu za ním tiše zaklaply železné dveře.

„Já vím, co to znamená," ozval se Yamato, když Morino vstoupil do pozorovací místnosti a postavil se čelem ke sklu.
Velitel Výslechového Oddílu mírně nadzvedl zbytky zjizveného obočí. „Netušil jsem, že tu věc ANBU používá."
Yamato zavrtěl hlavou. „Ne ANBU, Orochimaru. Není známo, jestli uspěl, ale viděl jsem následky."
Morino pokrčil rameny. „Každá droga je nebezpečná, když ji neumíš dávkovat."
„A vy to umíte?" zeptal se Yamato pochybovačně.
Morino mu věnoval vážný pohled. „Máme metody pro získání zatajovaných informací, ale v tomto případě nejsou utajené, jen potlačené. Mohl bych ho mučit, ale nemůže se přiznat k něčemu, o čem neví. Mohl bych s ním zkusit manipulovat pomocí genjutsu, ale už teď je to emoční troska. MKO, společně se stimulací paměti, je nejvhodnější řešení."

Jako druhý byl pokoj. Malý, obdélníkový a stejně šedivý jako zbytek podzemí, ale protože měl obyčejnou postel, stůl s židlí a vlastní koupelnu, působil v celkovém srovnání docela normálně.
Chuunin v modrém šátku dal Saiovi na noc sedativa - pokud to tedy byla noc - a asistoval mu i na záchodě, protože mu vrátili kazajku. Sai se nad tím nepohoršoval.
Soukromí znamenalo tajemství a pokud nebylo co schovávat, nebylo ani co tajit...
Bylo zvláštní, když se v okamžiku největší trapnosti přistihl uvažovat nad touto dávnou všedností ROOTu a došlo mu, jak ho návrat k ní ve skutečnosti uklidňuje. Ne proto, že by byla dobrá, ale protože tuhle rutinu znal a věděl, co od ní může čekat.

„Máš hlad?" zeptal se kapitán Yamato.
Sai seděl na měkké posteli s očíslovaným povlečením. Na stole stály misky s rýží a polévkou a nějakým masem. Naposledy jedl včerejší večeři - pokud to bylo včera -, ale byl příliš vyčerpaný na to, aby si to uvědomoval. S Yamatovou pomocí snědl trochu rýže a měkkého hovězí, ale bylo hořké a obrátil se mu z něj žaludek. I čaj byl hořký, ale alespoň horký.
Sai se schoulil do své kazajky a kapitán Yamato přes něj tak trochu nejistě natáhl prostěradlo, jako by se bál, že ho tím rozmačká. Sai se toužil usmát, i falešně, ale nedovedl to.

Pokusil se spát a jeho vyčerpaná mysl mu přinesla obrazy dávno zapomenutých vzpomínek. Lidé i předměty se vynořovali z klasických snových šmouh nezvykle ostří a detailní. Postupně uviděl všechny - Naruta a Sakuru, Ino a Shikamara, Yamata a Kakashiho, Sasukeho a Danza a Shina a ostatní spolubojovníky z ROOTu a lidi, které neznal a nechtěl si je pamatovat a pak mu kapitán Yamato třásl ramenem, aby ho vzbudil. Sai napůl procitl a od té chvíle byl donucený vidět minulost i přítomnost současně.
A tak se vrátil zepředu dozadu, od konce k začátku.

Ale co byl vlastně začátek?

A kde je konec?