Dobrodružství
Podívala se směrem, kde Daisuke se Saiem stále zápolili s Kanou a neúspěšně se ji pokoušeli zpacifikovat.
„Postarej se o něj,“ houkla směrem k Sakuře a dál se o Sasukeho nestarala. Potřebovala totiž zaměřit svou pozornost na trojici opodál.
Kana se zmítala v Daisukeho náruči a Sai se ji s vypětím všech sil snažil zpacifikovat, aniž by jí ošklivě ublížil.
„Pusťte ji!“ křikla na ně.
Oba od ženy okamžitě odskočili.
Yui přeběhl mráz po zádech.
Akhaře k Vánocům!
A Shinovi Aburame, který byl z povídky vystřižen.
Ten den se v Konožském sídle Hokage rozbila centrální kopírka (Shizune onemocněla), a protože si chtěla Tsunade ušetřit práci s přepisováním misí na vývěsku, raději svolala všechny ninji do Akademie a začala rozdělovat úkoly tak, že přečetla jejich náplň a vše ukončila otázkou:
„Kdo se hlásí?"
Tsunade si vydýchla. Kiba pred chvíľou takmer objavil Katemu v jej kancelárii. Slávnej Hokage by to neprekážalo, ale toto bola jedna z vecí, ktoré musela rozhodnúť Katema. Ak sa chcela ešte na pár chvíľ ukryť pred návratom do predošlého života, nemohla jej to vyčítať.
---
Sedmačtyřicátý díl – Dost už bylo gest 2
Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.
Šestačtyřicátý díl – Dost už bylo gest 1
Bohužel jsem se opět přesvědčila, že učinit rozhodnutí a následně ho zrealizovat, jsou dvě naprosto odlišné věci.
Uplynul skoro týden a já se stále plácala na mrtvém bodě. Ač jsem usilovným dumáním nad činností, která by mě aspoň z poloviny uspokojovala, trávila hodiny, nedařilo se mi nic kloudného vymyslet. Nejspíš to bylo mou vnitřní potřebou dělat něco ušlechtilého, co by se byť jen z části vyrovnalo záchraně životů, jenže s nefunkční chakrovou soustavou jsem si o takové práci mohla nechat maximálně zdát. Ano, byla tu možnost vrátit se do nemocnice, přijmout pozici konzultanta, nebo nastoupit na nejnižší pozici zřízence, což se mi bytostně příčilo, když jsem se mnohdy přes bolest a pocení krve vyšvihla takřka do jejího vedení.
Pětačtyřicátý díl – Ještě furt je lepší vstát, než už se neprobrat
Když jsem se probudila a namáhavě od sebe odlepila pláčem nateklá víčka, hleděla jsem do tmy. Párkrát jsem dezorientovaně zamrkala a zatěkala očima po místnosti, jenž se díky měsíčnímu svitu pozvolna rýsovala v Narutův obývák. Za pomoci loktu pravačky a dlaně druhé ruky jsem se opatrně nadzvedla. Bolelo mě za krkem a necítila jsem ucho. Pomalým, krouživým pohybem jsem si protáhla krční páteř, načež jsem si prsty promnula rozhycovanou a částečně odumřelou tvář; obojí následkem dlouhého ležení na mladíkově stehně. Napřímila jsem se do plného sedu a pohlédla na majitele skromného apartmánu, s bezvládně svěšenými pažemi se zády opíral o gauč, hlavu měl přitom zakloněnou v evidentně nepříjemné pozici, pootevřenými ústy mu sem tam uniklo zachrápání.
Konohamaru sa zadýchaný krčil v tieni hustejších kriakov. Nedostal Naruta na prvý pokus. Holt, to by bolo neskutočné šťastie, aby tak poľavil v obozretnosti. Nikdy svojho protivníka nepodceňuje, takže šanca zastihnúť ho nepripraveného bola malá. No čo - aspoň to skúsil. Už mu však nijako nezabráni vytvoriť tieňové klony. Ktovie prečo práve toto varovanie. Z rozprávania vedel, že na vytvorenie Rasenganu ich už nepotrebuje. Ozaj - použil by ho proti nemu?
KAPITOLA PRVNÍ
VÝCHOD SLUNCE
VÝCHOD SLUNCE
"Hej ty, ehm, Naruto?" nenápadne sa priblížil Suigetsu.
"Stalo sa niečo... Suigetsu?"
"Mám otázku," obzrel sa, či Karin nie je niekde okolo.
"Ak ide o otázku, sú ľudia v dedine priateľskí, tak..."
"No, to už neriešim. Rozhodol som sa, že na to prídem sám. Zaujíma ma, ako to máš teraz so Sasukem." Suigetsu sa krivo usmial. Naruto sa napokon premohol a povedal: "Dlho sme sa nevideli, takže je to ťažšie."
"Tak počúvaj, Naruto, mal by si sa s ním porozprávať."
"Hm? V tom nie som práve najlepší."
"To zvládneš!" slabo ho päsťou udrel po ruke.
Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.
Uběhly tři dny od útoku v hostinci a tým třináct byl dávno na cestě. Nakonec zvolili původní trasu, neboť jinudy by postupovali daleko déle. Yuujiro pečlivě zamazával stopy a nyní, ke konci cesty, se zdálo, že útočníci se již neobjeví.
Čím blíž se nacházeli vesničce Fudai, tím horší měl mladý jounin pocit. Pocit, že je nikdo nepronásleduje, nýbrž že na ně někdo čeká. Zřejmě stáli proti opravdovému problému.
„Za touhle skalou je má rodná vesnice," vyrušil jej z myšlenek léčitel.
Yuujiro vzhlédl a nepřítomně kývl. „Vím."
Vzduchom svišťali nože – väčšina sa neškodne odrážala od tvrdého dreva nových kolov.
„Ááá,“ nariekalo dievča, „to nie je fér! Minule to bolo oveľa ľahšie.“
„Pretože drevo na starých koloch bolo rozomleté skoro na prach. Vymenili sme ich za nové, aby ste sa mohli skutočne zlepšovať.“
Učiteľovo nadšenie ani tak nezdieľala.
Čtyřiačtyřicátý díl - Útočiště
„Tak už si sa rozhodol,“ Kuramov hlas znel zádumčivo.
Zaváhala. Před tím než nechala rozběhnout veškeré události, na malý okamžik se zastavila. Hlavou jí proběhla myšlenka: Nechtějí přeci mě, chtějí Hinatu. Můžu utéct a vyváznout živá. Nevěděla, jestli někdo z těch velkých hrdinů měl podobné myšlenky, než se vrhl do smrtelného nebezpečí. Všichni jsou jen lidé, určitě je někdy pocity zradily. Tou strnula na sotva postřehnutelnou vteřinu. Hinata byla její kamarádka, navíc měla byakugan, který se nesměl dostat do nesprávných rukou. Rozhodla se.
Miestnosť, do ktorej vstúpila, bola sporo osvetlená mihotajúcim sa lúčom. Druhú osobu vnútri nevidela, ale cítila ju. Neprehliadnuteľná autorita, moc a energia jej majstra ju nenechávala na pochybách, že je to najsilnejší ninja, akého pozná.
„Momoe - vedenie mesta sa rozhodne požiadať o pomoc proti povstalcom. Je pravdepodobné, že vyšlú žiadosť práve do Konohy. Ninju, ktorého poveria touto misiou, nesmieš spustiť z očí."
„Hai, sensei."
Z preťahujúceho sa ticha nebolo zrejmé, či rozhovor bude pokračovať, ona však bola zvyknutá trpezlivo čakať.
Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.
Třiačtyřicátý díl - Vzhled slupky neudává chuť plodu
